Ruská novinářka žijící v současnosti v Praze. V minulosti působila v nezávislých médiích jako Novaja Gazeta, Echo Moskvy. Spolupracovala také s The New York Times. V roce 2013 napsala reportáž o “továrnách na trolly” v Sankt-Petěrburgu. O dva roky později zveřejnila článek na serveru Echo Moskvy o účasti burjatských vojáků ve válce na Ukrajiny.
Na první pohled by to do ní řekl jen málokdo. Drobná, nenápadně vzhlížející usměvavá tmavovláska burjatského původu však klame tělem. Ve skutečnosti Alexandra Garmažapova urputně bojuje již řadu let proti ruskému imperialismu.
Po Putinově invazi na Ukrajinu v únoru 2022 však svoje úsilí ještě zintenzivnila. Založila nadaci Svobodné Burjatsko, kterou mimo jiné poukazuje na fakt, že Kreml posílá etnické menšiny do první linie coby živé terče.
Následně spustila na svém instagramovém účtu kampaň „Denacifikace Ruska“, jejímž cílem je nastavit Rusům zrcadlo a ukázat jim, jak běžné jsou v jejich zemi rasismus a xenofobie. Zvláště pak s ohledem na to, že Moskva nyní údajně „denacifikuje“ Ukrajinu.
S Alexandrou, která mimochodem žije už šest let v Praze, se scházíme v kavárně v centru české metropole. Více jak hodinu probíráme, jak se žije v Rusku příslušníkům neslovanského etnika a proč je pro ně stále složité si pronajmout byt v Moskvě. Alexandra však z rasismu neobviňuje všechny své spoluobčany, ale poukazuje na to, že národnostní diskriminace je v zemi stále systémovou záležitostí.
Dmitrij Rogozin nabádal k vyčištění Moskvy od ,odpadu‘, přičemž za ním běžely fotky obyvatel Kavkazu. Nyní mluví o denacifikaci Ukrajinu.
Rusko tvrdí, že nyní „denacifikuje Ukrajinu“. Vy jste zas na jaře založila iniciativu „Denacifikace Ruska“. Proč myslíte, že je potřeba tuto zemi denacifikovat?
Rasismus a xenofobie existují všude, určitě i v Česku a na Ukrajině. Jenže ani Česko, ani Ukrajina se nepokoušejí „převychovat“ jinou zemi. Jestli tedy Rusko na sebe vzalo roli světového mírotvorce a bojovníka za rovnoprávnost všech národů, znamená to, že je v Rusku všechno v pořádku. Jenže zkušenosti tisíců lidí – i na mém instagramovém profilu – ukazují zcela jinou realitu.
Téměř okamžitě po napadení Ukrajiny mě napadlo: dobře, zbavíme se nacistů na Ukrajině, ale kdo se jich zbaví v Rusku? Z hlubin mého podvědomí se vynořila další nepříjemná otázka: na Ukrajině bráníme ruštinu, ale co burjatština a ostatní jazyky v Rusku?
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Rusové se pouštějí první
Kolik lidí s vámi už sdílelo svůj příběh?
Musím se přiznat, že po dvou tisících příběhů už jsem to přestala počítat. Když se projekt rozjížděl, očekávala jsem, že se nashromáždí tak maximálně 50 příběhů. To množství mě hodně překvapilo. Skoro 14 dní jsem kvůli tomu nespala.
Dovedete nyní říct, nakolik je podle vás rasismus v Rusku napříč společností rozprostřen? Kde všude je možné se s ním setkat?
Rasová diskriminace je v Rusku bohužel systémový problém, hluboce zakořeněný. Odmalička v tom jako příslušník jiného etnika vyrůstáte, takže se nad spoustou jednání ani nepozastavujete.
