• Dlouhé čtení
  • Recenze
  • 13. května 2022

Gopnik, kandibober a vycpaná liška. Co nám memy říkají o současném Rusku?

Kniha Meanwhile in Russia... vyšla letos na konci března / Foto: Mahulena Kopecká / Voxpot / /
Kniha Meanwhile in Russia... vyšla letos na konci března / Foto: Mahulena Kopecká / Voxpot / /
Autor
Mahulena Kopecká
Internet nebere příliš velké ohledy na státní hranice. Proto se k nám dostávají i memy z ruského internetu - Runetu, jak se mu zkráceně říká. Známe dřepící Slovany, videa opilých řidičů nebo memy se Stalinem a Leninem. Ruská internetová scéna je ale daleko bohatší a odráží se v ní i tamní politické klima. O tom všem píše profesor Eliot Borenstein ve své knize Meanwhile in Russia.

Přestože Západ leckdy vnímá Rusko jako stát, který se snaží přísně kontrolovat veškerá média, ruský internet byl ještě docela nedávno svobodným prostorem, kde lidé prostřednictvím memů pohotově reagovali na politické dění a kritizovali Putinův režim. Tak mohla vzniknout celá svébytná kategorie internetového humoru, který v sobě zrcadlí ruskou společnost, politiku i to, jak Rusové vidí sami sebe.

Právě toho si všiml také profesor Eliot Borenstein. V prvních týdnech pandemie, na jaře před dvěma lety, přišel se sérií přednášek o ruském internetu a humoru. Na jejich základě pak letos v březnu vyšla kniha Meanwhile in Russia… (Mezitím v Rusku…), pojmenovaná podle populární ruské facebookové stránky.

Eliot Borenstein (*1966)

Působí jako profesor ruských a slovanských studií na New York University. Ve svých publikacích a výzkumech často spojuje popkulturu a slovanská studia. Je autorem knih o ruské literatuře, kultuře nebo konspiračních teoriích, ale i o genderu a sexualitě ve východní Evropě. Jeho studenti se na webu shodují, že by se na jeho kurzy stoprocentně přihlásili znovu.

Kniha rozebírá historii a vznik ruských memů a virálních videí i to, co se stane, když se začnou šířit do zbytku světa. Jak Západ vnímá Rusko na základě internetového humoru? A proč je takový obraz zkreslený?

„Memy jsou jako hádanky.“

Hned v úvodu knihy Borenstein podrobně vysvětluje původ slov „meme“ a „virální“. Přestože znát původ těchto slov je bezesporu zajímavé, profesor nepřichází s jednoduchou definicí a vše popisuje značně odborným jazykem. I když se snaží psát vtipně a často odkazuje na popkulturu, teoretická část se čte špatně a člověk se snadno ztratí v odborných termínech. To nejspíš spolehlivě odradí všechny čtenáře, kteří nemají s akademickým přístupem k médiím zkušenosti.

Memy jsou podle Borensteina jako hádanky – skrývá se v nich něco známého za neznámým zevnějškem. A radost z memů spočívá v tom, když hádanku pochopíme. Abychom to ale mohli udělat, musíme předmět vtipů, skrytý v memu, dobře znát. Tady se autorovi konečně daří dobře vysvětlit, jak memy fungují. Zároveň se dostává k tomu, že vznikají v určitém kontextu a mohou být založené na národnosti. Pak jsou specifické kontextem a kulturou, ve které jejich tvůrci žijí.

Tato slova jako by také obhajovala zdlouhavé a občas špatně srozumitelné úvodní kapitoly celé knihy – jako by nám říkal, že až když pochopíme obecný kontext, můžeme se bavit konkrétními memy. Až když se ve třetí kapitole profesor dostane ke zkoumání konkrétních memů, čtení začne být zajímavější a tempo textu se rozvolňuje. Borenstein skvěle popisuje memy i staré ruské anekdoty, které i přes vysvětlení neztrácejí na vtipu.

Přístup k internetu se v Rusku začal nejvíc šířit na konci 90. let – éra vzniku výraznější internetové kultury se podle Borensteina překrývá s momentem, kdy se prezidentem stal Vladimir Putin. „Tohle není další příběh o Rusku jako o zemi zaostávající za západem, vývoj v 21. století, co se týče internetu, tu probíhal stejnou rychlostí jako ve zbytku Evropy,“ upozorňuje Borenstein.

Memy jsou absurdní a vtipné, ne nutně politické. Ten, kdo se je snaží za každou cenu zpolitizovat, riskuje, že se sám zesměšní.

