• Analýzy
  • 29. října 2020

Čtyři roky s Trumpem: Chaotik, který nezměnil vládnutí ani Ameriku

Matěj Schneider / Úvodní foto: Saudi Press Agency
V amerických prezidentských volbách před čtyřmi lety se zdálo, že Donald Trump skoncuje s tradiční politikou. Zatímco jeho odpůrci očekávali kvůli autoritářským výrokům takřka druhý příchod Adolfa Hitlera, který se pokusí Spojené státy uvrhnout do dystopického totalitního zmaru, příznivci oceňovali ochotu opustit ideová dogmata Republikánské strany.

Trump především neváhal ostře kritizovat válku v Iráku a od tradičních republikánských postojů se odchýlil také v řadě ekonomických otázek, když například sliboval více než biliónové investice do americké infrastruktury a plánoval znovuobnovení amerického průmyslu prostřednictvím nových mezinárodních obchodních dohod a přísnějších cel.

Před dalšími volbami, které se konají v úterý 3. listopadu, není pochyb o tom, že se nenaplnily ani přehnané obavy, ani vkládané naděje. Ať už volby vyhraje kdokoliv, je jasné, že z Donalda Trumpa se vyklubal daleko konvenčnější republikánský prezident, než se původně mohlo zdát.

Sliby a skutečnost

Nejlépe to lze ilustrovat na balíčku daňových škrtů z roku 2017, který pomohl primárně nejbohatším Američanům – v přímém kontrastu s prezidentovou kampaní, jež naopak cílila na politiky opomíjenou pracující třídu soustředěnou v takzvaném Rezavém pásu (Rust Belt). To nutně neznamená, že si tito voliči alespoň trochu nepolepšili. Otázkou však zůstává, nakolik lze pokračující nárůst makroekonomických čísel během Trumpova pobytu v Bílém domě přisuzovat právě jemu a nakolik jeho předchůdci.

Velkým volebním tématem byla pro Trumpa také obchodní válka s Čínou. V této sféře se mu skutečně podařilo v rozporu s republikánskými volnotržními instinkty prosadit várku nových cel. I jejich efekt je však pochybný: masivní obchodní deficit vůči Číně prezident zvrátit nedokázal a postupně se o něm raději přestalo mluvit. Rozpoutaná obchodní válka zato měla skandální dopad na americké farmáře, které tvrdě zasáhla odvetná čínská cla na americké vepřové.

Trumpova administrativa se toto neštěstí pokusila vykompenzovat finanční pomocí zemědělcům. Ta byla ale natolik špatně zacílená, že by z ní nebýt zásahu veřejnosti těžily paradoxně i čínskými firmami vlastněné velkofarmy. Američtí farmáři dnes mají natolik bídné vyhlídky, že páchají sebevraždu dokonce dvakrát častěji než váleční veteráni.

Největší pocit vítězství nakonec dodal Trump svým voličům na poli kulturních válek. Dlouhotrvající efekt bude mít v této sféře dosazování soudců, kdy se Trumpovi v součinnosti s republikány drženým senátem podařilo jmenovat mnoho konzervativních soudců na nižší instance, a dokonce hned tři nominanty k Nejvyššímu soudu. To je pro srovnání stejný počet soudců, který od roku 1994 dosadili všichni demokratičtí prezidenti dohromady.

Z velké části právě kvůli soudům hlasovali pro Trumpa sociálně konzervativně založení voliči. Přesto i tady lze pozorovat určité rozčarování, protože někteří prezidentem dosazení soudci Nejvyššího soudu rozhodují méně konzervativně, než se od nich očekávalo. Nejtypičtějším příkladem je rozhodnutí z tohoto léta, které přiřklo ochranu antidiskriminačního pracovního práva LGBT+ jedincům.

Autoritář, nebo libertarián?

Jestliže byl začátek Trumpova úřadování poznamenán obavami z možných autoritářských tendencí, letošní rok, který se nesl ve znamení boje s pandemií koronaviru, ukázal pravý opak. Po úvodních typicky „trumpovských“ zákazech cestování z postihnutých oblastí světa prezident přepnul do takřka libertariánského módu – pro jeho reakci byla charakteristická především snaha zamezit zavírání americké ekonomiky a mírně řečeno váhavý postoj k nošení roušek.

