• Reportáže
  • 8. září 2020

Od násilí k sametu a zase zpátky. Reportáž o tom, proč je konec Lukašenka stále v nedohlednu.

Tomáš Vlach / Fotografie: Tomáš Vlach
Bělorusko bylo za poslední měsíc jako na houpačce. Zažilo brutální násilí bezpečnostních složek, zdánlivý pád režimu na dosah a pak tvrdý pád na zem, kdy začal Alexandr Lukašenko s Ruskem v zádech upevňovat moc. Všechny tyto okamžiky si na vlastní kůži prožil přímo v Bělorusku náš spolupracovník Tomáš Vlach.

Paradoxy cestování do Běloruska se ukazují hned po příletu na letiště v Minsku. Přísná praporčice pohraniční stráže si upřeně prohlíží můj pas a ptá se na podrobnosti cesty. Popisuji jí svoje smyšlené cestovatelské plány a dopouštím se chyby, když mi ujede věta: „Snad to půjde i přes ty demonstrace.“ Vidím, jak paní v uniformě zbystří. „Jaké demonstrace?“ ptá se.

V tu chvíli chápu. Ačkoli je celá země před volbami napjatá a po vyhlášení jako obvyke zfalšovaných výsledků zcela jistě přijdou nepokoje, pro bezpečnostní aparát nic takového neexistuje. Nanejvýš výstřelky bandy alkoholiků a chuligánů. Jde o výsledek promyšlené propagandy, které už v Bělorusku věří jen málokdo. Pohraničnici spolu s dalšími příslušníky bezpečnostních sborů jí jsou ale masírováni dnes a denně.

Když se mi později dostává do ruky na pohled moderní policejní časopis Milicija, vidím, jakým způsobem to funguje. Je tu článek o zločineckých skupinách devadesátých let, stať o tom, jak přísně zasahuje policie proti demonstrantům v západní Evropě i obsáhlý materiál o šíření falešných zpráv přes sociální sítě.

Přišli až po dvaceti minutách, to už dotyčný neměl puls ani nedýchal. Když ho propouštěli, viděl na dvoře ležet množství bezvládných těl. Policisté je už ani nemlátili.

Právě to jsou hlavní argumenty režimu Alexandra Lukašenka. Zdůrazňovat bídu devadesátých let a to, že je na tom dnes země alespoň navenek daleko lépe. Ukazovat francouzské či španělské násilí proti demonstrantům a tvrdit, že mlátit lidi je na Západě taky normální. A zdůrazňovat, že sociální sítě, především oblíbený Telegram, využívají zahraniční „loutkáři“ k tomu, aby manipulovali protestující davy.

Zamlouvám před praporčicí svoji chybu a dělám ze sebe neinformovaného, trochu popleteného turistu. Zabralo to. Míjí mě osud mnoha kolegů novinářů, které odhalili a nevpustili, protože Lukašenkův režim se rozhodl, že oficiální akreditaci na volby nikomu neudělí. Žurnalisté to zkouší načerno, a protože v rámci bezvízového styku mohou jen přes minské letiště, posílají ty neúspěšné hned ke všem čertům – nebo spíš tam, kam v blízké době letí letadlo. Nejčastěji do Oděsy či do Istanbulu.

Lístky pro Cichanouskou vyhodili

Je 9. srpna a Bělorusko volí prezidenta. Lépe řečeno rozhoduje, jestli jím zůstane Alexandr Lukašenko, který zemi pevnou rukou vládne už čtvrt století. U volební místnosti v centru města hraje hudba a vše působí na první pohled idylicky. O kus dál na sídlišti ale panuje úplně jiná atmosféra – lidé přichází hlasovat ke konci volebního dne v naději, že tak zamezí falšování a „dohazování“ hlasů do urny volební komisí.

