Přežil obě světové války, okupaci i komunismus. Na růžích nemá ale ustláno ani teď. Vedle Santa Clause ho totiž ohrožují i nové výchovné metody. Třeba ty, které rodiče nabádají k naprosté upřímnosti k dětem. Výjimku v tomhle ohledu nedostává ani Ježíšek.
„Přinese nám Jezulátko něco?“ ptaly se děti babičky potajmo, když se začalo uklízet ze stolu. – „To já nemohu vědět, uslyšíte, jestli zazvoní,“ řekla babička. „Což nevíte, že není Jezulátko vidět ani slyšet? (…) Jezulátko sedí v nebi na světlém trůnu a posílá dárky hodným dětem po andělích, kteří je přinášejí na zlatých oblacích,“ napíná svá vnoučata na zasněženém Starém Bělidle po štědrovečerní večeři hlavní postava proslulého českého románu Babička.
A že se tehdy děti v porovnání s dnešní generací na hodně dárků těšit nemohly. Na pořadu dne byly spíše drobnosti typu ořechů, ovoce nebo modlitebních knížek. O rodinnou pospolitost, rozzářené oči nejmenších a očekávání se zatajeným dechem, co tentokrát snese kouzelné miminko z nebes, však nouze nebyla. Nebylo divu, kdy jindy cítit výjimečnost okamžiku než o magické noci, v níž se podle lidových pověr snoubí svět pozemský s tím nadpozemským.
A fakt mě zvedá ze židle, že dospěláci Ježíškem (a Mikulášem a čertem) děti vydírají, zastrašují a podplácejí. Nechci svoje děti balamutit.
Od vydání citované vrcholné prózy Boženy Němcové uběhlo letos dlouhých 167 let. Za ta léta prošla podoba vánočních svátků včetně samotného dárkonoše Ježíška mnoha proměnami. Z původně křesťanských svátků prolínajících se i s pohanskými zvyky se postupem času tak trochu staly svátky komerce, přejídání a z toho plynoucích žlučníkových problémů. Čas celkového zklidnění, rozjímání a bohoslužeb vystřídaly nákupní šílenství, televizní pohádky, estrády a tuny jídla, které stejně někdy v prvním lednovém týdnu skončí v odpadkových koších.
Důvěra je to nejhlavnější
V tomto celém marasmu nám nyní stojí kdesi v ústraní skrčený Ježíšek, aby nám po večeři rozdal dárky a zase co nejrychleji zmizel a my se pak mohli hezky vrátit do víru konzumu. Jsme přece ateistická společnost, která si na žádné pánbíčkáře nehraje.
Přesto nám Ježíšek v této individualizované zrychlené době zatím jakž takž přežívá, jeho existence je ale čím dál více ohrožena. Že by těžkou konkurencí v podobě líbivého amerického Santy? Částečně ano. Vedle něho však nebezpečí představuje ještě jeden trend. Roste totiž podíl rodičů, kteří před svými dětmi odmítají „hru na Ježíška“.
Čtěte také: Když ještě směly děti chodit samy ven, do nejlepší přípravky pro život
„Nepřijde nám nezbytně nutné to (Vánoce) spojovat s Ježíškem. (…) Navíc nechceme našemu dítěti lhát. Přijde nám, že když člověk začne dítěti jednou lhát, tak se začíná narušovat důvěra mezi rodičem a dítětem,“ vysvětluje své pohnutky k tomu, proč u nich doma nerozdává dárky Ježíšek, ale rodiče, mladá bloggerka vystupující pod přezdívkou MartinaKeepingItREAL.
Ve více jak patnáctiminutovém videu maminky malého dítěte, která se rovněž prezentuje jako vyznavačka udržitelného způsobu života, padají v této souvislosti argumenty jako „nejsme křesťané, je to přece zrada na dítěti, srovnávání mezi dětmi aneb tobě Ježíšek dal více dárků než mně, lež zůstane vždycky lží…“.
