• Analýzy
  • Dlouhé čtení
  • 7. července 2020

Platí Rusko islamistům za útoky na jednotky NATO? Afghánistán znovu a naopak.

Vojtěch Boháč / Úvodní foto: Čeští vojáci během cvičení na vojenské základně Bagram. Autor: Martin Trabalík
Desítky zatčených lidí, půl milionu dolarů v hotovosti zabavených v kábulském bytě a podezření, že ruská vojenská rozvědka platí islámským fundamentalistům stovky tisíc dolarů za útoky na vojáky NATO v Afghánistánu. Příběh Rahmatullaha Aziziho, který se během dvou dekád dostal od pašování drog až na pozici klíčového zprostředkovatele mezi ruskými tajnými službami a afghánskými milicemi, přinesl před týdnem deník New York Times. Informace o ruských odměnách za vraždy vojáků NATO plasticky vykreslují, jak se Afghánistán opět stává bojištěm, na kterém si velmoci vyřizují své účty.

Nejprve to zkoušel jako pašerák drog, když s malými zásilkami překračoval hranici mezi Afghánistánem a Íránem. Vláda Tálibánu byla svržena teprve nedávno a produkce opia se i přes úsilí mezinárodních jednotek rok od roku zvyšovala. Stejně tak stoupala poptávka po lidech, kteří drogu dostanou přes hranice směrem ke spotřebitelům na Západě. Rahmatullahovi Azizimu bylo po dvacítce a poohlížel se po práci, která by jej mohla v nestabilních časech zajistit. Během krátké doby ale zjistil, že pašování drog to v jeho případě nebude. Nedařilo se mu a tak se od západní hranice vrátil zpět domů do severoafghánského Kundúzu.

Zatímco opium proudilo ze země po tunách, v opačném směru přicházely miliardy dolarů v rekonstrukčních zakázkách od americké vlády. Kdo na tyto peníze dosáhl, mohl mít po příchodu západních jednotek jistotu aspoň základního příjmu. Ramatullah během následujících let postavil a za americké peníze ve své provincii několik cest. Sice se mu podařilo dostat z úplné chudoby, o práci snů se stále mluvit nedalo.

Rusko se zároveň aktivní podporou Severoatlantické aliance v Afghánistánu snažilo získat body, které by proměnilo za uznání své vojenské přítomnosti v gruzínských separatistických republikách, kde ruské jednotky zakotvily po krátké válce v létě roku 2008.

Střídavá práce pro kriminálníky napojené na islamistické povstalce a pro západní jednotky, které před pár lety přišly islamisty svrhnout, nebylo v zemi nic neobvyklého. Vlády přicházejí a odcházejí, ale člověk musí přežít, říkalo se. Jak nám loni mimo záznam vyprávěli vojáci na velitelství NATO v Kábulu, většina afghánských rodin má dnes své členy jak ve státních službách, tak ve službách Tálibánu. Nikdo neví, kdo během příštích let zemi ovládne a je lepší si pojistit, že ani v jednom případě nepadnete až na dno.

Hlavně nevypadnout ze hry

Čas plynul a v regionu se začal po letech opět hlásit o slovo i další hráč. Rusko se dlouho vzpamatovávalo z porážky, kterou v Afghánistánu utrpělo v 80. letech. Od začátku spojenecké invaze to byl právě Vladimir Putin, kdo se snažil ukázat po pádu Dvojčat rozhodnou podporu Američanům v jejich válce proti teroru. Jen pár hodin po útocích na New York v září roku 2001 telefonoval Georgi Bushovi jako první zahraniční státník se slovy podpory a nabídky sdílení zpravodajských informací.

“V Rusku víme velmi dobře, co znamená terorismus,” prohlásil Vladimir Putin o několik hodin později v televizi. Byl rok 2001 a od teroristických útoků, během kterých zemřelo v několika ruských městech přes 300 lidí, uběhly teprve dva roky. Válka proti islamistům v Čečensku byla v nejostřejší fázi a Putin doufal, že jej po útocích na Dvojčata svět přestane kritizovat za poměrně nevybíravý postup na Severním Kavkaze. Tálibán ostatně už léta poskytoval útočiště jak čečenským teroristům, tak i islamistickým bojovníkům působícím u ruské hranice ve Střední Asii. Stabilní Afghánistán, který nebude sloužit jako výcviková základna teroristů byl pro Rusko prioritou. Putin dokonce zkoordinoval středoasijské republiky, aby umožnily Spojeným státům využít postsovětské vojenské základny pro invazi do země.

