Blízkovýchodní deal? Co Trump a Netanjahu doopravdy chtějí
Mírový proces, který před šesti lety vyústil v normalizaci arabsko-izraelských vztahů, se opět zkomplikoval. Letošní dění v regionu i pokračující ambice Benjamina Netanjahua a Donalda Trumpa zamíchaly s mocenskými kartami. Nad tím, jaké jsou vlastně ve hře, se v komentáři zamýšlí Marek Čejka.
Ještě jsme se nedohodli | Ilustrační foto: Noam Galai / Shutterstock
Uplynulé měsíce konfliktu i diplomatických vyjednávání s Íránem otevřely otázky kolem osudu Abrahámovských dohod z roku 2020.
Ač byly navenek často prezentovány málem jako mírový proces po vzoru 90. let, v jejich jádru stál především společný politický projekt Izraele a Spojených arabských emirátů, do něhož se prostřednictvím normalizace vztahů s Izraelem různou intenzitou zapojily také Bahrajn, Maroko a dnes konflikty zmítaný Súdán.
Ambiciózní podnik měl oběma aktérům zajistit dominantní postavení na Blízkém východě i v jeho periferních oblastech. Mezi hlavní strategické imperativy patřilo zadržování íránského vlivu, prohlubování obranné kooperace a snaha formovat politiku dalších regionálních hráčů, v první řadě klíčové Saúdské Arábie.
Implicitním, byť oficiálně nedeklarovaným cílem dohod bylo potlačení palestinské otázky skrze normalizaci vztahů arabského světa s Tel Avivem bez předchozího vyřešení izraelsko-palestinského sporu.
Ostatně i teroristické útoky Hamásu ze 7. října 2023 bývají často interpretovány jako pokus zmařit tehdy se rýsující připojení Rijádu k Abrahámovským dohodám.
Průnik zájmů Izraele a Emirátů se projevil také v širším regionu Rudého moře, Afrického rohu a Jemenu. Zdejší angažmá obou zemí však paradoxně přispívá k destabilizaci zranitelných oblastí, jako jsou Súdán či Somálsko.
Ostatně to dokládá i izraelský strategický zájem o Somaliland, motivovaný především snahou efektivněji čelit jemenským Hútíům. Celou architekturu dohod navíc od počátku rámovaly zájmy jejich hlavního garanta – Washingtonu pod vedením první Trumpovy administrativy.
Čtěte také: Izraelská provokace? Co stojí za uznáním Somalilandu
S odstupem času se však ukazuje, že zatímco v některých oblastech – zejména ve vojensko-technologické spolupráci – přinesly dohody dílčí úspěchy, v klíčových strategických rovinách selhávají.
Snaha eliminovat íránskou hrozbu se ukázala jako neúčinná, což obnažila zranitelnost Emirátů vůči útokům ze strany Teheránu.
Nejvýraznější trhlinu pak projekt utrpěl v otázce integrace Saúdské Arábie. Ačkoliv se připojení Rijádu zdálo být ještě před pár lety na dosah, současná saúdská diplomacie si vůči Izraeli udržuje značný odstup.
To odráží jak ničivost nedávné izraelské vojenské operace v Gaze, tak současnou situaci zmíněného území. K ochlazení vztahů mezi samotnou Saúdskou Arábií a Emiráty vedla paralelně i eskalace odlišných zájmů v Jemenu na přelomu loňského a letošního roku.
Z pompézních vizí o blízkovýchodní hegemonii tak zbylo v podstatě jen pragmatické partnerství Spojených arabských emirátů a Izraele, k němuž navíc obě strany přistupují s výrazně odlišnou taktikou.
Zatímco Benjamin Netanjahu spojenectví před světem až teatrálně vystavuje – například výroky o svých tajných misích v Emirátech během krize s Íránem – Abú Zabí se od jeho slov diplomaticky distancuje.
Netanjahuovy proklamace totiž mohou být pro Emiráty polibkem smrti: v případě další eskalace s Teheránem by je taková rétorika vtáhla do válečného požáru zřejmě daleko intenzivněji než kdy dříve.
Emiráty proto sice dál v tichosti nakupují izraelské obranné systémy jako Iron Dome, ale jejich absolutní prioritou zůstává diskrétnost.
Netanjahu se v předvolebním pragmatismu vrací k osvědčenému narativu síly, poháněnému jeho demagogickým stylem. Staví se do role strůjce regionálního uspořádání, vynuceného izraelskou vojenskou dominancí.
Imperiální étos má doma posloužit jako clona k zakrytí hlubokých strukturálních krizí Netanjahuova kabinetu i jeho vlastní politické legitimity.
Tváří v tvář realitě však působí imperiální vize jako nebezpečná chiméra. Březnové izraelsko-americké nálety na Írán uvrhly Perský záliv i Hormuzský průliv do bezprecedentní nestability.
Čtěte také: Nejde jen o ropu. Hormuzský průliv může spustit potravinové domino
Netanjahuovu stabilizační fikci pohřbívá i pokračující humanitární katastrofa v Gaze a Libanonu, spolu s nekontrolovaným extremismem izraelských osadníků na Západním břehu.
V rámci aktuálních multilaterálních jednání o zmírnění napětí s Íránem se navíc prezident Trump pokouší svým charakteristickým nátlakovým stylem přimět Saúdskou Arábii, Katar, Pákistán, Turecko, Egypt a Jordánsko k okamžitému připojení k Abrahámovským dohodám.
Ve světle zmíněného vývoje, narušených aliancí i daleko zjevnějších skrytých motivů těchto dohod je však potenciál na úspěch Trumpova tlaku značně omezený.
Autor je právník, politolog a tvůrce Blízkovýchodního podcastu.