Už na první pohled se stáváte podezřelou. Musíte se proto dobře oblékat, aby vás nezastavili v metru. Tvářit se sebejistě, když vstupujete do obchodu, aby si nikdo nemyslel, že jste přišla krást. Být zdvořilá. Hovořit perfektním ruským jazykem, jinak vás považují za nevzdělaného člověka odněkud z vesnice, případně za levnou pracovní sílu z Tádžikistánu a dalších zemí střední Asie. Zkrátka musíte neustále dokazovat, že jste normální. Lidé na vás nemusí nutně útočit, ale neustále vám někdo, zejména ve velkých městech typu Moskvy, dává najevo, že tady nejste doma.
Čtěte také: 8 důvodů, proč je Putinovo Rusko jako Hitlerovo Německo
Když jsem zakládala svůj projekt, očekávala jsem, že mi budou psát lidé třeba o jednorázových případech, kdy na ně na ulici někdo pokřikoval, ale jsou to celé příběhy, které se táhnou už od školky přes dospívání až po hledání práce, bydlení a podobně.
K objektivnímu obrazu národnostních menšin příliš nepřispívají ani tamní média. Spáchá-li nějaký trestný čin Dagestánec, Čečenec nebo Kalmyk, hned je ve zprávě zmíněna i národnost. V případě, že je viníkem etnický Rus, se ovšem národnost neuvádí.
Žít v nultých letech v Moskvě znamenalo neustále hazardovat se svým zdravím i životem. A to vůbec nemluvím o nějakých nadávkách a povyšování. Samozřejmě, že vás nechtěli zbít a zabít všichni, ale bylo jich poměrně dost. Nejhorší je to, že vás mohli zabít prostě jen proto, že nejste dostatečně bílá.
Předpokládám, že i vy sama jste se někdy setkala s rasismem a xenofobií.
Těch bylo tolik, že mnohé z nich si už ani nevybavuju. Sama jsem vyrostla v Sankt-Pěterburgu a zažila jsem tam celou řadu nepříjemných incidentů. Jeden z nich mě dokonce donutil přestat cestovat hromadnou dopravou a začít jezdit vlastním autem.
Pamatuji si to velmi dobře. Tehdy jsem jela metrem a vystupovala na jedné zastávce. Když jsem chtěla projít na eskalátory, ucítila jsem, jak do mě zezadu kdosi strká loktem. Ohlédla jsem se, a za mnou stál chlap a křičel na mě: „Rusové se pouštějí první!“ Já už byla na tyto situace připravená a řekla jsem mu klidně: „Jak to, že vy jakožto představitel vyšší rasy, ještě jezdíte metrem a stýkáte se s černými Nerusy.“ Naštval se pak natolik, že jsem si myslela, že mě samou zlostí shodí z eskalátoru. Potom mi řekl, že si to se mnou ještě vyřídí na ulici.
Když jsem nakonec dorazila do své redakce Novaja Gazeta, dlouho jsem jen tak koukala před sebe do vypnutého počítače. Pak jsem začala hledat autoškolu, abych už nemusela v metru narážet na podobná individua. A podobných příhod bylo samozřejmě víc. V roce 2016 jsem si uvědomila, že v takové společnosti žít nechci, a přestěhovala jsem se do Prahy.
Byt přednostně pro Slovany
Do Sankt-Petěrburgu se vaše rodina přestěhovala z Burjatska, když vám bylo šest let, tedy v roce 1996. Četla jsem, že devadesátá a nultá léta byla pro etnické menšiny skutečně náročná. Podle statistik například v roce 2007 bylo v Rusku z rasové nenávisti zavražděno nejméně 85 lidí.
Tehdy ještě nežilo v Moskvě ani Petěrburgu tolik různých menšin, avšak už sem v té době přijížděly, především muži z chudých vzdálených regionů na levné pracovní pozice. Pamatuju si tyhle časy velmi dobře, zejména nulté roky. Když nacionalisté brutálně zabili devítiletou tádžickou dívku Churšedu Sultonovu v Petěrburgu, když zabili lidskoprávního aktivistu, antifašistu a vědce Nikolaje Girenka, nebo senegalského studenta Lamzara Sambu.
