• Analýzy
  • 27. května 2020

Joe Biden nikdy nebyl velký liberál. Trumpa se pokusí porazit pomocí nostalgie po „lepších časech.“

Matěj Schneider / Úvodní foto: Phil Roeder | Flickr
V půlce roku 2015 umíral starší syn tehdejšího viceprezdenta Joea Bidena, Beau, na rakovinu. „Beauovi vypadávala slova a pravá část jeho obličeje byla částečně paralyzovaná. Měl ale misi: snažil se donutit svého otce, aby mu slíbil, že bude kandidovat na prezidenta. Bílý dům se podle něj neměl vrátit do rukou Clintonů a zemi by více prospěly Bidenovy hodnoty,“ psala v té době Maureen Dowd, sloupkařka deníku The New York Times.

Spekulace o tom, kdo bude příštím prezidentským kandidátem Demokratické strany, tehdy právě vrcholily. Barack Obama prošlapával cestičku Hillary Clinton a Bernie Sanders, který se do souboje zapojil o několik týdnů dřív, se v té chvíli zdál být jen okrajovým protestním kandidátem. Ambicím Donalda Trumpa u republikánů se mezitím vysmívali komentátoři jako absurdnímu cirkusovému číslu.

Nebylo snad obvyklé, že na prezidenta kandiduje právě úřadující viceprezident? Biden ostatně po celou kariéru neskrýval prezidentské ambice. „Jednou prostě přišel a řekl nám, že se nejprve stane guvernérem a pak prezidentem Spojených států,“ vzpomínal na konec 60. let otec Bidenovy první ženy, Robert Hunter. „Prodal by vlastní babičku, kdyby mu to umožnilo stát se prezidentem,“ napsal v knize Payoff jeho bývalý poradce Jeff Connaughton.

Biden se nakonec rozhodl v roce 2016 nekandidovat mimo jiné právě proto, že truchlil po ztrátě syna. V autobiografické knize z roku 2017 pojmenované Promise me, dad („Slib mi to, táto“) pouze napsal, že po něm Beau chtěl, aby zůstal „zapojený do veřejného života“ – nikoli že by ho přemlouval k dalšímu pokusu ucházet se o prezidentský úřad.

Letošních prezidentských primárek už se ale Biden zúčastnil a demokratickou nominaci má po počátečním klopýtání skoro jistě v kapse. Jaké jsou tedy Bidenovy hodnoty, o kterých mluvil jeho syn? V čem se Clintonovým podobá a čím se od nich naopak liší? Má šanci porazit Trumpa? A jak by vypadaly Bidenovy Spojené státy?

Syn Beau Biden s rodinou při projevu k příležitosti svého jmenování delawereským prokurátorem. Zdroj: Wikimedia Commons.

Ne moc velký liberál

Biden do vysoké politiky vstoupil v roce 1972, když byl zvolen do Senátu za stát Delaware. Příznačně šlo o dobu, kdy uvadal meziválečný ekonomický program Nového údělu a začaly se prosazovat vize ekonomů volajících po deregulaci a privatizaci (o této době jsme psali zde). „Nejsem až takový liberál,“ prozradil tehdy deníku Wilmington News Journal a brzy po nástupu do funkce se skutečně začal posouvat ideově doprava. Poprvé na sebe upozornil bojem proti kontroverzní praxi takzvaného busingu, tedy dovážení dětí do různých škol – nikoli nutně těch nejbližších – ve snaze desegregovat americké školství.

„Díky mně začala být kritika busingu v liberálních kruzích přijatelná,“ chlubil se v té době listu Philadelphia Inquirer. Rozhodně nešlo o výjimku. Biden si na přejímání pravicových témat v naředěné podobě vlastně postavil kariéru. V 80. letech například patřil mezi první demokraty, kteří naskočili na reaganovskou rétoriku zdůrazňující vyrovnaný rozpočet a menší roli vlády. Později propagoval dodatek americké ústavy, který by nařizoval vyrovnané rozpočty.

K republikánům měl vůbec blízko – nejenže se s nimi vcelku shodl na kritice rozhodnutí Nejvyššího soudu v případu Roe v. Wade, které de facto legalizovalo potraty. Významný byl také při schvalování republikány nominovaných nejvyšších soudců a v nultých letech patřil mezi přední podporovatele Bushovy invaze do Iráku.

Biden, Obama a členové národního bezpečnostního týmu sledují v květnu 2011 postup mise, která má za cíl zabití Usámy bin Ládina. Zdroj: Wikimedia Commons.

