Klany kolem Putina. Kdo jsou lidé, kteří reálně ovládají Rusko
Rusko nerovná se jenom Vladimir Putin | Koláž: Voxpot / Shutterstock / Unsplash / Wikimedia Commons (CC BY 4.0)
Autoritářský režim není nikdy režimem jednoho člověka. Kolem ruského prezidenta se tak za dekády jeho vlády utvořily různé klanové struktury, vázané na jména z průmyslu i dalších odvětví ruské společnosti. Za jaká vlákna v celé mocenské síti tahají Putinovi kamarádi z dětství, lovečtí parťáci nebo třeba jeho „osobní bankéř“?
Současné Rusko a jeho politiku hodně lidí volně zaměňuje s vůlí a myšlenkami Vladimira Putina.
Je pro to docela dobrý důvod: na Putinově souhlasu opravdu stojí a padá, co se bude v ruské domácí i zahraniční politice dít. Viděli jsme už víckrát, že ruský prezident přistoupil ke krokům neoblíbeným i mezi velkou částí ruské elity.
Například útok na Ukrajinu.
Elita se však musela přizpůsobit jeho nápadům. Jako ve všech autoritářských režimech je i v Rusku klíčová spíš loajalita a ochota plnit bez zbytečných otázek stanovené cíle, než přehnaná vlastní iniciativa.
Ostatně, kolik dokážete vyjmenovat těžkých politických vah v Rusku? Většina z nás zřejmě zná ministra zahraničí Sergeje Lavrova. A vzpomene si na bývalého prezidenta a dnes místopředsedu Bezpečnostní rady Ruské federace Dmitrije Medvěděva.
A kdo sleduje Rusko blíže, neunikají mu vyjádření Putinova mluvčího Dmitrije Peskova nebo ministr obrany Andrej Belousov. Možná také znáte nejbohatšího ruského oligarchu Olega Děripasku.
Zmínění muži jsou sice vidět, ale nenechte se plést – nikdo z nich není reálnou těžkou vahou ruské politiky.
Hlavně nikdy nenechat vyrůst nikoho, kdo by mohl Putina nahradit.
Ta zahrnuje několik klíčových klanů, disponujících vlastními zdroji financí, moci a kádrů.
Všechny tyto klany jsou v současné době závislé na Vladimiru Putinovi, který finálně rozhoduje, kdo bude v jeho přízni, kdo může nashromáždit majetek a kdo vystoupá mocensky vzhůru. Nebo naopak upadne do nelibosti.
Putinova moc je založená na schopnosti klany vyvažovat, a když je třeba, stavět je proti sobě. Hlavně nikdy nenechat vyrůst žádnou osobnost, která by ho mohla nahradit.
Putin je tedy ultimátním garantem stability v Rusku a zároveň tvoří systém, který se může stát extrémně nestabilním ve chvíli, kdy garant ztratí schopnost svou funkci vykonávat – ať už kvůli věku a zdraví, nebo pokud ho někdo ve světle posledního vývoje v Rusku vyzve k souboji o moc a sesadí.
Poptávka po revoluci
Možnost vedení války stejným způsobem, jako ji Rusko vedlo poslední čtyři roky, se v zemi vyčerpala. Důvodem je především slabá ruská ekonomika a silná proměna bojiště.
A jak si Kreml připravuje půdu pro větší kontrolu společnosti skrze centralizaci internetu, lidé reagují dost podrážděně. V blízké době tak bude velice zajímavé sledovat, jak ruský vládce vznikající situací prokličkuje.
Neočekávám, že by se v Rusku objevil jako v 17. století nějaký Stěnka Razin, člověk z lidu, který povede krvavé povstání proti carovi – poslední, kdo tohle teoreticky mohl dokázat, byl Alexej Navalnyj. A do nějaké malé míry možná i Jevgenij Prigožin.
Právě proto už jsou oba mrtví.
