„Rusové a Slováci jsou bratři navěky.“ Jak naši východní sousedi pochodovali za mír

„Ukrajinští nacisté s touhle vlajkou na rameni stříleli a bili holemi obyčejné mírumilovné lidi. Okolo tří set až čtyř stovek jich tam zemřelo, včetně malých dětí… Nemáte ani šajnu, co se tam děje,“ křičí hystericky hnědovláska ve středním věku na skupinku asi deseti lidí s ukrajinskými a americkými vlajkami. „Vy nevidíte, co za zkázu tam dovezl Putin?“ míří na ni otázka z modrožlutého tábora.

Marně přemýšlím nad tím, o jaké události, která by si vyžádala stovky obětí, žena mluví. Patrně má ale na mysli požár budovy v Oděse z roku 2014, při kterém zahynuly desítky lidí a kremelská propaganda ho obratně využila ve svůj prospěch. Vylíčila ho jako doklad masakrů ruskojazyčného obyvatelstva na Ukrajině.

„Však si pusťte ty videa, kde na táborech hajlují malé děti. Už osm let ukrajinská armáda bombarduje Donbas. Už osm let!“ pokračuje naléhavě žena. Hlas se jí přitom začíná třást. „Nejnenávistnějším národem v Evropě jsou přece Ukrajinci,“ přitakává jí postarší muž. Načež modrožlutý hlouček začne provolávat známé heslo „Sláva Ukrajině“. „Hanba Ukrajině!“ ozývá se hned vzápětí naštvaně z tábora se slovenskými vlajkami.

V konspiračním pekle

Střet dvou různých světů, dvou mentálních civilizací, dvou odlišných představ o budoucím směřování Slovenska. Na jedné straně stojí ti, kteří většinově podporují Moskvou šířený narativ o tom, že válku na Ukrajině rozpoutal Západ, nesouhlasí s aktuální politikou vlády, nedůvěřují médiím a mnohdy ani celému systému. Opačná strana pomyslné barikády naopak patří těm, kteří drží plakáty „Migy proti Rusku“ a Moskvu chápou jako hrozbu.

Stojíme ve slovenském Martině, kde se dnes koná již druhý takzvaný pochod za mír a neutralitu Slovenska. Je zima, mráz, sněží a nám se před očima odehrává názorná podívaná ukazující, jak hluboce je rozdělená tamní společnost. To, co ji ale zaručeně spojuje, je všeobecné zklamání a deziluze z politického vývoje, kterým země v posledních třech letech prošla.

Čtěte také: Těžká výzva pro Slovensko: Proč mladí schopní lidé odcházejí do ciziny a jak tomu zabránit?

„Na Slovensku se přes 50 % lidí úplně ztratilo v konspiracích a dezinformacích. Tři čtvrtiny lidí nedůvěřují svému okolí ani institucím. Ze sociologického hlediska se tak země propadla do strašně hluboké anomie,“ přibližuje mi své místy až apokalyptické vidění dnešního Slovenska tamní uznávaný sociolog a vysokoškolský pedagog Michal Vašečka.

Tomu dává za pravdu i průzkum organizace Globsec, podle něhož bylo již v loňském dubnu 44% Slováků přesvědčeno, že za válku nemůže Putin.  Kde se vzala taková náklonnost k Rusku, pomineme-li slovenské slavjanofily 19. století?

„Slovensko se ocitlo ve srovnání s ostatními středoevropskými zeměmi pod největším tlakem dezinformací ze strany Ruska,“ vysvětluje Vašečka, přičemž se odkazuje i na varování kontrarozvědky před těmito předkládanými „fakty“. Ty nerušeně prostupují do informačního prostoru skrze různé alternativní kanály a především sociální sítě. Snahy Kremlu u východních sousedů navíc padají na ornou půdu více než kdekoliv jinde ve střední Evropě.