Čtěte také: Stydíš se psát o podřadných genech? Vytáhni zeměpis. Za ruskou tyranii ale zima nemůže
Byla to příšerná doba, kdy rasismus měl skutečně hodně násilnický charakter. Pamatuju si, jak se lidé tehdy v Petěrburgu báli jezdit metrem, že je buď někdo napadne kvůli nedostatečně slovanskému vzhledu, nebo budou svědky podobně nešťastné události. Já sama jsem ale měla v dětství velké štěstí. Se sestrou jsme ve škole žádné diskriminaci nečelily, i když jsme tam tehdy byly téměř jediné dívky s asijským vzhledem.
V tu dobu mimochodem Dmitrij Rogozin, předseda nacionalistické strany Vlast, vyzýval v pořadu moderátora Vladimira Solovjova k etnickým čistkám. Nabádal tam tehdy k vyčištění Moskvy od „odpadu“, přičemž za ním běžely fotky obyvatel Kavkazu. Nyní tento samý člověk mluví o nutnosti denacifikovat Ukrajinu.
Když mluvím o xenofobii ze strany většinového obyvatelstva, nemám na mysli všechny Rusy, ale pouze ty s imperiálním myšlením.
Posunula se v tomto ohledu situace od devadesátých a nultých let?
Ano, v desátých letech byla část těchto nacionalistických skupin rozpuštěna. Takže takto extremistických hnutí ubylo.
Vraťme se k vaší kampani – reagují na ni nějak i etničtí Rusové?
Ano, přišla mi zpráva od etnické Rusky, která mi sdělila, že rasismus v Rusku nevidí jen slepý. Překvapilo ji ale, nakolik je tento problém ve společnosti rozprostřený.
Ve škole se mi vysmívali spolužáci. Jednou uviděli v nějaké encyklopedii obrázek Asiatů, poté našli obrázky Kyrgyzů, a hned začali při pohledu na mě ukazovat úzké šikmé oči.
Když mluvím o xenofobii ze strany většinového obyvatelstva, nemám na mysli všechny Rusy, ale pouze ty s imperiálním myšlením. Moji přátelé v Petěrburgu byli především Rusové. Problém ovšem je, že řada normálními Rusů, jež se tímto způsobem nechová, má pocit, že ten problém neexistuje. K tomu, aby ho viděl i člověk, kterého se to přímo netýká, je třeba hodně empatie.
Vše se pak odráží do systému nejrůznějších privilegií. Ve velkých městech je pořád běžné, že když hledáte práci či byt k pronájmu, můžete narazit na inzeráty, kde je přímo napsáno: „Jenom Slované.“ A to nejsou ojedinělé případy. Psala mi jedna žena z Petěrburgu, která se rozhodla pronajmout byt ve městě přes realitní agenturu. Hned se jí zeptali, zda chce byt nabídnout pouze Slovanům. Když odpověděla, že takové omezení na národnosti nemá, zaměstnanci agentury byli dost překvapení. To je jen jeden z důkazů, že rasismus v Rusku je opravdu systémový problém.
„Vraťte se do své republiky“
Často opakujete, že Rusko je federací pouze na papíře a že ve skutečnosti nezajišťuje všem jejím národům stejná práva. V čem konkrétně ve vašem případě?
Můžeme to vidět třeba v jazykové otázce. V roce 2018 byl přijat zákon o dobrovolném učení jazyků jednotlivých národů, přičemž výuka ruštiny jakožto hlavního „dominantního“ jazyka je povinná. Zatímco výuka tatarštiny, burjatštiny, čečenštiny, čuvaščiny a dalších má pouze fakultativní charakter. V 2018 roce ruské úřady zakázaly činnost burjatského ústavního soudu. To je totální pošlapávání práv autonomní republiky Burjatsko.
Pamatuju si z dětství, když jsme jezdili z vesnice do Jakutska, jak seděly v autobuse ruské „tetky“, které se rozčilovaly, že mluvíme jakutsky. A to v Republice Sacha, tedy na teritoriu Jakutů.
