Stříleli bohatí Evropané na civilisty v Sarajevu? Co se skutečně dělo nad obléhaným městem

Sarajevo, konec září 1994. Obléhání kosmopolitního města, kde se prolínají mešity s kostely a kde je cítit tíha historie, se přelévá do třetího roku. Chybí všechno: potraviny, léky, hygienické potřeby i voda. Obyvatelé města, které se ještě před pár lety chlubilo zimní olympiádou, jsou v křeči.

Pokaždé, kdy vyjdou ven, aby se pokusili sehnat něco k jídlu a pití, riskují. Z okolních kopců lemujících kdysi pulsující Sarajevo, na ně útočí bosenskosrbští odstřelovači. Umírají muži, ženy, staří lidé i děti. Všichni na sobě mají terč.

Do světa pronikají fotografie a videa zoufalých civilistů, kteří se snaží ukrýt za automobily, obrněné transportéry modrých přileb OSN nebo rozstřílené tramvaje. Skrčí se a napjatě vyčkávají, a pak se v mžiku rozběhnou dál, přes náměstí, přes most nebo třeba do sarajevského pivovaru, kde je ještě jeden z mála zdrojů pitné vody. Hlavní městské třídě pak dokonce začnou místní říkat „Alej odstřelovačů“, po městě se objevují varování „Pazi snajper“, tedy pozor sniper.

Ve městě se šíří zprávy o tom, že mezi odstřelovači ukrytými jen kousek od centra města jsou také bohatí cizinci ze Západu, zabíjející – jakkoliv to zní zvráceně – jen pro svou vlastní zábavu. Jako by byli někde na „lidském safari“.

Je to jen fáma, nebo je na tom něco pravdy?

Na italskou ambasádu v Sarajevu v tu dobu nastupuje do funkce zástupce velvyslance Michael Giffoni. Brzy si uvědomuje, že ani diplomatický pas ho neochrání. „Obléhání města se tehdy dostávalo do dramatické fáze,“ popisuje Voxpotu v telefonickém rozhovoru z Itálie.

„Měli jsme sice diplomatický status, ale fungoval vlastně jen na papíře. Byli jsme v obležení stejně jako všichni ostatní v Sarajevu. Měli jsme sice peníze, ale neměli jsme si za ně co koupit, nešel proud, netekla voda. Samozřejmě i na nás taky stříleli odstřelovači, moje auto Fiat Panda mnohokrát zasáhli,“ vypráví o tom, co prožil před více než třiceti lety.

I ke Giffonimu se brzy dostávají zvěsti o „sarajevském safari“. Okamžitě se pokouší o tom získat důkazy. Není to ale vůbec snadné, město odříznuté od okolního světa žije ve své vlastní realitě.