• Analýzy
  • Dlouhé čtení
  • 8. dubna 2020

Kam se poděla migrační krize? Uprchlíci v době uzavřených hranic.

Marie Heřmanová / Foto: Martin Trabalík

Poslední únorový den mohl člověk při sledování zpráv v médiích snadno získat pocit, že se do Evropy v plné síle vrací takzvané uprchlická krize. Titulky novin předvídaly „novou migrační vlnu“ a „napjatou situaci na hranicích“. Hlavním strůjcem mediálního pozdvižení byl turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan, který se nechal slyšet, že otevře hranice více než třem a půl milionům uprchlíků dlouhodobě pobývajícím v jeho zemi.

Turecký postup vyvolal paniku mezi evropskými politiky i novináři. Ze všeho nejvíc se projevila v sousedním Řecku, které je mezi státy EU zasaženo následky migrace dlouhodobě nejsilněji. V krátké době se na hranici s Tureckem objevila armáda a posíleny byly i jednotky evropské hraniční stráže Frontex. Vyostřená reakce přišla také od obyvatel řeckých ostrovů Lesbos, Chios a Samos, kteří se už delší dobu bouří proti nezvládnuté situaci v tamních uprchlických táborech.

Všechno nasvědčovalo tomu, že se migrace opět stane evropským tématem číslo jedna. Přišlo však něco, co ani stratég Erdoğanova formátu nepředvídal. Pandemie koronaviru, uzavření hranic, zastavení pozemní i letecké přepravy a zamražení ekonomiky na nejnutnější minimum. Téma migrace zmizelo z novin stejně rychle, jako se v nich před pár dny objevilo. Nezmizeli však samotní uprchlíci. Aktuální opatření většinu z nich uvěznila na Balkáně nebo v Turecku a jejich omezené možnosti pohybu i přežití se ještě zmenšily.

Uprchlická mediální mlha

První zprávy o tom, že se na Turecko-řecké hranici něco děje, dorazily evropským novinářům ve čtvrtek 28. února. Na Twitteru začala kolovat videa z dronů ukazující davy na cestě k hraničním přechodům. V první chvíli nebylo jasné, co se děje – ze záběrů se zdálo, že uprchlíci berou hranici útokem. O den později turecký prezident oficiálně potvrdil, že se chystá uprchlíkům umožnit přejít do Evropy. Padala stotisícová čísla.

Migranty z tureckého území svážely autobusy a celou akci ještě před prezidentovým oficiálním potvrzením sledovala turecká provládní média. Profesionální záběry byly k dispozici dříve, než jakékoli spolehlivé informace o tom, co vlastně znamenají. V sobotu se dokonce v turecké státní televizi objevila mapa s arabskými popisky a návodem, jak se dostat do Evropy.

Mapa cesty do Evropy vysílaná na turecké vládní televizi TRT. Zdroj: TRT.

Ze zpětného pohledu je zřejmé, že cílem celé operace bylo především stvoření mediální mlhy, která měla zakrýt Erdoğanův  útok na vojska syrského prezidenta Bašára Assada v provincii Idlíb. Turecku se každopádně na několik dní podařilo paralyzovat celou Evropu, která při představě otevřených hranic začala panikařit. Kromě obrnění hranic Řecko v rozporu s mezinárodním právem vyhlásilo, že pozastavuje na celý březen žádosti o azyl.

Zajímavé je, že čísla příchozích ve zmiňovaných dnech nejsou nakonec nijak závratná. Na řecké ostrovy dorazily v prvních březnových dnech asi dva tisíce lidí, což je sice více než běžný zimní průměr, ale stejně jako například v září roku 2019. Erdoğanem ohlášených sto až sto padesát tisíc lidí se v realitě smrsklo na zhruba dvacet tisíc uprchlíků namačkaných u hranice, která se v důsledku striktní řecké odezvy stejně ukázala být neprůchodná.

Napjaté ostrovy

Turecký krok zasáhl i řecké ostrovy, na kterých panovala napjatá atmosféra už dávno předtím. Média přinášela od poloviny února informace o potyčkách mezi místními obyvateli a uprchlíky, zástupci neziskových organizací, dobrovolníky a novináři. Ve dnech před tureckým zásahem se konflikty začaly vyhrocovat. Původním spouštěčem bylo rozhodnutí centrální vlády vybudovat na ostrovech další detenční centrum pro uprchlíky.