Během následujících let Rusko podporovalo Američany dosazenou vládu v Afghánistánu, kterou dokonce zásobovalo vojenským materiálem. Po debaklu, který se držel v ruské kolektivní paměti i po dvaceti letech, byly ruské špičky rády, že si na sebe náročný úkol stabilizace země vzal někdo jiný. Rusko se zároveň aktivní podporou Severoatlantické aliance v Afghánistánu snažilo získat body, které by proměnilo za uznání své vojenské přítomnosti v gruzínských separatistických republikách, kde ruské jednotky zakotvily po krátké válce v létě roku 2008.

“Doufám, že se západní mírotvorci nestáhnou dříve, než splní svou misi,” říkal ruský ministr zahraničí Anatoly Serdyukov v roce 2010 při návštěvě Pentagonu. “Rusko je připraveno předávat Američanům zkušenosti, které získali naši veteráni během války v Afghánistánu. Stažení západních jednotek by přirozeně ovlivnilo situaci ve střední Asii a my si zatím ani nedokážeme představit jak. Proto chceme pomoct Západu,” vysvětloval Serdyukov bez zvláštní hořkosti nad tím, že to byly především americké protiletadlové střely, na čem si Sověti před lety v Afghánistánu vylámali zuby.

Dost místa pro všechny

Vše se mělo změnit během následujících několika let. Od začátku Arabského jara v roce 2011, a zvlášť se začátkem války v Sýrii, začala nová vlna radikalizace uvnitř muslimských komunit po celém světě. Rusko zároveň vidělo v otevřené západní podpoře nových režimů nepřiměřené vměšování do vnitřní politiky těchto zemí a pokračování takzvaných barevných revolucí. Ty během předešlé dekády svrhly proruské režimy v Gruzii, na Ukrajině a v Kyrgyzstánu a vynesly na jejich místa prozápadní vlády. Jako země s největší muslimskou populací v Evropě Rusko s obavami sledovalo, jak v mnoha zemích po arabském jaru nabírají na síle islamisté, kteří se následně objevovali i na Severním Kavkaze, ve Střední Asii a poté i v ruských městech.

Ve stejné době skončila v Afghánistánu mezinárodní mise ISAF a většina z více než 50 tisíc západních vojáků byla postupně stažena zpět do svých zemí. Uvolněné místo začal kousek po kousku obsazovat Pákistánem podporovaný Tálibán a velice rychle se k dělení vlivu v zemi přidaly také další velmoci a organizace. Vztahy mezi západem a Ruskem se navíc dostaly na bod mrazu po ruské anexi Krymu a rozpoutání války na východní Ukrajině. S uvalením západních sankcí už nemělo Rusko ve vztahu k západu příliš co ztratit a začalo vést ve světě o poznání asertivnější politiku než dříve.

Islámský stát v Sýrii v té době dosáhl největšího územního rozmachu a lákal muslimy z celého světa. Právě bojovníci ze Severního Kavkazu si se svými bojovými zkušenostmi z Rusko-čečenské války drželi výsadní postavení.

Zatímco Tálibán nikdy neměl globální ambice a jeho hlavním prohřeškem bylo v očích velmocí to, že na svém území nechal operovat islamisty, Islámský stát od začátku deklaroval, že globální ambice má.

V roce 2015 se v Afghánistánu objevila pobočka Islámského státu pod názvem ISKP, Islámský stát v provincii Chorasán, která měla za cíl ovládnout vedle Afghánistánu i velkou část Střední Asie. Islámský stát tu získal popularitu i v čínském Východním Turkestánu, kde se k němu začali hojně přidávat Ujguři usilující o znovuzískání nezávislosti na Číně.

Nová generace islamistů

Zatímco stará škola bojovníků z Al-Káidy, kteří před 15 lety zaútočili na budovy světového obchodního centra v New Yorku vycházela s vedením Tálibánu dobře, mladá generace islamistů z Islámského státu přišla do Afghánistánu s požadavkem, aby se jim Tálibán podřídil. Během týdne před velkými teroristickými útoky v Paříži na podzim roku 2015 proběhly první boje mezi frakcemi Tálibánu a Islámského státu, které si vyžádaly přes sto životů militantů ze znesvářených frakcí.

Společný nepřítel velice rychle sblížil NATO s Tálibánem, ale zároveň sblížil Tálibán také s Čínou nebo právě Ruskem. Zatímco Tálibán nikdy neměl globální ambice a jeho hlavním prohřeškem bylo v očích velmocí to, že na svém území nechal operovat islamisty, Islámský stát od začátku deklaroval, že globální ambice má.

