Diskriminace, rasismus, přehlížení. Komu ve Francii přetekl pohár trpělivosti?

„Byl jsem v šoku,“ popisuje své pocity osmnáctiletý Mehdi poté, co se dozvěděl o policejní střelbě. „Mohl to být můj mladší bratr, některé dítě, co znám, nebo jsem to mohl být i já. Dokážete pochopit, že ho zastřelili, protože neměl řidičský průkaz?“ kroutí hlavou mladý muž z předměstí Paříže.

Mluví o Nahelovi Merzoukovi, kterého 27. června zastřelil policista. Z oficiálního hlášení se nejprve zdálo, že strážce zákona jednal v sebeobraně, protože se bál, že jej řidič přejede. Jenže poté se na internetu začalo šířit video, které natočila kolemjdoucí, zachycující situaci před i po výstřelu. Je z něj jasně patrné, že nikdo nebyl bezprostředně ohrožen.

Mnohým bylo jen 12 či 13 let. Někteří z nich už pracují, integrují se, ale trpí diskriminací. A pak jsou tu ti, kteří jsou již zapojeni do kriminality.

Ihned v noci po Nahelově smrti byla Francie svědkem jedněch z nejintenzivnějších projevů hněvu v novodobé historii. Trvaly šest dní, k potlačení nepokojů bylo povoláno více než 45 tisíc policistů a četníků, shořely tisíce popelnic, desítky aut a ničily se policejní stanice, radnice, knihovny a další symboly státu.

Francouzi, kteří protestovali, pro magazín New Line popsali, jak si nejprve mysleli, že je to další policejní „vražda“, jež zůstane skryta. „Pak vyšlo video a všichni jsme to viděli. Všichni jsme měli důkaz,“ říká Qais z Marseille. Ve skupině přátel na sociální síti Snapchat pak oznámil: „Jdu do ulic, kdo půjde se mnou?“

Nejprve jen bezcílně bloudili městem. Potom začali ničit a zapalovat vše, co našli.

„Víme, že je to jediný způsob, jak být slyšet, jediný způsob, jak budou média mluvit o nás a našem hněvu,“ vysvětluje Qais reportérce magazínu New Line. „A nenechte se mýlit, nebyli jsme to jen my Arabové a černoši, bylo s námi i mnoho jiných,“ dodává. Ke stejnému závěru došel i Djiguiba z Mylhúz na východě země. „Pokud se nic nezmění, budeme pokračovat. Jiná cesta není. Máme toho plné zuby,“ tvrdí novinářce.

Tiktokové nepokoje

Není to dávno, co z Francie přicházely zprávy o obřích demonstracích proti penzijní reformě. Ty probíhaly v prvních měsících letošního roku. Jenže ve srovnání s těmito lidmi odmítajícími zvýšení hranice věku odchodu do důchodu se profil aktérů nepokojů z posledních dnů liší. „V současnosti se jedná primárně o mladou generaci, tedy osoby ve věkovém rozmezí 18–35 let, řadící se spíše mezi nižší vrstvy obyvatelstva,“ upřesňuje Voxpotu Kateřina Kočí z Fakulty mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze.

Čtěte také: Nepokoje ve Francii slábnou, ale země je stále v pohotovosti. Změní ji smrt Nahela Merzouka?

Podle novinářů z deníku Le Monde jsou to potom lidé, „o kterých všichni mluví, ale mluvit s nimi je obtížné“. Jejich profil je těžké sestavit. Mnohým z nich bylo i pouhých 12 nebo 13 let. „Někteří z nich už pracují, integrují se, ale trpí diskriminací a bouří se. A pak jsou tu ti, kteří jsou již zapojeni do více či méně závažné kriminality,“ popisuje francouzskému listu demonstranty úředník z radnice v Nanterre – domovské čtvrti zabitého Merzouka.

K zeslábnutí nepokojů nepřispěl Macron, ale údajně drogové gangy, protože mít v ulicích tolik policistů není dobré pro jejich obchod.

Důležitým aspektem pak je, že se často jedná o příslušníky minorit. Kočí vysvětluje, že jde o zástupce druhé či třetí generace přistěhovalců, kteří žijí v problematických předměstských čtvrtích velkých francouzských měst, jako jsou Paříž, Marseille či Lille. Zejména tam pak podle sociologa Françoise Dubeta nastává ghettoizace.

Takovým čtvrtím se říká „banlieues“ (česky předměstí) a je tam patrná – oproti jiným částem města – rostoucí sociální propast. Ta je posilována i zevnitř. „Chodíte do stejné školy, do stejného společenského centra, stýkáte se se stejnými lidmi a podílíte se na stejné legální či nelegální ekonomice,“ přibližuje Dubet.

Přestože se v mnoha banlieues zkvalitnilo bydlení, otevřely se školy, zintenzivnily autobusové spoje a celkově se zlepšilo životní prostředí, s lidmi to není tak snadné jako s budovami. Nesnížila se totiž sociální a etnická segregace. Místní obyvatelé se cítí opomíjení kvůli svému původu, kultuře, náboženství a adrese. „Jejich sousedství je vylučuje z širší společnosti, uzavírá je ve čtvrtích, a tím se je zároveň snaží chránit,“ doplňuje ke složitému procesu Dubet.

V takovém prostředí je pak policie celkově posuzována jako rasistická a každý mladý člověk jako a priori podezřelý. Mladí lidé podle Dubeta cítí k policii nenávist, což podněcuje další policejní rasismus a kriminalitu mladistvých.