Martina se ve svém příspěvku zamýšlí nad tím, co skutečně tvoří Vánoce čarovnými. Je jím opravdu ono tajuplné Jezulátko, nebo jsme to spíše my? Táže se sama sebe i svých sledujících bloggerka. Načež si odpovídá, že u nich doma představuje hlavní kouzlo svátků rodina a vzájemné obdarovávání se.
Názorově jí v tomhle ohledu na svém blogu sekunduje Zažraná matka Lucie Machutová, akorát se k tradičnímu ježíškování staví ještě o stupeň ostřeji. „A fakt mě zvedá ze židle, že dospěláci Ježíškem (a Mikulášem a čertem) děti vydírají, zastrašují a podplácejí. Nechci svoje děti balamutit – ani ve jménu strachu, ani ve jménu kouzla Vánoc,“ popisuje své důvody, proč se rozhodla upravit si prožívání svátků k obrazu svému maminka tří malých synů. A ke svému pohledu nalézá v níže uvedených komentářích i bohatou podporu jiných žen.
Některé rodiny se od vánočního Ježíška distancují z náboženských důvodů. Degradovat ho na pouhého distributora dárků je podle nich málo.
Že by jen netradiční přístup pár „alternativních“ matek? Ne tak docela. Rodičů, kteří takzvaně odmítají o Vánocích svým dětem „lhát“ očividně přibývá. Vzrůstajícího společenského trendu si všímají jak Voxpotem oslovené socioložky Lucie Jarkovská a Lenka Slepičková, ale i dámské časopisy nebo četná diskusní internetová fóra. Na nich především ženy horlivě debatují o tom, kdo u nich doma bude vlastně letos pod stromeček nadělovat.
Přestože je zde zastánkyň tradičních Vánoc stále znatelně více než jejich kritiček, počet těch, které stojí na druhé straně barikády, už rozhodně není zanedbatelný. Přitom ještě před zhruba 15 lety se zpochybňování Ježíška objevovalo v mediálním prostoru jen zřídka, natož aby se téhle riskantní role ujaly slavné osobnosti jako v případě seriálové herečky Zuzany Vejvodové.
Ježíšek jako pouhý „rozdávač“ dárků
Téma rezonuje zejména v rodinných kruzích, které upřednostňují takzvanou respektující výchovu, tedy takovou, která mezi rodičem a dítětem buduje spíše partnerský vztah založený na vzájemné důvěře než na autoritativní bázi. Tento přístup je mimochodem vlastní i takzvanému Montessori vzdělávání. A ten má o Ježíškovi naprosto jasno. „Ti, kdo berou hodnoty Montessori výchovy doslova, říkají, že dětem se lhát zkrátka nemá. Nikdy. Ani Ježíšek nedostává žádnou výjimku,“ popisuje hlavní principy oblíbené metody portál o výchově Perpetum.
Čtěte také: Auto, byt… A bazén. To, v čem ale Češi nejvíc plavou, nastiňuje ve své knize Pavel Pospěch
S výše popsanou zásadou o upřímnosti směrem k ratolestem, z níž není vyňata ani „vánoční pohádka“ o Božím dítku, si notují i ti, od nichž bychom to jen stěží čekali. Takto překvapuje i řada křesťansky založených rodin. Jak píše ve svém článku psycholožka se zaměřením na rodinu a výchovu Pavla Koucká, mnozí z nich se od vánočního Ježíška z náboženských důvodů distancují. Degradovat ho na pouhého distributora dárků je podle nich zkrátka trochu málo.
To známý katolický kněz a myslitel Tomáš Halík kouzelné miminko sice úplně nezatracuje, rodičům ale radí, aby tajemství dětem ve správnou chvíli odhalili a vysvětlili jim ve srozumitelném tónu pravý smysl Vánoc. V tom však podle něho může pro některé rodiny spočívat kámen úrazu. Nemluví v této souvislosti jen o zatvrzelých ateistech, ale o všech, kteří už dávno ztratili duchovní kulturu, a tím podle něj i klíč ke kráse Vánoc.
Osobně bych Ježíška lží nenazývala. Spíš ho vnímám jako takový malý kousek pohádky, který si pouštíme do reálného života.