Jedním z viditelných dokladů jsou takzvané pochody za mír. Konají se téměř každý všední den od 17 hodin na hlavních náměstích různých měst. Přelívají se přitom z východu na západ. Byť se na jejich propagačních materiálech objevují bílé holubice a slovo mír je užité snad v každé větě, proslovy připomínají spíš repertoár kremelských médií. „Bez pódia, bez organizátorů, jenom my lidé,“ píše se dále na letáku.

Mám strach, i proto jsem tady. Hlavně o naše děti a vnoučata. Vůbec bychom se do války neměli zapojovat, říká starší muž.

První vlna těchto protestních setkání se na Slovensku rozjela již počátkem února a vyvrcholila velkou demonstrací 3. března v Bratislavě, kde byly vedle slovenských vlajek vidět rovněž podobizny ruského prezidenta Putina či písmeno Z – symbolické pro ruskou invazi na Ukrajinu. Zatímco vládní politici pochody označují za prokremelské, opozice v čele s Ficem jim tleská a jejich pořadatelům za ně děkuje. Ostatně na dosud největším protestu v Bratislavě nechyběli ani někteří zástupci z řady z krajně pravicových Kotlebovců nebo straničtí kolegové Roberta Fica – Erik Kaliňák a kontroverzní poslanec Ľuboš Blaha.

Vysoké návštěvnosti se „mírové“ pochody těšily v únoru i v regionech. Jen padesátitisícovým Martinem se proháněla za křiku hesla „My chceme mír“ více než tisícovka lidí. Podobně na konci února účastníci pochodu v Nitře zaplnili z velké části tamní centrální náměstí.

Nyní se valí Slovenskem druhá vlna. Ta skýtá ideální šanci se na vlastní oči přesvědčit, nakolik jsou pochody skutečně „mírové“ a zda se jedná pouze o občanské protesty, nebo za nimi stojí politické síly.

Vybírám si tři města s jinými příběhy i odlišnými volebními výsledky – v pásmu od centrálního Slovenska až po úplný sever na úpatí Beskyd – a vyrážím. Čekají mě Banská Bystrica, Martin a Čadca.

Soros média mlčí!

Své toulky zahajuji ve městě, z něhož vzešel snad neznámější krajně pravicový politik Slovenska, Marian Kotleba. Banská Bystrica mě vítá vlahým jarním podvečerem. Těsně před pátou odpolední se pomalu šourám k historickému centru, kde se má dnešní „mírová“ sešlost konat, a zastavuji několik lidí s otázkou, zda o ní něco nevědí. Nikdo nic netuší.

Na hlavním náměstí se před místním pomníkem tiskne zhruba padesát mužů a žen ve věku tak od 40 let výš. Nad jejich hlavami vlají převážně slovenské vlajky, pár zelených praporů Kotlebovců, a nechybí ani dvě rudé vlajky SSSR či Ruské federace. Stojí tu rovněž jako i na dalších “pochodech” stánek, u něhož se tvoří menší fronta. Podepisuje se zde totiž petice za vystoupení Slovenska z NATO.

Relativně klidnou atmosféru najednou naruší pokřikování účastníků směrem k „nevítané“ trojici postarších lidí s velkým obrázkem ruského medvěda házejícího raketu do ukrajinského kočárku. Slovní potyčka obou táborů pomalu nabírá na hlasitosti a nechybí moc ani k fyzické ráně.

Zatímco rozbouřenou situaci po pár minutách uklidňuje policie, z dolní části náměstí přichází posílit malou proukrajinskou skupinku něco málo přes dvacet lidí s americkými a žlutomodrými barvami. „Nenechte se jimi vyprovokovat,“ vyzývá účastníky pochodu jeden z řečníků. „Přišli jsme sem zabojovat za mír proti naší vlastizrádné vládě,“ zahajuje starší muž v lidovém kroji dnešní program, za nějž by se nemusela stydět ani ruská státní televize.

„Proč zaútočili Rusové na Ukrajinu? Když se dostal Porošenko po Majdanu k moci, začal teror, ale o tom naše Soros média mlčí!“ pokračuje v dramatickém projevu neznámý muž v červené vestě. Následně si bere slovo stálice současných „mírových“ pochodů a bojovnice proti amerikanismu Iveta Michalíková. „Chtějí nás, Slovany, zničit. Jde opravdu o život,“ apeluje naléhavě na své spoluobčany.

