• Reportáže
  • 5. dubna 2022

Lázně, fotbal a propaganda. Byli jsme u toho, když Maďaři volili svou budoucnost

Slam poetry při čekání na výsledky maďarských voleb / Foto: Tomislav Čečka /
Slam poetry při čekání na výsledky maďarských voleb / Foto: Tomislav Čečka /
Autor
Tomislav Čečka
Po dvanácti letech vlády čekaly v neděli 3. dubna maďarského premiéra další parlamentní volby. Měl to být jeho nejtěžší volební souboj od nástupu k moci v roce 2010 a série změn zákonů a ústavy. Šest opozičních stran se spojilo, aby současnou ho vystřídalo. Voxpot přináší reportáž z volebního víkendu v Budapešti.

Hladinu čeří těžké kapky. 

Bílá mlha se jen ztěžka poroučí z dohledu, aby odkryla mohutný obrys rýsující se proti obloze. 

Tohle ovšem není výjev, ve kterém Álmos, Elöd, Ond nebo některý z dalších čtyř praotců Maďarů zrovna poprvé zdolávají Dunaj, aby pro své kmeny zabrali zdejší nížinu okolo řeky z milosti byzantského císaře Konstantina VII. 

Je to jen klasický obrázek ze slavných termálních lázní Széchenyi, které v centru Budapešti vítají… Jak instagramové turisty, tak kohortu místních návštěvníků.

Onen mohutný obrys patří Ágotě, korpulentní dámě, která si zde užívá relax společně se svým partnerem. Ten je trochu nesvůj, protože jeho angličtina nestačí na vtíravé otázky řešící politiku a narušující idylu nedělního odpoledne 3. dubna 2022. Dne, kdy Maďaři volí v parlamentních volbách. Muž tak musí poslouchat odpovědi své ženy, zatímco si pozoruje rozmočené palce.

„Propaganda. Propaganda. Nic jiného se na to nedá říct.“

Slovo, které jsem už slyšel tolikrát, že mi začíná připadat samo jako propaganda. Zkouším to tedy jinak a ptám se Ágoty, co by dala na druhé místo důvodu, proč vše nasvědčuje tomu, že Viktor Orbán a strana Fidesz v koalici s maďarskými Křesťanskými demokraty vede volební průzkumy. A všichni ji opět tipují na další vítězství.

Odpovědí jsou tentokrát zmíněné daňové odpustky (25 %) pro lidi pod 25 let a zafixování cen energií.

„Ale abyste nevěděli, že to někdo nakonec zaplatit musí, tak musíte mít vymytý mozek. Takže…“

„Propaganda?“ hlesnu.

Ágota přikývne. 

Její partner něco pronese maďarsky a jediné, čemu mi moje dešifrovací schopnosti tohohle neznámého jazyka dovolí porozumět, je slovo „sauna“. Je čas se rozloučit a pokračovat. 

Kampaňová estetika

Lázně Széchenyi se nacházejí v hlavním budapešťském parku Vajdahunyad. Ten čerstvě zdobí i poslední architektonický otisk premiéra Orbána: Dům maďarské hudby. Koncertní hala připomínající houbu, jejíž lesklé stropy symbioticky splývají s vzrostlými stromy okolo.

Otevřena byla v lednu a během úvodního koncertu hudebník Béla Szakcsi Lakatos, podporující Fidesz, zahrál i variantu romské folkově-popové skladby, kterou si Orbán osvojil v kampaňové estetice. 

„Kečup je červený, ne žlutý, Maďarsko jde vpřed, ne zpátky,“ pěje se ve videu s prvky známé melodie.

Čtěte také: Žádné další sankce ani mírová mise EU na Ukrajině: Maďarsko ukázalo své červené linie v ochotě jít proti Moskvě 

Vzhledem k tomu, že Romové jsou nejpočetnější minoritou a tvoří asi 10 % populace, ucházejí se o jejich hlasy obě hlavní volební uskupení. Zatímco Orbán má na svojí straně romské celebrity a influencery, Spojené síly pro Maďarsko romským kandidátům vyčlenily tři místa na kandidátce. Vzhledem k tomu, že všichni počítají, že v neděli večer bude rozhodovat každý hlas, je třeba o něj bojovat. Otevřenost a intenzita, se kterou se umí politická diskuse okolo tohohle tématu točit, je několikanásobně vyšší, než jakou známe z České republiky.