Když dojde na lámání chleba, mohou se ze zahraničí vrátit lidé, kteří byli nucení utéct, jako je bývalý oligarcha Michail Chodorkovskyj nebo opoziční poslanec Ilja Ponomarjov. Stejně jako Češi po roce 1989 ale ani Rusové nepřijímají snadno do politiky lidi, kteří na těžké období ze země odjeli nebo se nechali vyhnat.
Navalnyj tohle věděl a přesně proto se vrátil hned po otravě v roce 2021 z Německa domů. Putin věděl, jak silné takové gesto je, a proto nechal Navalného uvěznit a zabít.
Čtěte také: Trpěl, aby ostatní nemuseli. S vraždou Navalného Rusko upadá do dlouhého spánku
Kromě navrátilců ze zahraničí se ale mohou objevit noví vyzyvatelé aktuálního režimu i na domácí scéně a politicky teprve vyrůst. Ať už mezi proválečnou opozicí Vladimira Putina, která prezidenta kritizuje za nedůrazné vedení války, tak mezi těmi, kteří budou naopak proti válce vystoupí.
Osobně se domnívám, že v myslích Rusů silně přetrvává trauma z nestability devadesátých let. Nečekám proto velkou poptávku po revolučních změnách.
Proč si to myslím jsme rozebrali v nedávném díle redakčního podcastu Krize, kde jsme s kolegyní Evou Čeplovou, Ondřejem Soukupem z Českého rozhlasu a komentátorkou ruské politiky Lucií Sulovskou mluvili nejen o kynoucí nespokojenosti uvnitř Ruska.
Jak ovlivní další chování v úvodu zmiňovaných klanů? Ty budou totiž v boji o vládu nad Ruskem po Putinovi klíčové. Respektive bude záležet, na jakou stranu se přidají ve chvíli, kdy se někdo rozhodne Putina vyzvat.
Nedávno vyšla skvělá studie o těchto klanech na webu polského Centra pro východní studia, která velmi dobře pojmenovala, z čeho moc klanů pramení.
Jednak jde kontrolu soukromých i státních ekonomických zdrojů – bez možnosti platit své a občas i cizí lidi toho moc nedokážete.
Za druhé jde o přístup k takzvaným administrativním zdrojům. Zjednodušeně se jedná o možnost využívat státní kapacity pro soukromé cíle. K tomu ale potřebujete loajální lidi na vlivných pozicích ve vládě, prezidentské administrativě nebo státní správě.
Jejich loajalita v praxi znamená, že vyšší prioritou je pro ně váš zájem než zájem běžných občanů.
Hlavním a klíčovým zdrojem moci, který určuje sílu konkrétního klanu, je ale takzvaná „blízkost k tělu“. Takhle se totiž říká vaší blízkosti k Vladimiru Putinovi. A schopnosti vylobbovat si své zájmy přímo u něj.
A právě blízkost k tělu zpravidla zajišťuje osoba, kolem které celý klan vzniká.
Cukr a bič
Důležitým prvkem celého systému je zároveň existence nezávislých osobností. Ty mají mnohem menší moc než dominantní klany, ale za svou kariéru vděčí výhradně Putinovi.
Proto jsou mu plně loajální a zajišťují rovnováhu moci v systému.
V době nestability autoritářského politického systému pak hrají velkou roli bezpečnostní složky. V praxi plní roli síly, pomocí které řeknete, že když na někoho neplatí cukr, tak tady máte i bič.
V případě pacifikace ruských mocenských elit se tenhle bič jmenuje boj proti korupci. Dá se použít kdykoliv prakticky na kohokoliv, kdo není loajální – korupce a zneužívání svého úřadu pro budování mocenské pozice je jedním ze základních prvků ruského politického systému.
Hlavními státními složkami, které získávají moc díky nutnosti disciplinovat elity, jsou kontrarozvědka FSB (vede ji Alexandr Borotnikov), kancelář Generálního prokurátora (vedena Alexandrem Gutsanem) a Vyšetřovací komise (tu má na povel Alexander Bastrikin).
Vyjmenované vidíte v ruských zprávách často právě ve chvíli, kdy běží čistka vůči někomu, kdo nebyl dostatečně loajální. Moc jejich orgánů pak roste obzvlášť od začátku plošné ruské invaze na Ukrajinu.