Kořeny ruských memů ale sahají dál než jen do 90. let. Jejich vývoj souvisí s historií sovětských médií a ruského humoru. Kniha ukazuje na příkladech propagandy a sovětských sloganů, že šlo v podstatě o předchůdce memů, protože parodie na ně se šířily populací podobně. Lidové vtipy tehdy napodobovaly a pozměňovaly oficiální propagandu. Rusové měnili historické postavy a hrdiny sovětských filmů v satirické figurky a tvořili kolem nich humorné příběhy. A to je něco, co dělají memy i v současnosti.

Borenstein klade otázku, co dělá z memu typicky ruský meme, odpověď si ale musíme najít sami mezi řádky. Podle autora je v tom něco víc než jen ruština a obsažení ruských témat, navíc memy o Rusku vznikají i v anglickojazyčné části internetu. V Rusku se zase objevují kopie memů ze Západu, uzpůsobené východoevropskému kontextu. Tvůrci do nich přidávají čistě ruskou zkušenost a kulturu, takže neruské publikum je často ani nechápe.

Právě tento ryze ruský kontext ukazuje, jak jsou memy napojené na místní politické dění, jak na něj reagují nebo ho zesměšňují. Opakovaně se také stává, že vyvolávají politické kontroverze. Internetových vtipů se totiž často chytí nějaký politik a začne v nich hledat politický kontext, který v nich původně vůbec nebyl obsažený. To se stalo třeba v případě memu s vycpanou liškou. Zástupce Dumy Vitalij Milonov byl pobouřený, když tvůrkyni lišky, Adele Morse, pozvali do Ruska – prý to propagovalo týrání zvířat a byl to jen první krok k tomu, že se začnou vycpávat lidé. Rétoriky se chytili i komunisté z Petrohradu a Adele Morse nařkli z toho, že zesměšňuje Rusko.

Memy ale spočívají v tom, že jsou leckdy prostě absurdní a vtipné, ne nutně z podstaty politické. Proto ten, kdo se je snaží za každou cenu zpolitizovat, riskuje, že se sám zesměšní, píše Borenstein. Tak často působí i reakce ruských politiků.

Co má společného Brežněvovo obočí a Chruščovova kukuřice?

Vtipy o Stalinovi nebo Chruščovovi většinou pochopíme snadno, víte ale třeba to, jak vznikla anekdota o Leninovi a houbách? Kořeny má jak v propagandě SSSR, tak v satiře z 90. let.

Borensteinovi se v knize dobře daří sledovat napojení memů na vtipy z dob Sovětského svazu. Memy dnes čerpají z dobových anekdot a spojují v sobě tradiční lidový humor s internetovou kulturou.

Čtěte také: 8 důvodů, proč je Putinovo Rusko jako Hitlerovo Německo

Vidíme to třeba u vtipů s historickými osobnostmi – každé z nich je přisouzená některá vlastnost nebo charakteristika, která se s ní táhne od starých anekdot až po ty současné. Vtipy i memy o Stalinovi se zaměřují na jeho krvelačnost i na to, že posílal své nepřátele na Sibiř. U Chruščova jde hlavně o okamžik, kdy svou botou bouchal o pultík při proslovu v OSN a o jeho posedlost sázením kukuřice. Brežněv je pak proslulý svým obočím i oblibou líbat lídry jiných států. „Jsem jednoduchý muž, vidím rty, tak je políbím!“ říká v jednom z memů.

Jako zajímavý příklad tu pak Borenstein uvádí vtipy o Leninovi a nesmrtelnosti. Stalinův režim se snažil vybudovat kult nesmrtelného Lenina, který měl být symbolem stejně nesmrtelného Sovětského svazu. Slogan tehdy hlásal: „Lenin žil, Lenin žije, Lenin bude žít!“ Nesmrtelnosti se týkaly i tehdejší vtipy. „Pojďme do divadla, zrovna hrají Živou mrtvolu od Tolstého. – Tak už dost! Proč všechno musí být pořád jen o Leninovi?!“ zněla jedna z anekdot. Současné memy na tento archetyp navazují. Ukazují třeba snímky zesnulého balzamovaného Lenina s nápisem „Ještě pět minut!“, jako by si chtěl jen na chvíli zdřímnout.

V roce 1991 hudebník Sergej Kurjochin a novinář Sergej Šolochov v satirickém interview tvrdili, že Lenin konzumoval obrovské množství psychedelických hub – což způsobilo, že se na konci života sám stal houbou. A Rusové tomuto hoaxu uvěřili. O desítky let později tento vtip pokračuje. Najdeme třeba meme Lenina s houbou místo hlavy a sloganem: „Lenin byl houba, Lenin je houba, Lenin bude houba!“

Zhdun a kandibober

Ruské memy často zachycují excentrické postavy, natočené na mobilní telefon nebo zachycené v televizních anketách, které nabraly nečekaný směr. Jedním z takových videí je televizní rozhovor se ženou z Minsku, která má na hlavě zvláštní rudý klobouk. Ten označuje jako „kandibober“, což je původně slovo pro něco extravagantního a módního, toto označení se ale v běžné řeči moc nepoužívá.

