Voda

10. 03. 2021, 05:00

Napětí na Nilu: Největší vodní dílo v Africe vyvolává spory v celém regionu

Jakub Mazanec

Zástupci Egypta, Súdánu a Etiopie zasedli začátkem roku 2021 k jednacímu stolu. Tématem jejich rozhovorů byla Přehrada velkého etiopského obrození, mamutí vodohospodářský projekt etiopské vlády na Nilu a potenciálně největší přehrada v Africe. Ta může přinést obrození chudé a suchy zmítané země. Zároveň projekt už od svého oznámení před deseti lety jitří emoce dvou zemí, které poslední dekády dominovaly na Nilu - Egypta a Súdánu. Vyvolá spor o nilské vody nový konflikt na severovýchodě Afriky?

Povodím Nilu se označuje rozlehlá oblast od Viktoriina jezera na hranicích Ugandy, Tanzanie a Keni až po ústí řeky do Středozemního moře v Egyptě. Na území o čtvrtinu menším než je Evropská unie tu v jedenácti státech žije přes 250 milionů lidí. Řeka je klíčovým elementem jejich životů i státních ekonomik.

Po svém osamostatnění z britské nadvlády se na konci 50. let minulého století stal dominantním hráčem na Nilu Egypt. Pomohla mu k tomu politická situace, ekonomická převaha v regionu i technická zdatnost a dlouholetá zkušenost s využíváním řeky. První velké vodohospodářské projekty se zde začaly realizovat ostatně už během britské éry ve druhé polovině 19. století.

Egypt navíc svá historická výsadní práva opřel o staré koloniální smlouvy, na něž se odvolává dodnes – zejména o Nile Water Agreement z roku 1929. Jedná se v podstatě o výměnu nót mezi britskou a egyptskou vládou, která měla Egyptu mimo jiné zaručit právo kontroly a veta všech projektů souvisejících s Nilem, které by potenciálně mohly omezit říční proud.

Situace se vyostřila poté, co do médií unikl záznam z jednání egyptských špiček, kde byla probírána konkrétní silová řešení, jak stavbě etiopské přehrady zabránit. Mezi plány se objevila i podpora etiopských rebelů či bombardování.

Formálním argumentem pro tuto dohodu byla teze, že Egypt je na řece závislejší než země výše proti proudu, protože se na rozdíl od nich nemůže spoléhat na tak velké množství srážek. Politicky šlo nicméně spíš o snahu Londýna uklidnit protibritské nálady, které Egyptem zmítaly koncem dvacátých let v důsledku sílícího arabského nacionalismu.

Poté, co v roce 1956 získal nezávislost sousední Súdán, vzrostly jeho nároky na vodu, což začalo ohrožovat egyptské plány na vybudování Vysoké Asuánské přehrady. Situace eskalovala roku 1958, kdy Egypt dokonce mobilizoval posádky na hranicích. Vše zklidnil až vojenský převrat v súdánském hlavním městě Chartúmu, který obě strany přivedl k jednacímu stolu.

Nový súdánský diktátor Ibrahim Aboud slevil z původních požadavků své země a v listopadu 1959 byla v Káhiře podepsána egyptsko-súdánská Smlouva o úplném využití nilských vod. Ta nejenže pomohla vyřešit situaci kolem Vysoké Asuánské přehrady, ale také definovala podíl nilských vod pro každou zemi. Z celkového měřeného ročního úhrnu v Asuánu, které činí 84 miliard kubických metrů, měly dvě třetiny připadnout Egyptu, zbytek pak Súdánu. Na ostatní země v povodí žádné ohledy brány nebyly.

Ropa mizí, voda zůstává

Dohoda do jisté míry svázala zájmy Káhiry a Chartúmu v otázkách rozvoje Nilu pro příští čtyři dekády. V tomto období umožnil Egypt Súdánu bez větších námitek realizovat četné vodní projekty (např. přehradu Roseires). Obě země nechtěly připustit výstavbu nových přehrad v třetích zemích ani uzavírání nových dohod a v jednáních se sousedy v povodí vystupovaly jednotně a poměrně tvrdě.

Reprezentace ostatních nově vznikajících zemí s jejich nároky nesouhlasily. Jedním z příkladů je případ Julia K. Nyererea, prvního prezidenta Tanzanie, který na počátku 60. let usiloval o vybudování přehrady na nilském přítoku, řece Kageře, a dostal se tak do sporu s Káhirou.