Obyvatelé ostrovů Lesbos, Samos a Chios na neřešenou situaci migrantů doplácí dlouhodobě. Kapacita většiny uprchlických táborů je násobně překročená, v nechvalně proslulém zařízení Moria na Lesbu, které bylo postaveno pro tři tisíce lidí, jich aktuálně živoří na dvacet tisíc. Podobně jsou na tom i ostatní ostrovy. Desetitisíce uprchlíků ohrožují turistický průmysl, na kterém stojí živobytí většiny místních, a v neposlední řadě zatěžují systém zdravotní péče.

„Představte si, co tady zažívají doktoři – na Samosu je jedna nemocnice,“ popsala situaci Karolína, která na ostrově provozuje apartmány pro turisty. Stejně jako většina obyvatel ostrova se i ona bojí o živobytí. „Doktorů je hrstka a už nemůžou,“ popisuje Karolína a vzpomíná, jak bylo celé týdny uzavřené pediatrické oddělení. „Pak tu pracovala jedna pediatrička a strávila osmdesát procent času s uprchlíky,“ dodává.

Místní byli původně k uprchlíkům vstřícní, ale po pěti letech katastrofální situace je nechuť a někdy i aktivní odpor vůči nově příchozím pochopitelný. Podle dobrovolníků a některých novinářů na místě se navíc do boje proti uprchlíkům zapojily ultrapravicové skupiny z celé Evropy. S přítomností neonacistů získaly jejich akce násilný charakter. Situace je nebezpečná především pro dobrovolníky, útoky však mířily i na novináře a dokonce na zástupce Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR). 

Začátkem března za neobjasněných okolností vyhořel tranzitní tábor u vesnice Skala Sykamineas a v polovině téhož měsíce část komunitního centra One Happy Family. Zahalené bojůvky blokovaly přístupové cesty do táborů a dobrovolníci nemohli doručovat humanitární pomoc. Erdoğanova zastrašovací metoda zkrátka padla na úrodnou půdu již tak zoufalé situace, ve které šlo o dlouho hromaděnou frustraci na všech stranách víc než o faktický počet nově příchozích.

Komunitní centrum One Happy Family na ostrově Lesbos v březnu vyhořelo. Zdroj: Twitter.

Os(t)udná dohoda

Nebýt koronaviru, strategie tureckého prezidenta by s velkou pravděpodobností uspěla a na světě by byla nová „uprchlická krize“ bez ohledu na to, kolik lidí by se skutečně dalo do pohybu. Jak se ale Evropská unie dostala vůči Turecku do postavení, ve kterém tahá za kratší provaz?

Začátek je třeba hledat v dohodě uzavřené s Tureckem v březnu roku 2016. Ta mimo jiné obsahovala turecký slib nepouštět uprchlíky dál do Evropy výměnou za miliony eur na budování uprchlické infrastruktury přímo v Turecku.

Mechanismy, včetně tolik diskutovaných uprchlických kvót, jež měly dohodu doplňovat, ztroskotaly na neschopnosti členských států Unie kooperovat. Velký podíl na jejich zablokování ostatně měla i Česká republika společně se zbytkem Visegrádské čtyřky. Evropsko-turecký pakt sice omezil počet příchozích o 90 procent, jeho důsledky ale byly na mnoha úrovních drastické. Takzvaná „Balkánská trasa“ zanikla, ale v zemích, přes které dříve vedla, zůstaly desítky tisíc lidí v bezvýchodné situaci. Hranice Evropské unie se uzavřely stejně jako cesta zpět domů.

Podle oficiálních údajů UNCHR bylo v únoru 2020 v Řecku 118 tisíc migrantů, z toho 42 tisíc na ostrovech v Egejském moři. O situaci v táboře Moria na ostrově Lesbos nedávno konečně promluvil i německý politolog Gerald Knause, jehož think tank European Stability Initiative je zodpovědný za návrh osudné dohody Evropské unie s Tureckem.