Video se začalo rychle šířit internetem – nejspíš proto, že je tu velký rozdíl mezi tím, co žena říká, a jak to říká. Působí velice upraveně a vzdělaně, ale když začne mluvit, zasekává se a jde o nesouvislé vyjádření, kde stihne zmínit mezi řečí třeba i afghánskou válku. A pak i slovo „kandibober“, které použije ve smyslu, že to, že se člověk hezky ustrojí, neznamená, že „je snad ženou nebo baletkou“. Paní nejspíš chtěla mluvit o emancipaci, její prohlášení ale vyznělo ve výsledku jako „kus avantgardní básně,“ jak ho popisuje Borenstein. Slovo „kandibober“ se v Rusku rozšířilo a vznikala i další videa, parodující ženu v červené hučce.

Na přebalu knihy pak najdeme zvláštní stvoření nazvané Zhdun, které se objevilo poprvé v roce 2017 na Pukabu, ruské obdobě Redditu. Jde o šedé zvíře částečně připomínající hrocha. Sedí s rukama složenýma v klíně a trpělivě čeká. Původně je Zhdun socha od umělkyně Margriet van Breevoort, kvůli svému vzezření se ale ze stvoření stal meme populární kromě Ruska i na Ukrajině a v Bělorusku. „Úspěch v těchto zemích ukazuje sdílené kulturní kořeny, které jsou ale osvobozené od jakékoliv ruské imperiální hegemonie,“ upozorňuje Borenstein.

Vtip Zhduna spočívá v tom, že klidně sedí kdekoliv, kam ho umístíme, a tam čeká. Posedává vedle Stalina a Churchilla,na přebalu ruské čokolády Alenka i v ukrajinském parlamentu. Společným prvkem je čekání – podle profesora reprezentuje stereotyp o tom, že Rusové jsou trpěliví. To má odkazovat třeba na dlouhé fronty, které lidé stávali na nejrůznější zboží v dobách SSSR. Podle Borensteina Zhdun představuje právě tuhle ruskou vlastnost, trpělivé očekávání něčeho lepšího – lepší budoucnosti a symbol optimismu.

„Disneyland nefunkčnosti“

Ruský internet je plný vtipných amatérských videí, točených na mobily nebo kamery připevněné na autech. Virtuální Rusko je ale nepochybně odlišné od toho skutečného. Ruské memy jsou podle Borensteina zrcadlem, které může Rusům nabízet sebereflexi i odraz toho, jak na ně nahlíží okolní svět. Sem patří i stereotypy, které se obyvatelům Ruska přisuzují.

Meme, který ukazuje Rusy ve stereotypním světle patrně úplně nejčastěji, jsou „squatting Slavs“, tedy dřepící Slované. Tento typ obyvatele Ruska je známý po celém světě – většinou je to mladý muž v levné teplákovce nejčastěji značky Adidas, s bekovkou na hlavě, často i lahví alkoholu a  cigaretou, který dřepí na ulici. Na Západě je vtipně vnímaný samotný akt dřepění, které v třeba v USA působí jako něco absurdního, co lidé běžně nedělají. V Rusku jde o běžnou praktiku, když si není kam sednout. Dřepění je také typické v ruských vězeních. Zatímco Američané se smějí podřepu, Rusy baví to, do jakého prostředí meme gopnika umisťuje.

Až když se na vtipné kompilace dívá Západ, stává se z nich něco, co Rusko reprezentuje, něco typicky ruského.

Zatímco za hranicemi představuje dřepící Slovan celé etnikum, v Rusku jde o vyjádření pro chudé muže z nižší třídy, označované jako gopniky. Toto pojmenování může mít podle Borensteina více původů. Buď pochází z 19. století, kdy šlo o slangové označení těch, kdo spí na ulici (gopat). Nebo jde o pojmenování lidí žijící v ubytovnách pro mladé bezdomovce, které v Rusku fungovaly na začátku 20. století. Borenstein dodává, že označení je napojené také na slangový výraz „gop-stop“, který označuje přepadávání a okrádání lidí. Pojem gopnik se nejvíc rozšířil v 90. letech jako označení pro pouličního pobudu nebo zlodějíčka. Na internetu najdeme spoustu stránek s fotkami lidí z celého světa, kteří jako gopnici pózují na nejrůznějších místech – tím správným gopnikem je ale pouze ten, kdo zvládne podřep s patami na zemi. 

