Politika

10. 01. 2024, 06:15

„Můj idol? Adolf Hitler.“ Vydali jsme se na setkání švédských ultranacionalistů

Jolana Humpálová

Gustav Kasselstrand, předseda Alternativy pro Švédsko, na setkání se svými stoupenci ve Stockholmu. Foto: Jolana Humpálová / Voxpot

Krajní pravice nabírá ve Švédsku na síle, v parlamentu dokonce drží jedna z takových stran druhý nejvyšší počet křesel. Jak vypadalo setkání členů a členek ultranacionalistického seskupení Alternativ för Sverige? A co znamená být „pravý Švéd“?

Reportáž je prvním ze dvou textů o stockholmské, potažmo švédské realitě. O růstu krajní pravice i o životě imigrantů ve Švédsku a jejich integraci. V tomto textu se Jolana Humpálová vydává mezi členstvo ultranacionalistické strany Alternativ för Sverige. V tom příštím pak vyrazí do Husby, sousedství na periferii Stockholmu, kde bude pátrat po tom, zda se „integrace nepovedla“, tak jak tvrdí někteří politici.

Gamla Stan, ostrovní srdce Stockholmu, nabírá se setměním nový rozměr. Historické uličky, kterými přes den proudí davy turistů i politiků, najednou působí jinak. Přes den jimi, když máte štěstí, prosvěcují paprsky slunce, teď ale potemněly. Kromě pouličních lamp je osvětlují jen výlohy místních podniků lákajících na horký nápoj a něco k snědku. 

Taková je i hospůdka v samém středu ostrova, kde se dnes scházejí členové krajně pravicové Alternativy pro Švédsko (Alternativ för Sverige, AfS). Nejde o žádné speciální setkání – jen pravidelné pivo, při kterém členstvo ze Stockholmu a okolí probere aktuální témata i směřování strany. Ideální – otázek mám sama spoustu. AfS je sice malá politická strana bez přímého vlivu, zrcadlí ale tendence čím dál větší části švédské, rozdělené společnosti. A mě zajímá, co si vlastně lidé, kteří otevřeně vystupují proti imigrantům i dalším menšinám, myslí.

Poslechněte si také: PULS | Švédsko v krizi identity. Krajní pravice převlékla islamofobii za liberální hodnoty

S menší nervozitou sestupuji po vysokých schodech do suterénního prostoru. Nevím, co od místní společnosti čekat – jestli se mnou vůbec budou chtít lidé mluvit. Už před příjezdem do Stockholmu jsem totiž rychle pochopila, že ani švédské krajně pravicové kruhy nechovají k médiím velkou důvěru. Stran a hnutí, jako je AfS, jsem oslovila několik. Ozvala se ale jenom právě AfS.

Imigrace, zejména z muslimských zemí, je pro stranu tématem číslo jedna. 

Míjím bar a vstupuji do místnosti, která mě přenáší o dobrých pár století zpátky. Stojí tu dva velké jídelní stoly z masivu, zdi jsou ozdobeny historickými zbraněmi a artefakty. Celému prostoru o pár metrů dál dominuje sál s kamennou klenbou a všudypřítomnými středověkými nástroji. Začíná se postupně plnit – už za pár chvil, o sedmé večer, má sešlost začít. 

Alternativa pro Švédsko

Alternativ för Sverige je na švédském politickém poli docela nováček. Kasselstrand stranu založil s Williamem Hahnem v roce 2018 poté, co je spolu s dalšími 4 lidmi vyloučili z mládežnického hnutí úspěšnějšího krajně pravicového hráče: Švédských demokratů (SD). Ti drží druhý nejvyšší počet křesel v Riksdagu a na jejich podpoře stojí současná švédská vláda, která v roce 2022 nahradila osmiletý kabinet sociálních demokratů. AfS tehdy ve volbách neobsadila žádné mandáty v parlamentu ani komunálních radách. Jde nicméně o hlas, který dává legitimitu SD a do debaty vnáší ultranacionalistickou rétoriku. Staví se především proti imigrantům i islámu, prosazují mj. odchod Švédska z EU, swexit.