Naším hlavním nepřítelem je prezidentka a naše zaprodaná vláda. Jsou to američtí agenti.

„Samozřejmě, že mám strach, i proto jsem tady. Hlavně o naše děti a vnoučata. Vůbec bychom se do toho neměli zapojovat,“ říká mi zhruba sedmdesátiletý muž v brýlích a hnědé rádiovce, který přišel v doprovodu kamaráda. Na otázku, zda se nebojí spíš agrese ze strany Ruska, kroutí hlavou. „Ta válka začala přece v roce 2014. Na Majdanu je třeba hledat příčiny,“ říká mi za přizvukování svého doprovodu.

Po několika dalších rozhovorech, při nichž mi demonstranti neustále opakují ohrané fráze o ukrajinském „nacismu“, ale i všudypřítomných obav z toho, že se válka rozšíří k nim, se přesouvám k proukrajinské skupince. Zastavuji opodál pětatřicátníka s viditelně naštvaným výrazem v obličeji. „Putinská metastáze, která v životě nic nedokázala,“ rozčiluje se nad účastníky pochodu, přičemž je častuje ještě peprnějšími výrazy. „Předtím tady pochodovali kvůli covidu a teď otravují život s Putinem,“ pokračuje ve svém nemilosrdném hodnocení.

Prezidentka jako nepřítel

„Mírové“ setkání vrcholí asi po hodině pochodem k památníku padlým rudoarmějcům. Poté, co se všichni srdečně rozloučí, odchytávám řečníky. Překvapivě jsou ochotní mi odpovědět na pár dotazů. Jedním z nich je prošedivělý muž – všeobecný lékař Peter Lipták. Ten se zcela automaticky postaví před mou kameru a spouští lavinu katastrofických scénářů: „Jestli sem přijde válka, skončíme jako na Ukrajině. (…) A všechny nás tady zabijí.“

„Kdo vás nejvíce ohrožuje?“ ptám se dál. „Naše zaprodaná vláda a prezidentka, protože to jsou američtí agenti, kteří slouží cizím zájmům,“ opakuje Lipták evergreeny proruských mediálních kanálů. Přidává pak ještě ten o tom, že Rusové bojovat musejí, neboť se brání agresi NATO. Mé námitky, zda na shromážděních nešíří strach, kategoricky odmítá a začíná si mě sám natáčet na telefon.

Zastavuji ještě řečnici Ivetu Michalíkovou, jednu z členek představenstva spolku Archa, který „mírové“ pochody propaguje a spolupořádá, byť je podle letáků nikdo neorganizuje. Z malé účasti je zklamaná. Viní z ní však „provokatéry“, kteří záměrně přepisují data pochodů a „zaprodaná“ mainstreamová média, která na ně údajně uvalila „informační embargo“.

Na náměstí už postávají v klidu jen roztroušení jednotlivci. Na větší názorovou eskalaci to tu už moc nevypadá. Odebírám se tedy pomalu do svého ubytování a v duchu si říkám, že Banská Bystrica má očekávání o jednom z nejradikálnějších a nejvíce nacionalistických míst Slovenska dnes nenaplnila.

Jak mi vysvětluje Ján Gálik, jeden z bývalých spoluorganizátorů protestů hnutí Za Slušné Slovensko, v Banské Bystrici se zrodila po nástupu Kotleby celkem silná občanská opozice, jež se dlouhodobě staví proti krajní pravici a extremismu. „Ve městě funguje například už roky Centrum komunitního organizování. Pořádají různé akce, informační a mobilizační kampaně,“ přibližuje mi specifika zdejšího občanského života.

Co se ovšem v posledních letech podařilo v Banské Bystrici, není případ měst ležících na sever odsud. Do Martina, mé další zastávky, už ale mířím v doprovodu fotografky Majdy.