Vraťme se ale ještě na okamžik k onomu vánočnímu „lhaní“. V některých rodičích totiž vzbuzuje strach, že následné odhalení pravdy způsobí jejich potomkům trauma. „Pokoušet důvěru mých dětí nechci. Nechci, aby si jednou řekly: S Ježíškem nám lhali, tak proč jim věřit tohle?“ obává se možného narušení vztahu Lucie Machutová.
Otázkou eventuálního duševního otřesu z odhalení, jak se věci mají, se zabývá ve své praxi i Koucká. „Osobně bych ovšem Ježíška lží nenazývala. Spíš ho vnímám jako takový malý kousek pohádky, který si pouštíme do reálného života,“ píše ve svém prosincovém článku z roku 2019 odbornice. Samotné trauma ze ztráty nadpřirozeného dárkonoše se však trochu přeceňuje.
A přece existuje!
S narušením psychiky našich ratolestí z popsaných štědrovečerních důvodů se prý Pavla Koucká setkává jen ve dvou případech. Prvním je situace, kdy dítě věří na Ježíška nepřirozeně dlouho, tedy třeba i ve věku 10 let. Tím druhým je pak výsměch od vrstevníků. Ten, jak upozorňuje expertka, jde ruku v ruce s předchozím příkladem. Přiznává, že sama tradiční pojetí sváteční nadílky ve své domácnosti praktikuje. Přináší totiž podle ní do dnešní materialistické, pragmatické a výkonové doby něco velmi odlišného – iracionálního, neuchopitelného a magického –, čímž tohle období získává zcela jiný rozměr.
Některé děti dokonce na Ježíška věří navzdory snaze jejich rodičů jim tuto představu vyvrátit.
Jak pro Voxpot dodává socioložka Lucie Jarkovská, generace dnešních dospělých má tendenci vše racionalizovat, jenže zapomíná, že dětská mysl si přece jen žije o něco rozmanitějším životem, obohaceným o existenci všemožných nadpřirozených bytostí, čar a kouzel. A vedle omezeného kritického uvažování je schopna i toho magického. To je však s nástupem školní docházky čím dál více utlumováno. I po odhalení „pravdy“ o tom, kdo ve skutečnosti naděluje dárky, Ježíšek v hlavách těch nejmenších „spolutvůrců Vánoc“ ještě pár let přežívá. Už ne nutně coby dárkonoš, ale podle Jarkovské třeba jako ten, kdo mámě a tátovi s jejich výběrem pomáhá nebo rozdává nadílku opuštěným dětem.
Čtěte také: Liduprázdnou krajinou se stanem a kočárkem: Jak jsme objevovali českou vnitřní periferii
Některé ratolesti dokonce na Ježíška věří navzdory snaze rodičů jim tuto představu vyvrátit. Děje se tak především působením školky či prarodičů, kteří se mnohdy „novátorských“ postupů ve výchově příliš účastnit nechtějí.
Podobné to je i v případě dalších adventních bytostí v podobě čerta, anděla nebo Mikuláše. Byť dítě rozumově ví, že se ve skutečnosti jedná pouze o převlečené lidi, často příbuzné a známé, cítí ve skrytu duše stejně strach a respekt z „vyšších“ autorit. Mimochodem, až do 16. století to byl právě Svatý Mikuláš, kdo v českých domácnostech v prosinci naděloval. Ježíšek sem stejně jako řada adventních tradic přicestoval ze sousedního Německa až několik let po tamní církevní reformaci. Naplno se zde ovšem ujal až v průběhu 19. století.
Nebeské miminko, jehož přesná fyzická podoba nebyla nikdy určena, k nám tak na Štědrý den přilétá poměrně krátkou dobu, zhruba 200 let. Je tak zkrátka možné – ač se to mnohým z nás nemusí líbit –, že vlivem nových společenských trendů, odklonu od tradic a víry se promění postupem času i náš vánoční příběh o Božím miminku.
Třeba svět jednou dospěje do stadia, kdy už žádné pohádky a tajuplné bytosti potřebovat nebude. Nabízí se však otázka, zda tak holá realita lidi spíše nepřipraví o fantazii a zábavu a nepřinese jim do života místo toho nudu a šeď.