„Vy jste ta novinářka. Vítejte,“ přistupuje ke mně vysoký světlovlasý muž v modrém obleku s kravatou. Jmenuje se Gustav Kasselstrand a ultranacionalistické straně, která se tu má dnes sejít, předsedá. Právě s ním jsem byla před mítinkem v kontaktu – čas a místo setkání mi poslal až na poslední chvíli. Strana prý musí být opatrná a nemůže se otevřít jen tak leckomu.

„Teď budu mít projev a pak se potkáme na rozhovor,“ slibuje mi předseda a jde si podat ruku s dalšími příchozími. Je to docela zvláštní skupina lidí. Z drtivé většiny muži, všichni běloši. Někteří nenápadní, typicky v džínech, svetru a péřovce. Lidé, které potkáváte na ulici a jejich tváře si nezapamatujete. 

Pár mužů ale z davu vyloženě vybočuje. Své okolí sledují jen nedůvěřivě, na obličeji se jim usadil tvrdý výraz a holou hlavu i obličej mají potetované symboly krajní pravice, třeba keltským křížem. Přišli v bomberech – po jejich odložení sleduji přehlídku trik s nápisy jako „Anti-Antifa“ nebo „FasciNation“ (FašiNárod).

V momentě, kdy sál zcela zaplní nějakých pětatřicet, čtyřicet lidí, si Gustav Kasselstrand stoupne do jeho čela a místnost pomalu utichne. Předseda AfS spustí ve švédštině, kterou neovládám, tu a tam ale pochytím klíčová a nepřekvapivá slova: migranti, klima, queer a ideologie. Imigrace, zejména z muslimských zemí, je pro stranu tématem číslo jedna. 

„Gustav teď mluví o tom, že se ze Švédů stane menšina, pokud s tím nikdo nic neudělá. Že se tuhle proměnu současná vláda snaží zakrýt,“ tlumočí mi mezitím trpělivě tajemník a spoluzakladatel strany Per Sefastsson. „Víte, lidi o nás říkají, že jsme neonacisté. Ale my jsme normální Švédi,“ stěžuje si.

Zůstat švédskou většinou

Lídr Alternativy pro Švédsko řeční už skoro hodinu – promyšleně gestikuluje a poctivě hledá oční kontakt v publiku. Trpělivě vysedávám u jednoho z těch velkých dřevěných stolů v předsálí a dávám se do řeči s párem, který sedí kousek ode mě.

„Masová imigrace do Švédska už překročila veškeré hranice. Nakonec je z toho boj o právo na to, abychom ve vlastní zemi zůstali většinou,“ svěřuje se mi Johan, dvacátník se zářivě blonďatými vlasy a světlým plnovousem. Členem AfS je už od jejího založení – sedí u piva v předsálí a působí jaksi nad věcí. Jako by přišel vedení strany spíše jen podpořit, než hltat každé slovo.

Na mítink dorazil s Abbie, svou stejně světlovlasou přítelkyní, která je napůl Britka. „Když jsem se sem přestěhovala z Británie, hodně mě překvapilo, kolik ‚nešvédů‘ žije ve Stockholmu. Švédsko bylo prostě mnohem lepší zemí před nějakými, já nevím, 50 lety, kdy imigrace byla na mnohem nižší úrovni,“ myslí si mladá žena. 

Johan s Abbie / Zdroj: Jolana Humpálová / Voxpot

Řešení je podle Johana nasnadě. „Měli bychom přijít s plánem pro emigraci, kterým bychom migranty poslali zpátky, odkud přišli,“ nadhodil Švéd. Odvětím, že řada lidí jiného etnika se ve Švédsku přece narodila. Že mají stejná práva jako on.

„To je samozřejmě problém. Lidi, co se dostatečně integrovali, by tu asi do nějaké míry zůstat mohli. Ale pak je tu ono dilema: Švédi přece mají právo na to zůstat švédskou většinou,“ opakuje muž důrazně.

Být tak švédský jako skuteční Švédové

Skupina v sále se začíná hýbat – projev je u konce. Lidé si objednávají večeři, číšník zrovna nese růžový steak s bramborem a fazolkami a pivo teče proudem. Do řeči se pak dávám i s dalšími členy strany a ptám se na jejich postoje – ať už k otázce imigrace, která Švédsko v posledních letech pálí vůbec nejvíc, nebo ke změně klimatu či vstupu Švédska do NATO.

