• Analýzy
  • Debata o zahraniční politice
  • 24. června 2021

Pehe: Zahraniční politika není v Česku zásadní téma, vyřešit její problémy přitom může vyžadovat ústavní změny

Úvodní koláž: Jozef Jakubov/Voxpot /
Úvodní koláž: Jozef Jakubov/Voxpot /
Autor
Jiří Pehe
Analýza zahraničněpolitických priorit politických stran, které mají reálnou šanci se v říjnových volbách dostat do Sněmovny, nedává příliš mnoho důvodů k nadějím, že by se po volbách mohlo podařit odstranit některé z hlavních neduhů současné české zahraniční politiky.

Ke těm dlouhodobě patří zejména skutečnost, že je vnitřně nejednotná a mluví mnoha hlasy. Politické strany většinově tento zásadní problém ve svých představách o zahraniční politice neřeší. Piráti sice zmiňují potřebu „sjednocení našeho hlasu navenek“, ale kromě toho, že v tomto ohledu připisují důležitou roli ministerstvu zahraničí, jsou vágní, pokud jde o konkrétní kroky.

Česká zahraniční politika byla přitom v minulých letech těžce poznamenána tím, že má několik center, které ne vždy jednají ve vzájemném souladu. Rozpory lze najít nejen mezi postoji prezidenta a vlády, ale i mezi postoji vlády, prezidenta a dalších vysokých ústavních činitelů, zejména předsedy Senátu. Pokud má zahraniční politika fungovat tak, aby ji naši partneři v zahraničí mohli brát vážně, je imperativem vytvoření mechanismu, který by i přes názorové neshody mezi Hradem a vládou, nebo dokonce mezi koaličními partnery ve vládě, pomohl vytvořit jednotnější zahraniční politiku. Ta by v ideálním případě hájila i jakousi základní shodu na národních zájmech – napříč politickým spektrem i spektrem ústavních činitelů.

Spolupráce v rámci V4 je pro Českou republiku fakticky stále větším problémem na evropské scéně, protože visegrádské uskupení je vnímáno evropským Západem jako nekooperativní, sobecké, a ve vztahu k právnímu státu i liberální demokracii jako zpátečnické.

Žádná ze stran, které mají reálnou šanci zasednout v příští Sněmovně, nebo dokonce ve vládě, se do řešení tohoto nejbolavějšího problému české zahraniční politiky ve svých programech detailněji nepouští. Možná proto, že je to i úkol pro domácí politiku, protože vytvoření mechanismu, který by pomáhal české zahraniční politice mluvit jedním hlasem, by mohlo vyžadovat ústavní změny.

V současnosti jsou pokusem o takový koordinační mechanismus schůzky nejvyšších ústavních činitelů svolávané prezidentem. Což je ovšem samo o sobě kamenem úrazu, protože současný prezident, s nímž budou politické strany po sněmovních volbách muset tak či onak ještě více než rok spolupracovat, není sjednocujícím činitelem, ale spíše naopak. Nemluvě o tom, že neexistuje dobrý důvod, proč právě hlava státu, která je v zahraniční politice formálně podřízena vládě, by měla hrát roli koordinátora.

Otazníky kolem V4 i řešení migrace

Druhým velkým tématem, které v programech politických stran víceméně absentuje, je otázka další podoby visegrádské spolupráce. Vezmeme-li v úvahu, kolik času a energie věnuje česká zahraniční politika právě visegrádské spolupráci, je s podivem, že se k ní politické strany podrobněji nevyjadřují. Navíc je spolupráce v rámci V4 pro Českou republiku fakticky stále větším problémem na evropské scéně, protože visegrádské uskupení je vnímáno evropským Západem jako nekooperativní, sobecké, a ve vztahu k právnímu státu i liberální demokracii jako zpátečnické.

Právě ono se přitom může stát i kamenem úrazu, pokud by příští vládu sestavovaly koalice Spolu a koalice Pirátů a STAN. Zatímco zejména občanští demokraté z koalice Spolu odmítají kritiku útoků na právní stát a liberální demokracii v Polsku a Maďarsku, Piráti a STAN jsou k praktikám těchto dvou zemí kritičtí. Což do jisté míry platí i o TOP 09 z koalice Spolu.