Už měsíc po prvních střetech mezi Tálibánem a Islámským státem prohlásil Putinův speciální vyslanec v Afghánistánu Zamir Kabulov, že se “zájmy Tálibánu objektivně prolínají s našimi zájmy. Tálibán prohlásil, že neuznává ISIL a také neuznává lídra Islámského státu al-Bagdádího jako Chalífu, což je pro nás velice důležité.” Dále doplnil, že Rusko s Tálibánem ustanovilo komunikační kanály pro výměnu informací. “Není pochyb, že ISIS v Afghánistánu trénuje militanty z Ruska jako součást své snahy expandovat do Střední Asie.”

Zatímco Rusové se začali více zajímat o Afghánistán, velké množství Afghánců proudilo každý rok mezi Ruskem a Afghánistánem. V Rusku žije už od pozdního Sovětského svazu jedna z největších afghánských diaspor na světě. Rahmatullah Azizi byl jedním z těch, kteří vyzkoušeli své štěstí v Rusku. V době, kdy se většina zemí v regionu začala přiklánět ke spolupráci s Tálibánem proti Islámskému státu mu bylo kolem čtyřicítky. Kontakty z kriminálního i oficiálního světa na severu Afghánistánu k němu přitáhly pozornost nového zaměstnavatele.

Úkol pro vojenskou rozvědku

Ruská vojenská rozvědka GRU (od roku 2010 správně GU) k sobě přitáhla pozornost Západu hlavně s ochlazením vztahů s Ruskem po anexi Krymu, ve které sehrála centrální roli. Během následujících let se účastnila nezdařeného puče v Černé Hoře, prolomení emailů Demokratické strany před americkými volbami, války v Sýrii nebo otrávení Sergeje Skripala v Británii. Když se Rusko za poslední roky snažilo v nějaké zemi změnit rovnováhu sil ve svůj prospěch, GRU byla většinou poblíž i s miliardami dolarů ze svého rozpočtu. A právě tady pravděpodobně dosáhl Rahmatullah na své bohatství.

I když bylo pro Rusko objektivně výhodné mít na své hranici stabilní Afghánistán, za jehož stabilizaci svou krví platí někdo jiný, od stažení ISAF bylo stále jasnější, že se staré přání Anatolye Serdjukova o stažení západních jednotek teprve po stabilizaci země nevyplní a že Tálibán bude v politice i stabilitě Afghánistánu hrát zásadní roli. Nešlo přitom o nepřejícnost Ruska. Během loňského roku se v médiích objevila kauza Afghanistan Papers, během které se ukázalo, že ve vítězství nad Tálibánem nevěří ani nejvyšší představitelé americké armády.

“Voláme po úplném stažení cizích sil ze země. Voláme všechny Afghánské strany konfliktu, aby začaly co nejdříve s vyjednáváním, kterého se bude účastnit široká paleta politických i společenských sil,” řekl ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, když loni v Moskvě vítal delegaci Tálibánu na konferenci o budoucnosti Afghánistánu.

I když Moskva trvala na tom, že její spolupráce s Tálibánem spočívá jen ve sdílení informací – jakoukoli materiální podporu ostatně zakazovalo embargo OSN – někteří velitelé Tálibánu ze severního Afghánistánu tvrdili, že dostávají ruské zbraně skrze Tádžikistán. Tádžikistán přitom Moskva považovala za svou frontovou linii boje proti islamistům ve Střední Asii. Rusko už dříve z tohoto důvodu pomohlo vyzbrojit a cvičit tádžickou armádu. “Raději budeme s Islamisty bojovat na Amur-Darji než na Volze,” řekl Kabulov v roce 2015 agentuře Interfax. Nedlouho poté potvrdil spekulace o ruských zbraních pro Tálibán i hlavní velitel amerických vojsk v Afghánistánu, generál John Nicholson.

Zajistit hranici

Kundúz je strategické město v severovýchodním Afghánistánu, které leží jen pár desítek kilometrů od hranice s Tádžikistánem. Navíc jde o prakticky jedinou spojku zbytku země s provinciemi Tachár a Badachšán, které se prostírají podél hranice Tádžikistánu až k Číně. Přes Kundúz vede také hlavní cesta do 300 kilometrů vzdáleného Dušanbe, hlavního města Tádžikistánu, které už léta sloužilo jako hlavní místo pro setkávání Moskvy s Tálibánem.

To, že si Ruská vojenská rozvědka vybrala spolupracovníka právě z Kundúzu tak zřejmě nebyla náhoda. Afghánské silové složky ostatně otevřeně mluvily o ruské podpoře Tálibánu při bojích o Kundúz v letech 2015 a 2016, kdy se Tálibánu podařilo na dva týdny město ovládnout. Přátelsky naladěný Tálibán držící hranici se tak nově začal ukazovat jako lepší volba, než afghánská vláda se západními spojenci v zádech.

