„Kdo nesouhlasil, zmizel.“ Takhle turecký režim likvidoval odpůrce, Sobotní matky za ně stále bojují

Na Galatasaray Meydani v samém centru Istanbulu panuje nezvyklý klid. Je sobota, poledne. Stojím uprostřed náměstí, kolem mě proudí davy turistů, třídou İstiklal, která místo protíná, co chvíli projede tramvaj, a z podniků lemujících ulici pokřikují zmrzlináři. Jak říkám – vlastně klid. Oproti stovkám předešlých sobot se tu totiž tentokrát nekoná protest, který končívá policejním zátahem a zatčeními.

„Rozhodli jsme se akci pro dnešek zrušit. Z praktických důvodů – kdyby nás zase zatkli, možná bychom nemohli jít zítra k volbám. Ty jsou z dlouhodobého hlediska důležitější,“ říká mi o chvíli později Macide Oçak. Sedíme o pár ulic dál v zasedací místnosti istanbulské pobočky Asociace pro lidská práva (İHD) a popíjíme černý čaj z typických zaoblených sklenek. Ten je nutností.

Macide je drobná padesátnice s dlouhými vlasy a dívčím úsměvem. Stojí v čele iniciativy Cumartesi Anneleri, tedy „Sobotních matek“, která funguje skoro tři dekády a turecké vládě už způsobila nejednu vrásku na čele. Postupem let se totiž z protestní skupiny stal symbol protivládního odporu a boje za lidská práva.

„Známe pachatele, kde jsou zmizelí?“

Původně se Sobotní matky soustředily na dvě velká témata: náhlá zmizení blízkých osob a politicky motivované vraždy. Začaly se scházet v roce 1995 a od té doby se týden co týden dožadují tří věcí: pravdy, spravedlnosti a odpovědnosti. Technicky se však jejich historie táhne ještě mnohem hlouběji do minulosti – stejně jako záznamy týkající se zmizelých osob.

Úřady jim odpověděly, že o hledané osobě nic neví. A pak jim vyhrožovaly. Hledání zmizelé osoby mohlo nakonec vést ke zmizení hledajícího.

Lidé mizeli v roce 1915, pak po ustavení republiky o osm let později nebo třeba v 80. letech po vojenském pokusu o převrat. „Tehdy se nucená zmizení stala běžnou praxí, v devadesátkách se pak děla už systematicky. Asociaci pro lidská práva v té době chodily den co den zprávy o zmizelých osobách – například mezi lety 1994 a 1995 bylo takových zmínek přes 500,“ vysvětluje mi Macide, zatímco si ukusuje z malého kousku cukroví, které leží v krabici na stole.

Rodiny i přátelé pátrali po svých milovaných a blízkých – bez výsledku. „Žádali úřady o informace, ty jim ale odpověděly, že o hledané osobě nic neví. A pak jim vyhrožovaly – státní orgány se je prostě snažily umlčet,“ popisuje Macide, jak tento „nevysvětlitelný“ fenomén probíhal, a dodává, že vůbec nejhorší situace byla v kurdských oblastech. „Hledání zmizelé osoby mohlo nakonec vést ke zmizení hledajícího.“

Čtěte také: Vůně pečených kaštanů a touha po změně. „Proč nezkusit jiného prezidenta?“ zní z Istanbulu

Turkyně má s pátráním po zmizelém blízkém sama zkušenost. V paměti jí navždy zůstane 21. březen 1995, kdy takto přišla o svého bratra. „Naposledy vím jen to, že byl ve vazbě,“ upřesňuje. Pátrání po Hasanovi, jejím bratrovi, nakonec vedlo k založení Sobotních matek – tedy i k hledání dalších zmizelých osob.

„O 58 dní později jsme našli bratrovy ostatky na hřbitově pro neidentifikované osoby. Z pátrání po něm se pak stal takový symbol – náš příběh se dostal ven k dalším lidem, ve velkém se o něj zajímal turecký tisk. Setkali jsme se s dalšími rodinami a blízkými zmizelých a rozhodli se, že s tím musíme něco dělat,“ popisuje vznik Sobotních matek Macide.