Gerald Knause, autor migrační dohody mezi EU a Tureckem. Druhý zleva. Zdroj: Twitter.

Humanitární organizace jako Lékaři bez hranic dlouho upozorňují na nelidské podmínky v táborech a na protest proti laxnímu postoji EU se vzdaly financování z evropských fondů. Sám Knause kritiku dopadů své dohody dosud úplně ignoroval. V nedávném rozhovoru pro Deutsche Welle nicméně prohlásil, že „je třeba jednat“ a přiznal, že dohoda, kterou v roce 2016 pomohl sepsat „na ostrovech nefungovala nikdy.“ Za jediné možné řešení následně Knause označil evakuaci migrantů z řeckých ostrovů na pevninu. Zmínil také nutnost účasti dalších evropských zemí, které by musely aspoň část uprchlíků z Řecka převzít. Nic však nenasvědčuje tomu, že by se podobné akce chtěl účastnit kdokoliv jiný, než Německo.

Uprchlické tábory za časů koronaviru

Řecko mezitím v souvislosti s koronavirem kompletně uzavřelo hranice. Už v polovině března vláda uprchlíkům přikázala zůstat uvnitř táborů a postupně omezila také přístup humanitárních pracovníků. Přímo na Lesbu přesto stále působí skupina organizací, které se snaží spojit síly a udělat maximum pro prevenci možné nákazy mezi uprchlíky. Panuje však většinová shoda, že rozšíření koronaviru v táborech předejít prakticky nelze.

„Lidé jsou extrémně oslabení, podvyživení a ve špatném stavu. Spousta z nich má svrab, takže jsou samozřejmě náchylní k nákaze,“ popisuje česká lékařka Hana Pospíšilová, která na Lesbu pracovala pro organizaci Medical Volunteers International. „V táboře není ani tekoucí voda. V takových podmínkách je téměř nemožné dodržet podmínky karantény,“ popisuje. Její kolegové se i přes nepřízeň situace snaží aspoň distribuovat dezinfekční gely a šířit informace o tom, jak předejít nákaze.

Za běžných okolností by na Lesbu byla Pospíšilová i nyní, uzavření hranic však jí i mnoha jejím kolegům znemožnilo vycestovat. V podobné situaci je řada dalších humanitárních pracovníků. Jejich kolegy na místě naopak nemá kdo vystřídat a nemohou se vrátit domů. Na ostrovech jsou stále aktivní i některé formální a neformální dobrovolnické skupiny. Část z nich zásobuje rouškami a dalším hygienickým vybavením i brněnská iniciativa My je v tom nenecháme!

Stále obtížnější pomoc

Ve stejný den, kdy se potvrdila první nákaza koronavirem v Česku, přinesla řecká média zprávu o prvních případech viru v uprchlických táborech. Nakažená žena z tábora Ritsona na řecké pevnině byla testována 1. března při porodu. Už o dva dny později se nákaza potvrdila u dalších dvaceti lidí. Tábor o 2300 obyvatelích je nyní v přísné karanténě a organizace Lékaři bez hranic plánuje podle zdrojů na místě začít s testováním. Není však jasné, jak má testování v táborech probíhat.

Většina podpůrných aktivit pro uprchlíky musela kvůli omezením skončit. Nefungují kliniky, komunitní centra ani školy. A nechuť místních k uprchlíkům se s příchodem pandemie nijak nezmírnila. 

„Zatím se nebojíme, ale rozhodně jsme rozpačití z toho, jak se tady k proti-pandemickým opatřením přistupuje,“ říká německá dobrovolnice Ingrid. „Některé dobrovolníky už otestovali, ale probíhá to dost náhodně.“

Ingrid se se svými kolegy nyní snaží pomáhat hlavně lidem, kteří na Lesbos dorazili až v průběhu března. Povinnou čtrnáctidenní karanténu tak musí strávit ve stanech. „Na jednom takovém místě je třeba 32 lidí na dva stany, jinde je jich skoro šedesát,“ popisuje. „Stany jsou pouze letní a přitom v noci je opravdu zima,“ popisuje Ingrid. Pohyb dobrovolníků na ostrově je podle ní omezený, zatím ale mohou se speciálním povolením od místní policie stále pracovat. 