Čtěte také: Voxpot otevírá předvolební debatu o české zahraniční politice

Třetím zásadním tématem, které by si v programech všech stran zasloužilo více pozornosti, je migrace. Vezmeme-li v úvahu, co na české politické scéně právě toto téma způsobilo na vrcholu migrační krize v roce 2015, a jak nadále rezonuje i v domácí politice, dalo by se očekávat, že mu strany budou věnovat více pozornosti. Většina z nich se ovšem omezuje jen na opakování ne příliš produktivní dosavadní pozice jak vlády Bohuslava Sobotky, tak vlád Andreje Babiše – tedy odmítání kvót a ujišťování, že problém musí být řešen posilováním vnějších hranic EU a omezováním nelegální migrace.

Bylo by osvěžující, kdyby alespoň jedna z českých politických stran našla odvahu říci, jak se postaví k případné společné evropské azylové politice. Ta by měla zahrnovat nějakou formu přerozdělování migrantů za účelem posouzení jejich nároků na azyl či finanční pomoc těch zemí, které takové přerozdělování odmítnou, zemím, které se řízení o azyl ujmou. 

Možná nejvíce překvapivý je postoj nového hnutí Přísaha. To na jedné straně též odmítá kvóty, ale zároveň otevřeně připouští pomoc migrantům v rámci existujících právních norem. Ostatní strany se raději (neboť jde o voličsky citlivé téma) otázce pomoci migrantům vyhnuly a zůstaly vágní.

Program ODS a program Spolu

Ve snaze utvořit předvolební koalice byla pod koberec zametena i další ožehavá témata. ODS ve svých prioritách několikrát zdůrazňuje, že kvůli koaliční spolupráci odsunuje do pozadí některé svoje priority. K nim patří zejména její problematický vztah k Evropské unii. Nebude tak prý v zájmu udržení jednotných postojů koalice vyžadovat, aby národní parlamenty členských zemí EU mohly blokovat rozhodnutí Bruselu.

V obecnější rovině ale i tak zůstává otázka, která se v podobě jakési názorové schizofrenie vyjevuje zřetelně právě v zahraničněpolitických prioritách ODS, zda lze ve vztahu k EU mít jednotnou vládní politiku, pokud příští vládu zformují obě opoziční koalice. Zatímco lidovci, TOP 09 a STAN jsou v EP členy frakce Evropské lidové strany, ODS patří k euroskeptické frakci Evropských konzervativců a reformistů, Piráti zas k frakci Zelení/Evropská svobodná aliance.

To samo o sobě vytváří jistý potenciál pro zahraničněpolitické pnutí mezi členy obou koalic, což by si zasloužilo v zahraničněpolitických programech těchto stran více pozornosti. Kupříkladu v podobě vysvětlení, jakým způsobem budou svá odlišná zakotvení na evropské scéně slaďovat, zasednou-li v příští vládě.

Současné vládní strany

Hnutí ANO a Česká strana sociálně demokratická nereagovaly na výzvu serveru VOXPOT, aby předložily svoje zahraničněpolitické priority. Je tedy nutné se v jejich hodnocení spoléhat na jejich dosavadní programy a praxi.

ČSSD sice formálně opakovaně zdůrazňuje naší spolupráci v rámci EU, ale v praxi pokračovala i ve vládě Andreje Babiše v opatrném našlapování. Zejména otázka migrace se pro ni stala ožehavou, protože už vláda Bohuslava Sobotky se odmítla řídit společným evropským rozhodnutím o migračních kvótách, v jehož důsledku byla Česká republika, spolu s Polskem a Maďarskem, odsouzena Evropským soudním dvorem. 

ČSSD také praktikovala ambivalentní politiku vůči Číně a Rusku. Ačkoliv už Sobotka se postavil proti snahám odmítnout v zahraničněpolitické koncepci jeho ministerstva zahraničí havlovský přístup k lidským právům a nahradit ho přístupem zdůrazňujícím ekonomickou diplomacii, ČSSD fakticky dál svůj odklon od havlovské zahraniční politiky potvrzovala. A dá se předpokládat, že ať už její volební program definuje její zahraničněpolitické priority jakkoliv, bude ve svém poněkud cynickém lavírování mezi hodnotami, jež chce údajně bránit, a často jakýchkoliv hodnot zbavené politické praxi pokračovat, pokud se dostane do příští Sněmovny nebo dokonce vlády.

