Na zádech těžkou krosnu, na sobě propocené, špinavé oblečení a před sebou jen dlouhé kilometry chůze v divoké přírodě. Zní to možná jako lákavá túra, při které si člověk vyčistí hlavu a posílí tělo. Může jít však o zkušenost, již si v sobě lidé ponesou do konce života, nebo při které o život rovnou přicházejí. Co je vlastně „wilderness therapy“?
Alexandře bylo 17 let, když se ocitla – nepřipravená – v zasněžených horách v Utahu. Byla zima a ona s dalšími dospívajícími v podobném věku vyrazila na několikaměsíční túru, která jí změnila život. „Pořád to ve mně budí spoustu emocí. Když o své zkušenosti mluvím, přijde mi úplně směšná… Jak si někdo vůbec může myslet, že je v pořádku takhle jednat s lidmi? Ještě k tomu s dětmi?!“ říká mi dnes jednadvacetiletá brunetka a na úvod mě uvádí do situace:
„V Utahu jsem se skupinou samých holek strávila 13 týdnů, byla jsem tam od listopadu do února. Nosily jsme krosny, které vážily asi třetinu naší tělesné váhy, a oblečení v zářivých barvách, aby nás náhodou nezastřelili lovci, kteří se pohybovali po tamních lesích. Spaly jsme ve stanech, každé nanejvýš tři dny jsme se ‚stěhovaly‘. Většinu času bylo pod nulou – když náhodou ne, nocovaly jsme jen pod tarpem. Každá si musela svůj přístřešek postavit sama, daleko od ostatních.“
Spojily jsme se přes Zoom – ona ze státu New York, já z Prahy. Mladé Američanky jsem si všimla na TikToku a Instagramu, kde spolu s mnoha dalšími dělá osvětu o multimiliardovém průmyslu, kterému se přezdívá „troubled teen industry“ (zkráceně TTI). Tedy o programech pro problémové dospívající, kteří se „provinili“ mimo jiné tím, že měli duševní potíže, nežádoucí sexuální orientaci či identitu nebo se prostě chovali jako puberťáci, kteří objevují život. V polovině května jsem se již na webu Voxpotu tomuto tématu věnovala, zaslouží si ovšem pokračování.
Pestrá a chutná strava? Spíš hodně chleba a základních potravin, občas nějaké jablko, aby se neřeklo. Terapeutická sezení? Pouhé házení viny na nezletilé a vymývání mozku.
Jedním z TTI programů, kterých se celkem ročně účastní více než 150 tisíc dětí, je i „wilderness therapy“ neboli terapie divočinou. V tuto chvíli jich v USA existuje asi 40. Program s romantickým názvem vcucne nicnetušící křehké dospívající, sežvýká je a vyplivne s často ještě pošramocenější psychikou – nedůvěřující světu i vlastní zkušenosti, neschopné rozeznat, co je vlastně pravda.
Tento text si dává jediný cíl: nastínit fungování další z rozšířených praktik, které některým ve velkém ubližují a jiným vydělávají miliardy.
Drahá túra
Ačkoliv v USA sotva dosáhla plnoletosti, Alexandra toho má za sebou hodně. Příjemné vyprávění to není, mladá žena se ale o tom, co ji zatím potkalo, mluvit nezdráhá. Se mnou ani na sociálních sítích, kde o TTI šíří povědomí.
Osvěta je potřeba – z toho, jak se prezentují samy společnosti, které programy organizují, by se totiž mohlo zdát, že jde prakticky o oázu na míru vystavěnou pro „problémové“ dospívající.
Čtěte také: „Vymyli mi mozek.“ Programy pro problémové děti vedou k traumatům i úmrtím, dělo se to i u nás
„Společnost Second Nature považuje celostní zdraví za klíčovou součást léčebného procesu. Chápeme nedílnou souvislost mezi fyzickým, emocionálním a vztahovým zdravím. Náš program zahrnuje základní principy dialektické behaviorální terapie, zejména mindfulness, jógu a výživu,“ slibuje například firma Second Nature na svých webových stránkách.