Beznaděj za ostnatými dráty

No opačné straně hranice mezitím opadává Erdoğanem vyvolané drama a situace se pomalu vrací k normálu, nebo ještě přesněji k pokračující beznadějei, kterou předtím pociťovala většina uprchlíků. V prvních březnových dnech byla situace poměrně vyhrocená a naděje na otevřenou hranici nutila migranty k neustálým pokusům o její překročení. Na druhé straně však čekali těžkooděnci a slzný plyn.

Na hraničním přechodu Pazarkule nedaleko Edirne nastala situace, která je mnohým dobrovolníkům a humanitárním pracovníkům důvěrně známá z předchozích let na balkánské trase – na místě bez jakékoliv infrastruktury, v polích, kudy vede cesta k hraničnímu přechodu, se najednou nahromadí tisíce lidí. Neexistuje tu hygienické zázemí, střecha nad hlavou ani jiná ochrana před počasím. Ačkoli média tato místa občas označují jako uprchlické tábory, nemají s táborem prakticky nic společného.

Hraničí přechod Pazderakule. Uprchlíků v okolí zůstaly už jen stovky. Zdroj: Wikipedie.

„Snažili jsme se zařídit alespoň základní věci – plachty na přístřeší, teplé jídlo,“ popisuje Anja (své pravé jméno si z bezpečnostních důvodů nepřeje zveřejnit), která se už měsíc jako dobrovolnice pohybuje mezi uprchlíky v tureckém Pazurkule. „Sháněli jsme léky a hygienické potřeby. Lidem, kteří měli u sebe papíry, jsme se někdy pokoušeli zajistit třeba ubytování na jednu noc v hostelu, aby si mohli odpočinout.“

V Pazurkule byli přítomní také pracovníci některých tureckých organizací, především tureckého Červeného půlměsíce (obdoba Červeného kříže). „Jeden z mých kontaktů v Pazurkule zmiňoval, že by na místě měli být i zástupci UNHCR a Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Měli monitorovat a vyhodnocovat situaci, ale nikdo z nás je tady neviděl,“ dodává Anja.

Vyklizená hranice

Koronavirus v každém případě během čtrnácti dnů Turecko donutil otočit směr. Na konci března se k hranici vrátily prázdné autobusy a začaly uprchlíky svážet zpět do vnitrozemí, kde budou v oficiálních táborech aspoň pod částečným dozorem.

Stejně jako většina zemí v regionu přijalo i Turecko přísná proti-pandemická opatření a hermeticky uzavřelo hranice. „Mnoho uprchlíků si opravdu myslelo, že se dostanou na druhou stranu. Uvěřili totiž tureckému prezidentovi, který o otevřené hranici mluvil v médiích,“ říká Anja a vypráví o lidech, kteří do Turecka přišli v nedávné době z Maroka s nadějí, že se dostanou do Evropy.

Teď už v blízkosti hraničních přechodů čekají jen stovky lidí, kteří dosud doufají, že se jim po skončení karantény podaří dostat do některé z evropských zemí. Jestli je jejich naděje oprávněná ukáže teprve vývoj v dalších měsících.

Turecký ministr vnitra Süleyman Soylu už v rozhovoru pro státní televizi NTV prohlásil, že evakuace uprchlíků shromážděných na hranici byla „preventivní opatření a nikdo by se zatím neměl cítit příliš klidný“. Turecko podle něj „rozhodně nebude bránit migrantům, kteří se budou chtít vrátit“, až skončí karanténní opatření.

Na balkánské trase

O dopadech dohody mezi EU a Tureckem na Řecko informovala média v minulosti poměrně široce. Menší pozornost už věnovala tomu, že se v jejím důsledku uzavřely i všechny ostatní státy na balkánské trase. Žádná země totiž nechtěla, aby uprchlíci dorazili právě k nim, ale dál do Evropy se už nedostali.

Jako první zavřela hranice hned v květnu roku 2016 Makedonie. Zároveň s tím vyklidila obří improvizovaný tábor na řecko-makedonském pomezí u městečka Idomeni. V době vyklizení v něm bylo více než dvacet tisíc lidí, kteří stejně jako desetitisíce dalších uprchlíků uvízli na Balkáně. Od té doby je stále možné v regionu pozorovat jejich více či méně organizované přesuny.

