• Dlouhé čtení
  • Reportáže
  • 13. září 2020

Poručíme zemi, jádru. Jak Česko klopýtá na cestě za největší podzemní stavbou všech dob.

David Scharf / Úvodní obrázek: Vizualizace budoucího finského úložiště. Zdroj: Posiva Oy.
Český stát už 30 let hledá kus země, do níž by mohl zakopat vyhořelé palivo z jaderných elektráren. V většině vytipovaných oblastí ale naráží na neutuchající odpor místních. Proč lidé ve velkém brojí proti megalomanské stavbě, které se značná část z nich ani nedožije?

Náves v Maňovicích je ponořená do nedělního klidu. Kaplička z doby třicetileté války se odráží v nehybné hladině rybníka a poslední autobus projel kolem plechové zastávky už před hodinou. Vesnice vzdálená půl hodiny jízdy od Klatov působí na první pohled ospale. Vše se ale mění, když se tu začne mluvit o jaderném odpadu. Místní totiž už sedmnáct let vedou neúnavný boj proti tomu, aby se pod jejich domy začala budovat rozsáhlá síť betonových tunelů, ve které by měly na stovky tisíc let zmizet kontejnery s vyhořelým palivem z jaderných elektráren.

„My bychom byli postižení nejvíc,“ říká ve svém vlastnoručně vyrobeném altánu Miroslav Panuška, místní truhlář a bývalý starosta obce, která má jen sedmačtyřicet stálých obyvatel. „V jedné ze studií se doslova píše, že by Maňovice ztratily obytnou funkci,“ mračí se. Tohle riziko navíc od června výrazně stouplo. Státní Správa úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO) totiž zúžila seznam původních devíti potenciálních oblastí pro stavbu úložiště na čtyři. Lokalita Březový potok, kam patří i Maňovice, zůstala přes odpor místních mezi kandidáty.

Mapa potenciálních lokalit pro výstavbu úložiště. Zdroj: SÚRAO

Od plných kulturáků k blokádě silnice

Státem vytipovaná oblast se na první pohled neliší od zbytku pošumavské krajiny. Pod loukami, poli a lesy se ale skrývá velký horninový celek, který je podle geologů SÚRAO schopný ochránit před vnějšími vlivy i tak nebezpečný materiál, jako je vyhořelé palivo z jaderných elektráren.

Zkoumaný prostor se rozkládá na jednadvaceti kilometrech čtverečních a zasahuje tak na území celkově šesti obcí, mezi kterými má vyrůst nadzemní areál o velikosti dvaceti fotbalových hřišť. Jde přitom o pouhý zlomek toho, co je v plánu postavit pod povrchem. V hloubce pěti set metrů má vzniknout síť podzemních tunelů pro ukládání radioaktivního odpadu o celkové délce sta kilometrů. Pro srovnání, součet všech tras pražského metra měří pětašedesát kilometrů a nejníže položená stanice leží jen padesát tři metrů pod zemí.

Monstrózní stavba má pojmout devět tisíc tun vyhořelého paliva, což odpovídá veškeré domácí produkci až do odstavení obou českých jaderných elektráren. „Nikdo si to nedokážeme ani představit, nehledě na ten objem práce,“ říká k obřím rozměrům Panuška. Jeho obavy přitom nelze svádět na nedostatek představivosti – hlubinné úložiště zatím nefunguje nikde na světě. Historicky první ve Finsku má být uvedeno do provozu v roce 2025 a česká verze se má začít stavět teprve v roce 2050.

Přibližný plán toho, jak by měla vypadat podzemní část úložiště. Zdroj: SÚRAO

Otázku kam s jaderným odpadem řeší Česká republika v podstatě od sametové revoluce. S tou totiž skončila kromě všeho ostatního i dohoda o vývozu vyhořelého paliva do Sovětského svazu. Zlom pro obce přišel v roce 2003, kdy SÚRAO oznámilo první výběr lokalit. „Tehdy jsme měli neuvěřitelný zápal,” rozpovídá se bývalý starosta o tom, jak proti úložišti místní stavěli billboardy, rozdávali letáky a on sám neustále pendloval mezi dílnou, obecním úřadem a Prahou. „Angažoval se v tom i herec Miroslav Šimek, takže na všech akcích byly kulturáky narvané k prasknutí,“ vzpomíná na začátky protestů.

