Donald Trump křičí na Benjamina Netanjahua, Kongres přijímá rezoluce a válka s Íránem běží dál. Jak to do sebe zapadá? Náš newsletter American Idiot, který připravuje Matěj Schneider, běžně vychází jen pro předplatitele. Dnešní díl vydáváme na webu pro všechny.
Ilustrační foto: Noam Galai / Shutterstock | Noam Galai
Washington má za sebou týden plný předstírání. Zahájily ho zprávy od serveru Axios, že se Donald Trump během telefonátu naštval na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua.
Americký prezident si měl podle anonymních zdrojů ulevit, křičet na Netanjahua a říkat mu, že ho „všichni nenávidí“, že se zbláznil a že by bez Trumpovy pomoci skončil dávno ve vězení.
Zprávy o telefonátu působí na první pohled osudně, ale na místě je skepse. Ne snad, že by telefonát v této podobě neproběhl, ale nedá se z něj vyvozovat jakýkoli dramatický zvrat ve vztazích USA a Izraele.
Není to totiž poprvé, co se něco takového děje. Například novinář a mediální kritik Adam Johnson v posledních letech systematicky mapuje vzorec podobných zpráv, které vždy zahrnují údajné tenze mezi oběma stranami a „zoufalého“ či „nahněvaného“, ale bezradného amerického prezidenta, který si se svým izraelským protějškem neví rady.
Nejčastějším autorem tohoto žánru zpráv je Barak Ravid, který zprávu pro Axios psal a je blízce napojen na klíčové osoby izraelsko-amerických diplomatických vztahů.
Jak v případě Joea Bidena, tak aktuálně s Donaldem Trumpem nepřichází přes dramatické titulky po údajných telefonických hádkách materiální změny ve vztahu mezi oběma zeměmi.
Američtí prezidenti ale samozřejmě nejsou bezradní, upozorňuje Johnson. „Jak Trump, tak Biden mají a vždy měli víc než dost nástrojů, jak Izrael ‚zkrotit‘. Stačilo by vojenskou pomoc podmínit, nebo ji rovnou utnout,“ píše ve svém textu pro Real News. Kde nechybí schopnost, zjevně chybí ochota.
Nevěděl jsem, že mám takovou moc.
Je to možná trochu paradoxní, ale jediný americký prezident, který výše uvedené efektivně dokázal, byl Ronald Reagan. V roce 1982 telefonoval tehdejšímu izraelskému premiérovi Menachemu Beginovi a donutil ho zarazit izraelské bombardování západního Bejrútu. „Nevěděl jsem, že mám takovou moc,“ komentoval následně celý incident Reagan.
Reagan totiž nezůstal u hněvu, ale hrozil odříznutím vojenské pomoci. Částečně svou hrozbu i naplnil pozastavením dodávek letounů F-16. Ani jeho telefonát ale nebyl stoprocentně úspěšný.
Begin odmítl jeho požadavky na ochranu palestinských uprchlíků, což mimo jiné o několik týdnů později vyústilo v jejich masakr v libanonských uprchlických táborech Sabře a Šatíle rukou libanonských falangistů za přihlížení izraelské armády.
Kongres si myje ruce
Pojďme ale zpět do Washingtonu. Sněmovna reprezentantů 3. června odhlasovala požadavek, aby Donald Trump ukončil válku s Íránem. I to je v tuto chvíli zpráva především symbolická, ale teoreticky může mít zásadnější dopad, než jakékoliv telefonické rozepře.
Je to poprvé v tomto století, co dolní komora Kongresu hlasuje proti probíhající přímé americké válce s jiným státem. V tuto chvíli není příliš pravděpodobné, že by ale podobnou rezoluci schválil i Senát.
Horní komorou Kongresu sice před několika týdny prošlo související hlasování, které však bylo pouze procesní a umožňující další projednávání, nikoliv finální schválení.
War Powers Act (WPA), na kterém se dotčené rezoluce zakládají, je pozoruhodný zákon z roku 1973. Představuje poslední zásadnější pokus americké legislativní složky získat zpátky od Bílého domu pod kontrolu rozhodování o vedení války, které jí ústavně má náležet.
Kongres tehdy udělal něco dnes nepředstavitelného. Ve snaze zabránit Richardu Nixonovi dále rozšiřovat válku ve Vietnamu tajným bombardováním Kambodži, přehlasoval Kongres prezidentovo veto a prohlasoval zákon, který měl zákonodárnému sněmu umožnit ukončit jakékoli válečné operace.
A dle War Powers Actu neměl mít prezident možnost některá z těchto rozhodnutí Kongresu vetovat – WPA měl zarazit letité obcházení Kongresu Bílým domem.
Ani to ale neznamená, že kdyby teď Senát rezoluci prohlasoval, znamenalo by to pro Trumpa nutně konec války s Íránem. Zásadní je právě otázka „nevetovatelnosti“, která by kvůli rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1983 v případě Immigration and Naturalization Service v. Chadha mohla případnou rezoluci činit neústavní a tedy v praxi nevymahatelnou.
Druhá administrativa Donalda Trumpa už několikrát hraničně koketovala s neuposlechnutím rozhodnutí ostatních složek federální moci. Je velmi pravděpodobné, že by případnou schválenou War Powers Resolution ignorovala.
Smutnou realitou je, že mnohým v Kongresu by to zřejmě příliš nevadilo.
Na jednu stranu jde sice říct, že Bílý dům v uplynulých dekádách uzurpuje válečné pravomoce na úkor legislativy. Na stranu druhou si ale Kongres – až na výjimečný zákrok proti Nixonovi – od válečných rozhodnutí velmi rád myje ruce a přenechává je právě prezidentovi.
Byť jim to ukládá ústava, pro kongresmany a kongresmanky prostě není příliš výhodné muset každých pár let vysvětlovat voličům, proč hlasovali pro tu či onu válku, ze které se mnohdy obratem stalo fiasko.
A je velmi pravděpodobné, že někteří kongresmani, kteří aktuálně hlasovali proti Trumpově válce s Íránem, sází nejen na nekooperativní Senát, ale i případnou potenciální nevymahatelnost prohlasované rezoluce.
V důsledku jsou tak jejich protesty stejně performativní jak Trumpovo nadávání Netanjahuovi.
Pokud chcete newsletter American Idiot dostávat každé dva týdne do své e-mailové schránky, předplaťte si Voxpot a přihlašte se k odběru.