Proti očkování a Ukrajině

V padesátitisícovém Martině obklopeném Malou a Velkou Fatrou přichází na „mírový“ pochod čtyřikrát více lidí než v o polovinu větší Banské Bystrici. O co početnější je skupinka vybavená slovenskými vlajkami a slovanskými symboly, o to menší je naopak ta s modrožlutými barvami. Jsou mezi nimi i dva mladí advokátní koncipienti Jakub a Samuel. Důvod, proč sem přišli, je podle nich prostý: vyjádřit podporu napadené zemi. „Ukrajina potřebuje naše zbraně. Tihle lidé jsou naprosto pomýlení,“ říká mi Jakub. To si ovšem nemyslí zástupci tábora, který tu má dnes převahu, a pouští se s nimi do ostré slovní potyčky.

Atmosféra je tu vzhledem k počtu účastníků celkově o něco napjatější, a chvílemi i výbušnější než v Banské Bystrici. „Vy že jste novinářka? To nevíte takové základní věci!“ reaguje podrážděně žena v zelené bundě na mou otázku, proč na dnešní pochod přišla. Načež zpochybňuje celý porevoluční vývoj na Slovensku včetně výsledků voleb.

Mezitím si už ale v obklopení dalších účastníků protestu bere slovo drobná blondýnka se žlutou čepicí, zabalená do slovenské vlajky. „Vy všichni, kteří jste sem dnes dorazili, jste poslové míru,“ sděluje přesvědčivým hlasem do amplionu. Katarína Boková patří nesporně mezi hlavní tahouny takzvaných mírových pochodů a na dnešním shromáždění je to vidět. Řadí se totiž v současnosti mezi nejvýraznější postavy slovenské antisystémové scény. Na výsluní se dostala již během koronavirové pandemie, kdy veřejně bojkotovala opatření a kriticky se vymezovala vůči očkování.

Čtěte také: Slovenský střelec nebyl osamělý vlk, jeho vidění světa v Evropě prosakuje skrze krajně pravicová hnutí do mainstreamu

Nyní je jejím hlavním revírem mezinárodní politika a „boj za mír“. Nutno podotknout, že je ve svých aktivitách více než činorodá. Během posledního roku stihla založit iniciativu Matky za mír, neúspěšně kandidovat za krajně pravicové Slovenské hnutí obrody na post žilinské županky a ještě k tomu nasbírat přes 26 tisíc sledujících na Facebooku. Díky tomu je ve svých kruzích poměrně známá a na shromáždění, která organizuje, tak přijde zpravidla více lidí.

Vedle Bokové se slova ujímá řada dalších neznámých lidí, kteří mají potřebu něco sdělit. Jejich projevy se však nijak zásadně neliší od toho, co jsme slyšeli v Banské Bystrici, včetně celé škály bizarností.

„Dnes vděčíme Rusům, že nás v roce 1968 zachránili, a nezažíváme to, co obyvatelé Ukrajiny,“ dělí se do amplionu se svým svérázným výkladem historie muž ve vojenské uniformě, načež začne publikum provolávat nahlas „Slováci a Rusi jsou bratři navěky“. Poté se dav za zvuků patriotické písně Slovensko moje, otčina moja dává do pohybu směrem k městskému úřadu, kde pochod končí.

Rozdělené i celé rodiny

Před odjezdem z Martina se jdeme zeptat do místního kostela, jak se k těmto „mírovým“ akcím staví zdejší katolická církev. Ta se vždy v zemi těšila velkému respektu. Křesťanskou symbolikou a Bohem se navíc slovenská ultrapravicová scéna ohání celkem často. Bílý gotický kostelík stojí hned u vstupu na martinské hlavní náměstí. Včerejší demonstraci tak měli místní kněží hned z první ruky. Kostel zeje prázdnotou. Klepeme tak na místní faru. Otevírá nám dveře vysoký světlovlasý muž a představuje se jako zdejší farář Pavol Gera.

