Ještě před dvěma týdny bylo v Bělorusku tématem číslo jedna prezidentovo zdraví a to, co by se stalo, kdyby náhle zemřel. To vše v situaci, kdy kývnul na umístění ruských jaderných zbraní ve své zemi, čímž z ní udělal předsunutou základnu Putinovy armády. Teď je Kremlem oslavován, a podle mluvčího Peskova si „zaslouží postavit sochu v té nejhezčí části Moskvy“.
Jako zažít pořekadlo „když se dva perou, třetí se směje“, a to v reálném souběhu událostí. Právě běloruský lídr Alexandr Lukašenko byl podle oficiálních zdrojů tím, kdo pomohl vyjednat dohodu mezi Vladimirem Putinem a Jevgenijem Prigožinem, čímž ukončil sobotní pokus o puč wagnerovců. Ti totiž v ozbrojené koloně rychle mířili k Moskvě.
„Z ruského vazala státníkem,“ píše například zpravodajský web televize Deutsche Welle, a to, co se odehrálo, označuje za triumfální PR počin, který se Lukašenkovi v jeho aktuální situaci velmi hodil.
Místo Moskvy Minsk?
Strůjce „bleskového (ne)povstání“ Prigožin se podle kusých informací přesunul právě do Běloruska, kde získal prozatím bezpečné útočiště. Pro mnohé to byl značně překvapivý vývoj situace. Jenže Lukašenko se údajně s Prigožinem dobře zná už dvacet let. Běloruský autokrat má navíc eminentní zájem na tom, aby předešel krizi přímo v Rusku.
„Velká obava vlády v Minsku je ta, že by se boje na Ukrajině mohly rozšířit i na běloruské území,“ řekl německému deníku DW exilový běloruský politolog Jauheni Preiherman, ředitel Minské rady pro dialog o mezinárodních vztazích.
„Bratrská pomoc“
Bělorusko je ve své novodobé historii s Ruskem propojeno už od roku 1999, v takzvaném Svazovém státě Ruska a Běloruska. Vztah se ale vzájemně výrazně prohloubil až při prezidentských volbách v roce 2020, kdy Lukašenko doma čelil obřím protestům a Kreml mu přispěchal na pomoc, aby ho udržel v úřadu. Teď, o tři roky později, Lukašenko Putinovi podobnou „laskavost“ oplatil a odvrátil nepokoje, které Rusku hrozily taktéž na jeho vlastním území.
Čtěte také: Běloruská nezávislost se rozplývá, i kvůli sankcím. Lukašenka navíc zrazuje jeho zdraví
Ze dna na výsluní
Vývoj událostí v posledních dnech tak výrazně zamíchá mocenským kartami. Není to tak dávno, co se běloruský prezident Alexandr Lukašenko objevil na veřejnosti výrazně fyzicky indisponován (navíc bezprostředně po setkání s ruskou hlavou státu za zavřenými dveřmi), a následně skončil v nemocnici.
Hned nato se vyrojily divoké spekulace o jeho zdravotním stavu. Reakce mezi opozičně smýšlejícími Bělorusy se ale názorově rozcházely. Byla by náhlá smrt brutálního autokrata pro jeho politické odpůrce dobrou, nebo překvapivě velmi špatnou zprávou?
Běloruský paradox
„Na jednu stranu nikdo mu v tu chvíli nepřál nic dobrého, nicméně většina opozičně laděných Bělorusů si současně uvědomovala, že následný vývoj by mohl být pro nezávislost země také mnohem horší,“ popsal pro Voxpot Ondřej Soukup, expert na východní Evropu, reportér Českého rozhlasu a nový předseda správní rady spolku Občanské Bělorusko.
„Může to znít paradoxně, ale v současnosti je Lukašenko hlavním garantem toho, že Rusko Bělorusko nespolkne. Svůj režim budoval od roku 1994 tak, aby byl nenahraditelný. S tím se musel smířit i Kreml – přes mnohé pokusy to změnit,“ doplnil novinář.
Třicet let u moci
Podle reportéra Ondřeje Soukupa taková pozice připomíná postavení Ramzana Kadyrova v Čečensku. Také o jeho zdravotních problémech se nedávno spekulovalo.
Pokud by nyní Lukašenko zemřel, Moskvě by nic nebránilo dosadit na jeho místo člověka, který by jí vyhovoval. „A nic by s tím nedokázala svést ani opozice v emigraci, ani lukašenkovské elity, které rozhodně nejsou nadšeny možností pohlcením Ruskem,“ domnívá se Soukup.
Představa, že by po skonu Lukašenka byla opozice přizvána k tomu, aby se podílela na dalším směrování Běloruska, je naprosto naivní.
Podobně to vidí i další oslovený expert, běloruský politolog v exilu Arťom Shraibman. „Pokud by Lukašenko zemřel, nastal by vnitřní politický chaos. Mám-li být upřímný, nikdo neví, co by se fakticky dělo. Je to autokrat, co je u moci třicet let, takže to neumíme vůbec odhadnout,“ přiznává Shraibman.
Chaos a mlžení
„Jsem si docela jistý, že ostatní nejvyšší představitelé státu by se to pokusili nějakou dobu tutlat, dokud by se alespoň trochu nevyjasnilo, jak to bude s předáním moci,“ odhaduje politolog. Očekával by podobný sled událostí jako v Uzbekistánu, když tam v roce 2016 po 27 letech vlády zemřel Islam Karimov.
Čtěte také: Mučení, věznění a šikana. V Bělorusku pokračují politické procesy jako u nás v 50. letech
„Každopádně z hlediska ústavy mají 70 dní na to, aby vyhlásili nové volby. Myslím, že to budou protahovat, jak jen to půjde, ale jde samozřejmě jen o můj odhad,“ říká pro Voxpot Shraibman.