Nyerere přišel s doktrínou, podle níž nemají bývalé koloniální mocnosti hrát žádnou roli ve formulaci dohod a smluv nových nezávislých zemí – zpochybnil tedy platnost Nile Water Agreement z roku 1929. Spor se nakonec dostal před Mezinárodní tribunál v Haagu a Nyerere ho prohrál. Na jeho doktrínu se nicméně později odvolávaly další země nilského povodí, které byly rovněž nespokojené s egyptskou říční hegemonií.

Čtěte také:  Naočkujeme všechny, zachráníme svět: Jak se staly vakcíny hlavní zbraní v soupeření velmocí

Súdán se v mantinelech nerovné dohody s Egyptem víceméně pohyboval až do 90. let. Po převratu v roce 1989 a příchodu prezidenta Omara al-Bašíra k moci se ale situace pomalu začala měnit. Orientace súdánské ekonomiky se změnila, když příjmy z nových ropných polí vytlačily zemědělství a pokles zemědělské výroby přinesl i snížení potřeby vody.

Vstup do třetího tisíciletí však rozdal Súdánu opět nové karty. Stejně jako se ropná pole před několika dekádami objevila, tak po osamostatnění na ropu bohatého Jižního Súdánu opět zmizela a Chartúm byl přinucen k návratu k zemědělství. Pěstování výnosných plodin, především cukrové třtiny a bavlny, zvýšilo spotřebu vody a přineslo nové výzvy. Dřívější ochota Súdánu přenechávat své přebytky vody Egyptu tak postupně odezněla a země začala podporovat multilaterální spolupráci – zejména v rámci tzv. Iniciativy povodí Nilu, tedy platformy vzniklé na začátku milénia, která sdružuje všechny země povodí.

Vysoká Asuánská přehrada představuje dodnes jedno z největších vodních děl na světě. Vodní plocha je dlouhá téměř 500 kilometrů a zasahuje až do sousedního Súdánu. Zdroj: NASA, (CC 4.0)

Energie pro Etiopii

Etiopie se díky své poloze řadí ke státům s největším potenciálem vodních zdrojů na světě. Vinou výše zmíněných geopolitických souvislostí a časté vnitřní nestability se však zemi v minulosti nepodařilo vodní bohatství v plné míře využít. S ohledem na dominantní pozicí zemědělství a populační boom je však budoucí rozvoj tohoto odvětví nevyhnutelný.

V roce 2014 mělo navíc v Etiopii přístup k elektřině pouze 27 procent populace a nedostatečná elektrifikace dlouhodobě představuje výraznou brzdu ekonomického rozvoje země. Potenciál Etiopie v hydroenergetice je přitom vzhledem k jejím terénním možnostem obrovský ‒  vyšší má v Africe pouze Demokratická republika Kongo.

V historickém vývoji etiopské pozice je důležité zmínit několik momentů. Prvním z nich je dohoda mezi britskou korunou a etiopským císařem Menelikem II. z roku 1902 týkající se vymezení hranic mezi Etiopií a Súdánem, která v článku 3 hovoří o Nilu: „Jeho Veličenstvo císař Menelik II, král etiopských králů, se vůči vládě Jeho britského Veličenstva zavazuje nestavět ani neumožnit stavbu jakéhokoliv díla na Modrém Nilu, jezeru Tana nebo řece Sobat, které by zastavilo tok nilských vod, bez dohody s vládou Jeho britského Veličenstva a vládou Súdánu.

Čtěte také: Masové protesty v Indii pokračují: Vláda nasadila taktiku rozsáhlého shitstormu na sociálních sítích

Etiopské vlády opakovaně označovaly tuto dohodu za nespravedlivou a nezávaznou a také poukazovaly na nesmyslnost obrovských děl postavených níže po proudu (Vysoká Asuánská přehrada, přehrada Merowe aj.), která vzhledem k podnebí čelí obrovskému výparu vody, s nímž by se podobné dílo vybudované na Etiopské vysočině v takové míře potýkat nemuselo.

V 70. letech hrozila Káhira Etiopii použitím síly, pokud postaví přehradu Fincha. Když Addis Abeba zažádala u Světové banky o financování projektu, Egypt a Súdán aktivovali výše zmíněný článek 3, čímž mezinárodní investici zabránili.