Ještě silnější budou, když bude Kreml nucen popasovat se skrz ně s opravdovou politickou nestabilitou v zemi. Borotnikov, Gutsan, ani Barstrikin nepatří přímo do hlavních klanů. Jsou proto vhodní jako Putinův nástroj k vyvažování systému.
O kom tedy ve skutečnosti mluvíme, když používáme sousloví „ruské klany“?
Kovalčukovi
Jeden z nejmocnějších je klan Kovalčuků. Jeho hlavní postavou je Jurij Kovalčuk, Putinův spolupracovník a zřejmě i přítel od začátku devadesátých let.
Oba muži se setkali přes radnici v Petrohradu, kde Putin tou dobou pracoval, a následně se velmi zblížili. Kovalčuk měl ostatně už v polovině devadesátek chalupu hned vedle Putina ve slavném chatovém kooperativu Jezero.
Ruský byznysmen je hlavním akcionářem Banky Rossija. Ta je klíčová pro finanční operace jak samotného ruského vůdce, tak jeho okolí. Právě proto se Kovalčukovi přezdívá „Putinův osobní bankéř“.
Putinovi zůstává blízký a má na prezidenta silný ideologický vliv. To může být jedním z důvodů, proč jeho klan dostal šanci ovládat asi největší propagandistický aparát v zemi: Národní mediální skupinu, provozující například největší „soukromou“ televizi v zemi, Pervyj kanal.
Mediální skupinu, ovládající obrovské množství dalších médií, vede Kovalčukův synovec Kirill. Nejlépe si ji však zapamatujete skrze předsedkyni představenstva Alinu Kabajevu – dlouholetou nepřiznanou partnerka Vladimira Putina, se kterou má ruský prezident minimálně dva syny.
Klan má také velký vliv ve vědě. Jurijovým bratrem je Michail Kovalčuk, už čtvrt století tajemník Rady pro vědu a pokročilé technologie při prezidentovi Ruska. Zapojuje se také v bioinženýrství a genetickém výzkumu, což je klíčové hlavně kvůli Putinově posedlostí dlouhověkostí.
Od roku 2005 vede navíc Kurčatův Institut, který je hlavní výzkumnou institucí v oblasti jaderné energetiky. Klan tak disponuje silným hlasem ve státní korporaci Rosatom, slouží jako klíčový nástroj ruského vlivu ve světě, včetně Česka.
Rosatom nás pak dovede k dalšímu důležitému členovi klanu Kovalčukových: Sergeji Kirijenkovi, který korporaci přes deset let vedl.
Kirijenko byl na konci devadesátých let nejmladším ruským předsedou vlády a dnes je zástupcem šéfa Putinovy administrativy. Kirijenkův syn pak řídí největší ruskou sociální síť VKontaktě, spadající také do impéria Kovalčuků.
Klan od začátku války roste na významu a má další ambice. Jurijův syn Boris dnes vede státní Účetní komoru, odkud vidí do toků peněz v zemi, a mluví se o něm jako o kandidátovi na budoucího šéfa jedné z velkých ruských fosilních korporací: Rosněfti nebo Gazpromu.
Sergej Čemezov
Kolem jiné státní korporace Rostec a hlavně jejího šéfa Sergeje Čemezova je sdružen další klan.
Čemezov se seznámil s Vladimirem Putinem během práce pro KGB v Drážďanech v osmdesátých letech, kde bydleli v jednom domě a stali se podle výpovědí z jejich okolí blízkými přáteli. Čemezov se postupně usazoval v oblasti zbrojní výroby a technologií, až se v roce 2007 stal šéfem Rostecu.
Korporace má pod sebou dnes zhruba osmdesát procent zbrojní výroby Ruska – a spolu s tím obrovské finanční toky na nákup, vývoj a výrobu zbrojních systémů. To znamená i toky, ze kterých se velmi snadno tahají obrovské peníze pro vlastní mocenské cíle.