Provizorní tábor v Idomeni, 2016. Autor: Martin Trabalík.

V letech 2016 a 2017 zůstávala většina lidí v Srbsku v marné naději, že se jim podaří legálně překročit hranici do Maďarska nebo se skrze pašeráky dostat do Chorvatska. Následující rok se za pomoci pašeráků, kteří začali hledat nové cesty, přesunulo několik tisíc lidí do Bosny a Hercegoviny. V okolí měst Bihač a Veliká Kladuša nedaleko chorvatské hranice situace rychle vyeskalovala a v polích a opuštěných budovách vyrostla stanová města a squaty pro tisíce lidí.

Bosna ve „stavu katastrofy“

Popsat situaci v Bosně není jednoduché. UNHCR zaregistroval za rok 2018 přes třicet tisíc nově příchozích, v zemi z nich ale zůstalo odhadem deset tisíc. To znamená, že hranice Bosny s Chorvatskem byla ještě v lednu stále „propustná“ pro pašerácké skupiny a gangy. V nejvíce zasaženém kantonu Una-Sana vznikly během roku celkem čtyři oficiální tábory a další jsou v okolí Sarajeva. Humanitární organizace však upozorňují, že jejich kapacita nestačí.

Reakce centrální vlády na příchod uprchlíků byla chaotická. Poznamenala ji špatná infrastruktura, nedostatek finančních prostředků a absence funkční azylové a migrační politiky. V důsledku pomalého rozhodování centra sehráli zásadní úlohu starostové a lokální politici.

Stejné neduhy se projevují i nyní při řešení pandemie. Centrální bosenská vláda nemá k dispozici téměř žádné testy, takže oficiální statistiky (764 potvrzených případů koronaviru a 33 mrtvých) nejspíš významně podceňují počet nakažených.

Snahou vlády je shromáždit všechny volně se pohybující uprchlíky do táborů. Bosenský ministr státní bezpečnosti přímo prohlásil, že chce „dostat migranty z ulic“. Podle dobrovolníků, kteří v Sarajevu provozují mobilní tým, jsou jen v hlavním městě v různých squatech minimálně čtyři stovky migrantů. 

„Hygienické podmínky v táborech nejsou tak šílené jako to, co jsem viděl v Řecku,“ říká terénní koordinátor organizace Pomáháme lidem na útěku Milan Votypka, který v Sarajevu působí. „Je tam víc místa. Ale o dostupnosti sprch nebo mýdla si nedělám iluze,“ vypráví. Problém je také v tom, že vláda nemá nástroje, jak vynucovat svá nařízení. „Nemají kapacity tábory uhlídat a všechny na ulicích pochytat,“ vysvětluje.

Votypka přebývá v komunitním centru ComPass 42, které vybudovali čeští dobrovolníci a začali ho v lednu provozovat ve spolupráci s dalšími dobrovolnickými skupinami z Lucemburska a Belgie. „V tuto chvíli máme samozřejmě zavřeno a víceméně jsme v karanténě. Když odmyslíme aktuální pandemii, tak třeba třetina lidí v táborech má svrab. A na koronavirus nejsou testy, neumím si představit, že by se začalo testovat v táborech, když nejsou testy ani pro Bosňáky,“ dodává k aktuální situaci. 

Uprchlíci nikam nezmizeli 

Koronavirus bude v Evropě pravděpodobně ještě chvíli hlavním tématem. Krize dopadá ale i v tomto případě nejsilněji na ty nejslabší. Předvídat konkrétní scénáře dalšího vývoje by bylo v současné době věštěním z karet. Mezi lidmi věnujícími se práci s uprchlíky nicméně panuje shoda, že rozšíření nemoci COVID-19 bude v těchto komunitách rychlé, pro mnohé pravděpodobně smrtící a nepůjde ho zastavit. Zatímco pro mnohé obyvatele Evropské unie mohou znamenat zavřené hranice pocit bezpečí, pro uprchlíky jde o další hřebíček do rakve.

Podívejte se také na naši reportáž z Maďarska.