Balon

03. 03. 2023, 04:00

Tři kuriozity v aféře s balonem. Vzájemné špehování Číny a USA nabírá nový rozměr

Tomáš Bruner

Přeshraniční špionáž států je obvyklá, a co hůř, často tiše tolerovaná mezinárodním právem. Přesto případ čínského balonu, který nedávno jako špionážní poslaly k zemi Spojené státy, přináší tři zvláštnosti.

Začátkem února sestřelilo letectvo USA u pobřeží Jižní Karolíny balon, který podle Washingtonu vypustila Čína za účelem špionáže. Americký ministr zahraničí Antony Blinken kvůli tomu odložil plánovanou návštěvu Pekingu. Následně Spojené státy zničily další tři létající objekty. Ve středu 22. února Pentagon zveřejnil snímek z kokpitu špionážního letounu U-2S, který média překřtila na „selfie pilota nad špionážním balónem“. Rozruch kolem celé aféry je přitom překvapivější než samotný fakt, že se státy navzájem špehují.

Zahraniční zpravodajství, tedy sběr informací v cizině, provádí každý stát. Tato činnost se snadno může změnit ve špionáž ve chvíli, kdy se zaměří na utajované skutečnosti. Český trestní zákoník odsuzuje špionáž jako trestný čin vyzvědačství, za který hrozí až dvacet let vězení. Je definován právě tím, že se týká utajované informace, jejíž zneužití může ohrozit nebo poškodit Českou republiku.

Státům sice vadí špionáž ostatních a cizí agenty stíhají podle svého práva, samy ale chtějí za hranicemi beztrestně sbírat co nejvíce informací.

Stejně tak i obdobný americký zákon v § 793 předpokládá, že předmětem špionáže budou údaje týkající se národní obrany, které lze zneužít ke škodě země. Podle vnitrostátního práva by tedy stačilo prokázat, že měl sestřelený balon sbírat tajné a škodlivé informace. Proto patrně USA objekt před sestřelením několik dní sledovaly. Bohužel v mezinárodním právu chybí – na rozdíl od českého nebo amerického práva – přesná hranice mezi špionáží a „neškodným“ zahraničním zpravodajstvím.

Když mezinárodní právo mlčí

Neexistuje univerzální mezinárodní smlouva, která by špionáž důsledně vymezovala nebo výslovně zakazovala. Stařičká Haagská úmluva z roku 1907, která definuje špiony, platí jen ve válce, a navíc se týká osob, nikoli špionážních zařízení. Úmluva o mezinárodním civilním letectví z roku 1944 umožňuje státům, aby nad svým územím omezily pohyb cizích letadel a bezpilotních strojů, ale přímo vyzvědačstvím se nezabývá. Ačkoli se teoretici shodují, že jde o narušení suverenity druhé země, na definici této aktivity se přesto mezinárodní společenství nedomluvilo.

Čtěte také: Balonový incident: Sestřelení čínského „civilního letounu“ ukázalo špionážní budoucnost i červenou linii

Důvod je jednoduchý: státům sice vadí špionáž ostatních a stíhají cizí agenty podle svého domácího práva, samy ale chtějí za hranicemi beztrestně sbírat co nejvíce informací. Jak taktně podotkl americký vojenský právník a analytik G. B. Demarest, i úspěch mezinárodních mírových operací a přínos nevládních organizací k řešení sporů závisí na včasném a přesném zpravodajství. Ke špionáži tak dochází běžně, vnitrostátně ji země mohou stíhat, ale mezinárodně ji obvykle řeší diskrétně a diplomaticky.

Je balon staromódní?

Jelikož je výzvědná činnost tak populární, rapidně se vyvíjejí její nástroje, které dorostly do sofistikované, těžko detekovatelné podoby. Proto je na únorové aféře zarážející, že Peking použil snadno odhalitelný balon.

Číňané jsou mistry kyberšpionáže. Už před deseti lety upozornila soukromá společnost Mandiant, že jednotka APT1 spadající pod čínskou armádu zasáhla v letech 2006–2013 nepozorovaným kyberútokem 141 obětí z 20 odvětví průmyslu po celém světě. Kradla jim terabajty dat výrobních a patentních vzorů, nákresů, obchodních a cenových plánů, průzkumů, smluv nebo e-mailů.

