Kyberbezpečnost

08. 07. 2021, 05:00

Proč se tak daří konspiračním teoriím? Protože je příliš těžké vyrovnat se s pravdou

Edward Snowden

Spiknutí existují a o mnohých z nich víme. Jde o konspirační praxe, které jsou pro nás ale často příliš komplikované a my tak začínáme vymýšlet tajemné příběhy na hony vzdálená realitě. Analýza bývalého spolupracovníka amerických tajných služeb a toho času nejznámějšího whistleblowera Edwarda Snowdena je i stručným průvodcem světem nejrůznějších spiknutí.

Největší spiknutí se dějí zcela otevřeně a všem na očích. Nejde o žádné konspirační teorie, ale o skutečné kroky v oblastech práva, technologií a financí. Přestože to na první pohled nedává smysl, tyto konspirace bývají často s jistou mírou hrdosti oznamovány veřejnosti. Pravidelně se o nich píše v novinách, objevují se na obálkách časopisů a ve vašich zařízeních se můžete dočíst o tom, jak se právě vyvíjejí.

Strana, která je u moci, chce překreslit hranice volebních okrsků. Došlo ke změně základní úrokové sazby. Vznikla nová bezplatná služba připravená postarat se o naše osobní data. To jsou skutečná spiknutí, která řídí a narušují naše životy – a přesto nevzbuzují ani zdaleka tolik pozornosti jako povídačky o pedofilních satanistech schovaných ve sklepě jakési washingtonské pizzerie.

Přesně to je náš problém: skutečné konspirace se setkávají s tím nejmenším odporem.

Konspirační praktiky – tedy metody, kterými se uskutečňují opravdové konspirace, jako jsou třeba překreslování volebních okrsků, průmysl dluhových pastí nebo hromadné špehování –, stojí takřka vždycky ve stínu konspiračních teorií. Těchto zákeřných lží, které mohou v souhrnu podkopat důvěru občanů v existenci čehokoli jistého nebo ověřitelného.

Copak jste se dočista zbláznili?

Za svůj život jsem se setkal s celou řadou konspiračních teorií i skutečných konspiračních praktik. Při práci pro americkou Národní bezpečnostní agenturu (NSA) jsem se podílel na vytvoření přísně tajného systému, který měl umožnit sledovat komunikaci každého jednotlivce na naší planetě. Když jsem si uvědomil, jaké škody tento systém napáchal, pomohl jsem toto skutečné spiknutí odhalit v tisku.

V tu chvíli jsem však zjistil, že skoro stejnou pozornost veřejnosti upoutaly prokazatelně nesmyslné konspirační teorie. Podle jedné z nich mě do NSA nasadila CIA, abych ji znemožnil v rámci konfliktů mezi jednotlivými bezpečnostními agenturami. Podle jiné teorie jsem měl být pro změnu loutkou v rukou Rusů, Číňanů, anebo v nejhorším případě dokonce Facebooku.

Za každým rohem hledáte další spiknutí, ale nestačí vám globální nástroj na všudypřítomné špehování, který nosíte v kapse? Chcete ještě něco peprnějšího?

Když jsem byl vystaven všemožným internetovým fantaziím a novináři se mě vyptávali na mou minulost, na mé rodinné zázemí a na řadu dalších osobních a pro danou záležitost zcela nepodstatných záležitostí, chtělo se mi křičet: „Copak jste se dočista zbláznili? Za každým rohem hledáte další spiknutí, ale nestačí vám globální nástroj na všudypřítomné špehování, který nosíte v kapse? Chcete ještě něco peprnějšího?“

Teprve po osmi letech strávených v exilu jsem si to uvědomil. O konspiračních teoriích ve skutečnosti mluvíme právě z toho důvodu, abychom se vyhnuli diskusi o konspiračních praktikách, které jsou často až příliš znepokojující, příliš děsivé, až příliš totalitní. Proto se chci v tomto příspěvku zabývat širším kontextem konspiračního myšlení, prozkoumat vztah mezi mezi pravdivými a falešnými konspiracemi a položit si obtížné otázky o vztahu mezi pravdou a lží v našem veřejném i soukromém životě.

