Matěj Schneider spolu s fotografem Petrem Chodurou dorazili do Washingtonu a jetlagu navzdory neotáleli s návštěvou centra americké politiky. Jaká je atmosféra ve městě vyhlížejícím Trumpovu vojenskou přehlídku? Se kterým senátorem se nikdo nekamarádí? A kdo má v Kapitolu nejimpozantnější knír?
Přiletět v roce 2025 do Spojených států znamená klepat se pár desítek minut ve frontě na pohraniční kontrolu strachem, že celá drahá a dlouhá cesta bude k ničemu, pokud padnete pod ruce agentovi Pohraniční stráže, kterému nebudete takzvaně vonět.
Obavy moje a fotografa Petra Chodury, který do Washingtonu přiletěl se mnou, rozptýlilo první spatření celebrity: jen kousek za námi čekal ve vízové frontě na Washington-Dulles britský youtuber Konstantin Kisin.
Nakonec jsme se báli zbytečně a po pár otázkách, co a kam jedeme ve Státech dělat a jakou máme techniku, jsme byli vpuštěni do země. Po krátké konfrontací s tím, jak Spojené státy opravdu nejsou přizpůsobené pěšímu pohybu, jsme už jeli stříbrnou trasou zdejší nad/podzemky přímo do centra Washingtonu.
Linka nás vyplivla hned za rohem od Bílého domu, kde jsme se samozřejmě museli i přes únavu z celodenního cestování v rychlosti stavit. Kromě samotného sídla prezidenta nás hned naproti Bílému domu uvítalo středisko odborového svazu AFL-CIO s obřím plakátem „It's better in a union“.
V přilehlém parčíku se mezitím náruživě umýval postarší muž bez domova. Těžko říct, co z toho štve současného pána Bílého domu více…
My v tu chvíli byli na nohou už asi dvacet hodin, takže jsme vyčerpaně vyrazili na ubytování a taky na drink a největší „jumbo“ kus pizzy, co jsme s Petrem v životě snědli, v nedaleké irské hospodě.
Přátelštější uvítání, než bandu štamgastů a barmana, zdravící se navzájem takřka výhradně slovy „Whaddup, bitches“, jsme si nemohli přát.
Vše navíc doprovodil pečlivě kurátorovaný playlist se vším, co byste od podobného baru čekali: z Hotelu California se rychle sklouzlo k Weird Al Yankovicovi a jeho parodii na American Idiot, Peaches od Jacka Blacka, nebo dřevorubeckého songu Monty Pythonů.
Škoda, že jsme brzo odpadli a nemohli si vyslechnout zbytek hovorů velmi diverzifikované skupiny hostů, kteří se bavili především o smutné nutnosti odříznout přátele závislé na kokainu.
Naše časovým posunem zmatené mozky nás nenechaly dlouho spát a probudily nás už chvíli po páté hodině místního času. S danností jetlagu jsme se rozhodli nebojovat a vzali to procházkou do centra na National Mall – s nutnou zastávkou na koblihu a střední kafe, což v USA znamená asi půllitrové.
V Bílém domě je sice Trump, ale ve Washingtonu se slaví Pride Month nehledě na to, kdo je prezident. Naší trasu tak lemovala jedna duhová vlajka za druhou. Občas je vystřídal nějaký ten plakát kritizující zapojení Elona Muska do současné administrativy. Ty se v posledních dnech Trumpovi možná i líbí.
Naše brzké vstávání se nám každopádně vyplatilo a u památníku padlým v Korejské válce jsme narazili na skupinu veteránů z Kansasu.
Většina z nich sloužila ve Vietnamu – byť jeden z Koreje s nimi byl také – a my se je proto rozhodli doprovodit k ikonickému vietnamskému památníku, kde si tužkou na připravené papírky obkreslovali jména padlých kamarádů.
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
