Kurdové

14. 02. 2023, 04:14

Turecké mezinárodní námluvy. Proč se Ankara tak dlouho rozmýšlí nad vstupem Finska a Švédska do NATO?

Karolína Lahučká

V prosinci prezident Erdogan ocenil plnění tureckých podmínek ze strany Švédska a Finska. Rozhodné „ano“ však nikdo z jeho úst opět neslyšel. Zatím se tak mezinárodní jednání o rozšíření NATO podobá vznešeným námluvám. Švédsko a Finsko přinášejí turecké princezně dary, o které si řekla, nicméně její reakce je nadále: „Děkujeme za dary, ještě si to rozmyslíme.“

Od května 2022, kdy Finsko a Švédsko společně oficiálně podaly žádost o vstup do NATO, celý svět s očekáváním sleduje pokračující jednání mezi těmito zeměmi a Tureckem. To stejně jako ostatní členské země Aliance musí žádost nových uchazečů schválit. Razantní „ne“ ze strany Turecka vždy po pár dnech vystřídá „snad, za určitých podmínek“ a vzájemná setkání tak nadále pokračují.

Naději na rychlý průběh započalo přijetí společného memoranda na červnovém summitu NATO v Madridu, v němž byly dohodnuty podmínky pro turecké svolení. Jakkoliv se na papíře zdála tímto krokem cesta k rozšíření Aliance otevřená, realita ukázala, že uspokojit přání Ankary a naplnit tyto podmínky nebude bez problémů.

Ani tři čtvrtě roku od počátku jednání tak není jisté, kdy a zda bude moci Finsko a Švédsko do NATO vstoupit. Co vše stojí za tureckým váháním?

Být, či nebýt Kurdem

Od prvního vyjádření prezidenta Erdogana k finské a švédské přihlášce do NATO bylo zřejmé, že velkým tématem vyjednávání bude kurdská otázka. Erdogan označil severské země za „domov teroristů“ – s odkazem na silnou kurdskou diasporu ve Švédsku a podporu kurdských jednotek na severu Sýrie.

Erdogan až do války na Ukrajině neměl žádný nástroj k tomu, aby Švédsko přiměl změnit postoj k jeho požadavkům.

O Švédsku je dlouhodobě známé, že se stává útočištěm Kurdů, ale i některých Turků, kteří jsou trnem v oku Ankaře. Spory mezi Švédskem a Tureckem nad otázkou lidských práv a svobod trvají roky. Proto se dalo očekávat, že stát rozkročený mezi Evropou a Asií rozšíření NATO využije k rozhýbání otázek, které se týkají jeho obrany a bezpečnosti a dlouhodobě jsou na mrtvém bodě.

Švédsko, stejně jako Finsko, v mnoha bodech požadavky Ankary splnilo – zrušilo zbrojní embargo, které se Erdoganova režimu týkalo, nebo změnilo ústavu, aby se mohly zpřísnit protiteroristické zákony. Největší problém však zůstává u vydávání osob k trestnímu stíhání do Turecka.

Zhruba 150tisícová kurdská menšina ve Švédsku je velmi aktivní v občanském a politickém dění, šest Kurdů bylo dokonce v posledních volbách zvoleno do tamního parlamentu. Kurdská otázka tak v mnoha ohledech silně ovlivňuje zahraniční politiku této severské země i její vztahy s Ankarou. A Erdogan až do války na Ukrajině neměl žádný nástroj k tomu, aby Švédsko přiměl změnit postoj k jeho požadavkům.

Není terorista jako terorista

Téma vydávání osob zpět do Turecka se po roce 2016 – vedle otázky Kurdů údajně napojených na stranu PKK – rozšířilo i na osoby spojené s organizací FETO. Ta je podle Ankary zodpovědná za zatím poslední pokus o převrat v zemi v roce 2016. Jak PKK, tak FETO tamní vláda považuje za teroristickou organizaci a požaduje vydání lidí napojených na tato uskupení.

Na druhé straně řada zemí tyto formace za teroristické nepovažuje a zdráhá se je vydat k trestnímu stíhání. Navíc definice terorismu je v tureckém právu mnohem širší než v Evropě a zasahuje například do svobody slova či omezování možností kritiky režimu.

