Demonstrace

24. 11. 2022, 05:35

Patriarchát naše ženy nezdolal a ony teď bojují za svá těla i práva, říká íránská expertka

Filip Brychta

Hidžáby v Íránu stále hoří a do ulic nepřestávají vycházet nespokojení občané. Proti nim tvrdě zasahují vládní jednotky. Režim rozdává i rozsudky smrti. A nezdráhá se zabíjet ani děti. Právě násilí na nejmladších přesvědčilo další obyvatele, aby se k protestům připojili. O situaci v zemi jsme se bavili s Maral Karimi, odbornicí na íránská občanská hnutí.

Devítiletý Kian chtěl být vynálezcem. Jenže minulou středu byl zabit při protirežimních protestech v Íránu. Podle vládních autorit to byl teroristický útok, ale aktivisté tvrdí, že je další obětí tvrdých zásahů proti protestujícím.

Již více než dva měsíce musejí Íránci den co den pohřbívat své blízké. „Matko, netruchli za své dítě, my ho pomstíme,“ ozývá se často během smutečních obřadů. Také na rozloučení s Kianem skandovalo mnoho lidí protirežimní hesla. Právě v ten den se o situaci v zemi bavím s Maral Karimi, doktorandkou Torontské univerzity, která pochází ze stejné provincie jako tento chlapec.

V Kurdistánu obsadili lidé hlavní mešitu a megafonem, který se normálně používá k modlitbám, provolávali: Smrt Chameneímu!

Říká, že s rostoucí silou protestů stoupá také násilí vládních bezpečnostních sil. Ona sama se už do Íránu za stávajícího režimu vrátit nemůže, k čemuž jistě přispěl i tento rozhovor. Mluví totiž otevřeně. I o tom, zda má současná nevole lidí sílu svrhnout režim.

Od zabití Mahsy Amini, mladé ženy, jež se stala rozbuškou současného íránského vzedmutí, uběhly již více než dva měsíce. Neslábne už tento lidový odpor proti teheránskému režimu?

Vstupujeme do třetího měsíce protestů a v uplynulých dnech byly demonstrace obrovské. Mnoho rozličných skupin se spojilo. Zároveň s tím se zintenzivňuje i násilí, které režim eskaluje. I teď, když spolu mluvíme, je v ulicích plno lidí. Určitě je to také tím, že je mnoho mrtvých, a to dokonce i dětí. Některým je pouhých deset let, někdy jen tři roky. Zabíjí je kulky z režimních hlavní. Tudíž je mnoho pohřbů, a i ty se strhávají v protesty – což je v Íránu určitá tradice. Něco podobného se dělo při revoluci v roce 1979 i na začátku 50. let.

K obětem přímo v ulicích, kdy nejsou ušetřeny ani děti, se přidaly rozsudky smrti. Ty vláda nejspíš hodlá vykonávat. Je to známka neustále sílící brutality režimu?

Střílí se od prvního dne. Státní síly používají ostré náboje, zábleskové granáty a další zbraně. A přesně jak zmiňujete, režim k tomu přidal odsouzení několika protestujících k smrti. Zatím ale nevím o žádné popravě. Každopádně lidé umírají. Zahynulo jich již kolem 500, přičemž z toho asi 50 dětí.

Smrt nejmladších musí být velice mobilizační. Nalezneme však v dnešním Íránu i skupiny, kterým je to jedno? Nebo lidi, a to nemluvím o duchovních, kteří režim podporují?

Zabíjení – a dětí zejména – posílilo protesty už od počátku. Lidi kolem sloganu „Žena, život, svoboda“ to shromažďuje hlavě proto, že obětí se může klidně stát jejich dcera nebo syn. Ale samozřejmě jsou zde i ti, kteří v protestech nevidí nic dobrého. Každopádně čím déle bude tohle nesmyslné násilí trvat, hlavně násilí na dětech, tím více segmentů společnosti se přidá.

Čtěte také: Poprava za protest: V Íránu začínají padat nejvyšší tresty

V malém městě Izeh, kde byl zastřelen desetiletý Kian Pirfalak, když seděl v autě rodičů, přišly na jeho pohřeb stovky, ne-li tisíce lidí. Skandovali: „Smrt Chameneímu!“ Hodně lidí tedy považuje nejvyššího duchovního vůdce Íránu za přímo zodpovědného za násilí a zabíjení dětí.

Izeh je asi stotisícové město na jihozápadě Íránu. Jaká je situace v podobných či menších městech a vesnicích?