Přesto, že jednání s Tálibánem bylo veřejným tajemstvím všech zemí, materiální podpora protivládních povstalců byla stále pod embargem OSN. Aziziho úkolem tak bylo podle zdrojů deníku New York Times ustanovit hawalu – tradiční systém pro rychlý nebankovní převod peněz, díky kterému je velice složité dohledat jejich reálného původce. Kolik peněz z Ruska do milic napojených na Tálibán prošlo se neví, nicméně v posledních letech začal dávat Azizi podle sousedů v Kundúzu své nové bohatství výrazně na odiv. Začal jezdit v drahých autech s ochranou bodyguardů a nedávno si také přestavěl dům na čtyřpatrovou vilu.

Drahé auto, velký dům a půl milionu dolarů

Když afghánské a západní bezpečnostní složky rozpletly tuto síť indicií, provedly na jaře sérii prohlídek domů, při kterých zatkli desítky příbuzných a spolupracovníků Aziziho. V jednom z jeho kábulských domů naši půl milionu dolarů v hotovosti. Azizimu se nicméně podařilo uprchnout přes Tádžikistán pravděpodobně do Ruska. Podle informací z výslechů zadržených a dalších neupřesněných zdrojů měly tajné služby zjistit, že šlo o peníze proudící z ruské vojenské rozvědky přes Aziziho k milicím napojeným na Tálibán. Největší pozdvižení nicméně vyvolalo to, že mělo jít o peníze vyplácené jako odměnu za útoky na západní jednotky.

Samotná přítomnost v Afghánistánu a spolupráce s Tálibánem se dá poměrně dobře vysvětlit ruskými strategickými zájmy. Mnohem více otázek vzbuzuje to, proč by měla ruská vojenská rozvědka platit obrovské částky ze svého rozpočtu za zabíjení amerických vojáků politické síle, která je v samotném Rusku uvedena na seznamu teroristických organizací.

Mluvčí Tálibánu Zabibullah Mujahid nařčení odmítl s tím, že zprávy o “podobných dohodách s ruskými službami jsou založené na vodě. Naše útoky na zahraniční cíle a vraždy se dějí už roky a děláme to na své vlastní náklady. Změnilo se to s naší dohodou s Američany, dnes jsou jejich životy v bezpečí a už na ně neútočíme.”

Informace od amerických služeb, které přinesl deník New York Times, nicméně nemluví o tom, že by ruské peníze směřovaly přímo k Tálibánu, ale k organizacím napojeným na Tálibán. Vzhledem k povaze aktérů v Afghánistánu to může znamenat, že o tom vedoucí postavy Tálibánu ani nemusely vědět.

Na cestě do nikam

První otázkou je, nakolik jsou informace o ruské odměně za zabité vojáky věrohodné. Existenci těchto zpravodajských informací získaných částečně při výsleších lidí z kriminálních a povstaleckých struktur potvrdilo různým médiím velké množství úředníků z amerických tajných služeb i z okolí prezidenta. New York Times píše, že “zatímco existencí odměn za útoky si američtí představitelé byli jistí, velká nejistota panovala ohledně toho, na jak vysoké úrovni v rámci ruské exekutivy byla skrytá operace autorizovaná a jaký byl její cíl.” I když za loňský rok přišlo v Afghánistánu o život nejvíc západních jednotek od konce mise ISAF, stále šlo o 26 vojáků, tedy zlomek toho, kolik jich umíralo před rokem 2014.

V amerických médiích se tak objevují nejčastěji spekulace o tom, že celé schéma vyplácení odměn za zabité vojáky nemělo ani tak strategický význam, jako že šlo spíš o mstu za dřívější akce Spojených států. Vladimir Putin ostatně na tiskové konferenci v reakci na Trumpovo sdělení ohledně plánu vyzbrojit ukrajinskou armádu tajemně naznačil, že v případě, když se to stane, mohou se naopak zbraně ze separatistických republik objevit v místech, “která jsou citlivá pro ty, kteří dělají problémy těmto republikám.”

Jako další možnost bývá označována odveta za ofenzívu v Sýrii, při které padlo s přičiněním americké armády několik ruských jednotek. Zatímco spekulací se objevuje velké množství, reálný záměr za celým schématem zatím pravděpodobně nezná nikdo kromě samotné ruské vojenské rozvědky a funkcionářů, pod které její činnost spadá.

Motivace Ruska mohla být prakticky jakákoli. Celá kauza ale poměrně dobře ilustruje současnou proměnu mocenské rovnováhy v zemi, ve které se angažují prakticky všechny světové mocnosti. V případě, že bude Afghánistán sloužit i nadále jako místo zúčtování, není na místě ani po bezmála půl století přerušované války očekávat jakékoliv zlepšení.