Alexandra a další, kteří mají se Second Nature zkušenost, si ovšem program pamatují trochu jinak. Pestrá a chutná strava? Spíš hodně chleba a základních potravin, občas nějaké jablko, aby se neřeklo. Jóga? Zkuste túry o desítkách kilometrů v nepříznivých podmínkách a s těžkým nákladem. Terapeutická sezení? Pouhé házení viny na nezletilé a vymývání mozku.
Z oficiálních záznamů, jež Alexandra získala od Second Nature. Voxpot je má v plné šíři k dispozici / Foto: archiv Alexandry
Na webu Second Nature si přečtete dost informací o tom, jak skvěle se děti budou v době programu mít. Ceník ovšem nenajdete, oslovila jsem proto společnost (jakožto „zoufalý otec Derek Finn“) s prosbou o informace. Dostalo se mi jen kusé odpovědi:
„Přihlašovací proces je velmi jednoduchý. Vyplníte on-line přihlášku a já dohlédnu na to, abychom měli všechny informace, které potřebujeme. Cena je 665 dolarů za den, přičemž přihlašovací poplatek činí 4900 dolarů. Průměrná doba pobytu je 9–12 týdnů. Průměrná cena tak činí 50–60 tisíc dolarů.“
Třeba právě rodiče Alexandry utratili před pár lety jen za wilderness therapy (bez poplatků okolo) přes 1,2 milionu korun. Od té doby v Second Nature – evidentně – zdražili. Některé rodiče taková částka zruinuje, jiní si na ni berou půjčku. Příslib programu, že „děti napraví“, je ale tak silné lákadlo, že za něj vysokou částku nakonec zaplatí.
Vrstva špíny
Pobyt v divočině sice ze své podstaty nejspíš nemá „problémovým“ dětem poskytnout přílišné pohodlí, realita jde ale ještě dál. Třeba o řádné hygieně uprostřed lesů nemůže být řeč – o čistém oblečení si účastníci mohli nechat zdát a mýt se směli jen dvakrát týdně.
Dostali dvě větší plechovky s vodou, kterou se omyli ve sprchovacích stanech. „Občas jsme použili i šampon s kondicionérem, neměli jsme ale dostatek vody, takže většina z nás si postupně přestala mýt vlasy úplně,“ pokrčila rameny Alexandra. Nemluvě o problémech, které se u dětí v průběhu programu objevovaly – od různých vyrážek přes rozsáhlé ekzémy až po regulérní omrzliny.
Déšť často promáčel toaleťák i menstruační potřeby. Když si holky řekly o nové a suché, nic nedostaly. A tak krvácely prostě do svého oblečení.
„To, zda je člověk čistý a umytý, má velký dopad na stav jeho duše. Postupem času se nám na těle nahromadila vrstva špíny, která prostě nešla jen tak opláchnout. To bylo hrozné. Ale nesměli jsme nahlas mluvit o tom, že programu nevěříme a že máme pocit, že nám ubližuje – zaměstnanci Second Nature by to vzali tak, že se terapii vzpíráme,“ poukázala Američanka. Právě kvůli opakovanému vyjadřování nesouhlasu s programem v něm nakonec strávila o týden déle, než je obvyklé.
Dospívající dívky čelily ještě prekérnějším (a na psychiku náročnějším) situacím. V prostředí, kde neměly prakticky žádné soukromí a hygiena v podstatě neexistovala, řešily přicházející menstruaci. Zkušenost Alexandry se v lecčem shoduje třeba s tím, co pro britský deník The Guardian vyprávěla Američanka Rowan.
Ta uvedla, že na začátku programu dívky dostaly jednu roličku toaletního papíru a asi 10 menstruačních vložek a 10 tamponů. „Často se stávalo, že déšť promáčel toaleťák i menstruační potřeby, takže holkám nic nezbylo. Když si řekly o nové a suché, nic nedostaly. A tak krvácely prostě do svého oblečení,“ popsala Rowan situaci.
