Zdroje v Praze jsou. Proč se je ustrašení politici bojí utratit?

Zatímco hospodaření státu směřuje do stále hlubšího deficitu, hlavní město řeší poněkud odlišnou situaci. Praha drží na svých účtech přes 205 miliard. To je hodně peněz. Dal by s nimi pohodlně zalepit rekordní rozpočet ministerstva obrany, postavit dvanáct Vltavských filharmonií nebo prostě potěšit každého obyvatele Prahy 150 tisíci.

Spoříme na linku metra D a Městský okruh, argumentují dlouhodobě představitelé města. Obří polštář většinově hájí i lídři pro říjnové komunální volby. Hádají se jen o to, kdo z nich dokáže tyhle obří projekty odřídit efektivněji.

Průměrné roční úspory přes 20 miliard korun však neodráží jen finanční disciplínu poslední dekády. Podstatná část peněz leží na účtech proto, že je město zkrátka nedokázalo utratit. Politici se neshodli, do čeho investovat, některé projekty nedostaly povolení, řada věcí narazila na svévoli radního pro finance a faktického vládce Prahy Zdeňka Kovaříka z ODS.

Zdroje proto jsou. A to staví uchazeče o hlasy do unikátní politické pozice. Strany mohou ve svých plánech Pražany skutečně zaujmout, a to i jinými druhy investic, než je dávno očekávaná – a přežitá – stavba městských dálnic. Lidem můžou nabídnout snížení jejich životních nákladů. To ale zatím v pozoruhodně ustrašených a nudných kampaních nikoho pořádně nenapadlo.

Najít si jiné zaměstnání? To nefunguje

V Česku je draho. V předchozích letech jsme si prošli rekordní inflací, třetina domácností si toho stále koupí méně než před pěti lety. Utrhly se zejména výdaje na bydlení, za které dává průměrná domácnost o 60 % víc než v roce 2021. Příjmy většiny lidí zdaleka takhle rychle nerostly. Zdražení tak většina lidi stále považuje za největší hrozbu pro Česko, patrně i proto, že většina pracujících z dolní příjmové poloviny každý měsíc sotva vyjde.

Praha samotná dokáže být pekelně drahá, což platí zejména pro téměř polovinu lidí, kteří žijí v nájmu. Ve srovnání evropských metropolí máme vůbec nejméně dostupné nájemní i vlastnické bydlení, jak ukázala nedávná studie Institutu plánování a rozvoje (IPR).

Život v hlavním městě je tak pro mnoho lidí stále prekérnější. Týká se to zejména těch, které jsme během covidové pandemie oslavovali jako páteř společnosti: pracující ve zdravotnictví, sociálních i městských službách, školství či na úřadech. Právě jejich už tak podhodnocené odměny během inflace nejvíc utrpěly.

Knížecí rady, ať si najdou jiné zaměstnání, přitom mohou jen stěží fungovat. Město a stát se bez jejich práce jednoduše neobejde. Smysl nedává ani časté zvolání, že v Praze nemůže žít každý.