Pohled z paláce

Debaty ohledně banlieues se samozřejmě snaží účastnit i prezident Emmanuel Macron. Minulý týden se v Elysejském paláci sešlo kolem tří stovek starostů, aby jim řekl, že neexistuje „žádné zázračné řešení“, a zejména jím pak není „více peněz“.

To odráží bezradnost politiků na vyšších pozicích, kteří spíše čekají, až se problémy s předměstími přeženou a opět nastane ticho. Což je ale časovaná bomba z přehlížených problémů, takže další výlev hněvu může zas brzy šokovat policii i celou francouzskou společnost.

Při nepokojích samotných pak politici vždy zaujmou dobře známé pozice: pravice odsoudí násilí a bude pokračovat ve stigmatizaci čtvrtí a obětí policejní brutality, levice začne upozorňovat na nespravedlnost a bude slibovat lepší sociální politiku.

V roce 2005, kdy Francie zažívala podobné nepokoje kvůli smrti dvou chlapců, kteří se před policií schovali v elektrostanici, se tehdejší prezident Nicolas Sarkozy postavil na stranu policie. Nyní Macron vyjadřoval soucit se zabitým mladíkem a zároveň evokoval odhodlání násilí zastavit, čímž se pohyboval na velmi tenkém ledě. Nicméně politici ani prezidenti nejsou na předměstích téměř vůbec slyšet.

Nechuť je také umocněna faktem, že v roce 2016 Macron v prezidentské kampani sliboval chudším čtvrtím zlepšení životní úrovně, ale po zvolení často činil kroky, které znamenaly pravý opak. Již na podzim 2017 podepsal rozpočtové škrty, na které přes 100 starostů reagovalo požadavkem na více finančních zdrojů s odůvodněním, že městská politika pro dělnické čtvrti „vstoupila do kritické fáze a zoufalství“.

Čtěte také: Metro, práce, hrob. Francie se bouří proti důchodové reformě

Na nedávné setkání s prezidentem v jeho paláci dorazil i komunistický starosta pařížského předměstí Grigny Philippe Rio, který po Macronově zvolení výzvu podepsal. „Macron neposlouchá. Zase mluví o decivilizaci, zatímco mu starostové zprava i zleva říkají, že musíme rehumanizovat sociální vazby prostřednictvím veřejných služeb,“ vyjádřil se nespokojeně při odchodu ze schůzky.

Prezident Francie si nyní možná může oddechnout, jelikož nepokoje zeslábly, ale podle mnohých to rozhodně nebylo jeho přičiněním. Místo toho se objevují názory, že k tomu přispěly drogové gangy, protože mít v ulicích tolik policistů není dobré pro jejich obchod.

Provokují vás, ale musíte zůstat v klidu. Pokud zareagujete, zatknou vás za pohrdání policejním orgánem.

Teorie to rozhodně není nereálná, uvážíme-li, že dealeři mají ve vyloučených čtvrtích mnohdy větší moc než policie a stát. A tak zatímco v centru Marseille docházelo k rabování, sídliště na severu byla relativně klidná. To je totiž místo, kde sídlí drogové gangy. Člen protinarkotické jednotky řekl deníku Le Figaro, že pro obchod s drogami je „zapotřebí klidu a míru“.

Naléhat s prosbou o zklidnění měl tak Macron spíše na tyto kriminální živly než na rodiče nespokojených mladých Francouzů. „Dvě facky a hurá do postele!“ shrnul prezidentovu radu prefekt departementu Hérault Hugues Moutouh. Ukázala jen to, jak mimo realitu politici mohou být.

Minulosti se nezbavíš

Krom zmíněných efektů ghettoizace k hromadění hněvu přispívá také systematický rasismus. Ten je vidět v řešení problému s banlieues i v přístupu policie. „V mé skupině přátel jsem často jediný s tmavou pletí a policisté mě kontrolují častěji,“ popisuje magazínu New Lines každodenní realitu nezletilý Djiguiba. Někdy se dokonce ptají jeho přátel: „Jak ho znáš?“ nebo „Jsi si jistý, že ho znáš?“

Čtěte také: Politická krize Macrona dohání i v zahraničí. Bude schopen dál vést Francii?

Kontroly jsou pak mnohdy doprovázeny ponižováním. „Když vidí, že máte značkovou čepici, hodí ji na zem a šlápnou na ni,“ líčí pak ve stejné reportáži devatenáctiletý Rifat. „Provokují vás, ale musíte zůstat v klidu. Pokud zareagujete, zatknou vás za pohrdání,“ doplňuje.

I proto, když Macron označil zabití Merzouka za „nevysvětlitelné“, reagovala socioložka Crystal Fleming, že to nevysvětlitelné není. „Je to rasismus,“ komentuje pro Deutsche Welle. „Nepokoje byly reakcí na francouzský rasismus, který je spojen s kolonialismem,“ doplňuje.

U části francouzské společnosti stále panuje názor – který lze získat i z několika učebnic – že kolonialismus má své pozitivní aspekty. Pravicová politička Marine Le Pen tak v roce 2017 například uvedla, že francouzská kolonizace bývalým koloniím „hodně dala“. I toto vidění světa podporuje přehlížení a nepochopení problémů Francouzů žijících na předměstích.

Podle Kočí se pak situace ve Francii dlouhodobě nelepší a rozdíly ve společnosti se zvětšují. Neochota vlády poskytnout finance i způsob přijetí důchodové reformy – obejitím parlamentu – jasně ukazují na nedobrou ekonomickou situaci země. Podobným výbuchům hněvu se pak nepředchází, ale řeší se až ex post pomocí policejního násilí a omezování lidských práv. „Je tudíž patrné, že násilí v následujících letech bude sílit a společnost jen dále rozdělovat,“ podtrhuje Kočí.