Ke slovu přichází lidová vynalézavost. Ti, kteří hlasují proti Lukašenkovi, tedy většinou pro hlavní opoziční kandidátku Svjatlanu Cichanouskou, skládají volební lístky do harmoniky, aby je bylo v průsvitné urně vidět. „Takových tam bylo plno, jenže jsme se ani nedozvěděli, jak u nás hlasování dopadlo,“ popisuje aktivista Michail Borodkin. „Nikdo se neobtěžoval vylepit výsledky na zeď.“

Podle psycholožky Jeleny, která zasedla v jedné z volebních komisí, se podvody odehrávaly následovně: uměle se zvýšila účast na předběžném hlasování probíhajícím ještě před volebním dnem a snížil se naopak počet voličů z 9. srpna. „Lístky pro Cichanouskou pak jednoduše vyhodili,“ dodává paní Jelena. „Jestli jsme se nemohli ozvat? Prosím vás, nepodepsali jsme, ale nikomu to nevadilo a pro syna, který tam byl také, si nakonec přišla policie. Prý narušoval volební proces.“

Falšování voleb se za Lukašenka stalo tradicí, tentokrát ale na hlasování nedohlíží kvalifikovaní pozorovatelé z OBSE a manipulace s hlasy je dle mnoha svědectví masivní. Vše prý „dorovnala“ Lukašenkova věrná předsedkyně volební komise Lidia Jermošinová, která při závěrečném sumírování „přihodila“ ještě dvacet procent navíc.

Když pak Státní televize vyhlašuje výsledky volebního exit pollu, mimochodem zcela korespondujícího se závěrečnými výsledky, vychází to dokonce i zaokrouhlené na desítky: 80 procent hlasů pro Lukašenka, něco kolem sedmi až deseti procent pro Cichanouskou.

O pár desítek minut později už jsou u obelisku na prospektu Vítězů, lidově zvaného Stella, tisíce lidí. Zatím vypadají, že jen tak korzují, jako by byli na nedělní procházce. Občas má někdo bíločervenou „opoziční vlajku,“ která se stala symbolem protestů. Lukašenko později nazve demonstranty partou zkouřených a opilých asociálů, které je třeba zapojit do pracovního procesu. Já však vidím lidi všech generací vyhnané do ulic rozčarováním ze zfalšovaných voleb. Vlastně ani nejde o žádnou demonstraci s organizátory a projevy, ale o spontánní srocení zjevně nespokojených lidí.

Pouliční lov na lidi

Další scénář už jede podle zajetých kolejí. Objevují se všem důvěrně známé autozaky, tedy vězeňské automobily, a zásahové jednotky OMON. Taktiku mají za čtvrtstoletí systematických zásahů při povolebních protestech propracovanou – s řevem vtrhnou do davu, vyberou si oběť a tu odvlečou. S nimi spolupracují kolegové v civilu zamíchaní v davu, kteří mají za úkol vytipovat nejaktivnější účastníky.

Běloruský stát nelituje peněz na vybavení ani na platy příslušníků OMON – ti tvoří uzavřenou elitu a dokonce i jejich rodiny bydlí pospolu. Jejich výstroj stojí v přepočtu desítky tisíc korun a větší zásahy řídí z několikasetmetrové výšky dron, který si pod sebe dokáže stáhnout veškerý datový tok z telefonů a vytipovat případné organizátory a přítomné novináře.

S davem pobíháme sem a tam a OMON nás doslova honí po ulicích. Dav občas panikaří, protože v utíkající mase nevidíte za sebe – někdy se ukáže, že běžíte, i když vás už nikdo notnou dobu nehoní. Nakonec je z toho všeho obrovská demonstrace s desítkami tisíc lidí a solidárním troubením aut rozléhajícím se po celém městě. Ale taky policejní masakr s obušky, slzným plynem, petardami a gumovými projektily, kvůli kterým končí v nemocnicích na sto lidí. Protesty tu noc končí až o půl osmé ráno a už večer zase pokračují.