Rodiny se pak začaly scházet na náměstí Galatasaray. Každou sobotu v poledne uspořádaly protest, kdy se s fotografiemi zmizelých a bannerem „Známe pachatele, kde jsou zmizelí?“ posadily na dlažební kostky a v tichu kolemjdoucím připomínaly smutné osudy vyobrazených obětí. Každé takové sezení je věnované jednomu konkrétnímu člověku, který „byl zmizen“. Lidé pak sdílejí zprávy o vývoji jednotlivých kauz, zorganizují na místě tiskový brífink – a v tichosti se zase rozejdou.

„Jde o rušnou, dobře dostupnou oblast – chtěli jsme, aby se téma dostalo k dalším lidem. Aby věděli o tom, kolika osob se taková zmizení týkají,“ podotýká Turkyně. Kolika skutečně, není jasné. Podle jedné ze studií jde ale o více než 1300 lidí – a to za období mezi lety 1980 a 2013.

Zákaz protestovat

V současnosti se kolem Sobotních matek pohybuje pestrobarevná skupina jejích stoupenců. I proto si iniciativa – i přes zažité „matky“ – říká raději Sobotní lidé. Její řady se totiž z rodinných příslušníků a matek hledající své potomky už dávno rozrostly. Což nakonec dokazuje i osazenstvo stolu, u kterého popíjíme černý čaj.

Došlo to tak daleko, že na Galatasaray je už zcela zakázáno protestovat. Místo má svůj význam, lidé si jej už spojují se Sobotními matkami.

Kromě Macide je tu ještě dobrovolník Nazım, akademik, který pomáhá s překladem rozhovoru. Potom žena, která v parlamentních volbách, jež se konaly souběžně s prvním kolem těch prezidentských, kandidovala za Republikánskou lidovou stranu (CHP). „Ale ze zadních pozic, takže spíš nemá šanci,“ upřesňují ostatní, neboť tu sedíme ještě před tímto hlasování. Jako poslední vchází do zasedačky vysoká blondýna s olivovou pletí, která se představí jako Milena – rodiče ji prý pojmenovali podle československé novinářky Mileny Jesenské.

Iniciativa se rozrostla a funguje už déle než 28 let – blíží se k 950. sobotě, kdy na náměstí Galatasaray vyrazila. Letitá snaha upozornit na zmizení přinejmenším stovek osob a dosáhnout spravedlnosti se ale neobešla bez překážek. Sobotní matky a jejich podporovatelé si prošli momenty, kdy prostě protestovat nemohli, či jim v tom bylo aktivně bráněno. Třeba jako právě teď.

Od roku 2018, od 700. soboty, se hnutí opět potýká se zákazy ze strany úřadů ovládaných prezidentem Erdoğanem, s policejním násilím a represemi. Každou sobotu, kdy aktivisté přijdou na náměstí, tam na ně čekají těžkooděnci se štíty a helmami, opodál stojí autobusy pro zadržené. Jak jsem se pak po návratu do Česka dozvěděla, jinak tomu mimochodem nebylo ani týden po prvním kole voleb, tedy o 947. sobotě protestu. Stejně jako posledních bezmála 250 týdnů policisté vzali protestující do vazby.

Her hafta olduğu gibi yine Cumartesi anneleri “Gözaltına alındı. pic.twitter.com/KVnkefiYuo

— Alevi Haber Ağı (@AgiAlevi) May 20, 2023

„Došlo to tak daleko, že na Galatasaray je už zcela zakázáno protestovat. Místo má svůj význam, lidé si jej už spojují se Sobotními matkami. Takže nese velkou politickou symboliku,“ přidá se do konverzace Nazım.

Později se jdu o jeho slovech přesvědčit – náměstí je i nadále zčásti oplocené, stále tam čekají připravené kordony ozbrojených složek. Na podobnou podívanou potom narazím i na jiných místech. Státní orgány dávají lidem jasný signál, že protestovat se nevyplácí. A o nějaké spravedlnosti ze strany justice pak nemůže být řeč.