Podium maďarské opozice u „korvínského“ hrádku / Foto: Tomislav Čečka

Opozice se mi (kromě neustálých plakátů, kde – aspoň tady v Budapešti – si to rozdává s Fideszem na každém sloupu pouličního osvětlení) připomíná i obrovskou LCD obrazovkou. Ta se zrovna staví za zdejším „korvínským“ hrádkem. Podium ve vypuštěné nádrži okrasného rybníčku je ideálně umístěno tak, aby se koalice mohla rychle rozpustit a vypustit, kdyby hlasování dopadlo špatně. Nicméně všichni lidi, se kterými jsem zatím mluvil, věří, že šance na vítězství existuje. Nálada v Budapešti (hlavním voličském centru opozice) není špatná.

Na posedu před ambasádou

Na Náměstí hrdinů shlíží sochy Álmose, Onda a zbytky staromaďarské party. Před třiceti lety zde nadějný student práv Viktor Orbán vyzýval k odchodu sovětských vojsk z Maďarska. Přitom z jeho vyjádření okolo války na Ukrajině je cítit, jako kdyby mu ani nevadilo, kdyby měli přijít zpět.

Od náměstí běží mohutný bulvár k Dunaji a je vyhrazen vilám, z nichž mnohé jsou domovem ambasád a konzulátů.

Místo aby si čistil hlavu pálenkou, tráví dny před ambasádou. Se vzkazem tamnímu osazenstvu, aby nezapomnělo, že slouží zločinnému režimu.

Jedna patří i státu, který zrovna provádí speciální vojenskou operaci (jak občas státní maďarská média říkají) na Ukrajině. Mohutná vila s funkcionalistickým přílepkem má jako popředí plot s otrhanými zbytky papíru. 

Co zde bylo vylepeno, je nepoznatelné, a nápovědou jsou jen modro-žluté pentličky, které přetrvaly. Na chodníku sedí mladý muž s hlavou opřenou o tvrdý karton. Student Dominikas pochází z Litvy a v Budapešti je na Erasmu. Místo toho, aby si čistil hlavu pálenkou, ale tráví poslední dny, vždy alespoň několik hodin, na chodníku před ambasádou. Se vzkazem místnímu osazenstvu, aby nezapomnělo, že slouží zločinnému režimu. Vrátil se i potom, co jej včera policie třikrát kontrolovala a vždy si od něj vyžádala ID, což mu přišlo jako jasný signál, aby toho nechal. Hodlá pokračovat, protože jako Litevec nemůže jinak. 

Prochází okolo nás muž s leteckými brýlemi a italskou módní bundou. Zprávu na kartonu si přečte a Dominikasovi sdělí, že tomu nerozumí.

„Svět je komplikovanější,“ křikne a pokračuje v chůzi.

„Nesetkal jsem se ale s žádnou přímou agresí,“ říká mi student na otázku, jestli jej třeba někdo chtěl od jeho posedu odradit.

Další chodec taky se zájmem přečte tabuli. Tenhle se rozesměje a vzhlédne k nám. Zdvihne ruku v pěst:

„POLSKA!“

Mladík mu mávne zpět. Je poznat, že v tenhle moment se cítí méně sám.

Student Dominikas před ruskou ambasádou ukazuje vzkaz místnímu osazenstvu / Foto: Tomislav Čečka

Poločas

„Tenhle lak jsem si koupila už dávno, ale proč jej dnes nepoužít,“ vysvětluje front of house zaměstnankyně stylové hospody Madhaus v centru Budapešti a dívá se přitom na svoje nehty, které zdobí odstín modrozelené barvy. Odstín, který symbolizuje koalici šesti opozičních stran, spojených k zastavení oranžové dominance Fideszu. 

V Madhausu se koná sledování voleb pořádané nezávislým internetovým médiem Partizan, jež do baru pozvalo i zástupce občanské společnosti a nevládních organizací. Partizan své diváky oslovuje na Youtube a Instagramu, protože všechny ostatní mediální cesty jsou pečlivě kontrolovány státní agenturou pro media. Při všech těch povídání o propagandě mi přijde paradoxní, že v Maďarsku jsou mainstreamová media oslavovaná a liberální část společnosti se snaží přežít na alternativních platformách, zatímco u nás to vypadá naopak.

Čtěte také: Řídit zemi železnou pěstí. Srbsko volí parlament i prezidenta, favoritem je Vučić

Nejnovější údaj o 52 % volební účasti ke třetí hodině odpolední svědčí o pravděpodobně rekordním čísle na konci dne, ale jak vysokou účast interpretovat, není jisté a záleží spíše, jestli sklenici místního ležáku vidíte poloprázdnou nebo poloplnou.

Nezabývá se tím ani Kryštof, mladý hudebník a „zajebávač slam poetry“, který se chystá vystoupit, aby zkrátil čekání na výsledky. S balenou cigaretou před podnikem dodává:

„Nervózní z výsledků voleb trochu jsem, ale přinejhorším Orbánovo vítězství s bráchou zpracujeme v muzice. Punk, jazz, rap. Prostě se ponoříme do tvorby.“

Z jeho slamu jsem schopen rozluštit jen klíčová slova: Orbán, oligarcha, propaganda. 