Klan kolem Rostecu zahrnuje nejvýše postavené činitele v oblasti průmyslu a obchodu: především prvního náměstka předsedy vlády Denise Muratova, který za dotčené oblasti odpovídá, nebo ministra průmyslu a obchodu Antona Alichanova.
Právě kvůli navázání na průmysl a obchod Čemezův klan významně těží z ruského státního programu nahrazení importu domácí výrobou, který vznikl v důsledku stále ostřejších sankcí na dovoz západních výrobků do Ruska.
Rostec má zároveň velký vliv v několika klíčových regionech Ruska, kde jeho podniky působí: především v Nižném Novgorodu, Kaliningradu nebo Rostovu.
Rotenbergové
Dalším z významných klanů vedou bratři Arkadij a Boris Rotenbergové.
S Vladimirem Putinem se znají od raného dětství, kdy spolu v Leningradu trénovali bojové sporty. Právě skrze napojení na sport jsou Rotenbergové nejlépe zapamatovatelní.
Stejně jako Kovalčukovi nebo Čemezov se narodili v padesátých letech, takže většina z těchto nejmocnějších lidí v Rusku tak už překročila sedmdesátku a to je jeden z důvodů, proč se o Rusku čím dál častěji mluví jako o gerontokracii.
Z tohoto důvodu si čelní představitelé klanů vychovávají ve svých rodinách nástupce. U bratrů Rotenbergů jde hned o čtyři syny, kteří dnes sedí na významných pozicích ruského sportu: jeden je předsedou ruské hokejové federace, další bývalým hráčem a dnes generálním ředitelem fotbalového klubu Lokomotiv Moskva.
Kromě sportu ale celý klan sedí na něčem mnohem lukrativnějším. Tím je budování infrastruktury, doprava a stavebnictví. Když se v Rusku staví něco opravdu velkého a drahého, ve většině případů za tím budou Rotenbergové.
Začali na projektech pro Gazprom, kterému od začátku století dodávali plynové potrubí, ale rostli a časem se významně podíleli i na výrazně větších projektech. Stavebně zajistili olympiádu v Soči v roce 2014 nebo také devatenáctikilometrový most propojující okupovaný Krym s Ruskem.
Co se týče postav ve vládě, ve spojení s Rotenbergovými lze mluvit hlavně o vicepremiérovi pro dopravu Vitalim Saveljevovi nebo ministru dopravy Andreji Nikitinovi.
Jakkoli ale mají spojky v politice, zajišťující naplňování zájmů klanu, sami svou přímou politickou moc tolik nerozšiřují. Těží především z blízkosti Vladimira Putina a možnosti získat s jeho krytím obrovské majetky. I proto masivně profitují ze znárodňování majetku „neloajálních“ Rusů po začátku invaze.
Velká závislost na Putinovi bez budování silnější mocenské základny však dělá Rotenbergovy v případě konce putinismu poměrně dost zranitelnými. Bude tak zajímavé sledovat případné porcování jejich majetku.
Nikolaj Patrušev
Jeden z klíčových ruských siloviků posledních dekád byl spolu s Putinem už v KGB. Od rozpadu Sovětského svazu spolu pokračovali v FSB a po nástupu Putina do prezidentského křesla kontrarozvědku dokonce vedl.
Na mocenský vrchol vyšplhal Patrušev v pozici předsedy Bezpečnostní rady státu, kterou držel mezi roky 2008 a 2024.
Nejzajímavější je jeho pohled na svět. Jde o vypjatého ruského nacionalistu, který se během života propadl do králičí nory konspirací o spiknutí světových vlád, věčném nepřátelství Ruska a USA nebo stvoření covidu Spojenými státy.
Zároveň se zdá, že své konspiračně-dobyvačné myšlení přenesl na samotného Putina po jeho třetím nástupu do prezidentského křesla v roce 2012. Putin hledal novou ideologii pro své další vládnutí a ta Patruševova přesně sedla do jeho potřeb – a do velké míry i skutečných názorů.