V rohu pod obrazy a zbraněmi sedí nad třetinkou Niklas, muž plnoštíhlé postavy v šedomodrém triku s krátkým rukávem. „Kdysi jsem byl fanoušek Švédských demokratů, uvědomil jsem si ale, že s jejich pohledy na věc už nesouhlasím,“ ujišťuje mě na úvod.

„Jsem třeba na rozdíl od nich naprosto proti vstupu Švédska do NATO. Vůbec v tom nevidím smysl,“ načne Niklas sám od sebe. „Jasně, vím, že je na Ukrajině hrozná válka. Té jsme se ale mohli vyhnout, kdyby v čele USA nebyl senilní Joe Biden. Navíc: Rusko je přece obklopené aliancí ze všech stran, ona ho ohrožuje!“

Na chvíli se odmlčí, a pak na mě vrhne pohled, který už dobře znám – zpravidla od lidí, co čerpají zprávy z dezinformačních webů. „Podle mě existují věci, které nemáme vědět. A mainstreamová média nám mezitím vymývají mozek,“ přemýšlí nahlas. „Osobně nemám Zelenského vůbec v oblibě, je zkorumpovaný,“ myslí si Švéd. Může mu být lehce přes 30.

Niklas odmítá vstup Švédska do NATO. Foto: Jolana Humpálová / Voxpot

Niklas se napije piva, nadechne a pokračuje: „No a pak je tu otázka imigrace. Když Švédští demokraté přišli do Riksdagu, slibovali, že tenhle problém napraví. V posledních pěti letech se ale najednou – třeba v porovnání s naší stranou – imigraci naopak otevřeli.“

Národní státy možná hranice mají, krajně pravicová rétorika ale nikoliv – s menšími obměnami cestuje napříč (západním) světem. Dozvídám se, že „imigranti nic nedělají, jen pobírají dávky“ a „nikdo nemá nic proti pracujícím lidem, vadí nám tahle srážka kultur“.

Konečně se s Niklasem dostáváme k jádru věci. „Lidé z muslimských zemí nesdílí naše hodnoty… My jsme několik stovek let před nimi, víte? Mohou tu žít, pracovat, snažit se asimilovat. Tak švédští jako skuteční Švédové ale nikdy nebudou. Musíme prostě zrušit imigrační úřad a začít lidi posílat zpátky. Integrace se nepovedla, ti lidi dělají, jako by pořád žili ve své rodné zemi. Kdyby sem aspoň přišli vzdělanci, ale tihle ekonomičtí migranti a falešní uprchlíci, kteří chtějí peníze zadarmo – to ne, toho už bylo dost.“

„V historii mám tři oblíbené osobnosti“

Večer pokročil a středověkým prostorem se rozléhají hovory členů a členek AfS čím dál hlasitěji. Společnost působí uvolněně. Lidé se baví o politice i každodenních záležitostech, z formálního stranického setkání je najednou obyčejný večer v hospodě. Soudím, že je čas odejít.

Do batohu si uklízím fotoaparát a oblékám se do kabátu: za 12 minut mi jede z nedaleké stanice metro. Pomalu se loučím s předsedou i ostatními, když mi do cesty vstoupí vysoký, tmavovlasý muž. „Taky bych vám rád něco řekl,“ zahlaholí sebevědomě a stoupne si blízko ke mně. V očích má zvláštní lesk, který zpočátku přisuzuji hlavně alkoholu. Ptám se ho obecně: co si myslí o současné situaci ve Švédsku?

Ani rodinné kořeny rozpínající se přes část zeměkoule, nebo možná právě ony, mu nestojí v cestě chovat hluboký, hmatatelný odpor k jiným etnikům.

„Švédsku dříve vládli globalističtí, levicoví, židovští agenti-konspirátoři. Tihle globalisté nyní přicházejí o svou moc, protože lidé se pomalu probouzejí. Je nás ale pořád málo, nemůžeme jít jen tak protestovat do ulic a mluvit tak, jako můžeme takhle v soukromí. Nicméně, většina lidí chce Švédsko švédské,“ říká zapáleně George, jak se mi muž představí. 