A to je jen špička ledovce. Stejně snadno lze k vyzvědačství využít soukromé společnosti, satelitní snímky nebo drony. Balony sice vyjdou levněji a mohou pořídit kvalitní obraz, nicméně oproti ostatním možnostem jsou až amatérky lehce detekovatelné.

Kde zůstala právní vynalézavost?

S tím souvisí i druhá kuriozita současné aféry. Čína jednoduše přiznala, že je balon její. Mezinárodní právo přitom nabízí nepěknou, ale často využívanou kličku, jak se zbavit odpovědnosti. Pokud si země nechce špinit ruce, jednoduše ke špionáži nebo jiné kontroverzní aktivitě použije soukromou společnost nebo neoznačenou osobu bez zřejmého spojení s vládním aparátem. Podle mezinárodního práva totiž stát za jednání takových osob neodpovídá, pakliže poškozená země neprokáže, že škůdce jednal na státní příkaz nebo spadal do státní organizace.

V případě balonu mohl Peking jednoduše prohlásit, že mu zařízení nepatří, nebo ho mohl nechat potají vypravit soukromou firmou. To ale neudělal.

Tuhle kličku využilo například Rusko, když obsazovalo Krym pomocí neoznačených vojáků, „zelených mužíků“, aby se v úvodu invaze vyhnulo odpovědnosti mezinárodního společenství, nebo aspoň zpomalilo jeho reakci. I Peking vyniká ve využívání téhle kličky. V Jihočínském moři ČLR vytrénovala a vybavila flotilu až 300 „soukromých rybářských“ lodí, které mají odhánět cizí plavidla z vod, které si nárokuje pro sebe. Pro ostatní státy bude velmi těžké prokázat, že za jednání těchto „rybářů“ Čína odpovídá, i když z něj profituje.

V případě balonu mohl Peking jednoduše prohlásit, že mu zařízení nepatří, nebo ho mohl nechat potají vypravit soukromou firmou. To ale neudělal. Naopak přiznal, že jde o jeho zařízení, které prý neslouží výzvědným účelům. Než aby Čína právně a technicky smetla celou aféru ze stolu, raději hlasitě protestovala, že největším mezinárodním špionem jsou právě Spojené státy.

Proč takový povyk?

USA opravdu mají na kontě řadu špionážních skandálů. Spolu s Velkou Británií, Novým Zélandem, Kanadou a Austrálií tvoří skupinu Pěti očí (Five Eyes), která vyvíjí intenzivní zpravodajské aktivity. Stačí vzpomenout na server WikiLeaks. Tam vycházely dokumenty, podle nichž Bílý dům dokonce odposlouchával vlastní spojence na evropském kontinentě. A Soudní dvůr EU opakovaně znemožnil přenos osobních údajů z EU do USA, protože tam podle něj data nebyla v bezpečí před všetečnými státními orgány.

Čtěte také: Vzdušní vetřelci: Co se skrývá za sestřelenými objekty nad USA a Kanadou?

Čínská poznámka o americkém špehování není bezdůvodná; celá akce s balonem mohla být dobře cílenou provokací ČLR. Pak ale překvapuje, že Washington sedl Pekingu na lep, dopřál tématu takovou pozornost a opepřil ho posunutím státní návštěvy i zveřejněním „selfie“ z kokpitu stíhačky. Aféru by vyřešila i diskrétní protestní nóta, kterou by Spojené státy neriskovaly, že si svět připomene kontroverzní situace z historie jejich zahraničního zpravodajství.

Aféra tak může znamenat, že se na obou stranách Tichého oceánu vytrácí vzájemné porozumění a oba státy hledají jakoukoli záminku ke špičkování, testování a znevažování role toho druhého před domácím publikem. Přitom by na místě v podobných situacích byla spíš zdrženlivost. Už jen z toho důvodu, že jde o dvě nejmocnější země světa, které si ve špionážních praktikách navzájem rozhodně v ničem nezadají.

Tomáš Bruner

Více článků od autora

Témata: Balon, Špionáž, Armáda, Čína, Krize, USA