Trumpův přístup ke koronaviru zapadá do širšího kontextu postupné deregulace napříč federálními agenturami, kterému se na rozdíl od siláckých vyjádření ani zdaleka nevěnuje taková mediální pozornost. Jen ve sféře ochrany životního prostředí se množství zrušených opatření blíží stovce. A zdaleka nejde pouze o ekologii: Trumpovy deregulace se dotkly ochrany úspor amerických pracujících, letecké bezpečnosti, rovného zacházení s daty ze strany internetových providerů, bezpečnosti v domovech pro seniory nebo kontroly potravin.

Dvousečnost trumpovského chaosu se během uplynulých čtyřech let vyjevila dost možná nejlépe v otázce zahraniční politiky. Prezidentův tábor se honosí tím, že Trump je prvním prezidentem během posledních čtyř dekád, který nezatáhl Spojené státy do nějakého ozbrojeného konfliktu. Dost velkou roli v tom ovšem mohlo hrát i štěstí – například letos v lednu po americkém atentátu na íránského generála Kásema Solejmáního chybělo opravdu málo.


Trumpovi se také nepodařilo dotáhnout slibované ukončení amerického angažmá v Afghánistánu. Na konci loňského roku prezident nečekaně oznámil svůj úmysl úplně stáhnout jednotky ze země. Následně ale neustál nevoli, kterou jeho krok vyvolal v národně bezpečnostní komunitě a snaha po chvíli zase vyšuměla. Na druhou stranu nejde Trumpovi upřít jisté zahraničněpolitické úspěchy: jiný americký prezident by například jen stěží dotáhnul mírové dohody mezi několika státy a Izraelem.

Zapadlý v bažině

Pokud něco charakterizuje Trumpův způsob vlády, je to pasáž z jednoho letošního rozhovoru pro Fox News. Moderátor Sean Hannity se prezidenta ptal, jak si představuje svoje případné druhé volební období.

Vždycky říkám, že talent je důležitější než zkušenost. Vždycky jsem to říkal. Ale slovo ‚zkušenost‘ je velmi důležité slovo. Má velmi důležitý význam. Nikdy jsem tohle nedělal, nikdy jsem ve Washingtonu ani nepřespal. Byl jsem tam asi sedmnáctkrát a najednou jsem prezidentem Spojených států. A zbytek už znáte. Jel jsem po Pennsylvania Avenue s naší první dámou a říkám: ‚Tohle je skvělé.‘ Ale neznal jsem ve Washingtonu mnoho lidí, na to jsem nikdy nebyl. Jsem z Manhattanu, z New Yorku. Teď znám všechny a mám administrativu plnou skvělých lidí,“ odpověděl Trump.

Čtěte také: „Nechte vládnout lid“: Jak američtí demokraté opustili své voliče

Ve skutečnosti ze současné administrativy odešlo (nebo bylo vyhozeno) více lidí než v případě minimálně pěti Trumpových prezidentských předchůdců. Odráží se v tom rozpory mezi Trumpovou představou o vládnutí a zajetými kolejemi zbytku Republikánské strany. A přes množství vyhazovů se nezdá, že by Trump tuto tahanici nutně vyhrával. Stačí se podívat na aktuální spory o další balík ekonomické podpory v souvislosti s pandemií.

Republikáni pod taktovkou Mitche McConnella blokují, co se dá, a nejradši by nic dalšího neschvalovali. Naopak demokraté v čele s Nancy Pelosi nechtějí, aby případný balík pomohl Trumpovi ve volbách a cynicky čekají v naději, že od ledna budou ovládat obě komory. Mezi těmito tábory bezcílně povlává Trump, který v jednu chvíli údajně požadoval ještě větší balík než demokraté. Jako by se prezident rozpomněl na to, jak ho přímočarý populismus vynesl do Bílého domu. O několik týdnů později ale v tweetu oznámil konec vyjednávání. Nedokázal si sjednat ani disciplínu ve vlastní straně, natožpak se dohodnout s demokraty.

Na přelomu roku 2016 a 2017 se mluvilo o chaotické přípravě Trumpova týmu na převzetí moci. Někteří komentátoři tehdy spekulovali o tom, že miliardář vůbec neočekával vlastní vítězství – a že si ho snad ani nepřál. Jestli je to pravda, se asi nikdy nedozvíme. S každým dalším rokem je ovšem jasnější, že Trump nezměnil americkou politiku, jak sliboval svým voličům. Před čtyřmi lety se proslavil výrokem, že „vyčistí bažinu“ ve Washingtonu D.C. Na sklonku roku 2020 se zdá, že se do ní spíš zanořil.