Scholz

08. 12. 2022, 05:00

Rok Olafa Scholze: Rozporuplný kancléř dělá chyby, a své úspěchy pak neumí „prodat“

Jakub Eberle

První rok vlády Olafa Scholze za sebou nechává rozpačitý dojem, a to zejména v zahraniční politice. Německý kancléř si při řešení permanentní krize často počíná neobratně a nedokáže své kroky uspokojivě vysvětlovat. Na domácí scéně ale nevládne tak špatně, jak to občas vypadá.

Přesně před rokem se Olaf Scholz dostal na svůj politický vrchol, když byl díky hlasům historicky první koalice sociální demokracie (SPD), liberálů (FDP) a zelených zvolen kancléřem Spolkové republiky Německo. Triumf to byl o to silnější, že by si na něj ještě v létě vsadil málokdo. SPD se tehdy pohybovala okolo 15 %, což znamenalo vzdálené třetí místo za křesťanskými demokraty (CDU/CSU) a zelenými.

Za kandidáta do počtu jsme ho označili i v předvolebním podcastu Kanzleramt. Sociální demokraté však dokázali vývoj v posledních týdnech obrátit a zářijové volby těsně vyhrát, a to právě i díky popularitě svého lídra.

O rok později už Scholz triumfálně nepůsobí. Jeho vláda se od prvního dne potýká s jednou krizí za druhou, nejsilněji pak s důsledky ruské agrese proti Ukrajině. Důvěra v kancléře klesá, a to nejen v Německu, ale i mezi evropskými partnery.

Scholz se vždy soustředil na sociální a ekonomickou politiku, otázkám globální bezpečnosti nebo evropské integrace se vyhýbal.

Ještě ostřejší hlasy pak zaznívají v českých komentářových rubrikách, politických kuloárech a na sociálních sítích. Scholz je zde běžně popisován jako „problém“, pokud ne přímo jako riziko pro české a evropské zájmy, a to zejména v souvislosti s politikou údajného appeasementu vůči Rusku (a Číně).

Tato kritika je z mnoha ohledů pochopitelná a oprávněná, pokud si tedy odmyslíme klišé o domnělém německém pacifismu a konspirační teorie o zkorumpovanosti berlínského establishmentu ruskými penězi. Zároveň ale zachycuje jen určitý výsek celkového obrazu Scholzovy politiky, který navíc často vnímá specifickou středoevropskou optikou.

Pokusíme-li se na politiku německé vlády i Olafa Scholze podívat komplexněji, výsledný obraz je spíše rozporuplný než jednoznačně negativní. Kancléř zcela jistě nezáří a dělá řadu chyb, za nimiž stojí jeho osobní limity, hlavně povýšenost a slabá komunikace. V extrémně složitých časech a v nesourodé koalici tří zcela odlišných politických stran se mu přesto podařilo mnohé prosadit či nastartovat.

Překotné překopávání zahraniční politiky

Když začneme zahraniční politikou, tak ta jednoznačně nepatří mezi Scholzovy silné stránky. Během své dlouhé kariéry byl ministrem financí, ministrem práce a sociálních věcí nebo starostou Hamburku. Soustředil se ale vždy na sociální a ekonomickou politiku, otázkám globální bezpečnosti nebo evropské integrace se vyhýbal. Byla to ale právě světová politika, která nejvíce poznamenala první rok jeho vlády.

Scholz se projevoval zejména jako člověk pohybující se v rámci širokého konsenzu merkelovské éry. Ten stál na liberálních představách o prospěšnosti globalizace a vzájemných obchodních závislostí, a to i se státy jako Rusko nebo Čína. Pokud bude existovat společný ekonomický zájem, tedy třeba aby jedním směrem proudil plyn a druhým peníze, pak se státy podle této logiky budou vyhýbat zbytečným rizikům. Války jsou špatné pro byznys a problémy nakonec stejně vyřešit nedokáží. Konflikty je možné lépe vyřešit diplomaticky.

Čtěte také: Scholz přijel Peking ujistit, že je Evropa bezradná a podplatitelná

Zatímco se ruská vojska shlukovala okolo Ukrajiny, Scholz nadále hájil problematický Nord Stream 2 a alibisticky jej označoval za „čistě privátní projekt“ energetických firem. Plynovod byl dlouhodobě trnem v oku řady středo- a východoevropských zemí, Spojené státy pak proti němu dokonce vyhlásily ekonomické sankce. Kabinet Angely Merkel – s klíčovým podílem tehdejšího Scholzova ministerstva financí – se ještě narychlo pokusil dokončit schvalovací proceduru doslova v posledních dnech v úřadě.

