• Analýzy
  • 13. listopadu 2020

Ruské mírotvorce tu nikdo nechtěl: Jak válka o Náhorní Karabach změnila svět

Ondřej Zacha / Úvodní foto: Ulkar Natiqqizi
Šest týdnů válčení o Náhorní Karabach překreslilo politickou mapu regionu a ukázalo na nové ambice Turecka. Co dál nám řekl konflikt, na jehož konci si každý utrhl z poražené Arménie své?

Válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach po více než šesti týdnech skončila. Lídři obou kavkazských zemí podepsali v pondělí pozdě v noci Ruskem vyjednané příměří, které ukončilo probíhající boje a umožnilo rozmístění bezmála dvou tisíc ruských mírotvorců. Podle vrcholných představitelů Arménie byl podpis dohody po ztrátě strategického města Šuša nevyhnutelný. „Kdyby boje pokračovaly, Ázerbájdžán by během několika dní dobyl celé území Náhorněkarabašské republiky,“ ohlásil její de facto prezident Arajik Harutjunjan.

Odmítání ruských mírotvorců v oblasti bylo doposud paradoxně jednou z mála věcí, na které se obě strany konfliktu dokázaly shodnout. Ruští mírotvorci mají totiž napříč regionem pověst někoho, kdo se zdržuje až příliš dlouho.

Stalo se ale to, co dlouhou dobu odmítaly obě strany konfliktu. Během několika hodin se v Karabachu objevily téměř dva tisíce ruských vojáků, kteří mají na starost dohled na dodržování příměří. Dohoda jim umožňuje zůstat tu pět let a pokud to žádná ze stran konfliktu výslovně neodmítne, mandát se jim automaticky prodlouží o dalších pět let. Po zkušenostech z konfliktů v Podněstří, Abcházii a Jižní Osetii se ale mnozí obávají, že tu ruské síly zůstanou mnohem déle, nebo se ve chvíli potřeby stanou záminkou pro ruskou intervenci. Již teď je ale jisté, že regionální politická situace se změnila nejvíce za poslední čtvrtstoletí.

Vítězové a poražení

Podepsaná dohoda pro Arménii představuje těžkou zkoušku. Většina Arménů ji vidí jako jasnou porážku a kapitulaci území, které je vnímáno jako zásadní pro její historii a sebeurčení. Krátce poté, co arménských premiér Nikol Pašinjan oznámil podpis dohody, davy nespokojených Arménů vyrazily do ulic a brzy se probojovaly až do budovy parlamentu.

Podle podmínek dohody musí totiž arménské jednoty do začátku prosince opustit všechny zbývající regiony Ázerbájdžánu přilehlé k Náhornímu Karabachu, které posledních 26 let okupovaly. Kontrola tohoto území byla zásadní pro obranyschopnost Náhorního Karabachu a představovala výkladní skříň arménského vítězství ve válce v 90. letech. Okupované regiony byly zároveň domovem pro zhruba 17 tisíc Arménů. Někteří se na nich usadili poté, co byli před čtvrtstoletím vyhnáni z Ázerbájdžánu, jiní přišli za dostupnou půdou a novými možnostmi. Byli mezi nimi ale i uprchlíci arménské národnosti ze Sýrie a Libanonu.

Naopak pro Ázerbájdžán je podpis dohody nezpochybnitelným vítězstvím. Země získala zpět všechna svá okupovaná území, podařilo se dobýt město Šuša, které je považováno za centrum ázerbájdžánské kultury a historie v Karabachu a navíc získá i vytoužený koridor, který skrze arménské území propojí Ázerbájdžán s jeho exklávou na turecké hranici, Nachičevanem. Pod kontrolou Ázerbájdžánu zůstala také část Karabachu, kterou se mu podařilo dobýt v posledních dnech války.

Návrat okupovaných území umožní po třiceti letech návrat tisíců vnitřně vysídlených osob. Jak připomíná Ázerbájdžánská novinářka a mírová aktivistka Arzu Geybulla, otázka návratu vnitřně vysídlených osob byla jedním ze stěžejních odůvodnění ofenzívy posledních týdnů napříč Ázerbájdžánem. Podle dohody by měl s jejich návratem pomoct úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (i když v rámci vyjednávání ho údajně nikdo nekontaktoval), detaily návratu jsou ale stále nejasné. 

Baku tak získalo takřka vše, o co usilovalo poslední skoro tři dekády v rámci neúspěšných mírových jednání a to bez potřeby vyřešení zásadní otázky celého konfliktu – finálního statusu Náhorního Karabachu. Tedy zda bude pod kontrolou Arménie, nebo půjde o nějakou formou autonomie pod Ázerbájdžánskou správou. V současné situaci nicméně s největší pravděpodobností končí sen o nezávislosti Náhorněkarabašské republiky.

