Debata o potenciální výrobě jaderné bomby íránským režimem zastiňuje existenci zbraně, kterou už ajatolláhové disponují. Jaká je role Hormuzského průlivu a kam dokáže zajít Teherán pod extrémním světovým tlakem?
Íránský parlament v neděli odhlasoval, že Bezpečnostní rada země může uzavřít Hormuzský průliv. Tato možnost se už pár dní diskutuje jako jedna z možných odvet Íránu za americké a izraelské útoky na jeho jaderná zařízení.
Přesto se teď strhla panika a Washington začal tlačit na Peking, ať Íránu v rozhodnutí zabrání. Ceny ropy vyletěly nahoru a na chvíli se staly nejvyššími od nástupu Donalda Trumpa do prezidentského úřadu.
Lidé i státy pod extrémním tlakem se mohou chovat nepředvídatelně.
Hormuzský průliv v době publikace tohoto textu uzavřený není. A velké množství expertů a expertek na Blízký východ a globální bezpečnost dokonce soudí, že ani nebude. Respektive že riziko jeho uzavření je minimální, protože by to znamenalo ekonomickou a diplomatickou katastrofu pro samotný Írán.
Jenže Írán je v tuto chvíli pod obrovským tlakem. Možná dokonce největším od války s Irákem, která skončila v roce 1988. A lidé i státy pod extrémním tlakem se mohou chovat nepředvídatelně.
Uzavření úžiny teď zůstává čistě na rozhodnutí Nejvyšší rady národní bezpečnostní Íránu. To je nejmocnější exekutivní orgán země v otázkách zahraniční a bezpečnostní politiky. Než bude jasné, jak se situace kolem téhle klíčové obchodní cesty vyvine, si můžeme odpovědět na pár základních otázek.
Zásadní úžina
Jde o úžinu širokou z jedné strany padesát a z druhé lehce přes třicet kilometrů spojující Perský a Ománský záliv. A taky jde o jedinou cestu pro vývoz ropy a zemního plynu z Perského zálivu do celého světa.
Celkově tudy na tankerech proudí zhruba dvacet procent veškerého světového obchodu s ropou a jen z Kataru navíc pětina veškerého světového exportu zkapalněného zemního plynu. Podle americké vládní agentury pro informace o energetice (EIA) jde o světově nejdůležitější strategickou úžinu pro přepravu ropy a plynu.
Zároveň přes Hormuzský průliv necestuje jen ropa ze samotného Íránu, ale také z dalších zemí Zálivu. Primárně ze Saúdské Arábie a následně ze Spojených arabských emirátů, Kuvajtu nebo Kataru.
Podíl Íránu se zhruba 1,5 miliony barely denně je spíš menší a téměř všechna jeho produkce míří do Číny, která je tak klíčová v ekonomickém přežití islamistického režimu. Saúdská Arábie tu oproti Íránu proveze zhruba čtyřnásobek.
Ročně proplují úžinou energetické suroviny v ceně zhruba 600 miliard dolarů. Denně tu lze vidět více než stovku velkých lodí, které je převážejí.
Podle odhadů agentury S&P by uzavření úžiny mohlo znamenat odstranění 17 miliard barelů ropy ze světového trhu a způsobilo by její nedostatek v Asii, ale i v Evropě i Severní Americe. A tím i stoupající cenu.
Děláme novinařinu, která Česko propojuje se světem. Nic z toho ale nejde bez vás. Jsme malá redakce, která si nehraje na nic víc, než čím je – ale ví, že odvést světovou práci jde i z Česka, když za vámi stojí komunita, která to vidí stejně. Podpořte Voxpot měsíčním předplatným a neztraťte se v rozbouřeném světě.
Saúdská Arábie už na začátku 80. let kvůli dlouhodobé obavě z chování Íránu spustila ropovod z východu země na západ do Rudého moře, jehož kapacita je pět milionů barelů denně. Další spustily Spojené arabské emiráty – obchází úžinu a na pobřeží Arabského moře dokáže dopravit dalších 1,5 milionů barelů.
Ani jeden z ropovodů ale aktuálně nemá příliš volných kapacit. Celkově mohou navýšit přepravu o nějakých 2,6 milionu barelů, zatímco po moři jich putuje denně zhruba 20 milionů. Nahrazení námořního vývozu z Perského zálivu skrze ropovody tak nepřipadá v úvahu.
Investiční banka Goldman Sachs odhaduje, že když Írán aspoň částečně své pohrůžky naplní, může cena ropy vyskočit ke 110 dolarům za barel. To by bylo srovnatelné s nárůstem po ruské invazi na Ukrajinu.