Ohledně vesnic si nejsem jistá, ale je zde spousta menších měst, jejichž obyvatelé se protestů účastní. Zejména v Kurdistánu (domovská provincie Mahsy Amini, pozn. redakce) a Balúčistánu. I v Chúzistánu, odkud pocházím a leží v ní město Izeh. Přidávají se malá města, o kterých jsme nikdy neslyšeli, ale přicházejí z nich fotky. Na nich se to podobá válečné zóně.

V Kurdistánu obsadili lidé hlavní mešitu a megafonem, který se normálně používá k modlitbám, provolávali „Smrt Chameneímu“. A to je dost významné. Většinou ten megafon šířil státní propagandu, ale tentokrát byl použit proti režimu.

Je právě toto něco, čím se nynější protesty v ulicích odlišují od těch minulých?

Jsou to nejdéle trvající demonstrace od počátku režimu v roce 1979. Je to významné v rozloze, na které se to děje, v počtu lidí i různorodosti skupin, jež se do odporu zapojily. Předchozí demonstrace v letech 2018 či 2019 byly vyvolané zejména nezaměstnanými a chudými. Ale současné protesty nejenomže do popředí vyzdvihly práva žen, ale přivedly k sobě etnika jako Kurdy, Balúče, Araby i Turky. Spojily tedy skupiny, které spolu obvykle na ulici nevystupují.

Vláda mužů ženy neskolila

Jsou protesty natolik silné, aby svrhly režim?

To je otázka za milion. Jsou velké v rozsahu, požadavcích i co se týče aktivovaných skupin. Musí ale získat ještě velkou tažnou sílu. Výhodou je, že trvají dlouho a krystalizují, čímž mohou zaujmout i další klíčové segmenty společnosti. Například pracující v ropném a ocelářském průmyslu. Ti sice stávkují, ale zatím se v žádné smysluplné rovině k těmto protestům nepřipojili. Mají své vlastí požadavky související spíše s pracovními podmínkami a nepřešli do déletrvajících stávek. Čím déle tedy budou protesty trvat, tím větší jsou i šance, že zaujmou i takovéto skupiny a stanou se mnohem silnější.

Íránský režim je ale těžký protivník. A jak můžeme vidět, nezdráhá se použít násilí proti vlastním občanům. Navíc má silné zahraniční spojence jako Rusko a podle mě také Assadův režim je tomu íránskému nakloněn.

Co si myslíte, je šance, že se ty skupiny nakonec připojí?

Podle mě ano. Poslední tři dny byly ukazatelem, že nespokojenost roste a protesty dokážou přilákat další. Například teheránské obchody se zlatem zavřely poprvé za sto let, a to na podporu protestujícím. Zavřel i proslulý Velký bazar! Podobně učinilo i mnoho dalších obchodníků v největších městech. Stále si ale musíme počkat na to, co udělají odbory a syndikáty.

I díky zmíněnému prvotnímu podnětu jsou ženy často zobrazovány jako vůdkyně současné revoluce. Za co bojují?

Na Západě panuje všeobecně falešný dojem, a to i mezi mými kolegy, kteří se Íránu věnují, že jde o feministickou revoluci. Můj osobní názor je odlišný. Zaprvé, my ještě nevíme, zda je to revoluce. Příznačné pro revoluce je, že je tak nelze nazývat, dokud nedojdou k tíženému konci.

Tlak na ženy je jedním z pilířů, na nichž ideologie Íránu stojí. Oni z něj nebudou moci slevit. Podle nich nelze, aby ženy sundaly hidžáb.

S jistotou ale můžeme říct, že jde o hnutí s velkou genderovou rovnováhou a se silným důrazem na práva v této oblasti. A je pro to jasný důvod. Největšími poraženými íránské islámské revoluce byly ženy. Byly na ně uvaleny nejenom hidžáby a povinný dress code, nejsou to jen jejich těla, která jsou pod neustálým policejním dozorem, ale pod šaríou ztratily mnoho dalších práv. Nemohou se rozvést a následně dostat děti do péče. Pokud si vezmou cizince, jejich děti nezískají íránské občanství, a to kvůli patriarchálnímu systému státu. Režim se 43 let urputně snažil udělat z žen marginální členky společnosti, ale navzdory velkému tlaku se jim to nepovedlo. Ženy odolaly.

Podaří se jim podle vás režim alespoň přesvědčit ke zmírnění požadavků na hidžáb a k dalším menším ústupkům?

Ten tlak na ženy je jedním z pilířů, na kterém ideologie Íránu stojí. Oni z něj nebudou moci slevit. Podle nich nelze, aby ženy sundaly hidžáb. Budou proti tomu bojovat zuby nehty. Neustoupí ani ohledně práv žen, a to jak z ideologických důvodů, tak kvůli silným patriarchálním misogynním názorům. Chápu, že patriarchát je na celém světě, ale tenhle režim jej má spolu s misogynií institucionalizován. Je to vklíněno do íránské ústavy.

