Debata o potenciální výrobě jaderné bomby íránským režimem zastiňuje existenci zbraně, kterou už ajatolláhové disponují. Jaká je role Hormuzského průlivu a kam dokáže zajít Teherán pod extrémním světovým tlakem?
Íránský parlament v neděli odhlasoval, že Bezpečnostní rada země může uzavřít Hormuzský průliv. Tahle možnost se už pár dní diskutuje jako jedna z možných odvet Íránu za americké a izraelské útoky na svá jaderná zařízení.
Přesto se teď strhla panika a Washington začal tlačit na Peking, ať Íránu v rozhodnutí zabrání. Ceny ropy vyletěly nahoru a na chvíli se staly nejvyššími od nástupu Donalda Trumpa do prezidentského úřadu.
Lidé i státy pod extrémním tlakem se mohou chovat nepředvídatelně.
Hormuzský průliv v době publikace tohoto textu uzavřený není. A velké množství expertů a expertek na Blízký východ a globální bezpečnost dokonce soudí, že ani nebude. Respektive že riziko jeho uzavření je minimální, protože by to znamenalo ekonomickou a diplomatickou katastrofu pro samotný Írán.
Jenže Írán je v tuto chvíli pod obrovským tlakem. Možná dokonce největším od války s Irákem, která skončila v roce 1988. A lidé i státy pod extrémním tlakem se mohou chovat nepředvídatelně.
Uzavření úžiny teď zůstává čistě na rozhodnutí Nejvyšší rady národní bezpečnostní Íránu. To je nejmocnější exekutivní orgán země v otázkách zahraniční a bezpečnostní politiky. Než bude jasné, jak se situace kolem téhle klíčové obchodní cesty vyvine si můžeme odpovědět na pár základních otázek. Primárně:
Zásadní úžina
Jde o úžinu širokou z jedné strany padesát a z druhé lehce přes třicet kilometrů, spojující Perský a Ománský záliv. A taky jde o jedinou cestu pro vývoz ropy a zemního plynu z Perského zálivu do celého světa.
Celkově tudy na tankerech proudí zhruba dvacet procent procent veškerého světového obchodu s ropou a jen z Kataru navíc pětina veškerého světového exportu zkapalněného zemního plynu. Podle americké vládní agentury pro Informace o energetice jde o světově nejdůležitější strategickou úžinu pro přepravu ropy a plynu.
Zároveň přes Hormský průliv necestuje jen ropa ze samotného Íránu, ale také z dalších zemí Zálivu. Primárně ze Saúdské Arábie a následně ze Spojených arabských emirátů, Kuvajtu nebo Kataru.
Podíl Íránu se zhruba 1,5 miliony barely denně je spíš menší a téměř všechna jeho produkce míří do Číny, která je tak klíčová v ekonomickém přežití islamistického režimu. Saúdská Arábie tu oproti Íránu proveze zhruba čtyřnásobek.
Ročně proplují úžinou energetické suroviny v ceně zhruba 600 miliard dolarů. Denně tu lze vidět více než stovku velkých lodí s energetickými surovinami.
Podle odhadů agentury S&P by uzavření úžiny mohlo znamenat odstranění 17 miliard barelů ropy ze světového trhu a způsobilo její nedostatek v Asii, ale i v Evropě i Severní Americe. A tím i stoupající cenu.
Děláme novinařinu, která Česko propojuje se světem. Nic z toho ale nejde bez vás. Jsme malá redakce, která si nehraje na nic víc, než čím je – ale ví, že odvést světovou práci jde i z Česka, když za vámi stojí komunita, která to vidí stejně. Podpořte Voxpot měsíčním předplatným a neztraťte se v rozbouřeném světě.
Saúdská Arábie už na začátku 80. let kvůli dlouhodobé obavě z chování Íránu spustila ropovod z východu země na západ do Rudého moře, jehož kapacita je pět milionů barelů denně. Další spustily Spojené arabské emiráty – obchází úžinu a na pobřeží Arabského moře dokáže dopravit dalších 1,5 milionů barelů.
Ani jeden z ropovodů ale aktuálně nemá příliš volných kapacit. Celkově mohou navýšit přepravu o nějakých 2,6 milionů barelů, zatímco po moři jich putuje denně zhruba 20 milionů. Nahrazení námořního vývozu z Perského zálivu skrze ropovody tak nepřipadá v úvahu.
Investiční banka Goldman Sachs odhaduje, že když Írán aspoň částečně své pohrůžky naplní, může cena ropy vyskočit ke 110 dolarů za barel. To by bylo srovnatelné se nárůstem po ruské invazi na Ukrajinu.