Zatímco představitelé některých obcí z lokalit na Vysočině nebo na jihu Čech zastávali k úložišti vlažnější postoj, v Pošumaví jej odmítají dlouhodobě. Od osudného roku 2003 se v šesti obcích prostřídalo pět zastupitelstev, ale žádné z nich se nevyslovilo pro zbudování obří stavby. Najít jakéhokoli místního přívržence zbudování úložiště je náročné. Nikdo z lidí, se kterými jsme se bavili, nikoho takového neznal.

„Na různých jednáních se SÚRAO nám ukazovali tabulky s průzkumy, kde je největší odpor. A my byli vždycky suverénně na prvním místě,“ směje se Panuška, který po porážce v obecních volbách dění sleduje spíše zpovzdálí.

Na odporu proti úložišti se shodnou všichni místní – nehledě na věk, vzdělání nebo politickou orientaci. Zdroj: Deník / Veronika Zimová

Těšit ho ale může fakt, že se do protestů zapojuje čím dál tím víc lidí. A zvyšuje se také intenzita. Od pochodů a shromáždění, které se organizují dlouhodobě, se místní v červnu posunuli k ráznější akci. Téměř 500 lidí brzdilo provoz na silničním tahu mezi Plzní a Strakonicemi a do aut rozdávali letáky upozorňující na hrozbu jaderného úložiště. Proti čemu přesně se tedy obyvatelé bouří?

Diktatura bílých límečků

„Když to zjednoduším, vadí nám hlavně dvě věci. Zaprvé megalomanský způsob technického řešení a zadruhé arogance státních úředníků z Prahy,“ vysvětluje Petr Klásek, mluvčí Platformy proti hlubinnému úložišti, která sdružuje všechny obce a spolky ze všech ohrožených lokalit po celém Česku.

Ten se problematice věnuje už od 90. let a zároveň je od roku 2000 starostou Chanovic, druhé největší obce z lokality Březového potoka. I díky Kláskovi se vesnice se 400 obyvateli může pyšnit nedávno postavenou rozhlednou, skanzenem nebo třeba zrekonstruovaným zámečkem.

„My nemáme žádné právo, jak se řízení účastnit,“ poukazuje starosta Klásek na zásadní nerovnost ve vztahu mezi státem a obcemi. V zákoně totiž není role samospráv nijak ošetřena. Ty se od roku 2003 snaží změnit tzv. atomový zákon tak, aby byl názor místních obyvatel alespoň nějakým způsobem brán v potaz.

Letecký pohled na centrum Chanovic, kde vedle sebe v přímce stojí zámeček, kostel a obecní úřad, ve kterém sídlí starosta Klásek. Zdroj: Nepomuk.cz

Žádný z ministrů průmyslu a obchodu, který má problematiku na starosti, ale zákon navzdory slibům neprosadil. Resort přitom už řídily všechny tři dominantní strany polistopadové politiky – ODS, ČSSD i hnutí ANO. Chybějící zákon přitom není zdaleka jediným aspektem, který starostům vadí. „Poprvé nám slíbili vyškrtnutí ze seznamu při jednáních v roce 1995. V roce 2003 jsme se na něm ale stejně objevili,“ vzpomíná Klásek.

Další příklad pochází z roku 2014, kdy SÚRAO stanovilo lhůtu na vyjádření k průzkumům na období obecních voleb, kdy už nezasedala minulá, ale ještě nevznikla nová zastupitelstva. Obce ale napadly počínání úřadů u soudů, které jim daly za pravdu. SÚRAO si i přesto prosadilo svou – změnilo statut z průzkumu na výzkum (na ten není třeba povolení místních) a pokračovalo v práci.