Hnutí ANO původně nabízelo poměrně liberální přístup k zahraniční politice, hlásilo se dokonce přímo k havlovskému odkazu. Jenže jeho zahraničněpolitické priority jsou nakonec určovány skutečností, že zůstává projektem závislým na svém vůdci Andreji Babišovi, který různé zahraničněpolitické priority hnutí přizpůsobuje svým potřebám.  

Proevropské postoje ANO, které najdeme v programu hnutí, tak Babiš opakovaně problematizoval v podobě svých výpadů proti společné migrační politice nebo snahám evropských institucí zkoumat jeho konflikt zájmů. Při hledání podpory pro tyto postoje bylo navíc v jeho zájmu spolupracovat se zeměmi, které mají s Bruselem podobně problematické vztahy, zejména orbánovským Maďarskem. Ve vztazích s Čínou i Ruskem zastával ale poněkud rezervovanější postoje než ČSSD.

Poslední výroky Babiše ovšem naznačují, že v praxi, když už ne v podobě psaného programu, se výrazně dál posunuje k národoveckým pozicím, které bychom dříve našli spíše u Spravedlnosti a přímé demokracie Tomia Okamury nebo komunistů. Není přitom zatím jasné, zda tak činí v předvolební snaze odlákat zmíněným subjektům voliče, nebo zda jde o budování pozice proti svému nastávajícímu konfliktu s EU kvůli střetu zájmů.

Žádná překvapení u krajní pravice a levice

SPD a KSČM nenabízejí na poli zahraniční politiky nic překvapivého. Oba subjekty jsou zdrženlivé jak ke spolupráci v rámci EU (SPD i nadále propaguje vystoupení z unie), tak i k členství České republiky v NATO. Obě mají vstřícný vztah ke spolupráci s Ruskem a Čínou. 

Zahraničněpolitické priority SPD se odvolávají na „národní zájmy“, ale není zcela jasné, co kromě odmítavých postojů k angažmá České republiky v západních nadnárodních organizacích a volání po suverenitě tyto národní zájmy jsou. Anebo, proč vlastně by národními zájmy České republiky mělo být to, co nabízí právě SPD.

Zajímavější je program nového hnutí Přísaha. To se na jedné straně vymezuje proti „vyděračským praktikám“ velmocí, včetně USA, ale na druhé straně není prvoplánově protievropské. Požaduje sice diverzifikaci zahraničněpolitické orientace naší země, ale zároveň není proti jejímu hlubšímu zapojení do evropských struktur. Překvapivý je i již zmíněný postoj k migraci, který sice odmítá kvóty, ale zároveň zdůrazňuje, že Česká republika musí ctít zákony a svoje závazky. Přísaha také jasně vystupuje proti daňovým rájům, což je téma, které by mělo být detailně pojednáno zejména v programu levicových stran.  

Téměř nic nového na obzoru

Studium zahraničněpolitických priorit stran, které mají šanci se probojovat do Sněmovny, navozuje pocit nedůslednosti a rozpačitosti. Je zřejmé, že žádná politická strana nepovažuje zahraniční politiku v předvolebním boji za natolik zásadní téma, aby se mu hlouběji a detailněji věnovala.

Mnohé tak zůstává v rovině obecných frází, skutečně palčivá témata pak jsou často raději odbyta jen několika větami bez toho, že by v nich bylo možné vystopovat nějaký zásadní postoj. V obecné rovině je zřejmé, že zahraničněpolitické programy obou opozičních koalic jsou mnohem více prozápadní a kritické k Rusku i spolupráci s Čínou než programy ostatních stran. 

Sympatická je zejména deklarovaná snaha koalice Spolu vrátit se v zahraniční politice, včetně obhajoby lidských, práv k havlovským tradicím. Nikoliv proto, že bychom všichni museli s touto tradicí souhlasit, ale proto, že už samotné přihlášení se k ní vymezuje coby jakýsi referenční rámec zahraničněpolitické priority této koalice jasněji než často jen obecná prohlášení v programech ostatních stran.

***

Projekt „Zahraniční politika v propojeném světě“ vzniká ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.

Názory a stanoviska autora/autorky nevyjadřují postoje Heinrich-Böll-Stiftung.