Indičtí farmáři vyhráli bitvu s vládou. Nyní je však čeká válka s celým zemědělstvím

„Malá skupina bohatých farmářů ze dvou malých států a jedné části státu velkého má nyní záruku, že zbytek země bude nadále dotovat jejich ekonomicky iracionální a ekologicky nebezpečné výrobní praktiky,“ stálo 20. listopadu 2021 na úvodní stránce deníku Times of India. Příkrý soud reagoval na prohlášení premiéra Naréndry Módího, který o den dříve oznámil, že ustoupí stávkujícím rolníkům a nechá zrušit trojici zemědělských zákonů schválenou v září 2020. Je to vůbec poprvé za sedm a půl roku u moci, kdy vláda Indické lidové strany (BJP) odvolala své dřívější rozhodnutí.

Zatímco provládní a pravicový tisk žehral na tvrdohlavé farmáře a chválil Módího kabinet za moudrost a velkorysost, indická i západní levice slavila společně s vítěznými zemědělci.

Nedělejme si však přílišné iluze: Vláda BJP neustoupila rolníkům proto, že by uznala své chyby a krátkozrakost neoliberálních reforem, ale prostě proto, že si nemůže dovolit prohrát volby do zákonodárného shromáždění v Uttarpradéši. Ty se v nejlidnatějším svazovém státě konají na přelomu února a března.

Zemědělci se obávali, že by nová legislativa vedla k následnému zrušení minimálních výkupních cen.

Během protestů, při nichž zemřelo zhruba 700 rolníků, museli zemědělci bojovat nejen s policejní brutalitou, ale i dezinformacemi přiživovanými ústřední vládou. Zrušení tří kontroverzních zákonů, které indický parlament potvrdil 1. prosince, však neznamená, že severoindičtí farmáři definitivně vyhráli. Terčem dehonestačních kampaní se mohou snadno stát i v budoucnu. A především: Indické zemědělství se zmítá v dlouhodobé krizi a jeho reforma je prakticky nevyhnutelná. Navíc se oproti obecnému přesvědčení nejedná ani tak o krizi z nedostatku, jako spíš o krizi z nadvýroby.

Co je minimální a co je nezbytné?

Více než rok trvající stávky byly namířeny proti třem zemědělským zákonům, které měly liberalizovat a deregulovat trh se zemědělskými plodinami – tedy především umožnit farmářům prodávat i mimo státem certifikované tržnice a upravit seznamy nezbytných komodit, jejichž množství kontroluje stát. Hlavním tématem zemědělských demonstrací se však postupně staly minimální výkupní ceny. Ač se jich žádný ze zákonů přímo netýkal, zemědělci se obávali, že by nová legislativa vedla k jejich budoucímu zrušení, neboť by zhoršila vyjednávací pozici farmářů vůči obchodníkům.

Čtěte také: Masové protesty v Indii pokračují: Vláda nasadila taktiku rozsáhlého shitstormu na sociálních sítích

Minimální výkupní cena (minimal support price, MSP) se v současnosti vztahuje na 23 zemědělských produktů a ústřední vláda ji stanovuje dvakrát do roka. Podpůrný mechanismus zavedený v půli 60. let 20. století měl farmářům zajistit dostatečný příjem, podpořit je v pěstování strategicky důležitých plodin a zajistit tak v zemi potravinovou bezpečnost. To se do velké míry podařilo – Indie je dnes například největším světovým vývozcem rýže a cukru a druhým největším vývozcem cibule, brambor a mléčných výrobků. V posledních letech jsou však minimální ceny stanoveny příliš nízko, takže se mnoha farmářům obdělávání půdy přestává vyplácet.

Zemědělská komise, kterou vedl legendární agronom M. S. Svámínáthan, už v roce 2006 navrhla, aby minimální výkupní ceny plodin alespoň o padesát procent převyšovaly náklady na jejich produkci. Ani Módího vláda, která po svém nástupu slibovala, že do roku 2022 příjmy zemědělců zdvojnásobí, však toto opatření nezavedla. Naopak už od svého prvního funkčního období nenechávala nikoho na pochybách o tom, že chce od minimálních výkupních cen postupně upustit.