Koho by uzavření zasáhlo nejvíc
Zavření úžiny nemá být podle íránských představitelů jen odplatou za americké útoky, ale také za mlčení světa v reakci na zásadní porušení mezinárodního práva, které podle Teheránu představuje americký útok na jaderná zařízení v zemi.
I když nejsilnější prohlášení k hrozbě uzavření úžiny slyšíme ze Spojených států, existují země, pro které by mělo ještě vážnější následky. Podle údajů analytické společnosti Vortexa odsud naprostá většina ropy i zemního plynu proudí do Číny, Indie a dalších asijských zemí – například do Japonska nebo Jižní Koreje.
Celkově má jít o zhruba 82 procent exportu ze Zálivu. Evropa a Amerika odebírají jen velmi malý podíl. Čína je na ropě proudící touto cestou závislá zhruba z jedné třetiny, hůř je na tom se zhruba polovinou ropy a šedesáti procenty plynu Indie a nejzávislejší jsou právě Korea nebo Japonsko.
Pro státy Zálivu zároveň představuje export ropy klíčový zdroj příjmů a íránský režim by proti sobě tímto krokem poštval kromě klíčových globálních hráčů i ty regionální.
Prakticky jediným spojencem, který Íránu v tomto ohledu zůstává, je Rusko. U něj se v posledních dnech stále víc přetřásá, že je na hraně ekonomické recese, a stoupající cena ropy a plynu pro něj může být dobrou vzpruhou.
Rusko zároveň v lednu podepsalo s Teheránem dohodu o strategickém partnerství. Už dříve jsem říkal, že ani Rusko teď není pro zemi nejnadějnější spojenec a jeho podpora zůstává spíš slovní.
Jak může Írán úžinu uzavřít?
Podle mezinárodního práva mohou země jakožto své teritoriální vody kontrolovat dvanáct námořních mil neboli dvaadvacet kilometrů moře od svého pobřeží. V nejužším místě tak spadá námořní cesta Hormuzským průlivem plně pod kontrolu Íránu a Ománu.
Proplout úžinu s velkou lodí bez využití íránských teritoriálních vod prakticky není možné.
Přesto od začátku konfliktu dostávají námořní kapitáni v oblasti pokyny, aby se drželi co nejblíž ománských břehů a do íránských vod vplouvali co možná nejméně. Omán je sice spojencem Íránu, nicméně v otázce Perského zálivu se snaží působit jako konstruktivní síla, která nemá jakýkoli zájem na blokádě svobodné plavby.
A právě ta je zde klíčová i z hlediska mezinárodního práva – mezinárodní úžiny po celém světě podléhají právu na svobodnou plavbu. I když Írán ani Spojené státy nepodepsaly Konvenci OSN o právu na moři, uzavření úžiny by bylo téměř jistě vykládáno jako porušení mezinárodního práva a akt agrese.
Samotné uzavření Íránem je nicméně technicky možné. Nejefektivnější cestou je zaminování úžiny pomocí lodí a ponorek a následná kontrola pomocí raket z vody i břehu. Íránské síly mohou poměrně snadno útočit jak na vojenské, tak civilní lodě, které by se úžinou pokusily proplout. Jen by to nejspíš nezůstalo bez rázné odezvy.
Írán v minulosti hrozil uzavřením úžiny opakovaně. Vícekrát ji používal jako páku pro vyjednávání o své bezpečnosti i sankcích, ale nikdy ji plně neuzavřel. Několikrát se však kvůli minování tamních vod nebo částečnému blokování plavby dostal do konfliktu se Spojenými státy – například v roce 1988 vedla blokace k potopení pěti íránských lodí.
Rozhodná reakce na takový krok se očekává i v případě, že by se Írán rozhodl úžinu zablokovat tentokrát. Zároveň je kvůli dopadu na globální ekonomiku těžké očekávat, že by se v tomto případě mezinárodní společenství postavilo za Teherán.
Experti a expertky zatím odhadují, že by ceny ropy mohly v důsledku uzavření cesty okamžitě narůst zhruba o třicet až padesát procent. To by mělo za následek globální nárůst cen za výrobu a transport zboží.
A tady už přichází jedna z největších hrozeb všech vlád po celém světě: inflace, která by mohla zasáhnout i klíčové země a uskupení, jako je Čína, USA, Indie nebo Evropská unie. Čím déle by byly úžiny blokované, tím drtivější ekonomický dopad bychom pocítili.
Íránu se sice zatím nepodařilo stvořit jadernou zbraň a svět stále čeká na odhad, jestli jeho jaderné kapacity byly kompletně zničeny. Hormuzská úžina nicméně stále zůstává ekonomickým jaderným kufříkem v rukou Teheránu.