V roce 2012 jsem se přestěhovala za prací do Jakutska. S kolegou si povídáme jakutsky, když v tom přiběhne vedoucí, která se nedávno přestěhovala z Irkutska, a ptá se naštvaně, proč mluvíme na pracovišti svým jazykem.
Pro lepší pochopení ještě jeden příklad. Burjatsko je velmi bohaté na přírodní zdroje, včetně ohromného jezera Bajkal. Přitom je tento region ekonomicky velmi chudý. Co do životní úrovně zaujímá 81. místo z 85 regionů Ruské federace. Není tam v podstatě žádná perspektiva. Buď máte kontakty, nebo musíte odejít do většího města, především do Moskvy a Petěrburgu, ale tam vám zase nikdo nepronajme byt, protože nevypadáte slovansky. Řeknou vám akorát: „Vraťte se zpátky do své republiky.“ Do republiky, z níž si všechno bohatství vzala Moskva.
Čtěte také: „Žádná lítost nad druhořadým národem.“ Burjati jsou pro Kreml jen živé maso do prvních linií
Proč nastala taková situace? Protože zde vládne zkorumpovaný režim, který dovedl regiony do stavu jejich totální závislosti na centru, aby se v žádném případě nepokoušely emancipovat.
Když jsme spolu mluvily dříve, pamatuju si, že jste říkala, že je často rasistická i ruská liberální scéna…
Ano, bohužel. Například opoziční publicisté Alexandr Něvzorov, Oleg Kašin, který řekl, že Dagestánci, Burjaté či Tuvinci zabíjejí nyní na Ukrajině Slovany. Stejně tak mohou zítra například Burjaté začít vraždit Rusy v Burjatsku. Nebo Arkadij Babčenko. Jeho post začínal slovy: „Čečenci zabíjejí Mariupolce, Burjaté znásilňují malé děti. Kalmyci kastrují zajatce. Řekněte mi někdo, a co tam v Mariupolu dělali Rusové? Ochraňovali místní obyvatele nebo co?“ Babčenko mimochodem sám bojoval ve válce v Čečensku.
Hlavní benefit kampaně vidím v tom, že se lidé začali učit svůj rodný jazyk.
Tito lidé přitom patří u liberální části společnosti k respektovaným osobnostem a mnohdy tvrdí naprosté lži, třeba jako v případě výroků o tom, že v Buči znásilňovali a vraždili především Burjaté.
Někteří liberálové prostě nechtějí na sebe brát zodpovědnost, přitom pretenze existuje mezi Rusy a Ukrajinci, nikoliv mezi Ukrajinci a Burjaty. Ukrajina dokonce měla v letech 2005–2006 premiéra burjatského původu Jurije Jechanurova.
Závěrem ještě naposledy k vaší iniciativě: Vidíte s odstupem času nějaký pozitivní efekt celé kampaně?
Ano, určitě. Ten spočívá v tom, že lidé, alespoň moji sledující, začali o této problematice více mluvit. Uvědomili si, že problém není v nich samotných, ale v okolí, které se k nim takto mnohdy přezíravě chová. Lidi se už tolik nestydí za svou národnost. Řadu let jen nám vnucováno, že být „Nerusem“ je něco špatného, ale proč? Být Rusem je naprosto v pořádku, stejně tak jako představitelem jakéhokoliv jiného národa.
Hlavní benefit kampaně pak vidím v tom, že se lidé začali učit svůj rodný jazyk. Ozvaly se mi touto cestou dívka z Tatarstánu i Židovka. Obě se začaly učit jazyk svého národa až po mé kampani. V Rusku je totiž dlouhodobě považována za hlavní jazyk ruština a na ty, kteří touto řečí mluví s cizím přízvukem, je mnohdy pohlíženo svrchu. Přitom přízvuk přece znamená, že ten člověk zná minimálně dva jazyky. A to je přece skvělé.
