Stát Izrael pod vládou Benjamina Netanjahua je na Západě stále častěji kritizován pro svou agresivně nacionalistickou politiku. Podpora na mezinárodní scéně, především v USA, je přitom pro židovský stát klíčová. Na kritiky jeho vlády se tak můžou během chvíle sesypat kompromitující informace z minulosti nebo obvinění z antisemitismu. Zaměřili jsme se na to, jak fungují démonizovaní i podceňovaní lobbisté Izraele.
„Izraelská lobby“ je citlivý pojem obestřený celou řadou vzájemně protichůdných mýtů. Zatímco podle řady lidí žádná systematická lobbistická aktivita ve prospěch Státu Izrael neexistuje, jiní jsou přesvědčeni, že tato lobby ve stylu konspirací o „židovském spiknutí“ zcela ovládá americkou politiku. Ani jedna z těchto představ samozřejmě neodpovídá realitě, ačkoli o vlivu na americkou, britskou a ostatně i českou politickou scénu nemůže být pochyb.
Navzdory široce rozšířené představě není izraelská lobby jedna konkrétní skupina či organizace, nýbrž jde o jakýsi konglomerát nejrůznějších skupin a ideologických směrů, jejichž zájmy nejsou nutně vedeny shora a často za nimi ani nestojí izraelská vláda – její součástí mohou být rovněž sympatizanti, aktivisté, případně celé organizace a think-tanky.
Činnost některých organizací sestává především ze špehování propalestinských studentů, na které se buď najde něco kompromitujícího z minu, nebo se o nich šíří zcela smyšlené pomluvy.
Izraelská lobby je vlivná právě z toho důvodu, že s židovským státem v zahraničí sympatizuje mnoho lidí, kteří se pak z přesvědčení angažují v jeho prospěch. Motivací pro ně může být pochopitelně judaismus nebo etnický původ, časté je však také spojenectví na základě představy o sdílených hodnotách: jde například o oblíbené tvrzení, že Izrael je „jediná demokracie na Blízkém východě“. Nejen ve Spojených státech jsou nakonec pro židovský stát významným spojencem křesťanští sionisté, kteří nejčastěji pochází z řad evangelikálů.
Ve vysoké politice
Činnost izraelské lobby bychom mohli obecně rozdělit do dvou základních oblastí. První jsou snahy ovlivňovat vysokou politiku, jejichž praktické fungování přiblížil investigativní dokumentární film The Lobby z dílny anglické sekce kanálu Al Džazíra. Novinářům se v něm podařilo proniknout přímo do jednotlivých lobbistických skupin a získat na skrytou kameru výpovědi lidí, kteří pro ně pracují.
David Ochs, zakladatel skupiny HaLev, která shání mladé lidi pro výroční konferenci nejvýznamnější proizraelské lobbistické organizace AIPAC (American Israel Public Affairs Committee, česky Americko-izraelský výbor pro veřejné záležitosti), se například ve filmu dušuje, že senátoři a poslanci bez jejich peněz nehnou ani prstem. Craig Holman z iniciativy Public Citizen, která usiluje o reformu lobbingu v americké politice, vysvětluje, jak funguje uplácení zákonodárců, aby hlasovali ve prospěch Izraele.
Podívejte se také na naši reportáž z Izraele:
Na fundraisingovém večírku se nejprve vyberou peníze, ne však přímo jménem organizace AIPAC, ale různých zástupných organizací. Ty se následně rozdělí mezi několik desítek jednotlivců, kteří pak nabídnou politikovi stejnou částku, pokud bude prosazovat jejich požadavky. Tím, že se suma peněz rozdělí mezi jednotlivce, může daná organizace darovat politikovi obnos peněz nad rámec povolené částky. Výsledkem tohoto procesu je značný vliv proizraelské lobby na politické reprezentanty, který v magazínu New Yorker anekdoticky popsal novinář Jeffrey Goldberg. Ředitel AIPAC Steven Rosen před něj měl na společné večeři položit ubrousek a prohlásit, že by na něm „během čtyřiadvaceti hodin mohl mít podpisy sedmdesáti senátorů“.
Izraelská lobby na druhou stranu není politicky všemocná a rozhodně se nedá říct, že by každou situaci dokázala otočit ve svůj prospěch. Jako příklad z nedávné historie můžeme uvést uzavření dohody o íránském jaderném programu (JCPOA). Administrativa Baracka Obamy byla přesvědčena, že tato dohoda je z hlediska národní bezpečnosti výhodná pro Spojené státy, a nic s tím nezmohl ani silný nesouhlas Izraele, který vyvrcholil provokativní návštěvou premiéra židovského státu v Kongresu.
Podobné případy bychom našli i v dávnější historii, jako když Jimmy Carter tvrdě zatlačil na tehdejšího izraelského předsedu vlády Menachema Begina, aby podepsal příměří s egyptským prezidentem Sadatem. Begin v jednu chvíli začal vyhrožovat ukončením mírových rozhovorů. Na to tehdejší americký prezident opáčil, že v takovém případě bude apelovat na Izraelce, aby vyslovili nedůvěru Beginově vládě. Carterovo upozornění stačilo k tomu, aby si izraelský premiér svoje plány rozmyslel.
Informační válka
Druhou základní oblastí činnosti izraelské lobby jsou aktivity spojené s ovlivňováním veřejného mínění, což bychom jinými slovy mohli nazvat informační válkou. Na mediální scéně byla zvláště aktivní proizraelská nezisková organizace The Israel Project (zkráceně TIP), která zanikla v roce 2019. TIP měla kanceláře ve Spojených státech a v Izraeli, kam zahraničním novinářům organizovala zájezdy a nabízela například i výlety helikoptérou. Organizace také dokázala úspěšně dostat informace a jejich interpretaci do médii.