Projekt byl nakonec pozastaven až několik dní před invazí, v říjnu se pak stal terčem známého bombového útoku. Spolu s unikajícím zemním plynem se tak v Severním moři symbolicky rozpustilo i několik desetiletí německé politiky vůči Rusku. Úzké ekonomické vazby a hrozba ušlého zisku Putina od agrese neodradily. Stejně neúspěšné bylo Scholzovo diplomatické úsilí, vrcholící návštěvou u proslulého dlouhého stolu v Kremlu.

Zdrženlivost v dodávkách těžkých zbraní Ukrajině Scholz přesvědčivě nevysvětlil, takže ho začala kritizovat i řada politiků jeho koalice.

Krátce po invazi se zdálo, že kancléř dokáže překonat pověst politika, který raději trpělivě vyjednává kompromisy, než aby sám udával směr. V dramatickém projevu tehdy označil ruskou agresi za „epochální změnu“ (Zeitenwende) a oznámil změnu kurzu. Německo mělo začít dodávat zbraně bojující Ukrajině, což do té doby odmítalo – ke zcela pochopitelné iritaci Ukrajinců i řady států EU/NATO. Zanedbaná německé armáda pak dostala příslib masivní finanční injekce s cílem pořídit „letadla, která létají, lodě, které plují, a vojáky optimálně vybavené pro své mise“.

Scholz si za to zasloužil chválu doma i v zahraničí. Bohužel se ale brzy ukázalo, že vzbuzená očekávání byla příliš vysoká. Německá politika se mění, ale mnohem pomaleji, než by bylo třeba a než by si to přála řada jiných zemí, Česko nevyjímaje. Scholz se od té doby nedokázal dostat zpod neustálého tlaku, na který reaguje kombinací neskrývaného nepochopení, dílčích ústupků a pasivně agresivních výpadů vůči kritikům.

Zbraně pro Ukrajinu: Nesrozumitelně, pomalu a pozdě

Problémy německé zahraniční politiky se dají dobře ukázat právě na dodávkách zbraní Ukrajině. Německo zde sice prolomilo hluboko zakořeněné tabu, ale nezvládlo to bez značné pachutě. Brzy se totiž ukázalo, že existují zásadní limity v tom, co je Berlín vlastně ochoten bojujícím Ukrajincům dodat. Mimo ně se bohužel octly právě ty takzvané těžké zbraně, o které stál Kyjev nejvíce, tedy třeba tanky a bojová vozidla, protivzdušné systémy a dělostřelecká technika.

O důvodech této zdrženlivosti můžeme jen spekulovat. Komunikačně strohému kancléři se je ale bohužel nikdy nepodařilo přesvědčivě vysvětlit, takže jej postupně začala kritizovat i řada politiků jeho vlastní koalice. Z ministerstev vedených SPD zaznívala série odůvodnění působících spíše jako výmluvy, přičemž některá také byla prokazatelně vyvrácena. Bylo třeba slyšet: těžké zbraně nedodáváme, protože je Ukrajinci nebudou umět ovládat, protože to nedělají ostatní, protože nemáme dostatek zásob, protože se nejprve musíme shodnout v rámci NATO, protože nechceme riskovat další eskalaci.

Když pak konečně Německo opakovaně povolilo a dodatečné zbraně slíbilo (a skutečně dodalo, dalším problémem byly totiž velmi dlouhé lhůty mezi ohlášením a doručením), už si tím nedokázalo napravit špatný dojem. V kontextu dlouhodobě shovívavé politiky Berlína vůči Moskvě se nelze divit, že komentátoři i politici z jiných zemí projevují vůči Německu jen málo empatie a často za kotrmelci Berlína vidí hned to nejhorší, tedy ruský vliv či politiku appeasementu.

Čtěte také: Německo po volbách: Merkel odchází, zásadní změny ale nečekejte

Států, které Ukrajinu podporují silněji než Německo, přitom není zas tak mnoho, jak minulý týden připomněl i generální tajemník NATO Jens Stoltenberg. V absolutních číslech patří Německo podle často citovaného kielského žebříčku do první čtveřice nejen ve vojenské, ale také humanitární a finanční pomoci. V poměru k ekonomické síle (měřeno v HDP) je sice výrazně horší než třeba USA, Velká Británie, Polsko nebo Česko, ale zároveň výrazně lepší než srovnatelné velké státy západní Evropy, zejména Francie a Itálie. V Německu dále našel útočiště více než milion válečných uprchlíků, což je v rámci EU druhé místo za Polskem. Německá těžká technika se pak v bojích zatím velmi dobře osvědčila, jakkoliv si na ni Ukrajinci museli zbytečně počkat.

