Maroko

28. 09. 2021, 04:30

Volební fiasko islamistů v Maroku dává králi a nové vládě šanci posunout zemi k prosperitě

Prokop Singer

Díky parlamentním volbám, které se v Maroku konaly 8. srpna, posílil tamní král Muhammad VI. Zvítězila totiž strana Národní sdružení nezávislých, blízká monarchistické moci v zemi. Značí tento vývoj v severoafrickém království návrat k období před arabským jarem?

Během let 2011–2012 proběhly protivládní protesty, inspirované arabským jarem, i v nejzápadnější zemi islámského světa, tedy v Maroku. Protesty organizovalo takzvané Hnutí 20. února, které mělo podobné cíle jako reformátoři v dalších zemích regionu. Jeden rozdíl tu ale byl. Hnutí 20. února neusilovalo o pád nejvyšší instance v zemi, tedy královského úřadu.

K hlavním požadavkům však patřilo formulování nové ústavy, která by královskou moc omezila, a také snaha o potlačení všudypřítomné korupce. Na rozdíl například od Tuniska v Maroku nelze mluvit o jednoznačném úspěchu revoluce, která by svrhla zásadní mocenskou kliku. Nová ústava nicméně vznikla a byly také vypsány volby.

Volný pád vítězů arabského jara

Umírnění islamisté, kteří uspěli ve volbách v revolučním roce 2011 a poté se jako vládnoucí strana etablovali na následujících deset let, tentokrát drtivě prohráli. Strana spravedlnosti a rozvoje získala pouhých 13 křesel a o 112 jich přišla. Celé vedení islamistické strany včetně lídra Saada ad-Dína al-Uthmáního okamžitě rezignovalo.

Co tedy zapříčinilo neúspěch islamistické strany? Za hlavní klíčový problém je třeba považovat fakt, že ačkoli je Maroko nominálně konstituční monarchií, volená vláda nedokáže bez podpory paláce prosadit téměř nic ze svého programu. Za deset let se realizovalo jen minimum reforem, přičemž to dobré většinou lidé nepřičítají ani tak volené vládě jako spíše králi.

Dalším důvodem je vnitřní rozpad strany, který započal v roce 2016 a rok nato byl odvolán její tehdejší lídr a marocký premiér Abd al-Iláh Binkírán. Nyní, po měsících pandemie, během nichž byla země uzavřena turistům, se navíc spousta Maročanů ocitla bez práce. To přispělo k celkové frustraci.

Maročané budou nyní bedlivě sledovat, jak se s velkými výzvami nová vláda vypořádá – jednou z nich je například až 30procentní nezaměstnanost.

Mimo zmíněné příčiny neúspěchu islamistů chyběl straně tentokrát i nějaký výraznější mobilizující prvek. V roce 2011 vyhráli na protestní vlně arabského jara, kdy se vymezovali proti prorežimním vlivům, a ve volbách roku 2016 zvítězili nad silami, které se jejich snahy z prvního mandátu snažily zhatit. To však už nyní nefungovalo a lidé si je začali ztotožňovat s establishmentem, který celkem v poklidu setrvává u svých „koryt“.

Straně spravedlnosti a rozvoje nepomohlo ani to, že dlouho odmítala souhlasit s normalizací vztahů s Izraelem (tak jako většina marocké populace), k němuž byla v prosinci roku 2020 donucena palácem. Své názory, které jsou v zemi populární, si nedokázali islamisté zpropagovat, zatímco od neúspěchů vlády, na nichž se podílel i palác a jedna z vítězných stran, se nebyli schopni distancovat.

Magnát premiérem

I přesto, že volby proběhly během nové vlny pandemie, která se v Maroku objevila během léta, dosáhla volební účast rekordního výsledku od roku 2002: volilo 50,35 procent oprávněných voličů. Nejvíce hlasů obdrželi liberální centristé z Národního sdružení nezávislých, druzí skončili (spíše samozvaní) socialisté – Strana autentičnosti a modernosti, a za nimi pak Strana nezávislosti.

Zejména první dvě zmíněné strany se vyznačují spíše neoliberálními sklony a jsou napojeny na velký byznys – ostatně lídrem vítězů je druhý nejbohatší muž v zemi, podnikatel Abdal Azíz Achanúš. Strana nezávislosti je dlouho etablovaná monarchistická strana, která vznikla již v roce 1937 a podílela se například na boji proti francouzské okupaci před vyhlášením samostatného Maroka. Ve vládě se ocitla i v době před arabským jarem a krátce v parlamentu byla i v letech 2011–2013. Za úspěchem těchto tří politických subjektů nebyla ani tolik obliba, jako spíše protestní hlasy proti do té doby vládnoucí straně.

Čtěte také: Vrací se Tunisko k diktatuře? Rozdělený národ se bouří, prezident se zbavuje odpůrců

Symbióza krále s vládou

Jak se předpokládalo, Abdal Azíz Achanúš ohlásil 20. září vytvoření koalice tří volebně nejúspěšnějších stran. Podle ústavy jmenuje král lídra nejsilnější strany premiérem, tudíž se jím stane téměř s jistotou právě Achanúš. Jelikož jsou všechny strany ekonomicky liberální a politicky centristické, dá se očekávat, že by jejich spolupráce mohla fungovat relativně bezproblémově.

Navíc se budou na vládnutí podílet pouze tři strany, a nikoli slepenec většího počtu ideově rozdílných formací, jako tomu bylo v minulosti. Proto se nejspíše změní i politická atmosféra v zemi, která bude oproti období, kdy byli u moci islamisté, jednotnější ideologicky i zájmově. Strana spravedlnosti a rozvoje za svým nynějším debaklem vidí i údajné protiprávní postupy v několika volebních okrscích, které jim prý některé hlasy odebraly.

Před novou vládou však stojí velké výzvy a Maročané, kteří volili v hojném počtu, budou nyní bedlivě sledovat, jak se s nimi vypořádá – jednou z nich je například vysoká nezaměstnanost, jež nyní dosahuje až 30 procent. Král Muhammad VI. již nějakou dobu ohlašuje rozvojové projekty zejména na jihu země, kde se nacházejí bohaté zásoby fosfátů. Tento plán je dokonce tak ambiciózní, že monarcha mluví o jihu jako o budoucím „motoru rozvoje“ země. Těmi až dosud byla města na severu, především Tanger a Casablanca.

Jak se však nové vládě tyto projekty a plány podaří realizovat a zároveň zvládnout klíčové nešvary v zemi – nepotismus a korupci –, není jen otázkou její kompetentnosti. Záležet bude i na tom, jaký prostor ke svému mandátu dostane od královského paláce.

Témata: Maroko, Afrika, Volby