V mezidobí by pravomoci prezidenta dočasně přešly na předsedu horní komory parlamentu, tedy v podstatě senát. V jeho čele nyní stojí Natallja Kačanava, Lukašenkova loajální pravá ruka.
Naděje tu je, Rusko ale čeká na příležitost
Ani Shraibman si není vůbec jistý, zda by skon běloruského prezidenta byl pro jeho domovinu dobrou, nebo špatnou zprávou. „Samozřejmě, že existuje naděje, že se režim začne rozpadat, a kdokoliv by přišel po něm, by nemusel být tak brutální jako on. Minimálně jako ta verze Lukašenka, kterou známe od roku 2020 doposud,“ přemýšlí politolog.
Podle něj by to byl – minimálně symbolicky – jakýsi moment úlevy, zejména pro politické vězně, všechny Bělorusy tvrdě perzekvované jeho krutovládou a jejich blízké. Připomíná ale i to, že Moskva by mohla tuto událost využít k posílení svého vlivu, a to na mnoha úrovních – třeba k tomu, aby Bělorusko zapojila ještě více do války na Ukrajině.
Šance pro opozici? Leda ve snu
Co lze ale podle specialisty na běloruskou politickou scénu Arťoma Shraibmana říct téměř s jistotou, je, že míč by v takovém případě vůbec nebyl na straně opozice. Respektive – představa, že by tito „nepřátelé státu“ byli nějak přizváni k tomu, aby se podíleli na dalším směrování Běloruska, je podle něj naprosto naivní.
„I kdyby teď Lukašenko náhle zemřel, ve vedení státu není nikdo, kdo by zvedl telefon a zavolal Svjatlaně Cichanouské, aby se vrátila jako zachránce. Proč by to dělali? Proč by se dobrovolně vzdávali své moci?“ klade si řečnickou otázku Shraibman.
Dveře k převratu by se opozici rozhodně neotevřely, míní politolog, zvláště pokud by se nepřidaly nějaké masivní protesty v ulicích. „Nemyslím si, že by jen Lukašenkova smrt vedla ke zmobilizování větší části obyvatelstva. Dovedu si to představit pouze v kombinaci s novými spouštěči občanské nespokojenosti,“ dodává s tím, že běloruský státní aparát je aktuálně v takové kondici, že by případné protesty potlačil už v zárodku.
Taktická „atomovka“ nemusí být slabá
Mnohem zásadnější je ale pro Bělorusko nová situace, jež vznikla poté, co do země Rusko přesunulo část svého jaderného arzenálu. Podle Kremlu jde pouze o takzvané nestrategické zbraně. Co to vlastně v praxi znamená?
Čtěte také: Mobilizace podle Lukašenka: Bojovat po boku Ruska, ale nestát se agresorem číslo 2
„Jaderné zbraně se dělí na strategické a taktické. Mezikontinentální střely se označují jako strategické, taktické jsou ty menší, určené k použití na lokálním bojišti, nikoli k zlikvidování planety,“ vysvětluje zjednodušeně předseda správní rady spolku Občanské Bělorusko a reportér Ondřej Soukup.
Hranice mezi taktickými a strategickými zbraněmi ale není úplně přesně daná. „Je to takové trochu slovíčkaření, protože existují jaderné zbraně, které jsou například i větší než ty, co zničily Hirošimu, a přesto spadají do taktických. Takže taktické neznamená nutně slabé,“ podotýká politický analytik Arťom Shraibman.
Kromě maturitních vysvědčení a úspěšného složení přijímaček je nově nutné ke studiu na vysoké škole předložit posudek zahrnující i vztah k politice státu.
Podle obou oslovených expertů je rozmístění taktických zbraní na území Běloruska především hrou nervů a gestem. „Z vojenského hlediska je vcelku jedno, jestli bude střela vypálena z území Běloruska nebo třeba Bělgorodské oblasti. Doba doletu se bude lišit maximálně v nižších desítkách vteřin,“ vysvětluje novinář Ondřej Soukup.
Putinova hra s běloruskou figurkou
Obvyklý převoz jaderných zbraní ale rozhodně není. „V Bělorusku nebyly asi třicet let. Poslední zbraně tohoto druhu ze země vyvezli v roce 1995. Patřily Sovětskému svazu,“ podotýká Shraibman.
A podle něj to není něco, o co by sám běloruský prezident kdovíjak stál: „Lukašenko v této šachové partii Východu proti Západu není hráčem. Ani spoluhráčem. Je jen využíván Putinem.“
Kádrové posudky a propouštění lékařů a učitelů
Zatímco se běloruské muniční sklady plní ruskými nukleárními raketami, režim si pro své obyvatele připravil ještě jinou „bombu“. Mění se totiž podmínky pro přijetí na vysoké školy. Kromě maturitních vysvědčení a úspěšného složení přijímaček je nově nutné předložit posudek, který zahrnuje i vztah k politice státu.
Čtěte také: Kritizovat režim z exilu? Za to bude Bělorusko nově zabavovat majetek
„Lukašenko se dlouhodobě vrací k tradicím Sovětského svazu, a to v nejrůznějších sférách – od toho, že nikdy nepřejmenoval KGB, až po dnešní kádrové posudky,“ připomíná novinář a odborník na dění v Bělorusku Ondřej Soukup. Kdo se nepodvolí, tomu je znemožněno studovat, popřípadě i pracovat. Vlně propouštění z ideologických důvodů teď v Bělorusku čelí třeba lékaři a učitelé.
Text vznikl s podporou Nadačního fondu pro nezávislou žurnalistiku.
Podívejte se také na záznam naší live debaty po ukončení tažení wagnerovců na Moskvu:
