• Analýzy
  • Dlouhé čtení
  • Profil
  • 25. května 2021

Marxističtí teroristé, nebo spojenci velkého byznysu? Čím se stalo Black Lives Matter rok od vraždy George Floyda

Úvodní foto: Demonstrace Black Lives Matter / Zdroj: Lorie Shaull/Flickr (CC BY-SA 2.0) /
Úvodní foto: Demonstrace Black Lives Matter / Zdroj: Lorie Shaull/Flickr (CC BY-SA 2.0) /
Autor
David Scharf
Přesně před rokem obletěla svět videa zachycující policistu Dereka Chauvina, který téměř 9 a půl minuty klečel na krku Afroameričana George Floyda. Policejní vražda v Minneapolis rozpoutala masové protesty v celých Spojených státech i velké části zbytku světa. Za jejich organizátory bylo všeobecně považováno hnutí Black Lives Matter. Chauvin byl v dubnu shledán vinným, co ale uplynulý rok znamenal pro hnutí za rasovou spravedlnost?

„Jsou to vrazi. Nenávidí bílé lidi, obzvlášť bílé muže. Chtějí odstranit rodinu s matkou a otcem,“ běsnil v srpnovém vysílání televize Fox News Rudy Guiliani, bývalý starosta New Yorku a toho času osobní právník Donalda Trumpa. Guiliani vysvětloval svůj pohled na hnutí Black Lives Matter (Na černých životech záleží), které už dříve označil za „anti-americké“, „marxistické“, „inherentně rasistické“ a požadoval jeho zapsání na seznam domácích teroristických skupin.

Nad jeho vyhrocenou rétorikou by se dalo mávnout rukou s tím, že šlo o typický rys (prozatím pozastavené) éry trumpismu. Ačkoliv většina těchto tvrzení nestojí na žádných reálných základech (například zmíněný seznam neexistuje), v jistém smyslu jsou přece jen vypovídající. Ukazují totiž, kolika různých významů mohla jednoduchá tři slova – Black Lives Matter – nabývat.

Zatímco pro americké liberály fungovala jako synonymum boje s rasismem, pro konzervativce mohla znamenat bezpečnostní hrozbu. Levicoví aktivisté jej mohli vnímat jako hnutí požadující rozpuštění policie, zatímco pro velkou část české společnosti představovala symbol „diktátu politické korektnosti“. To samozřejmě výrazně komplikuje snahy o zodpovězení poměrně jednoduchých otázek: Čeho hnutí dosáhlo a jak se vyvinulo za uplynulý rok?

Queerness místo pastorů

Pro lepší pochopení je třeba podniknout stručný pohled do historie. Hnutí vzniklo v roce 2014, přičemž samotná fráze Black Lives Matter se objevila poprvé na Twitteru o rok dříve – jako reakce na rozhodnutí floridského soudu, jež zprostil viny George Zimmermana po tom, co zastřelil 17letého Afroamerčiana Trayvona Martina. Do federálního povědomí se BLM dostalo především ve spojení s protesty ve Fergusonu, které reagovaly na další zastřelení mladého Afroameričana, Michaela Browna – tentokrát příslušníkem policie.

Za zakladatelky hnutí jsou považovány Patrisse Cullors, Alicia Garza a Opal Tometi, tedy tři aktivistky, které vytvořily organizaci Black Lives Matter Network. Její místní pobočky by se sice měly hlásit ke společným obecným principům, ale jinak fungují zcela autonomně. „Lidé používají BLM jako platformu. My [BLM Network] se nestaráme o dohlížení na to, kdo je a kdo není naším členem,“ prohlásila v září roku 2015 Garza.

Tři zakladatelky (zleva Garza, Cullors, Tometi) během konference TED v roce 2016. Zdroj: Marla Aufmuth / TED. Licence CC BY-NC 2.0

Její prohlášení ilustruje, do jaké míry si i organizovaná část hnutí zakládá na principech decentralizace bez hierarchií. To lze částečně vysvětlit tím, že pokračuje ve standardu nastaveném vlnou sociálních hnutí z doby okolo roku 2011 jako byly Occupy, španělští Indignados nebo protestujících v rámci arabského jara.

V případě Black Lives Matter lze ale decentralizaci vysvětlit i z praktického hlediska. Vzhledem k tomu, že policie v USA spadá do kompetence jednotlivých států či radnic a primární požadavky směřovaly právě k ukončení policejnímu násilí, dává důraz na lokálnost mnohem větší smysl než třeba u zmíněného Occupy. Někteří členové také sami poukazují na další strategickou výhodu hnutí bez lídra – nemůže ho potkat stejný osud jako hnutí za občanská práva, které utrpělo citelnou ránu po atentátu na Martina Luthera Kinga.