Sám není švédského původu – jeho otec je Syřan, matka Finka. Ani rodinné kořeny rozpínající se přes část zeměkoule, nebo možná právě ony, mu nestojí v cestě chovat hluboký, hmatatelný odpor k jiným etnikům. Zejména Arabům a Židům.

„Nechceme tu Afričany ani Araby, imigrace nás unavuje – nevede k ničemu dobrému a bere příležitosti původním obyvatelům. Židovští globalisté tuhle válku nevyhrají, i když se dost snaží – podívejte se na Itálii, Francii, Německo. To jsou všechno ztracené země. Ale příliv se zase jednou obrátí, stejně jako tomu bylo ve třicátých letech s oním rakouským malířem. Však on se ten rakouský malíř vrátí – duchem,“ dívá se na mě významně George. Nejspíš se chce ujistit, že narážku na Adolfa Hitlera chápu správně. 

George tvrdí, že většina lidí chce Švédsko švédské. Foto: Jolana Humpálová / Voxpot

Po dalším, stejně významném tichu vypínám diktafon. To Georgovi dodává kuráž a začíná vyprávět věci, které jinak na potkání zřejmě neříká: „Víte, v historii mám tři oblíbené osobnosti, které skutečně obdivuji. Ježíše Krista, potom Marka Aurelia kvůli jeho filozofii. A nakonec Adolfa Hitlera.“

Vyvalím na něj oči – nečekala jsem, že jméno diktátora nacistického Německa, ještě takhle explicitně, dnes večer padne. 

„Hitler miloval svůj lid a udělal by pro něj cokoliv. Popravdě? Je to můj idol, také bych rád jednou udělal takové velké věci,“ pokračuje George. Tvář mu ale najednou potemní a začne si mě prohlížet.

„Pro jaké médium že to vlastně píšete?“ ptá se. V té otázce cítím tlak, odpovídám, že pro české, nezávislé. George si dává načas a nakonec zcela otevřeně položí otázku: „Takže jste jedna z nás?“

Otázku, která zní jako výhružka, vstřebávám. Rychle zvažuji své možnosti – s vědomím toho, co mi právě řekl, a že jsem právě v suterénu uprostřed Stockholmu, odpovídám „ano, jsem“. „To je dobře. Nebylo by to poprvé, co se mezi nás někdo infiltroval,“ tyčí se nade mnou a já neuhýbám pohledem.

Teď je opravdu čas jít. S úsměvem, do kterého se už musím nutit, dávám ještě jedno krátké kolečko loučení. Metro mi dávno odjelo, i tak se ale snažím dostat co nejrychleji pryč. Vycházím na ulici s kamennou dlažbou. Prší.

„Falešné uprchlíky pošleme domů“

Na ubytování, daleko od George i středověké výzdoby, se snažím dát dohromady střípky všeho, co jsem právě v suterénu uprostřed historického města viděla a slyšela. Antiimigrační rétoriku jsem očekávala, velebení nacistického vůdce mě ale odzbrojilo. 

Myslela jsem si, že největším extrémem večera budou triko FasciNation a keltský kříž vytetovaný na holé lebce. Ne že bych dopředu nepředpokládala, že se mezi příznivci AfS najdou lidé, možná celkem dost lidí, kteří budou činy Hitlera a jeho režimu více či méně schvalovat. Takhle brutální upřímnost a oči svítící nadšením jsem ale prostě nečekala.

Nejsme nepřátelé islámu jako takového. Jsme nepřátelé islámu, který se usídlil ve Švédsku

Do ticha „svého“ pokoje si pouštím rozhovor, který jsem na mítinku udělala s Gustavem Kasselstrandem. Předseda AfS mi sebevědomě nastínil plány a cíle ultranacionalistické strany, která v předloňských volbách do parlamentu nezískala ani jeden mandát. A zároveň strany, vedle které chutná oficiální politika „obávaných“ krajně pravicových Švédských demokratů (SD) s kořeny v neofašistickém hnutí jako slabý čaj.