Publikum tleská. Směje se. 

Slam poetry krátí čekání na výsledky voleb / Foto: Tomislav Čečka

Nad ulicemi září slunce, a tak měním Madhaus s jejich obdivuhodnou, ale poměrně drahou nabídkou piv, za více uvolněnou a friťákem uzenou atmosféru amerického grilu.

Pro zábavu jsou tu k dispozici dvě televize a na každé běží jiný fotbalový zápas. Vzhledem k tomu, že Tottenham nemá mému srdci co nabídnout, upínám pozornost na zápas maďarské ligy.

Tohle není volební spot Fideszu. Tohle je oficiální komunikace maďarské vlády v den voleb. Ano, tohle je propaganda.

Africký hráč zrovna dělovkou střílí gól a kulisou jeho oslavy jsou krásné prohnuté konstrukce stadionu, které by mohlo závidět jakékoliv družstvo na východ od Mnichova. 

Brzy si uvědomuji, že se jedná o „Pancho“ arénu. Stadion, který patří týmu, jehož zakladatelé jsou činovníci Fideszu a stojí ve vesnici s 1500 obyvateli – shodou okolností jen několik kilometrů od domovské vesnice Viktora Orbána. Ten má na parkovišti vyhrazeno místo a skybox nad zdejším pažitem údajně patří k novému centru maďarské moci stejně jako hrad Buda nad Dunajem.

Může být nepříznivý stav pro domácí tým Puskás Akadémia FC metaforou pro brzký volební výsledek? Přeci jen nad ním zatím vyhrává tým z hlavního města – Ferancváros. 

O přestávce jsem konečně svědkem oné tolikrát zmiňované propagandy. Vysílání sportovního kanálu narušuje reklama, ve které premiér Maďarska nejdříve ve flísové bundě přichází na základnu letectva, aby obhlédl připravené vrtulníky a posádku.

Následně u monitoru něco zasvěcené vysvětluje důstojníkům, kteří jeho strhující moudrost poslouchají.

Obhlíží vybalování pomoci válečným uprchlíkům.

Hladí dítě.

Naslouchá lékařům.

Vede zemi krizí.

Tohle není volební spot Fideszu. Tohle je oficiální komunikace maďarské vlády v den voleb. Ano, tohle je propaganda.

Viktor Orbán jako meme / Foto: Tomislav Čečka

Příhodnější fotbalovou metaforou nakonec je vyrovnávací gól Orbánova týmu, který padne po ruce útočícího hráče. Zdá se, že videorozhodčí, který spornou situaci zkoumá, nechce vládci země zkazit velký den, a tak gól uznává. 

Hráči v modrých dresech (mezi nimiž je i český útočník Libor Kozák, který vstřelil gól několik minut před tím), se radují. 

Ostrov Budapešť

Madhaus se naplnil. Dříve poloprázdný podnik teď přetéká životem. Mezi pivem a vínem se na stole točí místní speciality, notebooky a někde i deskové hry. Atmosféra napjatého volebního souboje není úplně patrná.

Nejsem si ani jist, jestli náhodou celá volební akce Partizanu není fiasco a rezervovaný podnik neobsadili náhodní hosté, kteří si jen chtějí užít příjemný nedělní večer.

Janosz je řidičem dodávky a hodně se snaží, abych pochopil místní situaci. Co chvíli používá svůj smartphone k dohledání správných překladů.

„Postuju na Facebook denně informace, aby lidi viděli něco jiného než to, co říkají ve státní TV.“

Jeho profil zdobí ukrajinská vlaječka a poslední příspěvek má i překlad v azbuce.

Mnoho z nich nebylo na světě, když se Orbán chopil vlády poprvé. Teď by svým prvním hlasem chtěli 58letému muži dát najevo, že je čas si odpočinout.

Zajímá mě jeho názor na případnou výhru Orbána, a zda by mohla znamenat, že Maďarsko bude pro zbytek Evropy hrozbou a vchodem, jímž bude Rusko komplikovat snahy o jednotnou unijní akci.

Nevím, jestli mou otázku špatně slyšel nebo moje angličtina ovlivněna pivem přešla do absolutního úpadku, ale jeho pohled je najednou plný strachu.

„Nemůžeme opustit EU. Nechceme,“ mává rukama.

Odpovídá překotně a jeho kamarád přikyvuje a občas řekne „nou“. Naklání se k Janoszovu uchu, aby i on svoje pocity v překotné maďarštině doplnil a byly mi přeloženy.