Čtěte také: Hidžáby hoří a sny o svobodě jsou palivem. Boj za lepší budoucnost v ulicích Íránu pokračuje

Hidžáb není jediným důvodem nepokojů. Ženy chtějí svá práva. A já dnešní protesty nevnímám pouze coby ženské hnutí, ale jako pokračování procesu demokratizace Íránu a formulování požadavků na sebeurčení. Vše začalo počátkem 20. století, kdy jsme viděli několik revolucí. Tahle by byla za sto let v Íránu již třetí. Navíc se mezitím odehrála spousta dalších protestů. V celém kontextu je ale nadmíru jasné, že ženy požadují své místo ve společnosti, a také svá těla.

Mluvila jste o tom, že protestují různorodé skupiny. Můžete to trochu upřesnit?

Ve stejný čas znovu získávají svou identitu minoritizovaná etnika. Slovíčko minoritizovaná používám schválně, protože ty národnosti tvoří 49 % populace Íránu. Máme tedy politiku zaměřenou na sílu, a na druhé straně národnostní skupiny, které byly upozaděny. Chybí ale ještě třídní odlišnosti. Proto s očekáváním vyhlížím budoucí kroky odborů a různých svazů. Ty se ještě nepřipojily.

Zní mi to, jako by v Íránu chtěli změnu všichni. Jsou ale také ženy, které chtějí hidžáb nadále nosit?

Určitě takové jsou, a to asi ve všech věkových kategoriích. Země má přece jenom 88 milionů obyvatel. A je v pořádku, že je někdo spokojený se statem quo. V demokratickém státě mají lidé právo žít, jak chtějí, provozovat libovolné náboženství, nosit hidžáb… Jsou i tací, kteří mají pro zachování pořádku společenské a ekonomické důvody.

Tajit identitu je třeba i v zahraničí

Když na videích vidíme, jak ženy strhávají a pálí své hidžáby, je to fascinující. Bez těchto výjevů by lidé na Západě tu míru odvahy a touhy po osvobození asi nepochopili. A je v tom i velká symbolika.

Hodně jsem slyšela, že je to islamofobie. Není. V Íránu ženám nikdo šátky nestrhává, dělají to samy. Po desetiletích útlaku jsou to právě ženy, které ukazují vzdor.

Nynější násilí proti studentům je nový level, dokonce i na islámskou republiku. Spousta jich byla vyhozena, jiní šli rovnou do vězení.

Na internetu také koluje mnoho písní a uměleckých děl, které podporují protestující. Nedávno například vzbudila ohlas fotografie páru, který se na veřejnosti líbá. Jak velkou roli nyní hrají sociální média, písničky a podobně?

Ta mediální produkce není špatná. Například asi dva dny po smrti Kiana Pirfalaka se o něm objevila písnička. Podle mě ale tahle tvorba není tak hluboká jako třeba ta z roku 1979. Důvodem je, že po dlouhém útlaku je mnoho umělců v exilu nebo nesmí nic dělat.

Vidíme také mnoho protestů na univerzitách i středních školách. Studenti projevují neskutečnou odvahu, a nejspíš se tak vzdávají budoucí možnosti vzdělat se. Je to tak?

Ano. Režim má navíc dlouhou tradici v trestání studentů. Od začátku protestů byla ze škol vyhozena spousta studentů, nebo šli rovnou do vězení. Na univerzitách je svobodný projev nemožný, snad leda jako vtip. Navíc řada lidí ani nemůže kvůli politickým názorům na vzdělání pomýšlet. Ale nynější násilí proti studentům je nový level, dokonce i na islámskou republiku. Pro ni to znamená: Konej, nebo zemři.

Bojí se potrestání také Íránci v zahraničí?

Určitě. Mnoho z nás je v exilu, protože jsme o situaci veřejně mluvili. Někteří demonstranti si zakrývají obličej, přestože protestují v Kanadě nebo Evropě. Pokud by je někdo loajální režimu poznal, nemohli by se nikdy vrátit. Jejich rodinu v Íránu by zatkli. Potrestáni mohou být i dalšími způsoby. Já sama nemůžu zpět do vlasti, protože o tom, co se děje, podávám svědectví.

A jak to všechno dopadne?

To je těžká otázka. Nevím. Mám pocit, že to netuší nikdo. Doufám v mezinárodní podporu a solidaritu. Protestující však nepotřebují zahraniční intervenci, nechtějí okupaci afghánského stylu. Írán je suverénní země se suverénními lidmi. Svět to musí respektovat a umožnit jim přístup k jejich právům.