Zatímco český stát vybírá lokality spíše obcím navzdory, jiný přístup zvolili třeba ve Švédsku. Tam celá řada vesnic proti průzkumům také protestovala, ale po transparentní komunikaci se nakonec našly dvě obce, které v referendu záměr schválily, a nakonec se o úložiště ještě přetahovaly. „Český postup je od začátku silně technokratický,“ vysvětluje Edvard Sequens, který se problematice dlouhodobě věnuje v neziskové organizaci Calla. Při vyjednávání s obcemi jde ale hlavně o hledání konsenzu, což by neměl být úkol geologů, ale politiků.

Celý projekt přitom vyvolává hluboké otázky nejen v geologickém, ale i přeneseném slova smyslu. Tím, že musí úložiště vydržet stovky tisíc let, se totiž dostává na samou hranu lidského poznání.

Starostové pocítili mírnou, avšak ne zrovna pozitivní, změnu s nástupem vicepremiéra a ministra Havlíčka. „Nikdy nezapomenu na naše první jednání. Uprostřed něj si ministr na dvacet minut odskočil na tiskovou konferenci, kde vyprávěl, jak problém řeší, komunikuje s obcemi a všichni dostanou peníze. Takže když jsme odcházeli z ministerstva, novináři se nás ptali jenom na to, co uděláme s penězi od pana Havlíčka,“ vypráví Klásek.

On i současný maňovický starosta Josef Jirsa zároveň popisují, že se v mailech či diskuzích občas setkávají s urážkami směřujícím na venkovanství, absenci vzdělání či nedostatečnou pokrokovost místních. Starostům se pak nelze divit, že v prohlášeních brojí proti „diktatuře bílých límečků z centra“. „Mnozí to vnímají tak, že v naší republice jsou dva státy. Jeden se jmenuje Praha a druhý venkov,“ shrnuje to starosta Klásek.

Věčnější než kostel

„Naštvanost lidí se zvyšuje i po tom, co na ně bylo opakovaně sehrané divadlo. Nejdřív pracovní skupina pro dialog a teď panel expertů,“ vyjmenovává chanovický starosta další důvody místních protestů. V prvním zmíněném orgánu měly svoje zástupce jak SÚRAO, tak obce. Skupině se povedlo schválit věcný návrh zákon, který ale nikdy neopustil šuplík tehdejšího ministra Kuby ani jeho nástupce.

Panel expertů měl zase dohlížet na odbornost hodnocení lokalit, na jehož základě došlo ke zúžení výběru lokalit. Do panelu nominovalo osm členů SÚRAO a samosprávy jediného. „Myslím, že jsme sehráli roli takového fíkového listu,“ popisuje svoji zkušenost Matěj Machek, který v panelu zastupoval právě obce. „Aby se dalo mluvit o nějaké odborné oponentuře, museli bychom mít mnohem víc času a taky více expertů. Úplně chyběl hydrogeolog, někdo na technické výpočty a pořádně jsme se nezabývali ani měkkými kritérii jako ekologie,“ říká geolog z Akademie věd.

 

Tím zároveň otevírá druhou část procesu, kterou starostové kritizují – technické řešení. Pro místní obyvatele totiž znamená spoustu nejistot. První začíná již při stavbě, během které by se mělo ze země vyrubat pět až sedm milionů kubíků horniny. Nikde však není upřesněno, co se s nimi stane, a místní se tak obávají, že zůstanou ležet ladem v blízkém okolí. Objem horniny je přitom větší, než jaký mají dohromady všechny tři velké pyramidy v Gíze. 

Ani samotná velikost areálu není pevně daná. V současnosti je vše ve formě studií, které se ale můžou změnit. „Na začátku se hovořilo o podzemním úložišti o rozloze 196 hektarů. Pak proběhla tzv. minimalizace projektu a najednou bylo v technických zprávách uváděno 360. A dnes se hovoří až o pěti stovkách,“ popisuje Klásek a vyjmenovává další obavy – o krajinný ráz nebo kontaminaci podzemních vod.

Samostatnou kapitolou je důvěra ve stát jako celek. Tu kromě negativních zkušeností s jednáním úřadů nahlodává i běžné působení odpovědných ministerstev. „Já nad nimi definitivně zlomil hůl po tom, co při nehodě vlaků umřeli lidé a ministr řekl, že se to může stát,“ poukazuje bývalý starosta Panuška na fakt, že ministerstvo průmyslu je dnes personálně spojené s ministerstvem dopravy, pod které kromě železnice spadá třeba i stále se natahující výstavba dálnic.