V Budapešti se mi nepovedlo narazit na nikoho, s kým bych mohl mluvit a zároveň by podporoval Fidesz. Nejblíže tomu tak bylo u několika převážně mladých lidí, kteří nakonec volit nešli a celkově rezignovali na společenskou úlohu politiky. Ani emigrace přátel nebo zhoršující se dostupnost bydlení v nich nebudí zápal zkusit výletem k urně něco změnit.  

Mezitím se stmívá. Od uzavření volebních místností už uplynuly dvě hodiny a očekávají se výsledky z prvních – těch menších – okrsků. Do Madhausu přicházejí noví a noví návštěvníci a jsou u vchodu obraceni ven, protože místo už tak praská ve švech. 

Někteří z nich mají na klopě kulatou maďarskou vlajku ve zlatém rámování – odznáček, který dostávají prvovoliči. Mnoho z nich nebylo ještě ani na světě, když se Viktor Orbán chopil vlády poprvé – v roce 1998. Teď by svým prvním hlasem chtěli 58letému muži dát najevo, že je čas si odpočinout.

Brzy je ale čeká hořké vystřízlivění z trochu ostýchavých úsměvů, zatímco se tísní v hloučcích v prostorách mezi stoly. Rezervaci míst k sezení evidentně provedli hlavně starší a zkušenější návštěvníci Madhausu.

Hlasatelův hlas zakolísá a na chvíli se odmlčí. Na projekčním plátně s vysíláním Partizanu se objeví grafika s převažující oranžovou barvou.

Televizní stanice Partizan ve chvíli, kdy se objevily první výsledky sčítání / Foto: Tomislav Čečka

Se zkušeností z posledních voleb v ČR ostřím na poměr barev a říkám si: „Tak nevypadá to úplně špatně.” Rychlý pohled po zbytku místnosti, ale napovídá, že to vypadá velmi špatně.

Uvědomuji si, že v Madhausu nebyli žádní „náhodní hosté“. Na vysílání Partizan TV mají upřené oči úplně všichni. A z nevinného nedělního večera se stává procesí smutku. 

Skupinka na cigaretě se nervózně směje, a jedna dívka se jen opře o stěnu začne brečet. 

„Nečekali jsme, že to bude tak hrozné,“ říká mi Csaba, sociolog z Maďarské akademie věd. „Zark-Marky byl fakt dobrý leader, nezaslouží si, aby takhle dopadl,“ mluví o kandidátovi na premiéra za opoziční uskupení, který podle aktuálních barevných žížal prohrává (a nakonec prohraje) i souboj ve svém volebním obvodu – středně velkém městě na jihu Maďarska, kde je starostou.

Víra v možnou Orbánovu porážku byla založena na tom, že ve volbách 2018 dostaly opoziční strany dohromady jen o několik stovek tisíc hlasů méně. Nicméně podle aktuálního trendu nejenže žádné nepřidají, ale třetinu ztratí.

„Na to už jsem moc starý,“ odpovídá Csaba na otázku, která je na místě, tedy zda by uvažoval o emigraci ze země.

O emigraci totiž mluví skoro každý další, s kým se při svém pobytu bavím. Nakolik je to jen snaha, co nejvíc šokantně vyjádřit svoje aktuální pocity, a nakolik reálná úvaha v hlavách přítomných, těžko odhadnout. Pravdou je, že z Maďarska mladí lidé odcházejí a od začátku Orbánovy vlády se tamní populace zmenšila o více než čtvrt milionu lidí. 

Madhaus se do smíchu a potlesku dostane jen několikrát. Když se ukáže, že opozice dokázala zvítězit ve dvou malých okrscích na jihu země a když se na plátně zjeví Gáspár Győző, romská celebrita libující si s v reality show a jiných bulvárních žánrech, pro něž místní osazenstvo nemá pochopení. Gáspár v centrále Fideszu blahořečí premiéra a jeho brzké vítězství.

„Mysleli jsme si, že se vyhneme dvoutřetinové menšině. Věřili jsme. Chtěli jsme mu aspoň ukázat, že to není jen jeho země,“ říkají návštěvníci Madhausu, když se vyrovnávají s tím, že ani tento skromnější cíl není a nebude dnes v noci na dosah.

Dunaj se vlní klidně a žádná mýtická mlha jej v noci neobestírá. Z nábřeží je dobře vidět nasvícený hrad, kostely a maďarské vlajky. Praotcové maďarských kmenů by určitě byli pyšní, jakou osadu si to jejich potomci dokázali vybudovat.

Asi kilometr po proudu se na podium chystá Viktor Orbán, aby světu oznámil, že on je Maďarsko. 

Dunajské nížině vládne z milosti 53 % populace.