Přestává jít internet, a to dokonce i jinak spolehlivá wifi v hotelu. Ve studentské kavárničce mi mladý kluk instaluje do mobilu aplikaci Psiphon, která vládní blokaci pomáhá obejít. „Díky Lukašenkovi jsme teď všichni mistři internetu,“ usmívá se. „Víme co je VPN a šifrování, naučili jsme si zamykat a kódovat profily i telefony.“

Z telegramového kanálu Nexta, který před dvěma lety založil student Scjapan Pucila a čtyřčlenný tým přes něj ve spolupráci s opozicí řídí z Polska veškeré demonstrace, se dozvídám, že protestovat se bude opět v sedm večer u Stely. OMON ale mění taktiku a lidi loví už cestou na demonstrace. Sám uniknu takovému únosu jen o vlásek, když si zkouším zkrátit cestu mezi bloky.

Později se dozvídám, že zadržené odvážejí nejčastěji do policejní věznice v Okrestinově ulici. Tam nejdřív celé hodiny klečí v řadách a pak je nacpou po stovce do ohrad s drátěnou sítí místo střechy. „Občas nás tu příslušníci OMON vyváděli na takzvané výchovné pohovory. Museli jsme tleskat, zpívat a oni nás přitom brutálně bili,“ popisuje Anton Jefremov, který se do věznice dostal jen proto, že mu v batohu našli respirátor. „Byly případy, kdy lidi chtěli z ohrady na záchod. Vyváděli je po deseti či patnácti a bili je tak dlouho, dokud se někdo nepomočil nebo nepodělal.“

Jefremov byl svědkem případu, kdy jeden ze spoluvězňů dostal epileptický záchvat. OMON se ale neobtěžoval na volání reagovat a dveře cely zůstaly zavřené. „Přišli až po dvaceti minutách, to už dotyčný neměl puls ani nedýchal,“ pokračuje Jefremov. Když ho propouštěli, viděl na dvoře ležet množství bezvládných těl. „Policisté je už ani nemlátili,“ dodává Jefremov s tím, že dvě těla ležela křížem přes sebe jako skutečné mrtvoly.

Oficiálně při běloruských protestech zemřelo pět lidí, dalších třiadvacet se však pohřešuje. Existuje podezření, že rovněž přišli o život a běloruský režim je prostě nechal „zmizet“. Čas od času někoho z nich najdou třeba oběšeného v lese nebo jako oběť infarktu, který si údajně „přivodil v silném alkoholovém opojení“.

Čtěte také: Vojáci přestávají plnit Lukašenkovy rozkazy. Stále může nasednout na letadlo a dožít ve Venezuele, říká opoziční lídr.

Stávka odsouzená k neúspěchu

Jednotky OMON řádí jak ve věznicích či na policejních služebnách, tak i venku na ulici. Jejich čas přichází kolem páté večer, kdy už se ani nedoporučuje vycházet z domu. V prvních třech dnech demonstrací od nich dostal nakládačku prakticky každý, koho potkali. Opoziční média i telegramové kanály píší o tom, že jde o rozkaz z nejvyšších míst se záměrem odradit lidi od účasti na protestech.

Ve čtvrtek 13. srpna je najednou všechno jinak. Když jdu ze schůzky s matkou jedné z obětí, překvapuje mě průvod žen s v bílém s kyticemi v rukou. Kráčejí po chodníku, auta jim troubí na znamení solidarity, lidé se zastavují a svírají ruku v pěst. Za rohem se objevuje další průvod a vzápětí ještě jeden. Ulice jsou během chvíle plné lidských řetězů a já jen vyhlížím, kdy se objeví OMON a autozaky. Jenže nikdo nezasahuje.

Následující dny připomínají pouličním nadšením sametovou revoluci. Happeningy, demonstrace každý večer na Náměstí nezávislosti, každý si může nakreslit a polepit sochu Lenina karikaturami Tarakana neboli švába, jak tu posměšně přezdívají Lukašenkovi. „Nemůžeme zůstávat doma, když se dějí takové věci,“ zapřísahá se účetní Ala před věznicí Volodarka v centru Minsku.

Každý večer se tu shromáždí mnohatisícový dav, který volá po propuštění zde vězněných disidentů.  Na ulicích zní píseň Změny sovětského zpěváka Viktora Coje, kterou složil koncem osmdesátých let na podporu Gorbačovovy pěrestrojky, a od té doby stala se neoficiální hymnou běloruských protestů.