Nová mapa Jižního Kavkazu

V konfliktu mezi Jerevanem a Baku lze mluvit o vítězích a poražených, nicméně průběh války a především její konec ukazuje, že oblast si tímto způsobem dělí velmoci, které stály v pozadí. Zatím co Evropu a Ameriku zaměstnávaly v posledních týdnech prezidentské volby a druhá vlna koronaviru, Rusko s Tureckem poměrně nerušeně překreslovali politickou mapu Jižního Kavkazu. Už teď je jisté, že se zásadně proměnily sféry vlivu v tomto strategickém regionu mezi Evropou, Asií a Blízkým východem.

V průběhu posledních týdnů se mnozí pozastavovali nad pasivním přístupem Moskvy, která se snažila vystupovat neutrálně a neposkytovala, snad kromě jednoho pozorovacího stanoviště u Lačinského koridoru, žádnou viditelnou podporu svému spojenci Arménii. Zatímco Turecko ze všech sil diplomaticky i vojensky podporovalo Ázerbájdžán a posílalo mu na pomoc i Syrské a Libyjské žoldáky, Rusko se snažilo vyjednat příměří.

V rozhodujícím momentu války, když Ázerbájdžán dobýval Šušu a tisícovky Arménů prchali z hlavního města Stěpanakertu, zavolal Vladimir Putin svému tureckému protějšku Erdoganovi a podle informací médií se v tento moment zrodila dohoda. Erdogan Putinovi řekl, že Arménie musí být přesvědčena k vyjednávání a musí se stáhnout z Ázerbájdžánských území. “Tohle je velká příležitost, Rusko a Turecko k ní významně přispěli a neměla by být promrhána,” zdůraznil v hovoru Erdogan.

Mírotvorci, kteří neodcházejí

Rozmístěním mírotvorců na linii kontaktu Moskva získala to, čeho se jí v rámci vyjednávání nepodařilo dosáhnout za celých 26 let od první války. S jejich přítomností v Karabachu v rámci mise OBSE se se sice počítalo už v roce 1994 a minimálně od roku 2014 Rusko opakovaně usilovalo o rozmístění čistě svých mírových sil. Jejich odmítání bylo ale paradoxně doposud jednou z mála věcí, na které se obě strany dokázaly shodnout

Jak připomíná americký novinář Joshua Kucera, ruští mírotvorci mají napříč regionem pověst někoho, kdo se zdržuje až příliš dlouho a kromě udržování míru sleduje také svoji vlastní agendu. Zdrojem pýchy Ázerbájdžánu byl navíc fakt, že nikdy od zisku nezávislosti nebyli na jeho území ruští vojáci. Bude tedy zajímavé sledovat vývoj vztahu Baku k přítomnosti těchto sil.

Je ale nutné dodat, že Rusko bylo jako jediné ochotné a schopné mírotvorce do Karabachu rozmístit. Moskva má teď svá vojska na území všech tří států Jižního Kavkazu. Zvyšuje se navíc jeho role v udržování arménské bezpečnosti, protože ruští pohraničníci z FSB budou kromě arménské hranice s Tureckem nově hlídat i koridor spojující Ázerbájdžán s Nachičevanem. 

Pod taktovkou regionálních mocností

Turecká pozice zůstává nejasná. Ve výsledném ujednání zůstává za Ruskem až ve druhé řadě, i tak si ale drží významnou pozici. Podle dohody sice není součástí mírových sil v Karabachu, podle memoranda dohodnutého ruským a tureckým ministrem obrany však bude součástí kontrolního centra sledujícího dodržování příměří. To má být umístěné na území Ázerbájdžánu. Díky novému koridoru přes Arménské území se zároveň Ankaře otevírá cesta směrem ke Kaspickému moři a do Střední Asie.

Jak připomíná expert na karabašský konflikt Laurence Broers, po tom vypuknutí války existovaly tři možné scénáře vývoje – vojenské vítězství jedné ze stran, oživení multilaterálního jednání, nebo regionalizace konfliktu pod taktovkou lokálních velmocí. Je zjevné, že zvítězila poslední možnost. 

Absence bojů neznamená spravedlivý mír, ke kterému bude vést ještě velmi dlouhá cesta. Přísné podmínky uzavřené dohody nepomáhají jeho budování.

Armény kontrolované území Náhorního Karabachu je teď de facto ruským protektorátem a Moskva určuje konkrétní pravidla jeho fungování, včetně podmínek pro návrat vysídlených Arménů. Naopak Spojené státy, Francie (a potažmo celá Evropa), Minská skupina i OBSE v regionu přišli o většinu svého vlivu. 