„Nejsme nepřátelé islámu jako takového. Jsme nepřátelé islámu, který se usídlil ve Švédsku,“ poukazuje Kasselstrand v rozhovoru. „Není to ani tak, že bych vůči muslimům na individuální úrovni choval nějaký despekt – můžu s nimi zapříst diskuzi. Ale nechci, aby tu islám získal jakoukoli váhu.“

Čtěte také: Na jejich mítincích už nacistické uniformy nepotkáte, i tak se Švédští demokraté vrací k extremismu

Nakonec se dostává k tomu, že islám podle něj nepředstavuje jediný problém. Potíž má s příchozími „z Afriky a jiných částí světa, kteří nežijí v harmonii se švédskou společností“. „Skoro všichni tito lidé nakonec skončili v chudobě, jako nezaměstnaní nebo i zločinci – Iráčané, Eritrejci a další. Hádal bych, že většinu z nich bychom poslali zpátky, odkud přišli,“ smetl předseda AfS otázku ze stolu.

Ve Švédsku žije podle OECD okolo dvou milionů imigrantů a uprchlíků, kteří tvoří asi 20 % celkové populace. Polovina z toho jsou ženy. Nejpočetnější skupinou jsou lidé ze Sýrie (9 % z celkového koláče), Iráku (7 %) a Finska (taktéž 7 %). Podle dostupných dat pobývalo v roce 2022 ve Švédsku 277 726 osob se statusem uprchlíka, nejčastěji ze Sýrie, Iráku a Afghánistánu.

I běžencům by mělo Švédsko podle Kasselstranda podat pomocnou ruku „jen opatrně“. „Je možné, že sem ti lidi přišli jako uprchlíci. Když se ale po pěti nebo deseti letech podíváte na situaci v jejich rodné zemi, obvykle je už úplně jiná, než byla v době odchodu,“ konspiruje předseda strany.

Gustav Kasselstrand na setkání ve Stockholmu. Foto: Jolana Humpálová / Voxpot

Fakt, že zejména ozbrojené konflikty v Afghánistánu a Sýrii měly nebo stále mají dlouhého trvání, v potaz nebere. Ostatně, institut uprchlictví obecně neustále podrývá: „Lidé, co sem přicházejí z těchto zemí, se prostě rozhodli, že v nich nechtějí žít. Že jsou příliš chudé.“

Nahlas vzpomínám na své loňské setkání se syrskými uprchlíky a uprchlicemi v Turecku. Do jednoho šlo o osoby, které měly při vzpomínkách na domovinu v očích slzy – zčásti ze stesku, zčásti ze strachu. O lidi, kteří se postavili proti režimu a v rodné zemi jim hrozilo bezprostřední nebezpečí.

Kasselstrand se netrpělivě zamračí – plán strany přece je „vyhodnotit každého jednotlivce zvlášť“. „Například Syřanům můžeme dát na výběr – buď se mohou vrátit do Sýrie, nebo do nějaké třetí země, s níž bychom podepsali dohodu. Něco na britský způsob, kde chtějí posílat lidi do Rwandy. Ti, kterým by v Sýrii něco hrozilo, by si vybrali tu cizí zemi. A ti, kteří nejsou ‚skuteční‘ uprchlíci, by odešli zpátky domů,“ reaguje na mě předseda AfS.

„Tohle se stane, když politici zradí obyčejné lidi

Imigrace platí ve švédské debatě za palčivé téma již dlouhé roky. Nepříliš úspěšně ji adresovali už sociální demokraté (SAP), kteří byli u vlády naposledy v letech 2014 až 2022. Nakonec, několik měsíců před podzimními volbami prohlásila nynější expremiérka Magdalena Andersson, že „integrace se nezdařila“.

Krajní pravici zhmotněné ve Švédských demokratech nakonec pomohla i otázka imigrace k výrazným ziskům v předloňských volbách. Máme-li pochopit růst této strany, potažmo krajní pravice jako celku, nejde jen o imigraci samotnou. Podle odborníka Daniela Poohla z organizace Expo souvisí růst švédské krajní pravice právě i s SAP. 

V posledních letech se ve Švédsku zvýšila kriminalita – rozšířilo se násilí gangů, do kterého se zapojují čím dál mladší osoby, často ještě děti.

„Obvykle se v těchto kruzích říká, že za revoluce v roce 1968 se mladí levičáci ujali moci nad univerzitami a médii. A že teď mají kontrolu i nad naší myslí. Přihoďte k tomu ještě něco o deep state, který řídí sociální demokraté – celý tento příběh je prostě pospojovaný nenávistí vůči sociálním demokratům. Vykresluje je jako zrádce, kteří se odvrátili od ‚obyčejných lidí‘,“ vysvětlil mi v kanceláři provoněné skořicovými šneky Poohl. 