Příslib blahobytu z největší africké přehrady

Zatímco se v březnu roku 2011 zmítal Egypt v chaosu arabského jara a Chartúm ve starostech způsobených vznikem samostatného Jižního Súdánu, etiopský premiér Meles Zenawi oznámil záměr vybudovat obří přehradu nazvanou Project X nebo Millenium Dam, později překřtěnou na Přehradu velkého etiopského obrození (Grand Ethiopian Reinassance Dam, GERD). Její financování měly po negativní zkušenosti s mezinárodními institucemi zajistit především státní dluhopisy.

Nemalou roli ve financování  projektu hraje také Peking. Čínská technopolitika vůči africkým státům je dlouhodobě na vzestupu. Objem úvěrů poskytnutých Etiopii se v roce 2017 vyšplhal na 652 milionů dolarů. Ačkoliv Čína přímo finančně nepodporuje výstavbu hráze, plánuje obří investice do budování související hydroenergetické infrastruktury Etiopie.

Nová přehrada se svou plánovanou kapacitou 74 miliard metrů krychlových vody a výkonem 6 000 MW by se stala největší africkou přehradou. Pro srovnání – největší česká nádrž Lipno by se do ní vešla zhruba 240krát a výroba elektřiny o polovinu převýší produkci obou českých jaderných elektráren dohromady.

Po uvedení do provozu by Etiopie nejen dokázala pokrýt veškerou domácí spotřebu elektřiny, ale ještě by se z ní stal majoritní vývozce v celé oblasti severovýchodní Afriky. GERD je pro Etiopii příležitostí, jak využít vodní bohatství k rozvoji, zabezpečení potravin pro stále rostoucí populaci, ale také k boji se zničujícím suchem, které zemi zasahuje v posledních letech pravidelně.

Takto obrovská nádrž se nicméně bude napouštět řadu let, a právě toto období nejvíce znervózňuje státy položené níž po proudu, které se bojí, že jim přiteče méně vody.

Egyptská podpora rebelů i bombardování

Největší obavy z projektu má Egypt. Dnes stamilionová země bude v blízké budoucnosti čelit velkým výzvám především kvůli rychle rostoucí populaci, která má podle odhadů OSN dosáhnout do roku 2030 až 120 milionů.

V období 2013–2017 byla průměrná roční spotřeba vody Egypta v přepočtu na jednoho obyvatele asi 804 litrů. Pokud se tato hodnota dramaticky nezmění, budou v roce 2030 potřeby Egypta daleko za hranicí možností jeho vodních zdrojů. Země je přitom téměř zcela závisí na vodě z Nilu a její osud je tak velmi úzce spjatý s vývojem v povodí.

Egyptský prezident Muhammad Mursí stojící v čele Egypta během krátké de facto vlády Muslimského bratrstva v roce 2013 vystupoval proti GERD velice tvrdě. Označil ji za smrtící hrozbu a řekl, že „jakékoliv umenšení egyptského podílu nilské vody bude vykompenzováno egyptskou krví.“

Situace se navíc vyostřila poté, co do médií unikl záznam z jednání egyptských špiček, kde byla probírána konkrétní silová řešení, jak stavbě etiopské přehrady zabránit. Mezi plány se objevila i podpora etiopských rebelů či bombardování.

Mursího přístup nebyl v kontextu „hájení historických výsadních práv Egypta na Nilu“ ničím výjimečným. Ochotu použít k ochraně národních zájmů v otázce Nilu silových prostředků deklarují egyptské vládní autority poměrně konzistentně už od 70. let.

Na druhou stranu, nástup vlády prezidenta Sísího po svržení Muslimského bratrstva přinesl jisté zklidnění situace. Ještě v roce 2013 byl na základě trojstranných jednání ustanoven panel expertů, který měl posoudit dopady přehrady na všechny dotčené státy v povodí. Jeho závěry však byly nejednoznačné.

Za další milník je možno označit březen 2015, kdy byla zástupci Egypta, Súdánu a Etiopie v Chartúmu podepsána Deklarace principů pro výstavbu GERD. Deklarace byla důležitým krokem k dosažení kompromisu, Etiopie se v ní zavázala nijak nepoškodit své sousedy, zohlednit výstupy a doporučení panelu expertů a případné škody kompenzovat.