Ani ke zdravotní péči neměly děti přístup. Kromě „řady zažívacích problémů“ si Alexandra vzpomněla na chvíli, kdy si jedna z jejích kamarádek z programu podvrtla kotník a nemohla pokračovat v túře. V základním táboře dívce nohu ošetřili, pak ji ale rovnou poslali zpátky do divočiny.
Z oficiálních záznamů, jež Alexandra získala od Second Nature. Voxpot je má v plné šíři k dispozici / Foto: archiv Alexandry
Kreativní řešení
Jedním z poznávacích znamení textů o TTI je část, v níž se mluví o tom, jak se přeživší na místo programu vůbec dostali. V drtivé většině z nich totiž figuruje jedno sousloví: objednaný únos. Zatímco Meg, o které jsem psala v květnovém článku, probudili v noci cizí muži a odvedli ji do „terapeutického internátu“, Alexandru „unesli“ za bílého dne. Nebydlela už totiž s otcem a matkou, žila – byť stále coby středoškolačka – s rodinou svého tehdejšího přítele.
Její rodiče tak museli být kreativnější. „Stalo se to proto ve chvíli, kdy mě doprovázeli na nějakou lékařskou prohlídku. Z dodávky vystoupili dva cizí chlapi a přikázali mi, abych s nimi šla. A stručně mi vysvětlili, že mě dopraví na ‚tábor pro zlobivé děti’ – že o tom rozhodli mí rodiče. Složila jsem se na zem a plakala, otec s matkou mě při tom pozorovali. Sledovali také, jak nastupuju do auta a ti muži mě někam odvážejí,“ popisuje svůj únos Alexandra.
Čtěte také: „Philly už je ztracená, zachraňme další města.“ Drogový upír fentanyl má ale před Američany náskok
Složitou cestou se z amerického východního pobřeží dostala až do Utahu, kde se její program konal. „Myslela jsem si, že na tom ‚táboře pro zlobivé’ budu třeba tři týdny, představovala jsem si to jako psychiatrickou léčebnu. Pak mi ale bylo organizátory řečeno, že tam strávím víc než deset týdnů. Hodně jsem křičela,“ vzpomíná Alexandra. Poté ji prohledali – nahou – a první noc strávila na samotce, kde ji připoutali tak, aby se nemohla hýbat.
Zničit rodičům pověst
Stejně jako ostatní přeživší takových programů, ani Alexandra se k wilderness therapy nedostala jen tak – v jejím případě jí předcházely roky násilí ze strany rodičů, porucha příjmu potravy a zlomené duševní zdraví.
Celé dětství i dospívání platila za jedničkářku, bezproblémovou studentku. „Ve čtrnácti jsem se dokonce účastnila jedné televizní show pro nadané děti,“ uchechtla se Alexandra. Nyní studuje vysokou školu a má velké plány.
Nejsou to žádní terapeuti s licencí nebo sociální pracovníci. Jsou to lidé, co stěží odmaturovali – jen o pár let starší než puberťáci, které mají ‚léčit‘.
„Poslední rok na střední jsem ve škole hodně chyběla – týrání, kterého se dopouštěla matka, se stupňovalo, tahala mě třeba za vlasy po zemi. Už jsem to nezvládala, bylo mi psychicky zle a nevylezla jsem ani z postele. Pár týdnů jsem strávila i v psychiatrickém zařízení, načež jsem měla tolik zameškaných hodin, že kvůli tomu orgány na ochranu dětí vyšetřovaly moje rodiče. Pro podezření, že mě fyzicky týrají,“ svěřuje se mi mladá Američanka.