Zprvu je poněkud zdrženlivý, po pár okamžicích nás už nicméně ochotně provází po kostele. Bavíme se o tom, jak se ve městě více než rok od vypuknutí války na Ukrajině změnila nálada. „Dost. Lidé jsou hodně názorově rozdělení. Projevuje se to i v samotných rodinách. Vždy se jim snažím radit, aby hledali to, co je spojuje,“ vypráví nám otec Pavol.

Samotné „mírové“ pochody registruje, avšak naplno se od nich distancuje. „Vnímám to jako zneužívání církve, jsme apolitičtí,“ dívá se skepticky na odkazování se antisystémových a extremistických hnutí ke katolictví. Sám přitom zmiňuje, jak se jejich farnost aktivně zapojovala do pomoci ukrajinským uprchlíkům. O tom, že by příchod válečných běženců způsobil nějaké problémy typu větší kriminality, neslyšel.

Pomalu se s výřečným knězem loučíme a spěcháme na vlak. Čeká nás to „nejlepší na závěr“ – Čadca. Více než dvacetitisícové město v srdci Kysuckých Beskyd, nacházející se pouhých sedm kilometrů od české hranice, se nepyšní zrovna tou nejlepší pověstí. Dokladem toho je, že každému v Bratislavě, komu řeknu, že jsem zpovídala lidi na protestech právě zde, se hrůzou protáčejí panenky.

Děti jako zrcadlo rodičů

Není divu, v posledních parlamentních volbách v roce 2020 tu hodilo hlas Kotlebovcům 13,5 % voličů, což je mimochodem skoro jednou tolik co v Banské Bystrici. Region se totiž řadí v rámci Slovenska k ekonomicky nejzaostalejším. Poslední „mírová“ akce zde přilákala několik stovek obyvatel, uvidíme tedy co dnes.

„Vlastenecká“ sešlost se má konat před místním kulturním domem, v němž nyní probíhá ke Dni učitelů slavnostní shromáždění pedagogů z celého okresu. Většina pedagogů o plánovaném pochodě nic netuší, někteří si však vzpomínají na ten předchozí. „Ať jdou s pochody někam,“ rozčílí se malá, elegantně oblečená blondýnka, s níž se posléze dáváme do řeči. Jmenuje se Miroslava a učí v Čadci na prvním stupni základní umělecké školy.

Z mého pohledu je tohle typická vlivová operace vystřihnutá z manuálu sovětské tajné služby, jejímž cílem je prosazování ruského pohledu ve světě, říká politolog.

Ve třídě má několik ukrajinských dívek a přiznává, že nálady jsou občas vyhrocené. „Děti jsou strašně ovlivnitelné svými rodiči. Hned na nich poznáte, z jaké jsou rodiny, zejména na těch nejmenších,“ popisuje a dodává, že Kysuce jsou zkrátka regionem rázovitým, kde se vždy tvrdě dřelo. Na otázku, zda se najdou přívrženci antisystémových hnutí a konspirací i v rámci pedagogického sboru, Miroslava přikyvuje.

Venku se zatím začínají scházet první slovenští vlajkonoši. Moc jich tu není. Méně než v předchozích dvou městech. K avizované páté hodině tu postává do 30 lidí. Opět převažují spíše lidé středního a staršího věku, sem tam se objeví nějaká mladší výjimka včetně matky se třemi malými dětmi. Po 40 minutách se ptám mužů v čepicích s nášivkou znaku Kotlebovců, kdypak začne program. „Takhle to dopadá, když je to neorganizované. Nikdo neví, co má dělat,“ posteskl si jeden z nich. Ten si pak po chvíli bere mikrofon a po stručném úvodu se ptá, zda se někdo nechce ujmout slova.

Pochody jako předvolební kampaň?

Několik lidí šance blýsknout se na pár okamžiků před vícero posluchači využívá a emotivně se pouští do projevů, jakých jsme v posledních dnech slyšely už mraky.