O stereotypním přesvědčení, že v Rusku ne úplně všechno funguje, jsou pak memy odkazující na Elona Muska, který je známý jako vynalézavý vizionář. Vtip „Co říkáš na tohle, Elone Musku?“ pracuje s bizarními vynálezy, vychytávkami a vylepšeními, která jsou ale nesmyslná a vlastně k ničemu. Láhev vodky nahrazuje chybějící nohu židle, opilý Rus bez trička kolem krku záchodové prkýnko, které mu slouží jako podstavec pro otevřené pivo. O Rusku to podle Borensteina říká: „Možná tu vše nefunguje tak dobře, ale děláme, co můžeme.“

Čtěte také: Terminátor Marx a Stalin s e-cigaretou. Ruští komunisté si získávají srdce mladých opozičníků

Důležitou kategorií jsou tu videa natočená na kamery, které se připevňují na palubní desku auta. Z takto zachycených podivných událostí, srážek nebo jiných nehod a absurdních situací se stávají populární virální videa, která najdeme třeba na facebookové stránce In Soviet Russia. „Rusko je jako živá verze GTA.“ říká k tomu americký komik Jon Stewart. Hádky řidičů, bouračky, pouliční rvačky a podivné události ve videích posilují stereotypy o tom, že Rusové jsou opilci a špatní řidiči. Rusové samotní ale podle Borensteina tato videa takto nevnímají – jsou to pro ně prostě jen zábavná videa, ne něco, co vypovídá o Rusku obecně. Až když se na vtipné kompilace dívá Západ, stává se z nich něco, co Rusko reprezentuje, něco typicky ruského.

V memech je Rusko zobrazováno jako země opilců, špatných řidičů a ošuntělých dělníků. Jako zastaralá, zpátečnická země – „Disneyland nefunkčnosti“. Tohle podle Borensteina mnoho Rusů štve. Jenže právě tady vidíme jeden z velkých nedostatků knihy – nedozvídáme se totiž moc o tom, jak vidí memy i stereotypy samotní Rusové. Přitom právě jejich názory a zkušenosti by byly pro text zajímavé. A to i proto, že Rusové si tu dělají srandu ze sebe i ze stereotypů, které se jich týkají. Těmto vtipům se ale smějí podle Borensteina jen v případě, že vznikají přímo v Rusku. Když na ně podobné stereotypní memy míří ze Západu, nejsou prý moc dobře přijímané.

Internetový folklor

Eliot Borenstein otevřeně přiznává, že jeho publikace zachycuje jen malý úsek ruského internetového humoru. Nejde o kompletní přehled memů nebo odbornou analýzu, spíš jen o krátký vhled do toho, čím se Rusové na internetu baví.

Je snadné se ztratit ve všech odbočkách autorových proudů myšlenek, kterými nás provádí. Borenstein za sebou totiž občas řetězí zdánlivě nesourodé informace a postřehy a my se až na konci dozvídáme, jaká byla pointa jeho úvah. Občas od tématu odběhne až moc daleko a místo aby psal o memu samotném popisuje jen objekt, který meme zachycuje. Největším nedostatkem knihy je možná právě tohle – její roztříštěnost nejspíš odradí čtenáře, kteří se nezajímají o studium médií a internetovou kulturu.

Prostřední část knihy, která popisuje memy a virální videa v širokém kontextu, působí jako bludiště faktů a informací, ze kterých si poskládáme obraz, až když se dostaneme na konec textu a od jednotlivých memů se trochu vzdálíme. Borenstein totiž  až moc dlouho vysvětluje podrobnosti jednoho memu a zdá se, jako by v něm hledal veškeré ukryté významy, které by v něm mohly být. Chytá se každého slova, které se tu objeví, a uvažuje, co asi může znamenat. Přitom ale sám přiznává, že přílišná analýza někdy humor zabíjí.

Obecnější poselství, které knihou prostupuje, nebo přinejmenším to, co si z knihy odnáším já, je popis toho, jak moc se internet prolíná s žitým světem. Memy totiž neexistují jen v internetovém vakuu, ale mají svůj původ i dozvuk ve fyzickém světě kolem nás – ve formě samolepek, plakátů, vtipů, které si vyprávíme s přáteli nebo když jsou součástí předvolebních kampaní politických stran. Hranice mezi online a offline prostorem je propustná a jedno se od druhého nedá úplně oddělit. Lidé nejsou neustále jen online, žijí vedle toho zároveň i své offline životy, u kterých jsou ale pořád tak trochu připojení k internetu.