Jako typický příklad by bylo možné uvést diskurz ohledně tunelů v Gaze, jimiž Izrael obhajoval intervenci v létě roku 2014. V západních médiích se často opakovala teze izraelské vlády, že Hamás vybudoval tunely, kterými se snaží napadat civilisty za hranicemi pásma Gazy. Že se ve skutečnosti žádný takový útok proti civilistům nikdy neodehrál, přiznali po válce sami Izraelci. Vypuštěná falešná informace se nicméně ujala a dodnes se u izraelských zásahů v Gaze používají obdobné argumenty.
Čtěte také: Konec zbraní do Saúdské Arábie a pokračující podpora Izraele. Jaké má Biden plány na Blízkém východě?
Mimořádně důležitou frontou zmíněné informační války se stalo rovněž prostředí amerických univerzit, kde je od druhé poloviny nultých let stále aktivnější propalestinské hnutí BDS, neboli Boycott, Divestment and Sanctions. BDS usiluje o prosazení sankcí vůči Izraeli a izraelským firmám, dokud bude Izrael okupovat palestinská území. Stát Izrael toto úsilí považuje za hrozbu, na boj s aktivismem za lidská a občanská práva se tedy zaměřily nejen proizraelské skupiny, ale i samotná izraelská vláda.
Mimo již zmíněnou lobbistickou skupinu AIPAC se dnes na univerzitních kampusech angažuje organizace Stand With US, která je úzce napojena na vládu židovského státu. Uskupení s názvem Israel Campus Coalition se pak přímo specializuje na informační válku na americké akademické půd§úě. Tyto organizace jsou často vzájemně provázané a ve svém fungování se různě doplňují. Jejich činnost sestává především ze špehování propalestinských studentů, na které se buď najde něco kompromitujícího z minulosti, co lze účelově použít k jejich diskreditaci, nebo se o nich šíří zcela smyšlené pomluvy. Kromě osvědčené strategie obviňování z antisemitismu není výjimkou přičítat mladým aktivistům sympatie k organizacím jako je palestinský Hamás či libanonský Hizballáh.
Dokumentární snímek The Lobby ukazuje, jak se tyto cíle hanlivých kampaní následně stávají obětí kyberšikany. Anonymní internetový projekt Canary Mission financovaný proizraelskými skupinami zašel dokonce ještě dál, když aktivisty hnutí BDS varoval, že jejich postoje budou mít neblahý vliv na jejich profesní uplatnění. Ve zmíněném dokumentu hovoří lidé z lobbystických organizací zcela otevřeně o „ničení životů“ propalestinských aktivistů.
The Lobby mimochodem odhalil, že se na špehování studentů podílel i americký think-tank Federation for Defense of Democracies (FDD), který měl přímé napojení na bývalého Trumpova poradce pro národní bezpečnost, protiránského jestřába Johna Boltona. Pro český diskurz je zajímavé uvést, že například Jakub Janda, ředitel českého think-tanku Evropské hodnoty, doporučoval FDD jako jeden ze spolehlivých zdrojů pro sledování „íránské hrozby“.
Mimo Spojené státy
Británie čelí podobně závažným zásahům izraelské lobby do politiky jako její zámořský spojenec. Asi nejcitlivěji se to projevilo v opoziční Labour Party poté, co se jejím lídrem stal socialista a dlouholetý odpůrce izraelské okupace Jeremy Corbyn. Nejde však jen o jeho osobu. Televize Al Džazíra, která natočila investigativní dokument o britské politice, odhalila, jak se vysoko postavený zaměstnanec izraelské ambasády Šaj Masot snažil „odstranit“ britské politiky pomocí kontaktů v proizraelských skupinách napojených na labouristy i na konzervativce (Labour Friends of Israel a Conservative Friends of Israel).
Největší zájem médií upoutaly Masotovy snahy politicky zlikvidovat konzervativního náměstka ministra zahraničí Alana Duncana, který byl kritikem izraelských ilegálních osad na Západním břehu. Izraelská ambasáda v Británii se také snažila sesadit propalestinskou předsedkyni Národního svazu studentů (NUS) Maliu Bouattiu. Masotovo odhalení vyvolalo skandál a Izrael nakonec zaměstnance svého velvyslanectví poslal domů dřív, než stihly zareagovat britské bezpečnostní orgány.
Na činnost izraelské lobby je ale možné narazit rovněž v České republice, které má s židovským státem historicky nadstandardní vztahy a i dnes je na politické scéně možné narazit na jeho věrné spojence. Týká se to především prezidenta Miloše Zemana, který jako první český státník promluvil v izraelském Knesetu (tedy parlamentu) a dvakrát vystoupil na konferenci organizace AIPAC. V roce 2018 tato lobbistická skupina dokonce pořádala galavečer přímo na Pražském hradě.
Česká republika má také mimořádně početnou proizraelskou parlamentní skupinu, jež naposledy tvrdě kritizovala otevřený dopis dvou minulých a současného ministra zahraničních věcí – Karla Schwarzenberga, Lubomíra Zaorálka a Tomáše Petříčka – vymezující se proti plánované anexi území na Západním břehu. V Česku navíc sídlí pobočka křesťanské sionistické organizace Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém, jejichž akcí se pravidelně účastní čeští politici, například Daniel Herman, Pavel Bém nebo Přemysl Sobotka.
Se sílícím odporem západní veřejnosti proti stále agresivnější politice Izraelské vlády může intenzita činnosti proizraelských sil v jednotlivých zemích klesat. Konec blízkovýchodního konfliktu je však zatím v nedohlednu a tudíž je potřeba počítat s tím, že bude v mezinárodní politice i nadále hrát svou roli.