Koho by uzavření zasáhlo nejvíc
Zavření úžiny nemá být podle írásnkých představitelů jen odplatou za americké útoky, ale také za mlčení světa v reakci na zásadní porušení mezinárodního práva, které podle Teheránu představuje americký útok na jaderná zařízení v zemi.
I když nejsilnější prohlášení k hrozbě uzavření úžiny slyšíme ze Spojených států, existují země, pro které by mělo ještě vážnější následky. Podle údajů analytické společnosti Vortexa odsud naprostá většina ropy i zemního plynu proudí do Číny, Indie a dalších asijských zemí – například do Japonska nebo Jižní Koreje.
Celkově má jít o zhruba 82 procent exportu ze Zálivu. Evropa a Amerika odebírají jen velmi malý podíl. Čína je na ropě proudící touto cestou závislá zhruba z jedné třetiny, hůř je na tom se zhruba polovinou ropy a šedesáti procenty plynu Indie a nejzávislejší jsou právě Korea nebo Japonsko.
Pro státy Zálivu zároveň představuje export ropy klíčový zdroj příjmů a íránský režim by proti sobě tímto krokem poštval kromě klíčových globálních hráčů i ty regionální.
Prakticky jediným spojencem, který Íránu v tomto ohledu zůstává, je Rusko. U něj se v posledních dnech stále víc přetřásá, že je na hraně ekonomické recese a stoupající cena ropy a plynu pro něj může být dobrou vzpruhou.
Rusko zároveň v lednu podepsalo s Teheránem dohodu o strategickém partnerství. Už dříve jsem říkal, že ani Rusko teď není pro zemi nejnadějnější spojenec a jeho podpora zůstává spíš slovní.
Jak může Írán úžinu uzavřít?
Podle mezinárodního práva mohou země jakožto své teritoriální vody kontrolovat dvanáct námořních mil, neboli dvaadvacet kilometrů moře od svého pobřeží. V nejužším místě tak spadá námořní cesta Hormuzským průlivem plně pod kontrolu Íránu a Ománu.
Proplout úžinu s velkou lodí bez využití íránských teritoriálních vod prakticky není možné.
Přesto od začátku konfliktu dostávají námořní kapitáni v oblasti pokyny, aby se drželi co nejblíž ománských břehů a do íránských vod vplouvali co možná nejméně. Omán je sice spojencem Íránu, nicméně v otázce Perského zálivu se snaží působit jako konstruktivní síla, která nemá jakýkoli zájem na blokádě svobodné plavby.
A právě ta je zde klíčová i z hlediska mezinárodního práva – mezinárodní úžiny po celém světě podléhají právu na svobodnou plavbu. I když Írán ani Spojené státy nepodepsaly Konvenci OSN o právu na moři, uzavření úžiny by bylo téměř jistě vykládáno jako porušení mezinárodního práva a akt agrese.
Samotné uzavření Íránem je nicméně technicky možné. Nejefektivnější cestou je zaminování úžiny pomocí lodí a ponorek a následná kontrola pomocí raket z vody i břehu. Íránské síly mohou poměrně snadno útočit jak na vojenské tak civilní lodě, které by se úžinou pokusily proplout. Jen by to nejspíš nezůstalo bez rázné odezvy.
Írán v minulosti hrozil uzavřením úžiny opakovaně. Vícekrát ji používal jako páku pro vyjednávání o své bezpečnosti i sankcích, ale nikdy ji plně neuzavřel. Několikrát se ale kvůli minování tamních vod nebo částečnému blokování plavby dostal do konfliktu se Spojenými státy – například v roce 1988 vedla blokace k potopení pěti íránských lodí.
Rozhodná reakce na takový krok se očekává i v případě, že by se Írán rozhodl úžinu zablokovat tentokrát. Zároveň je kvůli dopadu na globální ekonomiku těžké očekávat, že by se v tomto případě mezinárodní společenství postavilo za Teherán.
Experti a expertky zatím odhadují, že by ceny ropy mohly v důsledku uzavření cesty okamžitě narůst zhruba o třicet až padesát procent. To by mělo za následek globální nárůst cen za výrobu a transport zboží.
A tady už přichází jedna z největších hrozeb všech vlád po celém světě: inflace, která by mohla zasáhnout i klíčové země a uskupení jako je Čína, USA, Indie nebo Evropská unie. Čím déle by byly úžiny blokované, tím drtivější ekonomický dopad bychom pocítili.
Íránu se sice zatím nepodařilo stvořit jadernou zbraň a svět stále čeká na odhad, jestli jeho jaderné kapacity byly kompletně zničeny. Hormuzská úžina nicméně stále zůstává ekonomickým jaderným kufříkem v rukou Teheránu.