Absence hierarchické struktury ale není jedinou odlišností, která se uvádí při srovnávání s afroamerickým hnutím 60. let. Historik a novinář Jelani Cobb v profilu BLM z roku 2016 pro magazín New Yorker používá frázi „not your grandfather’s civil rights movement“ (tedy přibližně „nic jako hnutí vašich dědečků za občanská práva“).

Profesionalizace také vytvořila třídu ‚aktivistů na plný úvazek‘, jejichž živobytí najednou záviselo na externích dárcích, kteří mohli kdykoliv utáhnout finanční kohoutky.

Za stěžejní rozdíl bývá označován důraz na tzv. intersekcionalitu. Tento koncept, se kterým přišla na konci 80. let akademička Kimberlé Crenshaw, se zaměřuje na mnohost identit, které jsou vzájemně provázané, nelze je chápat odděleně a přináší tak různé druhy útlaku – v intersekcionálním přemýšlení, ke kterému se zakladatelky BLM hrdě hlásí, je tedy kromě rasy třeba uvažovat také nad třídou, genderem a sexualitou. K citlivosti vůči překrývání identit mají zakladatelky přirozeně blízko, dvě z nich se totiž identifikují jako queer.

Často se hovoří také o generačním rozkolu, který dobře ilustruje přijetí, kterého se dostalo v roce 2014 Jessemu Jonesovi, blízkému spolupracovníka Martina Luthera Kinga, a aktivistickému veteránovi, který přijel do bouřícího Fergusonu. Při svém proslovu vyzval k darování peněz baptistické církvi (sám je jejím reverendem), načež byl vybučen a následně konfrontován skupinkou místních, kteří jej obvinili z toho, že je „zaprodává“.

Dospělé přátelství s estabilishmentem?

Ačkoliv bylo BLM pevně zavedeným pojmem, po smrti George Floyda nabralo úplně novou dynamiku. Amerika začala nejen doslova hořet, ale také protestovat v do té doby nevídané míře. Podle New York Times se během měsíce konalo průměrně 140 demonstrací každý den, přičemž na základě různých odhadů se jich celkem zúčastnilo od 15 do 26 milionů lidí.

Tehdejší průzkumy veřejného mínění ukazovaly nárust podílu Američanů, kteří považují rasovou diskriminaci za velký problém z 51 (v roce 2015) na 76 procent. BLM se těšilo rekordní podpoře, z knih o rasismu se stávaly bestsellery a profily na amerických seznamkách zaplavila hesla jako Black Lives Matter nebo Defund the Police.

Transparent z demonstrace zachycující postoj tzv. bílých spojenců. Zdroj: Jeremy Bishop / Unsplash (Free licence)

„Jestli lynče Trayvona Martina a Michaela Browna stály u zrodu BLM, tak devět minut a dvacet devět vteřin, během kterých umíral George Floyd, přenesly hnutí do dospělosti,“ píše novinářka Gabrielle Gurley. Prvním výrazným „dospěláckým“ zážitkem byla podpora politiků především z řad demokratů, kterou vystihuje zvláštní scéna ze začátku června, kdy přišla Nancy Pelosi a další prominentní zástupci Demokratické strany na Kapitol představit zákon na reformu policie.

Návrh sice zakazoval některé brutální praktiky jako škrtící chvaty nebo vtrhávání do domovů v případech lehčích zločinů, ale vůbec neřešil jádro problému – militarizaci americké policie. To ale nezabránilo demokratům, aby si natáhli kolem krku Kente, tradiční africkou látku. Ta měla prý symbolizovat „africké dědictví“ a „solidaritu“, ale jen těžko zakryla fakt, že třeba právě Pelosi je přes třicet let členkou Kongresu, který dovolil vznik celého systému s agresivní policií a vězeňsko-průmyslovým komplexem s největším podílem vězňů na obyvatele ze všech států světa.

Podobně bizarní pokus o vyjádření solidarity předvedl i Jamie Dimon, CEO banky JP Morgan Chase, když se nechal vyfotografovat, jak poklekává před obřími trezory a logem svojí společnosti. Dimon přitom rozhodně nebyl výjimkou, podporu protestům totiž začala vyjadřovat velká část korporátní Ameriky, která se začala předhánět v prohlášeních, slibech a darech různým organizacím.

Jako příklad za všechny poslouží Walmart, jehož ředitel označil vraždu George Floyda za „bolestivou a neakceptovatelnou“, slíbil věnovat 100 milionů na „vytvoření centra pro rasovou rovnost“ a pochlubil se tím, že zaměstnává 340 tisíc Afroameričanů. Samozřejmě už nezmínil, že jako největší zaměstnavatel v USA platí velké části z nich minimální mzdu ve výši 11 dolarů na hodinu, která pracující odkazuje na potravinové lístky.