Akcent na slovanství, antiamerikanismus, kyjevský fašistický režim, apel na opuštění NATO a zaprodaná vláda – tak by se dal shrnout obsah všech „mírových” pochodů do několika výrazů. Nad nimi se pak vznáší jedna všudypřítomná emoce: skutečný strach z války a s ním spojená nedůvěra v současný státní aparát. Toho se velmi úspěšně chytá opozice v čele s expremiérem Robertem Ficem.

Čtěte také: Päť rokov po smrti novinára túži Slovensko po neliberálnom pokoji

Předseda Smeru se na protestech sice neukazuje, ale zato je na dálku veřejně podporuje. „Chci pozvat každého na Slovensku, kdo podporuje mírové řešení, aby se účastnil zítřejšího pochodu,“ vyzval Fico na tiskové konferenci den před plánovaným velkým březnovým pochodem v Bratislavě. Podle slov novináře slovenského Denníku N Vladimíra Šnídla pro Voxpot by bez ohromného PR, které demonstracím zajišťují opoziční politici, jejich organizátoři náměstí jen těžko zaplnili.

Není divu, podle slovenského politologa Grigorije Mesežnikova, kterého jsem oslovila, totiž mají protesty své čestné místo v předvolební kampani Smeru i krajně pravicových stran ochotných po volbách spolupracovat. „Téma míru a nevyzbrojování Ukrajiny chtěl Robert Fico táhnout až do zářijových předčasných voleb, ale vypadá to že, zájem o pochody soudě podle účasti nyní upadá,“ myslí si Mesežnikov.

Ten rovněž nepochybuje o tom, že ve skutečnosti za sešlostmi stojí ruská ambasáda. „Z mého pohledu je tohle typická vlivová operace vystřihnutá z manuálu sovětské tajné služby, jejímž cílem je prosazování ruského pohledu ve světě,“ říká s odkazem na symboly a hesla, jež se na těchto akcích objevují.

Že by se tak na pochodech se zdánlivě ušlechtilým cílem prolínaly snahy Moskvy o šíření svého výkladu událostí se zájmy Smeru dostat se opět do vedení země? „Určitě, Fico, k tomu, aby vyhrál volby, používá všechny prostředky, dříve to byla pandemie, nyní boj za mír,“ dodává Mesežnikov s tím, že expremiér v první řadě bojuje za svou osobní svobodu. Hrozí mu totiž trestní stíhání za zneužívání pravomocí veřejného činitele.

Někdejší předseda vlády byl přitom kdysi zastáncem evropského jádra. Dnes se řadí mezi hlavní šiřitele kremelského narativu na Slovensku. Poté, co zjevně pochopil, že liberálnímu občanovi nemá co nabídnout, vsadil na zakonspirovaného voliče se sympatiemi ke Kremlu. „Od roku 2014 docházelo k masivnímu vraždění ruského obyvatelstva na Donbase ukrajinskými fašistickými jednotkami,“ opakuje už rok předseda Smeru stejnou rétoriku, naposledy 4. března v HNtelevízii. Ani jeho další výroky včetně verbálních útoků na členy vlády a prezidentku se nevymykají tomu, co slýchávají účastníci zmíněných pochodů.

Ochotně Ficovi v tomhle ohledu sekunduje i jeho stranický kolega, poslanec a známý podporovatel Ruska Ľuboš Blaha. Ten už loni v dubnu zpochybnil, že masakr v Buči spáchala ruská armáda, a obvinil ukrajinského prezidenta Zelenského, že spolu s USA chce rozeštvat celou Evropu. Nikoho asi nepřekvapí, že se strana Smer kategoricky staví proti vojenské pomoci Ukrajině, za niž slovenskou vládu ostře kritizuje.

Zatím se zdá, že najetí na otevřeně „proruskou“ rétoriku Ficovi vychází a Smer opět vévodí předvolebním průzkumům pro zářijové parlamentní volby. Podobně ze současné polarizace těží i krajně pravicová strana Republika. Nadcházející měsíce však teprve ukážou, zda bude tato pozice v postoji k rusko-ukrajinské válce stačit na volební vítězství.