Najednou se mezi demonstranty objevují chlapci s cedulkou „organizátor“, dobrovolníci poskytují pomoc propuštěným u vrat věznice v Okrestinově ulici a každý den vystupuje na náměstí nezávislosti několik řečníků. Vždy, když se mikrofonu chopí někdo z místního závodu na výrobu traktorů, následuje skandování a vzletná slova: „My pracující jsme s vámi a zastavíme práci, budeme stávkovat,“ křičí muž v montérkách s logem společnosti MTZ a odpovědí je mu bouřlivý potlesk.

Jenže ve skutečnosti se v MTZ žádná stávka nekoná. Jen někteří zaměstnanci odmítli pracovat a byli okamžitě vyhozeni. A když si chtějí lidé udělat vlastní demonstraci před závodem, najednou se znovu zjevuje OMON a všechny rozhání. „Chybí jim pevné vedení. Opozice by na to měla reagovat a koordinovat protesty, jinak z nich nic nebude,“ domnívá se aktivista Sergej Fadějev.

Jenže skutečnost je složitější. Státní společnost MTZ je gigantem, který na jednom místě vyrábí traktory pro celý bývalý Sovětský svaz a zaujímá až deset procent světového trhu. Pracuje tu na 15 tisíc lidí a podle názoru ekonomů jde o nereformovaný, socialistický podnik se značnou přezaměstnaností.

MTZ a podobné podniky jako třeba BelAZ vyrábějící obrovské důlní automobily či další automobilka MAZ jsou fakticky i jakýmisi zaopatřovacími ústavy. Stávka by tady poškodila i samotné zaměstnance a výhružky shora tak padají na úrodnou půdu. Ve strategických provozech, jako jsou třeba rafinerie, rovnou pohrozili zaměstnancům trestním stíháním za sabotáž a živnostníci, kterých je taky hodně, prostě přerušit práci odmítli kvůli obavám z krachu.

 

Lukašenko to ustál. Na jak dlouho?

V neděli 23. srpna, když je v ulicích na sto tisíc lidí, ztrácí Lukašenko nervy, bere do ruky samopal a před zátarasy kyne policistům, kteří odpovídají bouřlivým potleskem. U většiny národa nenávist k „Tarakanovi“ ještě stoupá. On si je však dobře vědom, že mezi nimi už mnoho sympatií nezíská. Gesto je určené těm, na kterých režim stojí – policii, vojskům ministerstva vnitra, tajným službám i armádě. Ukazuje se, že silové složky opouštějí jen jednotlivci, jinak drží pospolu. Důvodů je hodně: dobré platy a služební byty, ale i vliv „ideologických pracovníků, kteří v policii a armádě působí.

„Člověk musí být absolutně slepý a bez zájmu o své okolí, aby neviděl ten obrovský kus práce, který pro dobro země vykonal Alexandr Lukašenko,“ vykresluje v časopise o speciálních jednotkách Specnaz způsob uvažování novodobých politruků jeden z nich, podplukovník Nikolaj Anoško. „A je třeba opravdu nevidět svou vlastní zemi, abyste chtěli do naší suverenity a stability vnášet takzvané změny, které vedou jedině k nepokojům a chaosu,“ dodává.

Bezpečnostní složky jako izolovaný a propagandou tvrdě masírovaný pilíř Lukašenkova režimu vydržely a zatýkání opět najíždí na staré tempo. Roli sehrálo i to, že se po jistém počátečním zaváhání postavilo na Lukašenkovu stranu Rusko. Ukázalo se to hned týden po volbách, kdy propagandistická stanice RT poslala své redaktory a techniky na pomoc běloruské státní televizi, kterou rovněž ochromila stávka.

Bělorusové se přesto nevzdávají. Uvědomují si to v momentě, když jdu na protest k ministerstvu vnitra za propuštění politických vězňů a na ulici se opět objevuje OMON a autozaky. „Autozaky? A co? Přece už jdeme,“ prohodila matka s dcerou mířící stejným směrem a dodává. „Když chceme něco změnit, nebude to jen tak. Prostě s tím musíme počítat.“