O nucené sterilizaci romských žen se u nás dlouhé dekády mlčelo, nový český film Pramen měl tedy jedinečnou šanci mlčení prolomit. Tvůrci ale tuhle šanci propásli.
Film Pramen je promarněnou příležitostí. | Aerofilms
„Sterilizovali mě, protože jsem Romka," řekla mi jedna z žen, se kterými jsem mluvila, když jsem začala psát o nedobrovolných sterilizacích. Za posledních několik let jsem takových rozhovorů vedla desítky a často jsem od žen slýchala, že jsem jedna z prvních gadžovek, kterou tohle téma zajímá.
Potvrzuje to i zkušenost s mými jinak uvědomělými vrstevníky, z nichž o sterilizacích většina nikdy neslyšela.
Člověk z většinové společnosti, který se právy Romů nezabývá, totiž nemá moc šancí se s tímhle tématem potkat, pokud ho vyloženě nevyhledává. A do školních osnov se nucené sterilizace, nepřekvapivě, nikdy nepropsaly.
Čtěte také:Jak dětem vymazat mozky. Dokument z Ruska vás nenechá spát
Právě proto jsem od nového filmu režiséra Ivana Ostrochovského Pramen měla velká očekávání: byla to velká šance odvyprávět příběh žen, kterým stát dekády ubližoval a nepustil je ke slovu. Jenže autoři snímku se rozhodli odvyprávět příběh někoho úplně jiného.
Důkazní břemeno
Empirické důkazy o tom, že k nedobrovolným sterilizacím na území bývalého Československa docházelo, přitom existovaly už od počátku nultých let.
Ženy se přesto omluvy dočkaly až v listopadu 2009, a to od ministra pro lidská práva Michaela Kocába.
Na odškodnění pak čekaly dalších dvanáct let, protože někteří politici a političky tuhle historickou zkušenost dlouhodobě zpochybňovali a naznačovali, že si ji romská komunita vymyslela, aby od státu získala peníze.
V praxi to znamenalo, že oběti nedobrovolných sterilizací musely znovu a znovu vysvětlovat zákonodárcům, politikům a političkám, že sterilizované opravdu byly a znovu a znovu se vracet k traumatizujícím okolnostem.
Zákon, který protiprávně sterilizovaným přiznává jednorázových 300 tisíc korun, prošel Sněmovnou konečně v červnu 2021.
Ani jeho přijetí ale neznamenalo tečku, protože důkazní břemeno zůstalo na ženách. Jsou to tedy právě ony, které musí i nadále bojovat o to, aby je stát vyslyšel.
Na film o Romech diváci nepřijdou
Když se tedy jejich příběhy po desetiletích konečně dostaly až na filmové plátno, dalo se čekat, že v něm ženy poprvé dostanou slovo. Jenže autoři snímku se rozhodli jít jiným směrem.
O tom, proč příběhy žen ve filmu prostor nedostaly, mluvili tvůrci pro časopis Heroine: „Když točíme film o Romech, většinoví, stereotypně uvažující diváci na něj popravdě do kina nejdou."
Sám Ostrochovský pak v rozhovoru pro Deník N vysvětlil, že nechtěl natočit moralizující film o tom, jak režim sterilizoval Romky, a že ho naopak překvapilo, jak dobře rozuměl argumentům tehdejších lékařů.
Tomu odpovídá i obsazení, protože ústřední postavou je lékařka Ingrid v podání Ani Geislerové, tedy někdo, s kým se divák, který k Romům nakloněný není, ztotožní podstatně snadněji než s romskou pacientkou. Z téhle úvahy pak vychází i to, že se na sterilizace celou dobu díváme právě přes rameno Ani Geislerové, která zákroky vykonává.
Výsledný snímek jen reprodukuje přesně tu hierarchii, která sterilizace umožnila: bílá žena má právo na vyslyšení, zatímco romské ženy, kterým se děje něco, co zasahuje do těch nejzákladnějších lidských práv, zůstávají jen kulisou příběhu privilegované většiny.
Zatímco lékařka Ingrid vysedává na obřím bílém gauči s křišťálovou koulí, má manželství, ambice, kariéru i morální dilema, Romky ve filmu jen postávají v generickém ghettu a bezvládně koukají do dáli, zatímco jejich muži do sebe klopí jedno pivo za druhým.
Tenhle způsob vyprávění nenabízí divákovi jakoukoli novou perspektivu, spíš prohlubuje ty nejgeneričtější představy o Romech, které si do kina přinesl s sebou. Kdyby přitom měli tvůrci o něco víc odvahy, mohli příběh alespoň částečně vyprávět z pohledu těch, jejichž životy zasáhl. To by diváctvo obohatilo o novou perspektivu.
Ve filmu také chybí kontext toho, že nucené sterilizace nebyly momentem selhání jedné unavené lékařky, ale státní agendou, na které se vedle zdravotnictví podílely i úřady a sociální odbory a která měla oporu v tehdejší politice.
Celý film navíc končí zázračným happy endem, když mladá žena, která je Romka „jen napůl", zjistí, že navzdory zákroku otěhotněla. Tahle mladá žena je od života v ghettu dostatečně vzdálená na to, aby mohla mít bílého přítele z majoritní společnosti, chodit do práce a kamarádit se s privilegovanou lékařkou.
O tom, co zažívají její méně privilegované vrstevnice, které nejsou „jen napůl", se ale divák nedozví nic. Je proto těžké odnést si z filmu jiné poselství než to, že čím míň Romka, tím líp.
Spokojené diváctvo tak odchází z kina s pocitem, že to nakonec dobře dopadlo, což je v přímém kontrastu s výpověďmi žen, kterým se zázraky nedějí, Které v téhle době vytoužené děti nemají a už roky čekají na odškodnění. A pokud si zákrokem prošly na Slovensku, často ztrácejí naději, že se ho vůbec dožijí.
Úkolem filmu není tuhle historickou zkušenost odčinit, ale měl by se přinejmenším pokusit nabídnout odvážnější perspektivu, než tu, která historii nucených sterilizací provází od počátku.