Mnoha postojů z minulosti dnes Biden alespoň na veřejnosti lituje – třeba hlasování pro zneplatnění zákona Glass-Steagall, který odděloval investiční a komerční bankovnictví a jehož absence prohloubila dopady hospodářské krize v letech 2008-2009, označuje za jednu ze svých největších chyb.

Podobně se zpětně dívá na reformu trestního práva v roce 1994, kterou paradoxně dříve považoval za jeden ze svých největších úspěchů. Biden na prosazení reformy pracoval mnoho let během vlády několika prezidentů. Z dnešního pohledu je ale pokládána za jeden z milníků na cestě k situaci, kdy mají Spojené státy bezkonkurenčně největší vězeňskou populaci na světě. Před několika dny Biden v jednom rozhovoru zase otočil, za reformu trestního práva se odmítl znovu omluvit a dokonce řekl, že se za její podporu neměla v minulosti omlouvat ani Hillary Clinton.

Bývalý viceprezident rád vydává svoji spolupráci s republikány (nebo i s demokratickými příznivci segregace) za přednost. Méně chvályhodně ji však vidí Branko Marcetic, autor letošní knihy o Bidenovi Yesterday’s Man. „Všechny velké legislativní úspěchy, které Biden nastřádal za posledních několik dekád, prošly proto, že plnily republikánské cíle,“ píše Marcetic. Upozorňuje, že ve chvíli, kdy v pozici Obamova viceprezidenta stanul proti republikánům s rozdílnými prioritami, vyjednal takové podmínky, které jeho stranické kolegy zhrozily. Například šéf demokratů v senátu Harry Reid po bojích o prodloužení Bushových daňových úlev prosil Obamu, aby už Bidena nikdy nenechal vyjednávat s jeho republikánským protějškem, senátorem Mitchem McConnellem.

Middle-class Joe

Další Bidenovou předností, kterou rádi v kontextu volebního souboje proti Trumpovi zmiňují jeho demokratičtí spojenci, má být schopnost mluvit s řadovými pracujícími Američany. Na rozdíl od Hillary Clinton je pro ně údajně atraktivnějším kandidátem. S tím, že Biden není zdaleka tak neoblíbený jako Clintonová, se těžko polemizuje. Výraznější sympatie ze strany amerických pracujících jsou ale spíše přáním než skutečnosti.

Sám Biden po celou kariéru zdůrazňoval hlavně důležitost střední třídy. „Nevěnujte pozornost těm, kteří redukují veřejnou debatu na volbu mezi bohatými a chudými a nehledí na krizi střední třídy,“ shrnul tyto postoje v proslovu z roku 1987 v Louisianě. I jeho letošní kampaň evidentně cílí hlavně na tuto skupinu, přesněji řečeno na zaopatřené předměstské voliče včetně umírněných republikánů, kteří jsou znechuceni Trumpem. 

Je to stejná strategie, kterou před čtyřmi lety zvolila právě Hillary, a navazuje na poměrně dlouhou tradici. Voličské jádro demokratů se v průběhu posledních několika desetiletí přesunulo od pracujících zastoupených odbory k „profesionální manažerské třídě“, která dříve tíhla spíše k republikánům. Od minulých voleb je tato inklinace ještě výraznější a Biden by ji snad vzhledem ke své politické minulosti mohl zosobňovat ještě lépe než Hillary Clinton.

 

Obamova „zlatá“ éra

Kdyby Hillary v roce 2016 zvítězila, Biden by se nejspíš nikdy do nejvyšší politiky nevrátil. Ostatně během posledního roku dělala jeho strana skoro všechno pro to, aby se nominaci stárnoucího politika vyhnula. I bývalý prezident Barack Obama měl údajně Bidenovi kandidaturu rozmlouvat (doslova prý měl říct „You don’t have to do this, Joe, you really don’t.“) a rozhodně nebyl jediný, kdo z ní měl obavy. Celé primárky připomínaly zoufalý pokus najít někoho jiného, než právě Bidena a samozřejmě Bernieho Sanderse, který byl pro vedení demokratů ještě nepřijatelnější.

Když se ukázalo, že nikdo takový na scéně není, sjednotili se středoví kandidáti i voliči chtě nechtě za Bidenem. Paradoxně to byl právě Obama, kdo měl v klíčový moment několika telefonáty strhnout lavinu podpory uvnitř strany. Pro voliče tíhnoucí k Bidenovi ale vlastně není zas tak podstatné, jestli se k němu Obama stavěl váhavě – většina z nich má pravděpodobně o prostořekém Bidenovi vlastní pochybnosti.