Čtěte také: Satan, Klaus a lidské maso. Proč brát vážně konspirace šířené Protiproudem
Patrušev však před dvěma lety poměrně viditelně degradoval. Z šéfa Bezpečnostní rady státu se propadl na Putinova osobního poradce pro námořní politiku.
Zároveň přišlo něco neobvyklého: jeho syn Dmitri Patrušev byl povýšen na pozici náměstka předsedy vlády a Rusko tak poprvé vidělo vzestup potomka jednoho z klanů na nejvyšší pozice ve státě.
Zatímco hlava klanu Nikolaj zajišťuje blízkost k Putinovi a mocenskou základnu v bezpečnostních složkách, skrze Dmitrije drží klan vládu nad ruským zemědělstvím, které mu slouží jako důležitý zdroj příjmů.
Přes druhého syna Andreje pak ovládá také arktickou těžbu, představující Putinův další klíčový projekt.
Moskva a Sergej Sobjanin
O Moskvě se někdy říká, že jde o stát ve státě. Město má obrovský rozpočet, ze kterého se dá snadno rozkrást plno peněz skrze stavební zakázky, městské služby i množství dalších cest.
A právě nad těmito penězi stojí vyhlášený manažer Sergej Sobjanin a jeho lidé.
Sobjanin stoupal kariérním žebříčkem od začátku nultých let, kdy se stal guvernérem Tjumeňské oblasti bohaté na ropu a plyn. Odtud si ho Vladimir Putin vytáhl do čela své prezidentské administrativy a následně ho Sobjanin provázel i v době, kdy Putin zastával pozici předsedy vlády.
Pro vedení bohaté a někdy vzpurné Moskvy potřeboval schopného a loajálního člověka – právě tím Sobjanin byl a pozici si tak drží šestnáctým rokem. Zároveň má nadále vysokou popularitu mezi Moskvany.
Součástí moskevského klanu jsou vedle Sobjanina také vicepremiér pro dopravu a okupovaná území Ukrajiny Marat Chušulin, ministr ekonomického rozvoje Maxim Rešetnikov, ministr školství a vědy Valerij Falkov nebo tajemník strany Jednotné Rusko Vladimir Jakušev.
Sergej Šojgu
Dlouhou dobu byl jednou z velmi silných postav v klanovém systému někdejší ministr obrany Sergej Šojgu. Prakticky od rozpadu Sovětského svazu šlo o jednoho z nejoblíbenějších politiků v zemi, kterého v lidové oblibě předstihl většinou jen sám Putin.
Během tří dekád si Šojgu budoval síť svých lidí nejdříve přes dlouholeté vedení ministerstva pro mimořádné situace, pod které spadají třeba hasiči a záchranáři. Ve splétání sítí pokračoval přes pozici v čele moskevské oblasti a nakonec na ministerstvu obrany.
Ani kamarád z lovu neustojí všechno.
Přestože je Putin velmi citlivý, když ho někdo v popularitě dohání, Šojgu to měl dovoleno. Dával totiž celou dobu dost jasně najevo, že vlastní vůdcovské ambice nemá.
V televizi se spolu oba muži objevovali na vícedenních lovech na Sibiři, odkud můžete znát fotografie Putina nahoře bez a s puškou v ruce. Mimochodem právě Šojguovi bývá připisována Putinova láska k šamanům a přírodnímu léčitelství.
Ani kamarád z lovu ale neustojí všechno. Ministerstvo obrany, které vedl, se dostalo po začátku plošné invaze do Ukrajiny pod obrovský tlak. A ten nevydržel ani oblíbený ministr.
Šojgu se totiž pustil do konfliktu s mnohem silnějším hráčem, kterým je výše popsaný Sergej Čemezov.
Ruské ministerstvo obrany mělo vždy obrovský problém s korupcí a neefektivitou. Dokud se nezačne válčit, tak jsou vojenské kapacity z velké části hlavně číslo na papíře a obrovské množství peněz k rozkradení.
Když se válčit začalo, Šojgu se pustil do Čemezova za jeho neschopnost dodávat armádě zbraně a vybavení v dostatečném množství a kvalitě.