Hned vedle chanovického zámečku a naproti obecnímu úřadu stojí kostel Povýšení sv. Kříže. Právě o něm se píše v nejstarší dochované zmínce o Chanovicích ze čtrnáctého století. I o 700 let později v něm probíhá každou neděli od osmi ráno mše. Ačkoliv se to může zdát jako věčnost, ve srovnání s možnou budoucností úložiště jde pořád o krátký časový úsek. „Málokdo si uvědomuje, že úložiště je trvalé. I jaderné elektrárny jsou jen dočasné stavby, ale úložiště má fungovat stovky tisíc let,“ říká zaníceně starosta Klásek.

S jádrem za hranice poznání

O finální destinaci pro český jaderný odpad chce SÚRAO rozhodnout do roku 2025. Přibližně v této době by mělo dojít také k podpisu smlouvy mezi ČEZem a společností, která vybuduje nový blok v Dukovanech. Zatímco ohledně dostavby samotné elektrárny probíhá poměrně intenzivní debata, na problematiku úložiště se v ní většinou zapomíná.

Cena nového bloku v Dukovanech (podle optimistických odhadů 160 miliard korun) z něj dělá největší veřejnou zakázku od roku 1989, úložiště by přitom mělo spolknout skoro stejnou sumu – 111 miliard. Ty by měly být zaplaceny z jaderného účtu, na který dle zákona odvádí peníze všichni původci radioaktivního odpadu. „Povinné odvody jsou ale nastavené dost nízko, takže není vůbec jisté, jestli na to bude jaderný účet stačit,“ varuje energetický konzultant Sequens.

Nejde přitom jen o budoucnost, SÚRAO ve velkém utrácí už dnes. Kromě průzkumů v lokalitách provádí také experimenty na podzemím pracovišti Bukov, jehož provoz si objednává u státního podniku DIAMO. V roce 2017 s ním uzavřelo dvě smlouvy o zajištění provozu v celkové výši 700 milionů korun. Loni na jaře se podniky dostaly dokonce až k ministru Havlíčkovi, který odvolal ředitele DIAMA a v podniku nechal provést audit.

Jeho výsledky ale zůstávají neznáme a letos v červnu dokonce uzavřelo SÚRAO s DIAMEM ještě větší smlouvu –  za více než dvě miliardy. Geolog Matěj Machek z Akademie věd navíc o užitku Bukova pochybuje. „Pokusy, které tam teď dělají, budou potom stejně muset zopakovat ve vybrané lokalitě,“ říká.

Vystudovaný stavař Petr Klásek úřaduje v roli starosty Chanovic už páté volební období. Za politika se ale nepovažuje.

Celý projekt přitom vyvolává otázky nejen v geologickém, ale i přeneseném slova smyslu. Tím, jak dlouho musí úložiště vydržet (stovky tisíc let), se totiž dostává na samou hranu lidského poznání. „Snažíme se predikovat chování komplexního systému na tisíce let dopředu, ale přitom vycházíme z krátkodobých experimentů a teoretických výpočtů,“ vysvětluje geolog Machek. „Tvrdit, že něco víme jistě, je inženýrská arogance. Příroda nás totiž vždycky umí překvapit.“

Dlouhodobý časový horizont (úložiště má začít fungovat v roce 2065) není problém jen ve vědě, ale také v politice. Český premiér Andrej Babiš šokoval svým výrokem během evropských jednání o klimatu, když se divil, proč se dnes řeší rok 2050. Starosta Petr Klásek zase popisuje, jak se několikrát od státních představitelů setkal s argumentem „vy se toho stejně nedožijete“.

On sám ale o celé záležitosti přemýšlí úplně jinak. „Na venkově bereme půdu a krajinu nejen jako obživu, ale také odkaz našich předků. A chceme, aby na nich mohli hospodařit i naši potomci,“ říká chanovický starosta.