Zachvátila svět „druhá studená válka“? Jak se liší od té první, jaká úskalí vnáší do mezinárodních vztahů, a jak přemýšlet o jejích milnících včetně ruské invaze do Ukrajiny? O tom s Voxpotem mluvil profesor mezinárodních vztahů Barry Buzan.
Mezinárodní politická situace je v posledních letech čím dál vyostřenější. Zvolení Donalda Trumpa prezidentem Spojených států do ní navíc vneslo zmatek a nejistotu.
Padají tak stále častěji slova o nové studené válce. Co však doopravdy znamenají a jakou budoucnost nastiňují?
O tom jsme mluvili s Barrym Buzanem, emeritním profesorem mezinárodních vztahů na Londýnské škole ekonomie a politických věd, který dorazil na pražskou konferenci Czech Security Forum.
Ústředním tématem konference je „nová studená válka“. Co přesně se tím myslí?
V základu jde o splnění dvou podmínek. Mluvíme o velmocích, a první podmínkou je existence pádného důvodu pro válku mezi nimi. Zároveň musí existovat strach z takzvané horké války, který vede k tomu, že velmoci se zdráhají spolu bojovat otevřeně.
Válka tedy může být horká a studená, a studený mír je ještě něco zcela jiného. Studená válka do určité míry nezahrnuje boj v tradičním smyslu: probíhá kybernetická válka, válka o infrastrukturu a celá škála politických manipulací a manévrování, které se dají považovat za nátlak či přímo násilnou intervenci.
První studená válka skončila v roce 1989 a poté nastalo přibližně dvacetileté období, které bych označil za studený mír. Během něj neexistovaly důvody, které by velmocem za válku stály. To se začalo proměňovat ve druhé polovině minulého desetiletí. Počátek druhé studené války bych tak datoval kolem roku 2014, i když by někteří preferovali jiná data.
Například rok 2020, kdy Čína přitvrdila v Hongkongu, nebo 2022, kdy začala druhá a už otevřená ruská invaze na Ukrajinu. Myslím, že druhá studená válka v lecčem navazuje na tu první, ale zároveň se v mnohém podstatně liší.
Kdo jsou její aktéři?
To už je složitější otázka. Když začala druhá studená válka, na jedné straně stál Západ, na druhé Čína a Rusko spolu se Severní Koreou a Íránem. Připomínala tedy první studenou válku, až na to, že postavení Ruska a Číny se obrátilo – Čína se stala silnější mocností.
Po příchodu Trumpovy administrativy si však nejsem jistý, zda Západ stále existuje, a není mi ani jasné, na čí straně stojí Amerika. Možná na žádné. Je jisté, že už není na straně svých spojenců ani tak moc proti Rusku. Vztahy s Čínou jsou nejisté, ale strach z Číny a nedůvěra k ní jsou jedinou věcí, na které se většina Američanů shodne napříč tamní rozdělenou společností.
Čtěte také: Signál pro Západ. Co nám říká čínská vojenská přehlídka?
Jde o zásadní změnu. Říkám si, zda to znamená, že už jde o něco zcela nového. Systém je příliš fluidní, ale stále to jako studená válka vypadá. Stále existují věci, o které stojí za to bojovat, v kombinaci se strachem zahájit horkou válku.
O co konkrétně stojí za to bojovat, ať už z pohledu USA, nebo Číny?
Nejde o ekonomický systém, jelikož Čína na kapitalismus dávno přistoupila. Nějakou dobu bylo populární říkat, že jde o soupeření autoritářských systémů a těch demokratických. Pokud se však americký systém posouvá směrem k neliberální demokracii, nebo možná zcela přestává být demokratickým, tak o demokracii v konfliktu mezi Spojenými státy a Čínou nejde.
Ideologicky nejde zhola o nic.
Zbývá ale nejzákladnější otázka „kdo je číslo jedna“. Přímé soupeření o moc. Kdo bude mít navrch v otázce umělé inteligence a technologií obecně? Kdo ve vojenství nebo ve vesmíru? Čína a Amerika se přetahují o vedoucí postavení ve všech těchto oblastech. Zdá se, že moc je to poslední, co zbývá, protože ideologicky nejde zhola o nic.
Liberalismus narazil
Co si myslíte o teoriích mezinárodních vztahů? Která nejlépe vysvětluje současnou mezinárodněpolitickou situaci?
(směje se) Na to nedokážu odpovědět objektivně.
To nemusíte.
Je zřejmé, že liberalismus před nějakou dobou narazil a nachází se v politické divočině, ve které přehodnocuje, jak by měly vypadat jeho projekty. Dává mi smysl myšlenka světového uspořádání podle civilizačních okruhů – mohla by představovat řešení, jak zmírnit negativní reakce proti liberální globalizaci, ale nadále pokračovat ve spojování lidstva.
Nejsem příznivcem fašistického či krajně pravicového projektu, ale myslím, že bychom se měli zaobírat tím, jak bude vypadat fašistické mezinárodní společenství. Jde o složitou, ale zajímavou otázku. Nejde totiž říct, že by fašismus a krajní pravice nevytvářely mezinárodní společenství – to je tu vždy, záleží pouze na pravidlech a hodnotách.