Švédsko i proto s vydáváním osob souhlasí pouze za předpokladu, že žádosti budou splňovat podmínky švédského a mezinárodního práva. A to je u řady jmen na tureckém seznamu problematické. I z tohoto důvodu Švédsko zatím souhlasilo s vydáním pouze jednoho člena PKK. A to je pro Ankaru nedostatečné.

Čtěte také: Turecké přínosy i ztráty z bojů na Ukrajině. Role mediátora dává Ankaře i novou perspektivu

Posledním problémem, který se objevil v lednu a jednání opět zmrazil, bylo spálení Koránu před tureckou ambasádou ve Švédsku. Turecko dlouhodobě kritizuje Evropu za rostoucí islamofobii a nedostatečnou ochranu muslimů v jednotlivých státech. Západní společnost do značné míry spojuje islám s terorismem, proti čemuž Erdogan otevřeně a aktivně vystupuje na všech mezinárodních jednáních.

Rozšiřování NATO se tak pro prezidenta stalo další příležitostí, jak otevřeně, a nutno říct v mnoha ohledech i oprávněně, kritizovat dvojí metr Západu v přístupu k boji s mezinárodním terorismem. Na jedné straně je to tvrdé potírání islámského terorismu v Evropě, v případě jiných teroristů v ostatních částech světa už to ale tak neplatí. Z pohledu Turecka je to proto „malý krůček“ pro jednotlivce, ale „velký krok“ pro rovný přístup k boji s terorismem po celé planetě.

Znovu otevřeně prohlašujeme: Pokud nebudou zastaveny aktivity teroristických organizací, není možný postup v procesu členství v NATO. (Tweet Erdoganova mluvčího)

Doma mít moc, v zahraničí vliv

Zisk tohoto rovného postavení při řešení bezpečnostních, ale i jiných globálních otázek je jeden z cílů, o který Turecku na mezinárodní scéně jde. Jednání s Finskem a Švédskem je věnována minimálně v západním prostoru velká pozornost, podstatně větší než běžným projevům na zasedání OSN nebo NATO. Pro Turecko je to tak mimo jiné příležitost, jak skutečně do širšího veřejného prostoru dostat otázky, které chce otevírat a z nichž je dlouhodobě frustrované. Válka na Ukrajině a s tím související téma rozšiřování NATO daly Turecku po letech mezinárodní izolovanosti zpět sílu a hlas.

Kromě hlasu, který je opět slyšet, má Ankara samozřejmě i přízemnější vlastní cíle. Ty jsou od počátku v podstatě stejné, ačkoliv nejsou nikde přímo formulované. Zejména jde o příležitost vyjednat s USA ústupky v Sýrii nebo o obnovení dohody o nákupu stíhaček. Na úrovni EU to pak mohou být jednání o celní unii, bezvízovém styku či nových investicích v Turecku, aby se podpořila tamní ekonomika.

Stejně jako u požadavků vůči Finsku a Švédsku, otevírají se i při jednáních s dalšími zeměmi témata, která Turecko dlouhodobě trápí a u nichž nyní vidí příležitost zařadit je do ústupků za svůj souhlas v NATO. Tyto zisky pak může Erdogan využít i doma jako ukázku svého politického vlivu ve světě. A obraz Turecka jako silného, minimálně regionálního hráče, za nímž jezdí opakovaně vyjednávat světoví státníci, včetně amerického prezidenta a zástupců EU, mu pak může posloužit k utužení moci v zemi.

Turecká společnost vždy inklinovala k silným osobnostem v čele státu. Otázkou zde proto není samotné NATO a jeho role v Turecku nebo ve světě. Aliance a jednání o jejím rozšíření jsou podobně jako válka na Ukrajině pro Erdogana strategickým nástrojem. Na jejich pozadí jsou totiž jeho názory a kroky dostatečně vidět a slyšet.

To, zda a kdy Turecko schválí vstup Finska a Švédska do NATO, bude možná záležet i na tom, jak rychle se k situaci definitivně vyjádří Maďarsko.