Čtěte také: V Dánsku a Švédsku hoří korán. Země přemýšlí, kde končí svoboda slova

Sociální demokraté mají podle krajní pravice dosáhnout svého spojenectvím s menšinami. Jakými konkrétními? „Záleží na tom, co zrovna funguje – dlouhá léta to byli uprchlíci. Teď bych řekl, že jejich roli převzala ‚děcka z gangů s kořeny na Blízkém východě nebo v Africe’. Říkají o nich, že nejsou součástí společnosti, že to nejsou Švédi. Velmi často se pak ozývá apel na to, abychom je ‚poslali domů‘. Vědí ale, že se tu ti mladí narodili?“ zavrtěl hlavou odborník a usrkl ze šálku s černým čajem. Myslím při tom na plán AfS zbavovat se nakonec i lidí, kteří mají švédské občanství v cestovním pase. 

V posledních letech se ve Švédsku zvýšila kriminalita – rozšířilo se násilí gangů, do kterého se zapojují čím dál mladší osoby, často ještě děti. Ačkoliv experti, s nimiž jsem mluvila, přisuzují takový trend spíš socioekonomické situaci než etnickému původu, krajně pravicové strany, a vlastně nejen ony, mají jasno. 

„Mluví k voličům stylem: ‚Tohle se stane, když politici zradí obyčejné lidi. Když sem přijdou menšiny, vezmou nám zdroje a stojí nás peníze. A my jsme vašimi mluvčími, vás – pravých Švédů. A kdo s námi nesouhlasí, je součástí elity, nebo má vymytý mozek.‘ To je celá story. Švédský kontext pak dodává celému příběhu ještě takovou příchuť apokalypsy, protože se týká zločinu a kriminality. A myslím, že to funguje,“ připustil Daniel Poohl.

Posun v politické debatě

AfS je jednou z krajně pravicových stran, které stojí až na okraji voličského zájmu. Prakticky veškerou pozornost i hlasy sbírají Švédští demokraté (SD), což ovšem význam AfS nesnižuje. Podle Daniela Poohla se SD daří ve volbách hlavně proto, že krajně pravicoví voliči taktizují. Nechtějí, aby jejich hlas přišel vniveč, čímž své dosavadní neúspěchy vysvětluje právě i AfS.

Menší krajně pravicové strany teď mají snahu stát se „hlásnou troubou“ SD. „Usilují o možnost je kontrolovat, aby se nedostali příliš hluboko do establishmentu a nevzdálili se od svých původních cílů. Strany včetně AfS tedy přijaly tuto roli – podle mě je vůbec poprvé reálné si myslet, že teď budou mít na SD vliv. A tím pádem i na vládu,“ upozornil Poohl.

Čtěte také: Skandinávie vs. Elon Musk. Odbory ukazují, že mají na severu slovo

O poněkud komplikovaném vztahu k vlivnější krajně pravicové straně jsem mluvila i s předsedou AfS Gustavem Kasselstrandem. „Samozřejmě vnímáme, že při pohledu na složení parlamentu jsou nám SD nejvíce podobní. Většina z nás je z nich ale zklamaná – sledujeme, jak se drží zpátky a za své cíle nebojují. Jejich přínos tak vidíme v tom, že z pozice silné strany teď formují politickou debatu, posouvají ji. To, že ve volbách získali takovou podporu, je pro nás velmi výhodné.“

Má pravdu, švédská veřejná debata se skutečně proměňuje. Najednou už není tak neobvyklé vyjadřovat ryze nacionalistické názory, být silně „skeptický“ vůči imigraci. Rasismus, xenofobie i nenávist vůči menšinám včetně queer lidí tak skrze výroky zvolených představitelů i ostatních politiků získávají větší legitimitu.

Do příštích parlamentních voleb zbývá zhruba dva a půl roku. To je ještě dost času na změnu. Se silnou krajní pravicí v parlamentu, polarizovanou společností i násilím gangů v ulicích je ovšem otázkou, jakým směrem ta proměna půjde.

Jolana Humpálová

Více článků od autora