Důležitější pro ně je, jak se Biden staví k Obamovi. Jeho neustálé odkazování ke svému působení pod bývalým prezidentem možná na někoho může působit jako přepálené chvástání, pro spoustu voličů ale vysílá důležitý signál: pokud jste během Obamových let byli spokojeni, volte mě. Z letošních voleb se tak postupně klube referendum o Trumpovi a zároveň Obamovi.

Joe Biden dostává od prezidenta Obamy medaili svobody. Foto: Chuck Kennedy, Wikimedia Commons.

Kdo je tu outsider?

Je samozřejmě otázka, zdali může nostalgie po lepších časech stačit k porážce Trumpa. Proti Bidenovi hraje jednak to, že volby většinou přejí úřadujícímu prezidentovi, a také vyblednutí představy Trumpa jakožto existenciální hrozby v očích veřejnosti. Situací ale může ještě radikálně zamíchat pandemie koronaviru, která sice v mnoha zemích posílila důvěru voličů v úřadující politiky, sám Trump z tohoto efektu však nebyl schopný výrazně těžit.

To by teoreticky mělo nahrát Bidenovi: dlouholetý washingtonský politik bez náboje se pro mnohé voliče může zdát uprostřed bezprecedentní krize jako bezpečnější volba, než stroj na chaos v osobě Donalda Trumpa. Jenže ani Bidenovi se dosud nedařilo soupeřovo klopýtání využít, a tak zatímco Trump blábolí na tiskových konferencích nebezpečné nesmysly, Biden dává krotké rozhovory z izolace svého domu a v entuziasmu se nechá trumfnout i svým bývalým šéfem.

Dalo by se říct, že Joe Biden v letošních prezidentských volbách paradoxně hraje roli washingtonského insidera, který se snaží dostat zpátky do „svého“ Bílého domu. Představuje vydestilovaný návrat do normálu posledních dekád. Loni dokonce vyloženě ujišťoval bohaté donory, že nechystá nic radikálního (doslova říkal „Nothing will fundamentally change“), což může být problém v momentě, kdy k současnému systému cítí mnozí Američané obrovskou nedůvěru. Loni jich v rámci jednoho průzkumu 40 procent označilo americké politické a sociální instituce za tak nefunkční, že by bylo nejlepší je zcela rozmetat.

Bidenův, nebo Trumpův most?

Další neznámou zůstává, jak by Biden vládl ve chvíli, kdy by se mu skutečně podařilo zvítězit. Bývalý viceprezident v tomto ohledu jako obvykle vysílá smíšené signály. Na jednu stranu naznačuje, že se v případě vítězství nebude ucházet o druhé volební období. Svoje potenciální prezidentství prý vnímá jako pouhý most k nové generaci vycházejících demokratických hvězd.

V ostrém kontrastu k loňskému tvrzení, že se v zásadě nic nezmění, sliboval Biden v livestreamu s Berniem Sandersem, že bude „nejprogresivnějším prezidentem od dob Franklina D. Roosevelta“. Bývalý viceprezident se podobnými prohlášeními zřejmě pokouší koupit podporu některých Sandersových sympatizantů a mnozí z nich skutečně pragmaticky uvažují o tom, že Bidenovo prezidentství budou mít alespoň šanci ovlivnit tlakem zleva.

Ostatně bez podobného tlaku by se k reformám nejspíš nikdy neodhodlal ani Roosvelt, ani například Lyndon B. Johnson, který byl podobně jako Biden před nástupem považován především za prostořekého a vcelku konzervativního demokratického senátora. Tento náhled však opomíjí, že se přinejmenším od dob Billa Clintona mnozí demokraté naopak od svého levého křídla aktivně distancovali – a Biden se v minulosti označoval za Clintonův předvoj.

„Byl jsem mezi těmi, kteří v roce 1987 kandidovali s podobným programem, jako v roce 1992 Clinton. A tím byl takzvaná ‚třetí cesta‘,“ prozradil Biden v roce 2000 časopisu National Journal. Clintona připomíná i působení Bidenova týmu, který nadbíhá politickému pravému středu a vymezuje se vůči levici.

Demokratům přitom bez provedení zásadních změn hrozí, že se jim problémy s Trumpem vrátí v dalších prezidentských volbách jako bumerang. Po případné porážce by teoreticky nic nebránilo v kandidatuře ani samotnému Trumpovi. Daleko pravděpodobnější ale je, že do té doby republikánská strana vygeneruje politika, který bude schopný těžit z jeho populistického zlomu efektivněji než současný prezident.