Velkým nebezpečím studia mezinárodních vztahů je ovšem to, že člověk může uvěřit, že jedna z teorií představuje celou pravdu. A tím se dostaneme do podobné pozice jako ekonomové, kteří věří v ekonomický liberalismus a myslí si, že vysvětluje úplně všechno. Jistě, vysvětluje mnoho věcí, ale zdaleka ne vše.
Musíme vytvořit komplexní obraz, který zohledňuje různé teorie. Z tohoto pohledu je nejzajímavější takzvaná anglická škola, jelikož něco takového umožňuje. Kdybych si měl vybrat, v barvách jaké teorie budu bojovat, vybral bych si právě anglickou školu.
Ve své letošní knize Timelines for Modernity se zabýváte časovou osou mezinárodních vztahů. Snažíte se vytvořit nezápadní pohled na ně?
Nenazýval bych ho nezápadním, protože Západ je stále součástí hry, i když ji neřídí. Určitě se ale nacházíme na konci západního světového řádu, a proto přepisujeme časovou osu, abychom mu lépe porozuměli.
Časová osa je zajímavou součástí mezinárodních vztahů. Přišel však někdo v rámci oboru s jasným zdůvodněním, proč používáme velká válečná období jako body pro uspořádání posledních staletí? Vše, co se píše v oboru mezinárodních vztahů, se organizuje v těchto časových rámcích. A ty jsou zaprvé velmi západní, protože se jednalo primárně o západní války.
Zadruhé pak opomíjí perspektivu globálního Jihu. Svou knížečkou o časových osách jsem se to snažil napravit. Ukazuju v ní, že pohled na vzájemné vztahy jádra a periferie nám dává jinou časovou osu, než když se zaměřujeme pouze na jádro.
Něco ve stylu Immanuela Wallersteina a jeho teorie světového systému?
Nechci být s Wallersteinem srovnáván ani být považován za někoho, kdo s jeho teorií souhlasí. Měl vlastní pohled na časovou osu, soustředěný na kapitalismus a tak podobně, což nepovažuji za nijak zvlášť užitečné. Navrhl jsem tedy vlastní časovou osu a odůvodnil ji ve vztahu k vývoji vztahů jádra a periferie.
To považuji za ústřední dynamiku. Nacházíme se podle mě v přechodu od původního menšího a z větší části západního jádra k něčemu mnohem většímu a mnohém méně západnímu. Proto je struktura vztahů mezi jádrem a periferií užitečná pro vytváření časové osy. Ostatní s tím můžou, ale nemusí souhlasit.
Osy a ideologie
Zní to tedy, že si nemyslíte, že by jakákoli časová osa v sobě měla univerzální pravdu. Jde tedy spíše o užitečné modely, které nám dočasně pomáhají chápat vývoj mezinárodního společenství?
Určitě nejde o univerzální pravdu. Jsou to nástroje, které jsou užitečné pro orientaci. Časová osa hraje zásadní roli při utváření představ o tom, co je důležité a co ne.
Odlišné časové osy jsou jako odlišné ideologie. Ta moje se může zamlouvat jedněm a odrazovat jiné, ale mým hlavním cílem bylo napadnout tu existující časovou osu. O té se vůbec nediskutuje. Každý ví, že je postavená kolem první a druhé světové války a do jisté míry té první studené, ale neexistují texty, které by se tím zabývaly.
Prostě se dále používá, protože se jedná o pohodlný způsob značení a periodizace. Právě tenhle nepromyšlený přístup bylo načase zpochybnit.
Které události jsou těmi zásadními ve vaší periodizaci?
Milníky, na kterých stavím svou argumentaci, jsou čtyřicátá léta devatenáctého století a sedmdesátá léta století dvacátého. A žádný z nich se většinou nevyskytuje v myšlení o periodizaci v mezinárodních vztazích.
Proč právě zmíněná období?
Ve čtyřicátých letech devatenáctého století prošel Západ industrializací, což mu umožnilo stát se globální silou, které se nikdo nemohl postavit. Připadá mi to jako velká událost – proč to za takovou není považováno v mezinárodních vztazích?
Patří sem spousta věcí, vezměme si například opiové války. Číňané do té doby mohli na Evropany koukat skrz prsty a trvat na dodržování čínských pravidel. A najednou byla Británie schopna bez větší námahy Čínu porazit pouze za použití jednotek Britské Indie.
Kdyby člověk žil tou dobou v Londýně, pomalu by ani nevěděl, že probíhá válka. A to vše v době, kdy Británie řídila Indii – oblast, která ji desetinásobně převyšovala, co do počtu obyvatel. Mocenská disproporce, která se v daném desetiletí rozvinula, byla ohromná a globální.
Sedmdesátá léta dvacátého století jsou naopak dobou, kdy Západ svoje mocenské postavení ztratil. Válka ve Vietnamu a konec Portugalské koloniální říše ukázaly, že Západ už nemůže jednoduše napadat, okupovat a ovládat území globálního Jihu. Navíc jde o období, kdy další skupina států procházela modernizací a industrializací – asijští tygři, Čína, Indie a další.
Jádro modernity se rozšířilo a začalo pojímat stále víc nezápadních států. To od základu změnilo definici vztahů mezi jádrem a periferií.
Rozhovor proběhl u příležitosti konference Czech Security Forum konané pod záštitou Ústavu mezinárodních vztahů a Centra pro výzkum míru a ozbrojených konfliktů.
