Přinášíme žurnalistiku pro náročné
Nad Sýrií ještě stále vlály vlajky Islámského státu a do Evropy se zařezávala neshoda, jak a zda vůbec pomáhat lidem, kteří před ním utíkají. Teroristické útoky islamistických skupin za sebou za poslední dva roky v evropských městech zanechaly stovky mrtvých. Fronta na Donbase se sice pomalu stabilizovala, ale Rusko dávalo jasně najevo, že Ukrajinu na pokoji nenechá. Sucho v Evropě přispělo k mobilizaci klimatického hnutí. V Bílém domě se zabydloval Donald Trump a pravice po celém světě od něj začínala opisovat. Byl rok 2017 a zůstávalo jen otázkou času, kdy se otřesy mezinárodní politiky, nová společenská hnutí a ekologické i technologické hrozby naplno projeví i v Česku.
Na Letní škole Audiovize jsem se o něco dříve potkal s kameramankou a střihačkou Anetou Václavíkovou. Oběma se nám líbil claim amerického magazínu Vice News: „Created by and for a connected generation.“ Oba jsme do propojené generace patřili a oběma nám chyběl český reportážní kanál, který by informoval přímo z míst, kde to právě hoří. Který by přinášel reportáže z epicenter, odkud se šíří seismické vlny bořící starý svět.
Název Voxpot jsme složili z kombinace zvuku latinského slova pro hlas a anglického označení místa: vox a spot.




Inspirováni reportážemi Vice News, Voxu, BBC NewsHour nebo Al Jazeery jsme na jaře 2017 vyrazili na první sérii reportáží do Libanonu, Arménie a Gruzie. Podařilo se nám natočit rozhovor s otcem ministra války Islámského státu a s arménsko-americkou rockovou hvězdou Serjem Tankianem. Strávil jsme noc v Libanonském vězení, zatímco Aneta se mě z něj pokoušela různými cestami vytáhnout ven. Stříhali jsme videoreportáže na funícím notebooku v zapadlém hotelu v severovýchodním Turecku.
Kolem Voxpotu se začali seskupovat lidé, kterým něco podobného chybělo tolik jako nám. Na podzim jsme vybrali první peníze na rozjezd nového média. V crowdfundingové kampani nám prvních 768 dárců naposílalo 600 tisíc korun. Dobrodružství mohlo pokračovat.
V následujících dvou letech jsme natočili desítky reportáží od Afghánistánu po Jižní Ameriku. Náš tým se rozrůstal o další reportéry a reportérky, střihače a kameramanky. Před kamerou se v severním Irsku poprvé objevila Helena Truchlá, v Izraeli Zuzana Gruberová, na Ukrajině a v Rusku Ondřej Zacha, ve Finsku Ondřej Klus. Za kamerou Petr Salaba, Martin Trabalík, Petr Racek a další. Začali jsme spolupracovat s videoportálem Stream, kudy se naše reportáže dostaly ke stovkám tisíc lidí. Objížděli jsme festivaly jako Jeden Svět nebo Ji.hlava.
V roce 2020 pandemie uzavřela hranice a my se museli rychle rozhodnout, jak reagovat. Hned v březnu jsme spustili textovou sekci webu s články doplňujícími naše reportáže. Koronavirový rok jsme v naší pražské redakci na Letné trávili v sestavě Vojtěch Boháč, Aneta Václavíková, Ondřej Zacha a David Scharf – náš první stážista.
Dalším zlom přišel o rok později. Z mediálního projektu dotovaného kromě dárců a grantů primárně naším nadšením jsme se rozhodli udělat udržitelný byznys, který by naši ambici o každodenním propojování Česka se světem dokázal naplňovat na plný úvazek i během dalších let. Získali jsme půjčku na rozjezd, nabrali větší tým a začali budovat nový nezávislý mediální dům, pokrývající informační potřeby těch nejnáročnějších.
Nejde nám o to utvrzovat své čtenáře a diváky v jejich názorech. Místo toho víříme vodu, přinášíme náročné texty a provokativní myšlenky.
Na jaře 2022 jsme při reportování z fronty u Kyjeva i na východě Ukrajiny znovu potvrdili, že jsme od punkových začátků nezlenivěli. Pro informace, které chceme přinést, jsme ochotní nasazovat kromě vlastního pohodlí i život.
Náš web teď každý měsíc navštěvuje kolem půl milionu lidí. Už dvakrát se nám podařilo vyhrát cenu Respektu za nejlepší videoreportáž na festivalu Ji.hlava a novinářské a filmařské ceny sbírají i jednotliví členové našeho týmu. Další úspěchy nás čekají a vy můžete být jejich součástí.
Vojtěch Boháč
šéfredaktor - spoluzakladatel - reportér