Čemezov situaci ustál a kritika za vojenský neúspěch v tažení na Kyjev se svalila právě na Šojgua a jím řízené ministerstvo – ať už od proválečných blogerů, šéfa ruských vnitřních vojsk Viktora Zolotova nebo asi v nejznámějším případě od šéfa Wagnerovců Jevgenije Prigožina.
Čtěte také: „Systém propadá panice.“ Čeho se Kreml bojí? Ruská politoložka o mobilizaci, volbách a rozkolu ve vládě
Zkraje roku 2024 začala čistka lidí z Šojguova klanu. Dotkla se ve většině případů i jeho úplně nejbližších, kteří Šojgua provázeli celou kariérou a díky rozsáhlé korupci si stihli vybudovat vlastní silné pozice.
Šojgu se z ministerstva obrany musel poroučet v květnu téhož roku. Paradoxem systému je, že nebyl zatčen a formálně se dostal dokonce na vyšší pozici: od Patruševa převzal vedení Bezpečnostní rady státu, tedy funkci historicky velmi blízkou Vladimiru Putinovi a obnášející poměrně velký vliv.
Ve slově „historicky“ se však skrývá nástraha. Pár dní před začátkem plošné invaze si prezident Radu svolal a na setkání ukázal, že jde prakticky o orgán, který má jen posvětit jeho vojenské rozhodnutí.
Bezpečnostní rada tak přestala být skutečným poradním orgánem, ale stale se spíše institucí rozprostírající zodpovědnost za rozhodnutí vůdce mezi více lidí, které je pak možné za případný neúspěch potrestat.
Sergej Šojgu nicméně přišel o ministerstvo s obrovskými rozpočty, vede byrokratickou strukturu bez větší formální moci a jeho spojenci sedí ve vězení.
V putinovském Rusku je zvykem, že k významným jubilejím vysokých státních představitelů natočí státní televize Rossija dokument o životě oslavence. Jeho dosavadní práci v dokumentu komentují a chválí další význačné postavy režimu.
Když loni Šojgu slavil sedmdesátiny, televize o něm odvysílala dokument s podtitulem „Pravidla života“. A na velké pohovce hodnotil svůj život on sám Šojgu – nikdo další se raději neobjevil.
Zbytek to pochopí
Osud někdejšího ministra obrany ukazuje, že boj ruských klanů může být poměrně nevyzpytatelný.
Pro autoritářské řízení Ruska jedním člověkem jde ale o dobrý nástroj. Všichni si uvědomují, že hlavní, komu za své bohatství a pozici vděčí, je Vladimir Putin. Hlava klanu se mu pak přímo zodpovídá za správu propůjčeného bohatství a dostatečnou loajalitu celé vertikály.
Když je potřeba něco velkého zařídit, ať už se jedná o stavbu mostu na Krym, lék na stárnutí, vedení války v Ukrajině nebo těžbu v Arktidě, zaúkolován je některý z klanů. Když úkol splní k vůdcově spokojenosti, může na něm sám dost získat. Když ne, riskuje upadnutí do nepřízně.
Putin v rámci vyvažování klanů pozorně sleduje, jak kdo úkoly plní, a zda při tom náhodou neroste až moc a nenabírá přehnané politické ambice. Když se tak stane, stačí provést protikorupční zátah třeba jen proti některému z níže postavených členů klanu. Zbytek to většinou pochopí.
Klany nicméně nejsou jediným prvkem ruského systému. Jak už padlo v úvodu, svou roli hrají také nezávislé osobnosti mimo klanové struktury. Mezi ně patří Michail Mišustin, ministr obrany Andrej Belousov nebo bývalý prezident Dmitrij Medveděv.
Na něm si můžeme nejlépe ukázat, co se s dotyčným stane, když si začne myslet, že by mohl Putina nahradit. Medveděv se v roce 2011 znovu ucházet o prezidentské křeslo proti Putinovi – a skončil jako takový poslušný pejsek, který štěká na západ, aby dokázal Putinovi svou loajalitu.