Muž, který se dojal

Jak jsem už zmínila, není to poprvé, co se Sobotní matky musejí potýkat s represemi. „Už v letech 1998 a 1999 čelila většina matek systematickým policejním útokům, trávila čas ve vazbě – a to navzdory vážným zdravotním problémům, kterými některé trpěly. Třeba rakovinou. A drženy byly v příšerných podmínkách, které jejich zdraví rozhodně nepomáhaly,“ vypráví Macide. Před přelomem tisíciletí se iniciativa odmlčela. Na jednu dekádu.

V roce 2009 se ale Sobotní matky zase začaly scházet. Ne že by počty zmizelých narůstaly, dlouhodobě se naopak držely velmi nízko. Iniciativa se na náměstí Galatasaray vrátila v reakci na soudní proces s ilegální organizací Ergenekon, který následně ukončil více než půlstoletí dlouhou nadvládu armády. A za mříže na doživotí poslal 17 významných figur z vojenského establišmentu, akademie, médií a politiky.

„Někteří z těch, co stanuli před soudem, byli zodpovědní i za některá zmizení. Patřili mezi pachatele, byli to lidé z armádních a policejních složek. A o to nám přece šlo – dostat je před soud,“ připomíná Macide heslo protestů. Jenže z těchto zločinů souzeni nebyli, ačkoliv důkazy a všechny potřebné dokumenty byly k dispozici. Aktivisté tak opět vyrazili na náměstí v centru Istanbulu a týden co týden podávali trestní oznámení týkající se pokaždé jiného konkrétního případu.

Setkali se s odlišným přístupem než před deseti lety. V roce 2011 je dokonce přijal – v té době jako premiér – i Recep Tayyip Erdoğan. „Tehdy nám řekl: ‚Váš problém je i problém mého kabinetu.‘ Na schůzce s námi a dalšími obránci lidských práv slíbil, že s tím něco udělá,“ vzpomíná Macide.

Nynějšího prezidenta, jemuž nyní nedělá problém potírání občanských i lidských práv, totiž vzal za srdce příběh jedné staré ženy, která svůj dům za posledních mnoho dekád ani jednou nepřemalovala. Kdyby se náhodou vrátil její ztracený syn.

Čtěte také: I po ničivém zemětřesení je Erdoğan za stavitele. Kurdský východ Turecka ale patří opozici

„Dojala stejného muže, který si na nás o sedm let později, kdy parlamentní systém proměnil na prezidentský, hezky došlápl,“ vrtí hlavou lidé u stolu s odkazem na každotýdenní policejní zátahy.

„Věděli jsme, že mu jde jen o zajímavou položku do předvolební kampaně. Ale nám zase šlo o to dostat případy zmizelých do vládní agendy. Erdoğan později ustavil parlamentní skupinu, která tři měsíce vyšetřovala zmizení syna té ženy. A ukázalo se, že ačkoliv úřady dlouhé roky tvrdily, že Cemil Kırbayır uprchl z vazby a posléze i ze země, ve skutečnosti byl mučen a zavražděn státními orgány. Nakonec ale soud případ uzavřel, neboť byl už dávno promlčený,“ pokrčí rameny Turkyně.

Gözaltına alınan kayıp yakınları ve hak savunucuları serbest bırakıldı.
Kayıplarımızı aramaktan ve kayıplarımızla buluşma mekanımız Galatasaray'ın açılması talebimizden vazgeçmeyeceğiz.#CumartesiAnneleri947Hafta pic.twitter.com/t62nX9osJc

— Cumartesi Anneleri (@CmrtesiAnneleri) May 20, 2023

Sobotní matky s jejich sympatizanty tak s protestními akcemi pokračovali. Jubilejní 500. sobota přitáhla na Galatasaray deset tisíc lidí, o sto sobot později se na náměstí ukázalo více než pět tisíc osob – i přesto, že se 600. protest konal v době nouzového stavu způsobeného pokusem o státní převrat.

Tajní? Ti jsou všude

Najednou se všichni začnou zvedat. Pokračovat prý budeme „až potom“. „Pro vězně, kterým není poskytnuta potřebná lékařská péče, tu pořádáme happening. Angažujeme se jako dobrovolníci i v jiných kampaních – bojujeme proti porušování lidských práv ve věznicích, proti rasové diskriminaci – dalo by se říct, že se pod hlavičkou İHD soustředíme na lidská práva v plném rozsahu,“ říká mi za pochodu akademik Nazım. Je vysoký, má šedivé rozježené vlasy a výbornou angličtinu.