Co zatím není jasné

K čemu se mírová dohoda nevyjadřuje je status Náhorního Karabachu. „Dokud budu prezidentem, nebudeme se o tom bavit,“ řekl autoritářský prezident Ilham Alijev, který Ázerbájdžánu vládne od roku 2003. Režim fungování Karabachu je nyní v ruských rukou. Vzhledem k tomu, že přítomnost jeho mírotvorců může kterákoliv strana po pěti letech odmítnout, nebude pravděpodobně do vyřešení statusu území dost dobře možné pracovat na normalizaci vztahů, budování míru ani na poválečné rekonstrukci.

Garantován není systém návratu vysídlenců z Náhorního Karabachu ani jejich bezpečnost. Teoreticky by dohoda měla zahrnovat návrat všech vnitřně vysídlených osob – Ázerbájdžánců vysídlených v 90. letech i Arménů vysídlených v posledních týdnech. Dohoda navíc nezahrnuje žádná opatření pro bezpečnou evakuaci Arménů, kteří chtějí opustit území Náhorního Karabachu a přilehlých oblastí nově pod kontrolou Ázerbájdžánu.

Dohoda také zmiňuje, že budou „odblokována všechna hospodářská a dopravní spojení v regionu“. To by teoreticky mohlo znamenat, že budou otevřené hranice mezi Arménií a Tureckem, které zůstávají uzavřené od roku 1992. Stejně tak by blokádu Arménie měl ukončit i Ázerbájdžán, což je teď ale těžko představitelné. 

V čem je největší problém

Stále se objevují další otázky ohledně důsledků pondělní dohody. Ta překreslila politickou mapu jižního Kavkazu víc než jakákoliv jiná událost za posledních 26 let, zároveň ale nejde ani v nejmenším o vyřešení konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Zásadní otázky ohledně statusu Karabachu, vzájemných křivd a regionálních ambicí zůstávají nevyřešené.

Výsledek války v roce 1994 byl velkou potupou Ázerbájdžánu, ve kterém se vytvořil silný pocit oběti. Nyní to vypadá, že ponížení a status oběti se jen přesunuly na opačnou stranu konfliktu. Ponížení ale nikdy nemůže být základem trvalého míru. Oba národy si jistě oddychly, když bylo ukončeno násilí. Absence bojů ale neznamená spravedlivý mír, ke kterému bude vést ještě velmi dlouhá cesta. Přísné podmínky uzavřené dohody však nepomáhají jeho budování. 

Hrozbou pro stabilitu v širším regionu je také fakt, že Ázerbájdžánu se podařilo několikatýdenním bojem docílit toho, čeho nedosáhli čtvrtstoletím vyjednávání. To nastavuje nebezpečný precedent. Západní země navíc daly jasný signál, že nejsou ochotny proti podobným aspiracím nijak výrazně zasahovat a naopak, že se budou dívat opačným směrem, když budou země řešit spory násilím, třeba za otevřeného zapojení spojence z NATO.

Život s Ruskem

Konflikt byl pro obě země již od zisku nezávislosti zásadním formujícím faktorem jejich státnosti. Oba národy se definovaly ve vztahu k protivníkovi, veteráni z války měli často důležité slovo v politických záležitostech a samotná existence konfliktu často ospravedlňovala autoritářské praktiky. Mírová dohoda tak bude mít dalekosáhlé důsledky i ve vnitropolitických záležitostech obou zemí. Zdrojem legitimity režimu Alijevů v Ázerbájdžánu byla právě viktimizace způsobená porážkou Baku v 90. letech. Je tedy možné, že po vítězství nebude mít jejich režim ve dlouhodobém horizontu tak pevnou pozici. Nebo naopak k udržení u kormidla bude potřeba konflikt dále rozdmýchávat.

Prohra Arménie otřásá tamním režimem již teď. Opoziční strany požadují zrušení dohody a rezignaci premiéra, který se k moci dostal v rámci Sametové revoluce před dvěma lety. Jerevan je v nové situaci daleko závislejší na vůli Ruska a bude pro něj daleko těžší sledovat svoji vlastní více prozápadní politiku. Formát míru, v rámci kterého není konflikt vyřešen a Arménie byla dána na pospas Ruským bezpečnostním zárukám tak může znamenat konec experimentu demokratické revoluce v postsovětském prostoru.

***

V průběhu války v roce 1992 předsedalo Československo organizaci Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (dnešní OBSE) a díky tomu sehrálo svou roli ve vyjednávání tehdejšího míru. Po určitou dobu bylo dokonce součástí širšího formátu Minské skupiny, která má na starostí mírová jednání v konfliktu. Karel Schwarzenberg a Jiří Dienstbier byli viditelnými figurami při snaze o ukončení tehdejší války v Karabachu. V aktuální válce bylo jedinou rolí České republiky to, že Ázerbájdžánu dodala zbraně, které jim umožnily úspěšnou ofenzívu. Tato válka nám tedy umožňuje zhodnotit i naše vlastní působení ve světě, který se radikálně mění.