Deklarace nicméně neobsahuje žádný odkaz na egyptská „historická práva“ – Káhira tak podpisem listiny změnila svou striktně odmítavou pozici a vzala existenci GERD téměř jako hotovou věc. Dohoda se navíc netýkala všech aspektů fungování přehrady. Časový interval, během kterého se měla GERD napouštět, zůstává středobodem egyptských obav a sporů obou zemí.

Sledujte také naši reportáž o nedostatku vody v Centrální Asii:

Králotvůrce Súdán

Pozice země na strategickém soutoku a zároveň mezi Etiopií a Egyptem dělá ze Súdánu ve sporu o GERD jakéhosi „králotvůrce“. Podle teorie her je králotvůrcem hráč, jemuž zdroje a pozice sice neumožňují vyhrát, nicméně který disponuje dostatkem zdrojů, aby mohl o vítězi rozhodnout tím, že jej podpoří. Tato pozice umožňuje Chartúmu v některých situacích vystupovat jako mediátor sporu.  Sám má přitom želízko v ohni – aby došlo k plnému využití plánovaného závlahového schématu na Modrém Nilu, potřebuje Súdán navíc asi 10 miliard kubických metrů vody ročně. Vylepšená přehrada Roseires přitom nabízí  pouze 4 miliardy a otázkou zůstává, kde vzít zbylou vodu.

S ohledem na to, že po odtržení Jižního Súdánu nemá Chartúm přístup k místům vhodným pro vybudování velkokapacitní zásobárny požadovaných rozměrů, může být GERD projektem, který Súdáncům vytáhne z paty opravdu pořádný trn. Benefitů, které GERD zemi nabízí je celá řada: lepší kontrola záplav a sedimentace, zlepšení plavby i zmiňované efektivnější využití vod Modrého Nilu.

Etiopie navíc podle slov prezidenta al-Bašíra poskytne 30 procent elektřiny z hydroelektrárny Súdánu za výhodnou cenu. GERD je tudíž pro Súdán tím, čím byla v 70. letech Vysoká Asuánská přehrada pro Egypt – příležitostí, jak zdvojnásobit výměru zavlažované půdy, a tím pádem roztočit motor zemědělství na plné obrátky.

Jednání na mrtvém bodě

Další vývoj v celé sáze nastal loni v červenci. Po vydatných letních deštích začala totiž Etiopie z větší části dokončenou přehradu napouštět. Tento krok pochopitelně vyvolal značnou nevoli Egypta, spokojený ale nebyl ani Súdán. Oběma sousedům vadí, že Addis Abeba tak učinila bez dosažení konsenzu o délce období, během něhož se bude přehrada napouštět i následném vodohospodářském režimu.

Třístranné rozhovory probíhající již několik měsíců pod záštitou Africké unie zatím žádné konkrétní závěry nepřinesly, podobně jako kolotoče jednání zprostředkované Spojenými státy v roce 2020 nebo nejrůznější schůzky ještě staršího data. Mediaci ze strany Světové banky, o níž Egypt v minulosti žádal, Etiopie odmítla. Ačkoliv všechny zúčastněné strany pravidelně proklamují snahu dohodnout se, situaci v jednáních prozatím nejlépe vystihuje anglický termín „deadlock“ – tedy „uváznutí v mrtvém bodě“.

Co se však zdá být nové, je měnící se dynamika vztahů mezi Súdánem a Etiopií. Súdánský ministr zavlažování a vodních zdrojů Jásir Abbás nedávno označil jednostranné napouštění GERD za přímé ohrožení národní bezpečnosti Súdánu.

Ve sporné oblasti Tigray v etiopsko-súdánském pohraničí navíc v posledních týdnech došlo k několika ozbrojeným incidentům. Do sporu o GERD také v blízké budoucnosti může vstoupit řada vnějších elementů, například iniciativa nové Bidenovy administrativy. Ačkoliv jednání dosud výraznější posun nepřinesla a celý spor občas přikoření pohraniční incidenty či silnější rétorika některé ze zapojených stran, vyostření konfliktu například do podoby významnějšího ozbrojeného plnohodnotného konfliktu zapojených států není pravděpodobné. Společná dohoda na Nilu je v zájmu všech, přestože nyní vše nasvědčuje tomu, že cesta k ní bude možná ještě delší a klikatější než řeka sama.

Témata: Voda, Afrika, Diplomacie, Konflikty