Je to rychlá akce. V úzké ulici před pobočkou této asociace se s fotografiemi nemocných vězněných seřadí asi 18 osob. Nejsou sami, zleva i zprava opodál čekají skupiny těžkooděnců i zcela jasných „tajných“ policistů, kterých může být klidně k padesátce. Tu a tam projede taxi nebo projde kolemjdoucí, absolutně bez zájmu o dění okolo.

Vše trvá jen pár minut. Z řad aktivistů promluví do megafonu dvě ženy, které poklidně přečtou jména vězňů a tiskovou zprávu – tajní si mezitím projevy natáčejí a analyzují každé slovo. Prostě hlídají, co je řečeno na veřejnosti. „Policistů v utajení jsou tu po celém městě mraky, dávejte si pozor. Nesnáší novináře, zvlášť ty západní,“ varuje mě později Nazım.

Happening byl sice rychlý, poukázal ale na další z mnoha útlaků, kterým Turecko čelí. Terč má na zádech prakticky každý, kdo se vůči režimu vymezuje. „Neustálá přítomnost policistů nás má zastrašit, umlčet. Dovedu si představit, že to některé lidi odradí, takže se stáhnou. Ale my jsme začali protestovat před 28 lety… My už nemáme co ztratit,“ pousměje se hořce Macide opět v klidu u čaje. Na stole stojí další horké, baňaté sklenky.

„Za poslední tři dekády se sice metody režimu proměnily, náš cíl je však stále stejný. A neustaneme. Já jsem už druhá generace Matek – ta první je již stará, o některé původní členky jsme už přišli. Teď stárnu i já a sleduji, jak se do boje zapojují i naše děti,“ říká Turkyně. A stejně jako se Sobotní matky inspirovaly argentinskými Plaza de Mayo Madres, samy jsou inspirací pro další bojovníky za lidská práva v regionu.

Kdokoliv, kdo bude trvat na svých právech a požadovat spravedlnost, bude Erdoğanem zastaven. Tak je tomu už teď, a prezident se tím ani netají.

Ačkoliv ke zmizením docházelo zejména v 90. letech, od roku 2016, onoho neúspěšného puče, zase tato praktika získala pozornost veřejnosti i médií. „Víme o lidech, kteří se prostě vytratili, neměli jsme o nich žádné zprávy po dlouhé měsíce. A pak se najednou objevili na policii, na protiteroristickém. Říká se, že je drželi v tajných detenčních centrech – ta jsou prvním krokem k nedobrovolnému zmizení,“ upozorňuje Macide Oçak.

Nelze tedy říci, že by se teď v Turecku pod vládou Recepa Tayyipa Erdoğana nic nedělo. V hledáčku se může objevit kdokoliv, nejen jasní odpůrci prezidentovy politiky. „Vesničané, kteří se snaží zabránit výstavbě elektrárny nebo přehrady v jejich rodišti, ochránci zvířat, rodiny těch, kteří byli zavražděni na pracovišti,“ vyjmenovávají lidé u stolu. Nemluvě o LGBTQ+ lidech, proti nimž režim také tvrdě zakročil. Těm všem a mnohým dalším hrozí zatčení, popotahování a násilí.

Čtěte také: Erdoğan může volby prohrát, panují ale obavy, že z funkce neodejde, říká turecký politolog

„Jak by to pokračovalo, pokud by se Erdoğan udržel u moci?“ ptám se. Nazim rychle řekne něco turecky a teatrálně zaklepe na stůl. Překlad netřeba. „Kdokoliv, kdo bude trvat na svých právech a požadovat spravedlnost, bude násilně zastaven. Tak je tomu už teď a ani se tím netají,“ uzavírá šéfka Sobotních matek.

Od setkání uplynuly dva týdny a v neděli se v Turecku koná druhé kolo prezidentských voleb. Dovedu si představit, že pokud v istanbulských kancelářích İHD panovalo napětí už v polovině května, nyní bude ještě stonásobně silnější. Kdoví, koho a jakou budoucnost si Turecko nakonec vybere. A zda nebude nedělní vyhlašování sčítání hlasů černou hodinou pro lidská práva.