Nepřátelé na všech frontách

Začněme základní tezí: věřit v jakoukoli konspiraci, ať už skutečnou nebo smyšlenou, znamená věřit v to, že určité odvětví nebo celý systém není řízen na základě vůle většiny, ale elitou jednající ve vlastním zájmu. Taková elita může mít různá jména – někteří jí říkají Deep State nebo Bažina, jiní ji ztotožňují s Ilumináty, Opus Dei nebo s Židy. Další za ni považují největší bankovní instituce a Federální rezervní systém. Jde o to, že spiknutí je ze své podstaty antidemokratická síla.

Přijmout existenci konspirace, ať už skutečné nebo smyšlené, zároveň znamená přijmout, že dění kolem nás není jen jiné, než se na první pohled zdá – ale že je systematizované, záměrně řízené a dokonce logické. Teprve ve chvíli, kdy přestaneme na spiknutí nahlížet jen optikou jednotlivých „plánů“ nebo „intrik“ a začneme je vnímat jako mechanismy pro uspořádání neuspořádaného, dokážeme pochopit, jak se jim podařilo vytlačit koncepty „práv“ a „svobod“, které bývaly základními znaky demokratického občanství.

V dnešních demokraciích není pro stále větší počet lidí důležité zajistit dodržování práv nebo svobod, ale respektování jejich přesvědčení. Tedy příběhů nebo historických událostí, které jsou základem jejich občanské, etnické, rasové nebo náboženské identity. To, jak konspirační teorie nahrazují unifikované nebo alespoň většinové dějiny partikulárními příběhy jednotlivých skupin, připravuje půdu pro politické otřesy.

Zvláště škodlivé je, že falešné konspirace zbavují své stoupence povinnosti zabývat se pravdou. Občanství v konspiračně naladěné společnosti nevyžaduje zhodnotit předložené tvrzení z hlediska jeho pravdivosti a na základě toho jej přijmout či odmítnout. Místo toho odvisí od naprostého zavržení možnosti, že by tvrzení pocházející z nepřátelského zdroje mohlo být pravdivé, a jeho nahrazení alternativním narativem pocházejícím odjinud.

Koncept nepřítele je pro konspirační myšlení zcela zásadní a je také klíčovou součástí pokusů o systematické členění konspiračních teorií. Jesse Walker, editor časopisu Reason a zároveň autor knihy The United States of Paranoia: A Conspiracy Theory (2013), rozdělil konspirační myšlení na základě konceptu nepřítele do následujících kategorií:

  • „Vnější nepřítel“. Sem spadají konspirační teorie zosnované aktéry, kteří mají za cíl ublížit dané komunitě zvenčí.
  • „Vnitřní nepřítel“ zahrnuje konspirační teorie, kde aktéři naopak chtějí ublížit dané komunitě přímo z jejího nitra.
  • „Nepřítel nad námi“. V těchto konspiračních teoriích manipulují událostmi aktéři ze strany mocenských elit (ať už jde o vládu, armádu, tajné služby ).
  • „Nepřítel pod námi“. Sem spadají konspirační teorie, v nichž hrají hlavní roli historicky znevýhodněné komunity toužící převrátit existující společenský řád.
  • „Benevolentní konspirace“ jsou konspirační teorie, ve kterých je lidstvo v jeho vlastní prospěch ovládáno mimozemskými, nadpřirozenými nebo náboženskými silami (podobné síly, které se naopak pokouší lidstvu ublížit, by Walker nejspíše zařadil do kategorie „nepřítele nad námi“).