Rýže a pšenice jako protekční plodiny

Jak by pravděpodobně vládní reformy dopadly, můžeme vidět na příkladu Biháru. Podobné zákony, které zrušily certifikované trhy, byly v tomto východoindickém státě zavedeny už v roce 2006. Zdejší zemědělci však stále patří k nejchudším v zemi. To ale neznamená, že samotný systém státních trhů a garantovaných cen je bezchybný. Tím, že se MSP vztahují pouze na vybrané strategické komodity, dokázaly za pět desetiletí proměnit celou skladbu pěstovaných plodin. A přestože aktuální seznam čítá 23 položek, za garantované ceny se významněji vykupuje jen rýže, pšenice a bavlna.

Bude potřeba reformovat i síť certifikovaných tržnic, neboť drobní rolníci na těch stávajících své zboží prodávají jen minimálně.

Kromě toho, že vychyluje trh ve prospěch několika málo komodit, vyhovuje současné nastavení také pouze některým regionům. V režimu MSP se obilniny vykupují především ve státech Paňdžáb a Harijána na severozápadě země. Za garantované ceny zde prodává až 90 % farmářů. Z těchto dvou států zároveň pochází až polovina indické rýže a pšenice zobchodovaná v režimu MSP. V ostatních indických regionech se však minimální výkupní ceny netýkají téměř nikoho. Za MSP celkově prodává jen zhruba 6 % indických zemědělců, a to hlavně těch větších.

Nic nekončí, jedeme dál

Zemědělci proti reformám protestovali především z obav, že přijdou o dosavadní záruky a trh zcela ovládne několik finančních magnátů, kteří jsou zadobře se současnou vládou. Hlavním cílem reforem však nebylo předat zemědělství do rukou pár vyvolených kamarádů a sponzorů Indické lidové strany. Zrušením regulací mělo být dosaženo toho, že se indický stát zbaví přebytků, pro něž dlouhodobě nemá využití, a více se zapojí do mezinárodního obchodu.

Ačkoli tedy tři zákony přijaté ve spěchu na podzim roku 2020 byly zrušeny, je pravděpodobné, že zemědělské reformy budou pokračovat. V první řadě bude nutné změnit seznam nezbytných komodit tak, aby pružněji, přitom však dostatečně předvídatelně reagoval na výkyvy trhu způsobené neúrodou nebo nadprodukcí. Podobně bude potřeba nějakým způsobem reformovat i síť certifikovaných tržnic, neboť drobní rolníci na těch stávajících své zboží prodávají jen minimálně a častěji je přeprodávají obchodníkům přímo na vesnici.

Kam až sahá trh?

Podle klasických i neoliberálních pouček by měl rovnováhu v indickém zemědělství nejlépe vyřešit trh. Ten si však v mnoha ohledech svou cestu našel už dávno, aniž by na tom zemědělci vydělali. Farmáři si již v 90. letech začali všímat, že mnohem víc než obilniny i technické plodiny se jim vyplatí pěstovat ovoce a zeleninu. Vláda Indického národního kongresu v nultých letech na situaci zareagovala a začala podporovat infrastrukturu pro lepší skladování plodin podléhajících zkáze.

Bazírovat na pěstování rýže a pšenice v severní Indii je podobně krátkozraké jako snažit se v Česku za každou cenu zachránit smrkové lesy.

Problém je, že prakticky všechny klimatizované sklady tehdy vznikly ve městech, a nikoli na venkově, kde se ovoce a zelenina pěstovaly. Ve výsledku tedy na všem vydělali opět jen překupníci, kterým museli vesničané prodat své produkty za libovolnou cenu, jen aby se nezkazily. Přitom platí, že čím je plodina náchylnější ke zkáze, tím více se rozevírají nůžky mezi její výkupní a tržní cenou. Sami farmáři nemají ani dostatek financí, ani skladovacích prostor, aby mohli na výkyvy trhu reagovat. A tak se jen znovu utvrdili v tom, že bude lépe zůstat u obilnin, za něž dostanou alespoň státem garantované ceny.

