• Analýzy
  • 5. října 2020

Boj o hvězdný prach: Jak USA ve vesmíru zavádí právo silnějšího.

Petr Boháček / ESA; RegoLight, visualisation: Liquifer Systems Group, 2018, CC 3.0
Nové závody v dobývání vesmíru před nás nestaví jen technologické otázky. Při špatném nastavení mezinárodního práva a neochotě řídit se jim se může stát závod o vesmír příčinou nových konfliktů i na zemi. Zatímco technologické problémy dnes překonáváme rychleji než kdy dříve, v ochotě nastavit podmínky vedoucí k mírovému využití nebe jsme na tom o poznání hůř.

Nový program NASA pod názvem Artemis má na Měsíc poslat první ženu. Součástí mise jejího týmu bude vybudovat na naší přirozené družici trvalou základnu. Tak ambiciózní plán se neobejde bez využití místních surovin, o čemž se ostatně uvažuje už od dob příprav na mise Apollo. Realizaci vesmírné těžby ovšem stojí v cestě dvě hlavní překážky: zaprvé jde o stav technologického poznání, zadruhé pak o mezinárodněprávní vakuum na měsíci.

Řešení obou zmíněných překážek vyžaduje velký politický kapitál. Zatímco ještě před několika lety nikdo neusiloval o návrat na Měsíc, natožpak o dlouhodobější přítomnosti na něm, v době narůstajících vesmírných aktivit státních i nestátních aktérů se situace dramaticky mění. Měsíc se navíc stává další oblastí velmocenského soupeření mezi USA, Čínou a zbytkem lidstva, kterému vesmírné suroviny alespoň podle dosavadních smluv formálně patří.

Politickým kapitálem v oblasti vesmíru oplývá zejména prezident Spojených států, kterým je v tuto chvíli Donald Trump. Ten obnovil Národní vesmírnou radu, které předsedá jeho viceprezident Mike Pence, a za dobu svého působení vydal celkem pět exekutivních nařízení pro kosmickou politiku. Asi tím nejznámějším je zřízení vesmírných sil Space Force, patří mezi ně ale také zmíněný program Artemis, který staví na využití měsíčních surovin. Problémem je, že americké plány v této oblasti jsou v rozporu s platným mezinárodněprávním režimem.

Co říká mezinárodní právo

Pozemský mezinárodněprávní rámec pro vesmír vznikl uprostřed Studené války. Jejím hlavním dokumentem je Kosmická smlouva z roku 1967, na níž se mimochodem významně podílel i český profesor Vladimír Kopal. Mezinárodní kosmické právo těžbu ve vesmíru explicitně neřeší, právní závazky proto vyplývají nepřímo z jeho základních principů: podle Kosmické smlouvy je vesmír provincií lidstva, nepatří nikomu a žádný stát si nemůže objekty ve vesmíru přivlastnit a aplikovat tam své právo. Stát ale může aplikovat právo na aktéry, jejichž aktivity ve vesmíru autorizoval.

Americká NASA nabízí firmám až 25 tisící dolarů za 50 gramů měsíčního prachu, ledu či regolitu. Cílem je pobídnout komerční sektor v rozvoji technologií na využívání surovin na Měsíci. I proto je pro Washington zásadní, aby mezinárodní právo nebylo překážkou pro zisky soukromého sektoru.

Veškeré aktivity také musí být prováděny pro dobro a v zájmu všech zemí světa bez ohledu na jejich stupeň hospodářského a vědeckého vývoje. Soukromé kosmické aktivity musí regulovat stát, který jim dává autorizaci a nese odpovědnost za to, aby probíhaly v souladu s mezinárodním kosmickým právem. Těžba ve vesmíru tak teoreticky není nemožná, musí však splnit princip nepřivlastňování a být přínosem pro všechny.

Mezinárodněprávní rámec ale koneckonců pro Spojené státy, plány těžařských firem či ambice nadnárodních korporací nikdy nepředstavoval neprostupnou bariéru. Ještě demokratický prezident Barack Obama v roce 2015 po silné lobby ze strany firem s plány těžit asteroidy (tomuto tématu se budeme věnovat zase příště) schválil zákon umožňující těžbu ve vesmíru. Zákon sice naplnil některé principy mezinárodního kosmického práva, jako je nutnost národní autorizace a registrace kosmických operací, v jiných oblastech je však bezostyšně ignoruje – mimo jiné nevyžaduje, aby aktéři dle kosmického práva vykonávali těžbu pro dobro a v zájmu všech zemí a lidstva.