Celkový dojem je tedy mnohem horší, než skutečnost – i když i ta má své jednoznačné rezervy. Podobně by šlo zhodnotit i řadu dalších Scholzových kroků na evropské i globální scéně, které nezřídka provází slabé předjednání s partnery či chybějící zasazení do srozumitelné strategické vize. To lze říci třeba o vztazích s Francií, hledání společné odpovědi EU na energetickou krizi nebo politice vůči Číně. Scholz zde není bez výsledků, ale příliš často působí jako nepředvídatelný a arogantní solitér.

V domácí politice o poznání lépe

Přestože mediální obraz nemá Scholz příliš dobrý ani v Německu, bilance jeho domácí politiky je výrazně lepší. Složitě sestavená vláda levicových sociálních demokratů a spíše levicových zelených s ostře pravicovou FDP sice působí v mnoha ohledech nejednotně. Už v prvním roce se jí ale podařilo přinejmenším rozjet řadu ambiciózních reforem.

Zásadní kroky se týkají právě sociální politiky, která tvořila stěžejní část volebního programu SPD. Umírněný pragmatik Scholz se v těsné spolupráci s levicovým křídlem strany pokusil nadefinovat novou politickou identitu sociální demokracie, která se odklání od neoliberalismu Schröderovy éry z přelomu tisíciletí (přestože ji Scholz sám spoluutvářel). Jejím jádrem je důraz na soudržnou společnost, v níž si každý zaslouží pozornost, pomoc a respekt. Ten byl také hlavním Scholzovým sloganem – jakkoliv on osobně respekt vůči druhým vždycky nutně nevyzařuje.

Kancléř sice po roce v úřadě nemá co slavit, nejde ale ani o takový propadák, jak to občas při brouzdání českým internetem vypadá.

V Scholzově pohledu na svět, podepřeném aktivní znalostí současné politické filozofie a sociologie, si respekt zaslouží prodavačka u kasy nebo zahradník stejně jako právník či manažerka. Klíčovými projekty takto pojímané sociální politiky jsou navýšení minimální mzdy na 12 eur za hodinu (platí od října) a reforma podpory v nezaměstnanosti, jež posiluje princip důvěry a omezuje sankce (bude platit od ledna). Vláda také začala masivně dotovat veřejnou dopravu a v průběhu roku představila několik vln sociálních opatření v reakci na inflaci a ceny energií.

Podobně se připravují i reformy směřující k modernizaci a liberalizaci společnosti. Na těch navíc panuje uvnitř progresivní koalice široká shoda. Pro přistěhovalce a jejich potomky se proto chystá jednodušší cesta k získání plnoprávného německého občanství. Posílení práv by se měli dočkat také trans lidé. V plánu je třeba i legalizace užívání marihuany pro rekreační účely.

Ani triumf, ale ani propadák

Tento poněkud plastičtější obrázek se odráží i v průzkumech veřejného mínění. Podpora SPD i Scholze zaznamenala v jarních měsících volný pád, v posledních měsících se ale opět stabilizovala a sociální demokracie se se zelenými přetahuje o druhé místo okolo 20 %. To není žádná sláva, ale ani žádná tragédie. Volby vloni SPD vyhrála jen s necelými 26 %, přičemž celé předchozí volební období se její preference pohybovaly okolo 15 %.

Srovnatelná jsou i Scholzova osobní procenta. Spokojenost 36 % občanů v průzkumu pro veřejnoprávní televizi ZDF sice není příliš oslnivá, jedná se ale o třetí nejvyšší číslo hned za populárními lídry zelených, Annalenou Baerbock (48 %) a Robertem Habeckem (41 %). Stejné pořadí uvádí také druhá veřejnoprávní televize ARD, v obou průzkumech si pak Scholz trvale vede lépe než šéf opoziční CDU Friedrich Merz. Kancléř výrazně neprohrává dokonce ani v přímém porovnání s Angelou Merkel, která sice svou funkci vykonávala podle 43 % Němců lépe, ale hned 41 % má opačný názor.

Olaf Scholz tedy po prvním roce v úřadě rozhodně nemá co slavit. Jeho kancléřství ale není zdaleka takovým propadákem, jak to může občas při brouzdání českým internetem vypadat. Přinejmenším jej v tak špatném světle nevidí ani sami Němci.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů (ÚMV) a na Vysoké škole ekonomické v Praze (VŠE).