Podpora NATO v turecké společnosti byla v posledních letech nízká, nicméně s návratem bezpečnostních hrozeb spolu s válkou na Ukrajině, ale i díky proměně Erdoganovy rétoriky vůči Alianci, v zemi výrazné nálady proti NATO nenajdeme. Občany toto téma spíš nezajímá, což dokládá i průzkum z podzimu loňského roku ohledně významu NATO a postoji k jeho rozšiřování. To v případě Finska a Švédska podporuje 36 % Turků, opačný názor jich má 28 %. V podobných číslech se pohybuje i turecký postoj k sankcím, aktivitám Aliance na Ukrajině, případně k jejímu připojení k NATO. Turecko se tak výrazně liší od ostatních členských zemí, kde jsou postoje jednoznačnější.

V mnohem větší míře se pak v Turecku – ve spojení s předvolební kampaní, ale i s prosincovým útokem v Istanbulu – vrací do společnosti témata terorismu a boje s kurdskou PKK. Tedy právě ta, která při jednáních o vstupu Švédska a Finska do NATO silně rezonují. Bezpečnostní otázka je v turecké společnosti hluboce zakořeněná už od druhé poloviny 20. století, kdy se problémy s kurdskou PKK, ale i s dalšími radikálními skupinami začaly výrazněji projevovat. Zákonitě tedy tyto otázky do značné míry určují tureckou politiku a dokážou vyhrávat, nebo prohrávat tamní volby.

Správné načasování bude základ

I s ohledem na květnové volby a rozbíhající se předvolební kampaň, jejíž témata jsou mnohem více vnitrostátní než zahraničněpolitická, není pravděpodobné, že by Turecko se schvalováním rozšíření NATO spěchalo. Zájmy prezidenta i parlamentu budou do té doby zaměřeny jiným směrem. Už proto, že ratifikace a rozšíření Aliance nepřinese při volebním rozhodování kladné ani záporné preferenční body.

Čtěte také: Proč Kurdové utíkají ze své vlasti? Rozhodně ne kvůli bídě, válkám a katastrofám

Otevření jednání na půdě parlamentu může naopak vnést do předvolební kampaně problémy. Jednoznačná prohlášení na podporu, či nepodporu rozšíření NATO totiž nepřicházejí ani ze strany opozice. Turecká vláda a prezident by se tak naopak mohli v případě schválení ještě do voleb obávat, že by tím poskytli munici opozici. Ta by pak zřejmě tematizovala problémy švédsko-tureckých vztahů a možná pochybení turecké vlády. Což by v okamžiku, kdy popularita Erdogana a vládnoucího bloku není absolutní, a naopak má za sebou roky plné skandálů a problémů, nebylo žádoucí.

To, zda a kdy Turecko schválí vstup Finska a Švédska do NATO, bude dost možná záležet i na tom, jak rychle se k situaci definitivně vyjádří Maďarsko. Pro domácí i mezinárodní obraz Turecka může být zásadní pocit, že je skutečně tou rozhodující zemí, na jejímž „ano“ závisí budoucnost dalších států. A možnost používat tuto rétoriku by Turecko ztratilo v případě, že by souhlasilo s rozšířením NATO dříve než Maďarsko.

Současné průtahy a kladení si tvrdých podmínek pro souhlas však nelze vnímat jako odklon Turecka od samotné Aliance. Vztahy Turecka v rámci NATO si od roku 1952, kdy se stalo jeho členem, prošly řadou zvratů. Jakkoliv však procházely chladnějším a problematičtějším obdobím, nikdy zde reálně ze strany Turecka nebyla nastolena pochybnost o tom, že by mělo součástí Aliance zůstat.

Turecko nikdy nebude ideálním členem NATO, ze své historické i geopolitické pozice si bude vždy udržovat jistou formu nezávislosti a vyvažovací politiky různými směry. Na druhou stranu to, že je institucionální součástí jistého mocenského bloku a má za sebou partnery v otázce bezpečnosti, je právě pro tuto jeho vyvažovací a nezávislou politiku vůči Rusku nebo zemím Blízkého východu zásadní výhodou. A té se nebude chtít vzdát ani do budoucna.

I proto se dá očekávat, že i tyto turecké námluvy se Švédskem skončí úspěchem. Ale bude to stát ještě mnoho vyjednávání – nejen Ankary s kandidátskými státy, ale i s dalšími zeměmi NATO, a na závěr i tureckých politiků mezi sebou.

Karolína Lahučká

Více článků od autora

Témata: Kurdové, Švédsko, NATO, Turecko