Korupce v české obraně: Systém je kvalitní, tak proč nefunguje?

Představte si, že stát kupuje auta. Osmnáct kusů, pro elitní vojáky.

A zaplatí za každé z nich třikrát víc, než kolik dala za podobný model nedávno britská armáda.

K tomu si zvolí dodavatele bez výběrového řízení, navíc firmu, která má obchodní historii s vrcholným zástupcem samotného ministerstva. Celou věc pak zabalí do režimu utajení, takže se veřejnost ani parlament nedozví podrobnosti.

Přesně to se dělo v letech 2023–2024 kolem nákupu obrněných vozidel Supacat pro české speciální síly.

Ministerstvo obrany plánovalo pořídit vozidla napřímo od firmy LPP, která měla vazby na prvního náměstka Františka Šulce. Zakázku nakonec zastavil sněmovní výbor pro obranu – a donutil ministerstvo přehodnotit podmínky tak, aby LPP nedodávala celá vozidla sama.

Nepřišlo žádné přímé obvinění z korupce, žádné vyvození politické odpovědnosti. Zato pachuť z netransparentnosti a kamarádíčkování je velká.

Všechny zásadní projekty provázejí podezření.

Transparentnost obranného sektoru v České republice je téma, které se pravidelně vrací do veřejné debaty vždy, když dojde k větším akvizičním projektům. Důvodem je především, že všechny zásadní projekty provázejí podezření na nestandardní nebo korupční jednání.

Nejde tedy o epizodický problém, ale o systémovou otázku, která přímo souvisí s důvěrou občanů ve stát, efektivním využíváním veřejných prostředků i bezpečností samotnou.

Obranný sektor je ze své podstaty citlivý, pracuje s utajovanými informacemi a strategickými zájmy státu. Právě proto však má být nastaven tak, aby maximálně odolával korupčním rizikům a umožňoval veřejnou kontrolu tam, kde je to možné.

Jak rozumět napětí

Před pár týdny vydala Transparency International ČR Index transparentnosti obranného sektoru – sondu do protikorupčních nastavení českých obranných institucí, zpracovanou ve spolupráci s akademickou a bezpečnostní sférou.

Po vyhodnocení více než 200 indikátorů jsme museli konstatovat, že systém je v České republice nastaven velmi kvalitně. O to více zaráží množství zpráv o možném nestandardním jednání v rámci jednotlivých kontraktů.

Jak je to možné? Klíčem je porozumět základnímu napětí, provázejícímu obranné sektory všude po světě: konfliktu mezi požadavkem na utajení a nutností transparentnosti, umožňující veřejný dohled.

Argumenty národní bezpečnosti pro omezení zveřejňování informací jsou v řadě případů zcela legitimní a nelze je brát na lehkou váhu – na citlivé informace čekají nepřátelské státy, které mohou získat znalostní výhodu a v důsledku ohrozit obranyschopnost státu.

To však nesmí znamenat rezignaci na transparentnost v případech, kde výše uvedený argument použít nelze.

Utajení musí být přesně definované, přezkoumatelné a časově omezené. V praxi se ale setkáváme s tím, že klíčové informace o zakázkách, rozhodovacích procesech nebo hodnocení nabídek zůstávají neveřejné i tam, kde by zveřejnění nepředstavovalo reálné bezpečnostní riziko.

A když se podezření přece jen objeví, komunikace Ministerstva obrany situaci spíše zhoršuje: místo vysvětlení živí pochybnosti o tom, co se za zavřenými dveřmi děje.

Zbrojní akvizice jsou přitom prostředím se zvýšeným korupčním rizikem. Kde jsou velké peníze, je i korupce, což neplatí jen pro armádu, ale třeba i pro infrastrukturní stavby.

Jenže obranné kontrakty mají navíc specifika, která jinde vídáme jen zřídka: extrémní komplexnost, omezený počet možných dodavatelů běžně v celosvětovém měřítku a časté využívání zákonných výjimek. To vše zvyšuje riziko problematických kroků, kterým je třeba aktivně předcházet.

Tím není myšleno vypisování veřejných zakázek na všechny akvizice – nedává smysl soutěžit o produkt, který na světě vyrábí jediná firma. Zůstává však otázkou: na základě jakých ověřitelných kritérií armáda rozhodne, že právě daný produkt je pro ni nejlepší?

Taková zdůvodnění v Česku citelně chybí. A když se nějaké objeví, omezí se zpravidla na konstatování, že dotčený výrobek „je nejlepší“, aniž by veřejnost dozvěděla, co konkrétně to znamená.

Bereme na vědomí

Institucionální kontrola je nezbytnou součástí systému kontroly a žádný vyspělý demokratický stát se bez ní nemůže obejít. V České republice existuje jak kontrola parlamentní, kterou vykonávají příslušné výbory obou parlamentních komor, tak kontrola ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu.

Zatímco NKÚ ji vykonává s konkrétními výsledky, parlamentní kontrola je poněkud slabší.

Důvodem je především politická roztříštěnost Výboru pro obranu Poslanecké sněmovny, kdy se výbor jen zřídkakdy vyjádří k obranně-bezpečnostním tématům jinak, než že dané téma „bere na vědomí“. To lze za odpovědnou kontrolu považovat jen těžko.

V posledních letech lze pozorovat dílčí pozitivní posuny. Zvýšený důraz na modernizaci armády a rostoucí rozpočty přitáhly větší pozornost veřejnosti i politické scény.

Můžeme pozorovat snahy o lepší komunikaci některých akvizičních procesů, i když k ideálu mají stále daleko. Přetrvávají však strukturální problémy, které nelze vyřešit bez hlubších reforem.

Okamžitých opatření k lepšímu boji proti korupci lze udělat hned několik. Zaprvé jasně vymezit hranice utajení a zajistit jejich nezávislou kontrolu. Tím se posílí i samotná transparentnost akvizic.

Zadruhé by se měli čelní představitelé státu i Ministerstva obrany jasně a opakovaně vymezit proti korupci a k tomuto vymezení se vší vážností přistupovat. A zatřetí: musíme posílit roli všech kontrolních institucí a zajistit jim přístup k relevantním informacím.

Rostoucí investice do obrany představují příležitost, ale i riziko. Bez důsledného důrazu na transparentnost a odpovědnost hrozí, že se chyby minulosti zopakují.

Otevřený a kontrolovatelný systém naopak může přispět k efektivnějšímu využívání prostředků, k posílení důvěry veřejnosti, a v důsledku i k lepší obranyschopnosti našeho státu.

Transparentnost obranného sektoru přitom není jen technickou otázkou, ale zkouškou kvality demokratického státu. Pokud občané nevěří, že jsou veřejné prostředky využívány efektivně a bez korupce, oslabuje to legitimitu celého systému.

Obrana státu přitom na důvěře stojí – nejen mezi spojenci, ale především mezi státem a jeho občany.

Autor je vedoucí analytik české kanceláře Transparency International.