Dlouhodobá politika

Obamův příklad ukazuje, že oslabování multilaterálních institucí na zemi i v kosmu a porušování mezinárodního práva ani zdaleka není výlučnou doménou současného prezidenta USA, spíše se jedná o stálici americké zahraniční politiky. Ve vesmíru se ostatně Spojené státy nikdy vážně nezapojily do snah vytvořit udržitelný a funkční bezpečnostní režim, který by zabránil neustálým hrozbám kolizí či konfliktům při těžbě. To platí i pro novou strategii pro návrat USA na Měsíc, takzvané Artemis Accords

Cestu USA mezitím následovalo například Lucembursko, které zákonem umožňujícím těžbu ve vesmíru přilákalo do země stovky milionů dolarů v investicích a kosmických start-upech. Pro stát, který je středobodem evropského bankovnictví, takový přístup není šokující. Země logicky chtějí vypadat inovativně a být první mezi těmi, které těžbu umožní. Druhá věc je, že bez fungujících pravidel a protokolů nebude možné těžbu vůbec zahájit, a naopak se bude jednat o dramatické investiční riziko.

Sebemenší měsíční aktivita uvolňuje jemný měsíční prach, který v nízké gravitaci neklesá zpět na povrch, ale drží se nad ním. Svou rychlostí pak může zničit sofistikovanou infrastrukturu, svou jemností poškodit citlivé instrumenty, zastínit zrcadla či solární panely a svým složením se stát zdrojem nebezpečí pro kosmonauty. Objevují se ale i další otázky, jako kdo bude moct těžit vzácné zásoby ledu v hrstce ledových kráterů na jižním pólu Měsíce nebo jak rozdělit získané suroviny a naplnit tak mezinárodní kosmické právo.

Čtěte také: Blíží se doba těžby ve vesmíru. Může pomoci vyřešit i problémy na naší planetě.

Marná snaha o dohodu

Dosavadní snahy prolomit mezinárodněprávní vakuum v oblasti těžby ve vesmíru ovšem nikam nevedly. OSN v roce 1984 představilo Dohodu o měsíci, která problém navrhovala řešit mezinárodním režimem a aplikací principu společného dědictví lidstva na vesmír i jeho nerostné suroviny. Nakonec ji ale podepsalo pouze 11 států a v praxi tak skončila pod stolem. 

Výbor pro mírové využívání kosmického prostoru právě pod hlavičkou OSN se v posledních letech nedokázal dohodnout ani na otevření diskuze o možnosti vytvoření pracovní skupiny, která by se zabývala možným mezinárodním režimem pro využití nerostných surovin ve vesmíru. Podobné režimy v rámci OSN fungují například v oblasti telekomunikace, satelitních frekvencí, oběžných drah, těžby na mořském dně či v Antarktidě.

V tomto kontextu navrhují americké Artemis Accords řadu užitečných nástrojů pro těžbu, jako je ustanovení bezpečnostních protokolů, sdílení informací či interoperabilitu. Horší je, že zároveň přichází s vyhlášením bezpečnostních zón, kde bude probíhat i čistě ekonomická činnost soukromých aktérů. I když se Spojené státy odvolávají na spolupráci s dalšími zeměmi a odmítají, že by šlo o teritoriální nároky, vznik bezpečnostního a právního režimu pro Měsíc, vedle existujícího mezinárodního, je tak prvním konkrétním vykolíkováváním území na Měsíci. Rozhodovat o velikosti, trvání či umístění bezpečnostních zón ve vztahu k cenným surovinám bude princip první bere a první samozřejmě budou Spojené státy, americké firmy či vybraní geopolitičtí spojenci.

Artemis Accords dále předpokládají jednostranné umožnění těžby bez plnění právních závazků, tedy kompletní přivlastnění vytěžených surovin bez jakéhokoliv přínosu pro zbytek světa.