Jak tenhle příval peněz a podpory dopadl na BLM jakožto organizaci? Zejména při pohledu na stránky konzervativních médií mohl člověk snadno nabít dojmu, že se hnutí muselo topit v penězích. Televize Fox odvysílala grafiku, podle které právě Walmart, PepsiCo, Apple nebo ComCast darovali BLM stovky milionů dolarů, přičemž Bank of America měla přispět dokonce miliardou dolarů. Moderátor Lou Dobbs se druhý den sice opravil, ale informace se v tu dobu už ve velkém šířila po sociálních sítích.

Ve skutečnosti většina korporací svůj dar (respektive jeho příslib) rozdělila mezi několik organizací, případně spouštěla programy skrze vlastní nadace, přičemž přímo BLM Network se na výplatní pásce objevovalo spíše výjimečně. I přesto ale hnutí obdrželo třeba 250 tisíc dolarů od Microsoftu nebo přes 2 miliony od Amazonu.

Dolary jako danajský dar

Jakkoliv můžou působit filantropická gesta a silná prohlášení z dílen korporátních PR týmů v kontrastu s realitou směšně, už jen samotná snaha představuje ve srovnání třeba se zmíněnými vraždami z let 2012 a 2013 bezprecedentní změnu. Co tedy způsobilo posun v postoji amerického velkého byznysu?

Svoji roli jistě sehrála do očí bijící brutalita patrná z videozáznamu vraždy, ale stejně tak by se nemělo zapomínat na hlavní motivaci firem, tedy finanční zisk. Největší kupní silou se v posledních letech stali mileniálové (věk cca 25-40), kteří stejně jako mladší generace Z preferují (u obou skupin je to 73 %) značky, které protesty podpořily. Mladší část populace je pro firmy důležitá ze dvou důvodů. Zaprvé je klíčová pro „nutný“ finanční růst a zadruhé se očekává její zbohatnutí po tom, co zdědí majetek poválečné generace svých rodičů.

Navíc zdaleka nešlo o první „aktivistické“ dobrodružství amerických značek. Například sázka oděvního giganta Nike z roku 2018 na reklamní kampaň s bývalým americkým fotbalistou a aktivistou Colinem Kaeprnickem vyšla dokonale. Ten dříve ve snaze upozornit na policejní násilí začal poklekávat během americké hymny, načež mu po sezoně žádný z třiceti dvou týmů NFL nenabídnul novou smlouvu. Po odvysílání spotu sice někteří rozhořčení uživatelé na sociálních sítích pálili produkty Nike a volali po bojkotu, celkové prodeje to nijak neovlivnilo a hodnota společnosti za tři týdny vzrostla o šest miliard dolarů.

Reklama s tváří Colina Kaepernicka. Zdroj: Brecht Bug / Flickr

Přísun nezvykle velkého množství financí dovnitř sociálních hnutí může mít ale ještě jeden skrytý efekt, který popisuje akademička Keeanga-Yamahtta Taylor v knize From #BlackLivesMatter to Black Liberation (2016). Na příkladech organizací vzniklých v éře hnutí za občanská práva ukazuje, jak peněžní dary postrkávaly hnutí od stávek a demonstrací k oficiální činnosti. „Dárci a filantropie pomáhají zúžit záběr hnutí na změny legislativy a další drobná opatření v rámci existujícího systému,“ píše lektorka afroamerických studií z Princetonu.

Profesionalizace také vytvořila třídu „aktivistů na plný úvazek“, jejichž živobytí najednou záviselo na externích dárcích, kteří mohli kdykoliv utáhnout finanční kohoutky. Taylor tak popisuje, jak v důsledku těchto procesů NAACP (The National Association for the Advancement of Colored People) a National Urban League opustily boj proti privatizaci školství nebo za zvýšení minimální mzdy, který logicky nevyhovoval korporacím a bohatým dárcům.

Neúspěšné tažení na Washington

Na rozsudek o tom, jestli podobný osud čeká i BLM, je zřejmě ještě brzy. Můžeme nicméně pozorovat určité náznaky. Hnutí letos poprvé zveřejnilo svoje příjmy, které za loňský rok činily 90 milionů dolarů, ale nepřidalo žádné podrobnosti o dárcovské struktuře. Finanční transparentnost byla – spolu s nespokojeností s novou strukturou a centralizací rozhodovacích pravomocí – jedním z bodů otevřeného dopisu, který loni v prosinci zaslalo 10 místních poboček do Black Lives Matter Global Network (BLMGN).

