Chceme lepší školy, ne jejich trosky. Čech studující ve Francii píše o protestech

Debata o francouzských protestech v Česku vypadá často jednoduše: podle mnohých jde o vzpouru „divochů“, kteří ničí vlastní školy a o lepší vzdělání jim zase tolik nejde. Ano, některé školy hořely a lyceum v Lormontu u Bordeaux vyrabovala skupina mladých lidí, kteří podle místopředsedy regionu nejspíš ani nebyli jeho žáky. 

Čtěte také: „Vystřelil klukovi granát do obličeje.“ Reportáž z pařížských barikád

Středoškoláci se ale od ničení opakovaně distancují. Chtějí lepší školy, ne jejich trosky. Francouzské demonstrace tradičně přitahují výtržníky, takzvané casseurs, a vláda i krajní pravice jejich řádění využívají, aby všechny protestující označily za narušitele veřejného pořádku. Odbýt to násilím je snadné. Odpovědět na důvody protestu ale mnohem těžší. 

Krysy, plíseň, vedro i mráz

Francouzská lycea se na mnoha místech doslova rozpadají a středoškoláci už to nechtějí mlčky snášet. Většina škol vznikla v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy Francie rychle a levně masivně rozšiřovala střední vzdělávání.

Podle učitelských odborů dodnes sedm z deseti školních budov postavených před rokem 1997 obsahuje azbest. Kolují záběry krys a plísní, někde se kvůli špatné izolaci v létě učí při 39 stupních a v zimě skoro v mrazu. 

Patnáctiletý Francouz přitom stráví ve škole 1 142 hodin ročně, což je o čtvrtinu víc než jeho německý vrstevník. Výuka běžně končí v šest hodin večer. Za školní branou pak víc než pětinu mladých do 24 let čeká nezaměstnanost. Z rozbitých oken a chybějících učitelů tak vznikl protest, který 6. října vyvedl do ulic přes čtvrt milionu lidí.

Nejhůř jsou na tom ti, které je slyšet nejméně. Protesty se totiž rozběhly na vyloučených pařížských předměstích, konkrétně v Créteil a Saint-Denis. Postupně se přidala celá Francie včetně prestižních pařížských lyceí Henri-IV a Louis-le-Grand.

Na téhle solidaritě je něco krásného a pro Francii typického. Jenže do televizních debat si média zvou hlavně výřečné středoškoláky z centra. Hnutí, které vzniklo z pocitu vyloučení, tak riskuje, že za vyloučené bude zase mluvit někdo jiný.

Stát nahrává extremistům

A jaká je odpověď státu? To jsem okusil na vlastní kůži: místo debaty štíty a obušky. Ve čtvrtek po obědě v menze za euro mířím na kampus Sciences Po, který studenti na podporu středoškoláků zablokovali. Při bakalářském studiu v Nancy jsem během protestů proti důchodové reformě postával před zabarikádovanými dveřmi s kávou, debatoval s hosty a hlasoval na valném shromáždění, jak se v demokracii na univerzitě patří.

Blokáda je ve Francii zavedený způsob, jak si vynutit rozhovor. Když v roce 2024 během celoevropských zemědělských protestů zablokovali dálnice i francouzští farmáři, přijel za nimi na barikádu vyjednávat sám premiér Gabriel Attal. Středoškolákům dnes stát místo premiéra posílá těžkooděnce. 

View this post on Instagram

A post shared by Voxpot (@voxpot_reporters)

V Paříži mě čekají tři řady těžkooděnců se štíty. Začnu natáčet, policie mě vyhání, a když chci odejít, uzavře uličku a násilně nás tlačí k sobě. Pustí mě, až když si vymyslím, že mě naléhavě potřebuje babička. Večer na sítích vidím obušky a slzný plyn.

Já měl štěstí: patnáctiletý chlapec přišel po zásahu omračovacím granátem o ruku, šestnáctiletý v Tours o oko. Když musí i Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva připomínat Francii právo na pokojné shromáždění, je něco hodně špatně.

Krize ve školách živí extrémy na obou koncích spektra. Nejhlasitěji se za středoškoláky postavila radikálně levicová Nepoddajná Francie (LFI): Jean-Luc Mélenchon vyzval příznivce, aby se stavěli mezi policii a děti. Starosta Saint-Denis Bally Bagayoko schytal dávku slzného plynu.

Krajní pravice z Národního sjednocení naopak sází na pořádek, posílení přítomnosti policie u škol a tvrdší tresty. Sbírá tak body u vyděšených voličů. 

Pro Česko by nebyla dobrou zprávou ani jedna strana. LFI chce vyvést Francii z vojenských struktur NATO a neřídit se evropskými smlouvami, Národní sjednocení by rovněž opustilo velení Aliance a nadřadilo francouzské právo evropskému, navíc má dlouholeté vazby na Moskvu. Macron tak půl roku před volbami nechává nespokojenost napospas silám, které by oslabily Evropu, o niž se opíráme.

Odpovědnost se rozmělní mezi úřady

Francie přitom do škol nedává málo peněz, jen je špatně rozděluje. Podle OECD dává na vzdělávání 5,4 % HDP, průměr OECD je 4,7 % a Česko dává 4,2 %. Učitelé však berou o 18 % méně než ostatní vysokoškoláci a rozmisťuje je centrálně ministerstvo, takže ředitel si zástup sám nesežene. 

V Česku zřizují střední školy kraje a učitele vybírá ředitel; ve Francii patří budovy lyceí regionům a učitelé státu. Když se objeví azbest nebo chybí vyučující, odpovědnost se rozmělní mezi úřady. Francie tak platí za drahý systém, v němž problémy nemají majitele.

Francouzská vzpoura už překročila hranice. Středoškoláci se střetávají s policií i v belgickém Lutychu, solidaritu vyjadřují němečtí i italští studenti a protesty hlásí také Řecko. 

U nás se blíží 17. listopad, den, kdy už studenti jednou přiměli stát, aby je začal poslouchat. Ti francouzští nechtějí revoluci, chtějí učitele, menší třídy a střechu, která jim nepadá na hlavu. Když se s tím ale obrátí na ministra školství, odpoví jim ministr vnitra.

Stát, který místo řešení nabídne jen policejní kordón, nemůže čekat, že si mladí vypěstují důvěru v demokracii a její instituce. Učí je naopak, že systém je slyší jen tehdy, když křičí. A ani pak neposlouchá. Prázdné místo, které po zlomené důvěře zůstane, čím dál víc přitahuje extrémy.

Maxim Fanta je česko-francouzský student oboru Politika vzdělávání a výzkumu na Sciences Po Paris