Vesmírná geopolitika

Americkou měsíční strategii je nutno vnímat také v kontextu vesmírné geopolitiky. Soupeření mezi USA a Čínou se už delší dobu nevyhýbá ani kosmickému prostoru a má mimo jiné podobu zákazu pracovníkům NASA spolupracovat s čínskými vědci. V oblasti měsíčních či těžebních ambic jde ale zejména o rivalitu při budování kosmických stanic.

Čína, která byla několikrát odmítnuta jako partner pro Mezinárodní vesmírnou stanicí, plánuje na oběžné dráze i na Měsíci postavit vlastní stanici v koordinaci s OSN. Spojené státy se naopak snaží přilákat další země do spolupráce na výstavbě své stanice na oběžné dráze Měsíce. Rozdílem mezi oběma projekty je to, že Artemis Accords mají fungovat jako bilaterální mezivládní smlouva, ve které se američtí partneři zavážou respektovat normy a pravidla vytvořená Washingtonem bez ohledu na jejich nesoulad s mezinárodním kosmickým právem.

Spojené státy tak sází na to, že jsou zejména díky svému soukromému sektoru technologicky zdaleka nejvyspělejší kosmickou velmocí, a pro spoustu zemí tak bude příležitost s nimi spolupracovat na návratu na Měsíc představovat obrovskou ekonomickou, technologickou a koneckonců i geopolitickou příležitost.

Čtěte také: Obloha po Muskovi: Jak začal nový souboj států a korporací o ovládnutí nebe.

Obchod s vesmírným prachem

Vedle geopolitiky jsou v těžbě ve vesmíru klíčovým aktérem také soukromé firmy. Americká NASA nabízí firmám až 25 tisící dolarů za 50 gramů měsíčního prachu, ledu či regolitu. Cílem je pobídnout komerční sektor v rozvoji technologií na využívání surovin na Měsíci. V minulosti podobně Spojené státy podpořili rozvoj soukromých raket, díky čemuž se nyní mohou spolehnout na bezkonkurenční a inovativní kapacity firem jako je SpaceX. Stejně tak se v budoucnu budou moct USA spolehnout na soukromé aktéry v dodávání klíčových surovin ve vesmíru, ať pro palivo, systémy podpory života či výrobu. I proto je pro Washington zásadní, aby žádné mezinárodní právo nebylo překážkou pro zisky soukromého sektoru.

Nicméně i na zemi všechny těžební společnosti platí daně, těží jen tam, kde jim je to povoleno a jen tolik na kolik jim je udělena licence. A dělají dokonce mnohem více. V oblastech, kde jejich aktivity nemají dostatečnou podporu a hrozí, že jim někdo naruší těžařské operace a tím investici, dokonce hledají způsoby, jak místní komunitu podpoří nad rámec jejich právní povinnosti. Podobná situace je aplikovatelná i na těžbu ve vesmíru, kde každý aktér bude potřebovat dostatečnou podporu mezinárodního společenství, aby se vyvaroval konfliktů, incidentům a ohrožení svých investic. 

Naplnění principů Kosmické smlouvy, konkrétně pak přínos všech kosmických aktivit, včetně těžby, pro dobro a zájmy celého mezinárodního společenství, nemusí být ani tak složité. Místo přímého danění těžby ve vesmíru, který je dle práva provincií celého lidstva, by stačilo, aby aktéři výměnou za možnost využívat zdroje přispívaly k řešení palčivých problému světa přímo ve vesmíru. Začít mohou u uklizení zanesené a nezabezpečené oběžné dráhy, obrany planety od nebezpečných asteroidů, které jsou bohaté na různé minerály, či využití kosmických technologií pro dosažení Cílů udržitelného rozvoje na zemi.

Vytvoření mezinárodního režimu, který umožní bezpečné a legitimní využívání měsíčních surovin s přihlédnutím na specifické požadavky tamního prostředí, je předpokladem pro to, abychom jako lidstvo na Měsíci mohli být dlouhodobě přítomni. Otázkou je, zdali něco podobného vůbec umíme i na zemi, anebo budou i na Měsíci komerční a geopolitické zájmy stát vždy nad zájmy celého lidstva.