K investicím do lepšího skladování se navíc za stávajících podmínek nikdo nehrne. Podle zákona o nezbytných komoditách z roku 1955, který byl původně namířen proti spekulacím, totiž soukromníci nesmějí skladovat vyšší než stanovené množství vybraných produktů. Třetí ze zemědělských zákonů Módího vlády proto měl seznam nezbytných komodit proškrtat a tento strop odstranit.

Alternativním řešením po stažení zákonů by tak mohla být například státní podpora chlazených skladů v indických vesnicích. To však naráží na problém, že indický stát není schopen zajistit na venkově stabilní dodávky elektřiny. Průměrná denní doba dodávek je pouze mezi 14–16 hodinami. I tento výpadek by se však dal řešit poměrně snadno – například solárními panely nebo stanicemi na výrobu bioplynu ze slámy, kterou nyní zemědělci pálí, neboť pro ni nemají jiné využití. Jedním z důležitých klíčů k současné agrární krizi by tedy měla být podpora malých lokálních řešení.

Neúprosné klima

Pokud se už teď stávkujícím zemědělcům podařilo něčeho dosáhnout, tak přivést pozornost indické i celosvětové veřejnosti k problémům indických farmářů tváří v tvář klimatické změně. Více než polovina zemědělské plochy v Indii je totiž závislá na srážkách, jejichž vzorce se v posledních letech dramaticky mění. Obzvlášť děsivě pak působí odhady, podle nichž všichni ostatní velcí producenti oxidu uhličitého, tedy Čína, USA a EU, na oteplení mírně vydělají vyššími výnosy. Naopak Indii se výnosy sníží až o čtvrtinu, a navíc zde v zemědělství pracuje nejvíce lidí. Ačkoli zemědělství produkuje jen zhruba šestinu indického HDP, nadále zaměstnává téměř polovinu obyvatelstva. V celosvětovém měřítku to znamená, že každý dvanáctý obyvatel planety je indický rolník.

Jak upozorňuje ve svých knihách například Mridula Raméš, problém paradoxně ještě zhoršují dodávky levné elektřiny pro zemědělce, kteří ji využívají hlavně k pohonu čerpadel. Neučí totiž farmáře hospodařit s vodou a nevybízí k šetrnějším alternativám, jako je například kapková závlaha. Zemědělství tak ve výsledku využívá přes 80 procent indických vodních zdrojů, přitom indický rolník potřebuje na vypěstování kilogramu rýže dvakrát více vody než jeho čínský kolega. Není divu, že rýže jako nejpěstovanější plodina má pak méně než poloviční výnosy proti Číně a výrazně lepší statistiky má i sousední Bangladéš.

I problémy s klimatem by šlo do značné míry řešit lepším výběrem plodin. Například Paňdžáb, Harijána a západní Uttarpradéš jsou dnes až životně závislé na pěstování pouhých dvou obilnin – rýže a pšenice. To však vede k dlouhodobému snížení kvality půdy i hladiny spodní vody. Rýže je pro severoindické klima naprosto nevhodná a její pěstování vyžaduje intenzivní zavlažování, zatímco pšenice sice poskytuje vyšší kalorickou hodnotu než tradiční proso, ale zase rychleji odčerpává z půdy živiny. Bazírovat na pěstování rýže a pšenice v severní Indii je tak podobně krátkozraké jako snažit se v Česku za každou cenu zachránit smrkové lesy – v obou případech jde o nepůvodní monokultury, jejichž udržitelnost v podmínkách klimatické změny je značně nejistá.

Vlády Paňdžábu i Harijány se v minulých letech pokusily nadměrné čerpání spodních vod vyřešit zákonem, který farmářům nařizuje osévat pole rýží až od června místo od května. Tím se sice více využilo monzunových dešťů, ale zároveň se zkrátila prodleva mezi sklizní rýže a osevem pšenice. Aby si tedy zemědělci rychleji uklidili pole, začali na podzim strniště vypalovat. Výsledkem je dobře známý smog, který každoročně na začátku listopadu pokryje celou severní Indii.