Konspirace pokaždé jinak

Samozřejmě existuje i řada dalších způsobů kategorizace konspiračních teorií. Třeba Michael Barkun je rozděluje na „konspirační teorie založené na jednotlivých událostech“ (jde např. o operace pod falešnou vlajkou), „systémové konspirace“ (sem spadají kupříkladu svobodní zednáři) a „superkonspirační teorie“ (např. teorie o novém světovém řádu). Murray Rothbard pro změnu konspirační teorie člení do dvou skupin – na „mělké“ a „hluboké“. „Mělké“ konspirační teorie začínají představením údajného důkazního materiálu pro nekalé jednání a končí obviněním toho, kdo z něj má mít prospěch. Oproti tomu u „hlubokých“ konspiračních teorií dochází nejprve k identifikaci podezřelého a následně k hledání „důkazů“ prokazujících jeho provinění.

Nejrozšířenější konspirační teorie v současné Americe nevznikají v nejvyšších patrech tajných služeb, ale naopak na té nejnižší úrovni, šířené běžnými obyvateli na internetu.

Všechny tyto klasifikace jsou určitým způsobem přínosné, ale zaráží mě, že ani jedna z nich se nezabývá otázkou pravdivostní hodnoty. Navíc si nejsem jistý, jestli má jakýkoli pokus klasifikovat konspirace šanci zachytit jejich neustále se měnící povahu, kdy může skutečné spiknutí (jako je únos letadel z 11. září) vést ke vzniku falešné konspirační teorie (např. o tom, že 11. září zosnovaly americké tajné služby) a nepravdivá konspirační teorie třeba o tom, že Irák disponuje zbraněmi hromadného ničení, může vyvolat skutečné spiknutí ve formě invaze do Iráku.

Dosavadní klasifikace konspiračních teorií by také podle mého názoru měly přehodnotit vztah mezi příčinou a následkem, což se dotýká spíše oborů psychologie a filozofie. Navržené způsoby klasifikace jsou totiž většinou založeny na stejné logice, kterou využívají tajné služby k šíření desinformací, kdy jsou smyšlená a vyloženě lživá tvrzení používána jako nástroje k uvrhnutí cílového obyvatelstva do stavu bezmoci, ve kterém je pak náchylné k přijetí nových myšlenek nebo rovnou nových vládců.

Tento přístup nicméně nebere v potaz, že nejrozšířenější konspirační teorie v současné Americe nevznikají v nejvyšších patrech tajných služeb, ale naopak na té nejnižší úrovni, šířené běžnými obyvateli na internetu. Jinými slovy by se dalo říct, že konspirační teorie nepřivádí společnost do stavu bezmoci, spíše jsou samy o sobě znakem a symptomem bezmoci.

To nás přivádí k jiným systémům klasifikace, které nerozdělují konspirační teorie na základě jejich obsahu nebo účelu, ale na základě motivací jednotlivců, kteří se rozhodnou v ně uvěřit. Zvláště zajímavé je rozdělení konspiračních teorií podle systémového ospravedlnění na epistemické, existenciální a společenské. Víra ve spiknutí je v této kategorizaci považována za „epistemickou“, pokud je hlavní motivací skutečná touha dopátrat se „pravdy“. Motivací pro „existenciální“ kategorii víry v konspirace je touha cítit se bezpečně pod kontrolou někoho jiného. A nakonec vyznavače „společenské“ kategorie konspirací motivuje potřeba zlepšit mínění o sobě samém nebo dosáhnout pocitu sounáležitosti s určitou komunitou.

Všechny zmíněné klasifikace konspiračních teorií představují pokusy zmapovat nový typ politiky, který je zároveň novým typem identity – jakýmsi konglomerátem politiky a identity prostupujícím všemi aspekty současného života. Sám jsem nakonec schopen nabídnout jediný poctivý způsob klasifikace, který ty předchozí tak trochu staví na hlavu: zdá se mi, že konspirace samy o sobě představují určitý způsob členění, kterým se zvláště demokratické společnosti rozdělují do jednotlivých stran a kmenů. Takové typologie, jejímž prostřednictvím si lidé, kterým chybí uspokojivý občanský narativ, pokoušejí vysvětlit vlastní špatnou životní situaci, postupnou ztrátu občanských práv, bezmoc nebo i nedostatek vlastního odhodlání.

***

Přeložil František Kalenda

Edward Snowden

Více článků od autora