Mluvit o současném vývoji jako o nějakém zásadně novém štěpení by ale znamenalo ignorovat dřívější události. Napětí mezi celostátně působícími mluvčími hnutí a lokálními pobočkami bylo totiž v hnutí přítomné prakticky od začátku. Druhá skupina často poukazovala na dynamiku, ve které místní organizace napne síly k uspořádání protestů, které vygenerují několik málo „aktivistických hvězd“.

Ty potom objíždí zemi, mluví do médií a získávají tak společenský, politický i finanční kapitál – to všechno na základě toho, že v černé chudinské čtvrti policie zastřelí člena místní komunity. „Problém se starou třídou černých vůdců nespočíval v tom, že to byli muži, ale v tom, že šlo o elitní skupinu, která ovládala masy. A stejnou dynamiku vidíme i dnes,“ kritizoval už v roce 2015 aktivista z Minneapolis R. L. Stephens. V podstatě jde o tedy o klasický problém, kdy do každého nehierarchického uskupení zasahují mocenské struktury, které může být paradoxně obtížnější odhalit.

Jednou ze zásadních změn v roce 2020 bylo vytvoření tzv. PAC (Political Action Comittee). Legální status takového orgánu umožňuje zasahovat do volebních kampaní. Ačkoliv tato akce spadá přesně do procesu profesionalizace hnutí, který popisuje Taylor, záměr BLM měl svoje strategické opodstatnění – ve velkém mobilizovat afroamerické voliče, dostal Donalda Trumpa z Bílého domu a následně protlačit změny přes novou, příznivější administrativu.

Při pohledu na dnešní situaci můžeme konstatovat, že první dvě části plánu se podařily, ale v té třetí a nejdůležitější to zatím drhne. Nejen že se Biden BLM za jejich podporu v kampani „odvděčil“ tím, že nevyslyšel jejich žádosti o schůzku, ale velká část demokratů začala na hnutí a jeho „příliš radikální“ požadavky svalovat neúspěchy ve volbách do kongresu.

Na úrovni konkrétních politik BLM sázka na Washington také nevychází. Jejich vlastní návrh na reformu policie zatím získal podporu pouze mezi hrstkou progresivních demokratů, což mu nedává příliš nadějí na úspěch. Co se týče Bidena a jeho slibů, situaci mu sice částečně komplikuje senát zablokovaný filibustrem, ale prezident zatím nepodnikl ani dílčí kroky, na které senát potenciálně nepotřebuje.

Úspěch nebo fiasko?

Black Lives Matter, respektive jeho lídři se tak dostali do prekérní situace. Přesun pozornosti na federální úroveň je stál dobré vztahy s lokálními pobočkami a v D.C. jejich požadavky nebyly vyslyšeny. Stejně tak by se dalo BLM vytknout, že v rámci svojí proklamované intersekcionality zapomínají na třídu a jejich pozornost zůstává primárně na policejních praktikách.

„Policie pod neoliberalismem funguje tak, že chrání majetek. Policie bude zasahovat vůči komukoliv, kdo bude vlastníkům majetku připadat nepohodlný,“ říká afroamerický politolog Adolph Reed Jr., který patří mezi hlasité kritiky politiky identit a Black Lives Matter vyčítá redukování všech problémů na rasu.

Odepsat BLM jako neúspěšné hnutí by ale rozhodně nebylo fér. Schopnost zmobilizovat masy lidí mu zůstává, přičemž o její důležitosti svědčí i síla reakce. Dvacet devět republikánských států představilo zákony, které různými způsoby omezují právo na protest. O přetrvávající síle hnutí vypovídá i to, jak se mu v době eskalace násilí mezi Izraelci a Palestinci podařilo dostat do veřejného prostoru palestinské hlasy a tím aspoň částečně narovnat značně vychýlenou americkou debatu.

Čtěte také: Izraelci a Palestinci nehrají fotbal. Oni se vraždí

Zdaleka nejvýraznějším vítězstvím bylo odsouzení expolicisty Dereka Chauvina, vraha George Floyda ve všech třech bodech obžaloby. Už jen samotný fakt, že něco tak samozřejmého jako vynesení verdiktu bylo oslavováno natolik emotivně vypovídá o hrůzném nastavení systému, do kterého BLM vstupovalo. Mezitím podle statistik organizace Mapping Police Violence zůstávají počty civilistů umírajících v rukou policie srovnatelné s minulým rokem. Jisté je, že Black Lives Matter – ať už jako symbol nebo organizace – má před sebou mnohem delší cestu, než jsme si ochotni připustit.