Čtěte také: Když v Dillí houstne dým: Nepoloží-li vás 50 cigaret denně, vydržíte i pobyt v severní Indii

Osvobození od zemědělství

„Musíme vysvobodit lidi ze zemědělství,“ prohlásil v reakci na rolnické stávky novinář Pálagummi Sáínáth, který dlouhodobě mapuje problémy indického venkova. Zemědělství je totiž jen jedním z článků indické ekonomiky, která sice generuje kapitál, ale už nikoli dostatek pracovních míst. To vede k tomu, že zemědělci navzdory industrializaci nemohou najít pracovní příležitosti jinde a na rozdíl od Evropy či východní a jihovýchodní Asie zůstávají stále připoutáni ke své půdě.

Při nedostatku jiných pracovních příležitostí i finančního kapitálu venkovským rodinám nezbývá než pokusit se zvýšit výnosy svých pozemků tak, že je začnou obdělávat intenzivněji. Tím se však rolníci dostávají hned do dvojí pasti – ekologické i ekonomické. Jednak musejí neustále bojovat s klesající bonitou v důsledku vyčerpání živin z půdy. A také se často stávají finančně závislými na místních obchodnících a překupnících, kteří mnohdy kumulují několik rolí: přeprodávají jak plodiny, tak osiva a hnojiva, a nakonec i poskytují půjčky. Ve výsledku si proto mohou při jakémkoli zakolísání trhu dovolit diktovat ceny.

Cesta z bludiště indického zemědělství tedy nevede ani přes státní protekcionismus, ani přes úplnou liberalizaci. Pokud chce Indie problémy svých rolníků skutečně řešit, musí jim také zajistit lepší přístup k trhu a efektivnější systém půjček. Neměla by jim tedy pouze občas odpouštět dluhy, jako se to děje dnes, ani je vrhnout přímo do konkurence velkých agrokoncernů, jako to měla v plánu Módího vláda.

Falešný optimismus

Jak podotýká novinář Hartóš Singh Bal, do zemědělských stávek vkládali mnozí přehnané naděje. Ať už to byla indická levice s představou celonárodního odporu všech kast a komunit proti neoliberální a konzervativní vládě, nebo sikhská diaspora a její sny o větší autonomii. Stávkující rolníci však ve skutečnosti neprotestovali ani za spravedlnost, ani proti neoliberální politice, ani proti hinduistickému nacionalismu, ale prostě proto, že řešení, které indická vláda vymyslela, pro ně bylo horší než jejich současná situace.

Téměř veškeré protesty proti vládním reformám navíc vycházely z regionů, kde se současný systém zemědělcům vyplácí. V Paňdžábu, Harijáně i západním Uttarpradéši půdu obhospodařují především sikhové a džátové, kteří nejvíce vytěžili ze zelené revoluce, tedy přechodu na pěstování výnosných odrůd pšenice a rýže. Právě tyto komunity tvořily a tvoří hlavní hybnou sílu odporu a navzdory vší snaze se jim nepodařilo významně proniknout za hranice dalších indických států.

I přes značné úsilí se také zemědělcům stále nepovedlo překlenout rozdíly mezi kastami nebo pozemkovými vlastníky a bezzemky. Jednotná rolnická identita, o které snil například už džátský vůdce Čaran Sinh, jenž na přelomu 70. a 80. let krátce zastával i pozici ministerského předsedy, je tak stále v nedohlednu. Přitom právě tato společná identita je v současnosti pravděpodobně jediným pozitivním programem, který může v severní Indii konkurovat hinduistickému nacionalismu.

„Stažení zemědělských zákonů ještě neznamená, že na tom BJP vydělá,“ nechal se slyšet Džógindr Singh Ugráhán, předseda Indické rolnické unie (BKU). Před blížícími se volbami v Paňdžábu a Uttarpradéši bychom se tedy neměli ptát, zda místním zemědělcům zrušení reforem pomůže. Správná otázka by měla znít: dokázala Módího vláda vycouvat ze slepé uličky dostatečně včas, aby to nepoškodilo její volební výsledek?

Zajímavosti o Indii se dozvíte i v autorově třísvazkové knize Smaženky a machři.