Právě kvůli záznamům u sociálních služeb ji pak otec s matkou poslali na terapii divočinou. Kvůli tomu, že jim „zničila pověst“. Přesně tohle, společně s dalšími výtkami zaznělo v úvodním, velmi dlouhém dopise, který Alexandra musela celý přečíst nahlas před ostatními dětmi ze skupiny, a to bez jakéhokoli komentáře. „Psala ho matka. Nepravdivě v něm tvrdila, že beru drogy, a obvinila mě, že lžu. A ano, občas jsem jim třeba tvrdila, že jdu za kamarádkami, místo toho jsem se ale viděla se svým prvním klukem…“
„Předstírejte, že jste Židé v Osvětimi“
Na starost měli skupinu o zhruba deseti dospívajících lidé bez potřebného vzdělání – to je mimochodem také opakující se znak podobných „terapeutických“ programů. Věkem se od respondentky příliš nelišili a spousta z nich podle ní i upřímně věřila tomu, že dětem pomáhají.
Že Alexandřin zážitek není nijak ojedinělý, ukazují i recenze na Google. Program Second Nature jich má přes 320 (s hodnocením 1,9 hvězdičky z 5). „Ti ‚průvodci‘ nejsou žádní terapeuti s licencí nebo sociální pracovníci a profesionálové. Jsou to lidé, co stěží zrovna odmaturovali – jen o pár let starší než puberťáci, které mají ‚léčit‘,“ napsala například před pár měsíci uživatelka Zoe Mello, která do divočiny poslala svou čtrnáctiletou dceru. Když se dozvěděla, v jakých podmínkách tam přebývá, z programu ji stáhla.
Školní a výchovní poradci často za každé dítě, které na jejich doporučení skončí v terapeutickém internátu či třeba v divočině, dostanou provizi.
„Víte, vždycky mě pobaví, když si vzpomenu, že Second Nature svůj program prodává i jako školu. Já jsem na střední studovala nejtěžší možný modul, naložila jsem si toho co nejvíc – a během terapie v divočině jsem pak za domácí úkol sepisovala, co jsem ten který den udělala v rámci osobní hygieny. Tomu oni říkali ‚škola‘,“ říká s úšklebkem Alexandra.
Mezi jinými zmínila i jeden velmi znepokojivý moment z „vyučování“. Její skupina četla knihu A přesto říci životu ano od Viktora Frankla, Rakušana židovského původu a přeživšího holokaustu, který v ní mimo jiné popisuje svou zkušenost z Osvětimi. Číst ji měly děti proto, aby „se mohly porovnat s někým, kdo prožil něco podobného“.
Výňatek z Alexandřiných úkolů, které jsou součástí oficiálních záznamů z terapie. Voxpot je má v plné šíři k dispozici / Foto: archiv Alexandry
„Měli jsme pak za úkol se vžít do toho, že jsme Židé zavření v nákladním voze, čekající na odvoz do koncentračního tábora, nebo že jsme vězni v koncentračním táboře – měli jsme sepsat své myšlenky a pocity. V mé skupině byla i holka, jejíž značná část rodiny zemřela za holokaustu. I ona se toho ale musela účastnit,“ líčí děsivý výjev Američanka. Jakkoliv to zní neuvěřitelně, na Alexandřině Instagramu jsem pak našla komentáře lidí, kteří zažili stejnou situaci.
Kdo za to může?
Co ovšem Alexandra považuje za vůbec nejhorší, je fakt, že se průvodcům – jakkoliv jinak milým – podařilo vštípit do její mysli, že skutečně byla „špatné dítě“ a že si to, co se jí v životě dělo, zasloužila.
„Pořád dokola mi bylo opakováno, že mám za to, jak se mnou zacházeli rodiče, přijmout zodpovědnost. Za týrání dítěte?! Po čase jsem tomu ale začala sama věřit,“ přiznává mladá žena. Do reality ji vrátilo až setkání s přeživšími, kteří si také prošli terapií divočinou – klidně i s těmi, kteří ji zažili před dvaceti třiceti lety. Mnoho se od té doby nezměnilo.
[infobox id=”2″]
Organizaci Second Nature jsem požádala za Voxpot o komentář. K tomu, co je vlastně účelem takového programu a proč se i přes kupící se negativní svědectví – kromě ceny – nic nemění. Do vydání článku nikdo ze Second Nature neodpověděl, přestože při předchozí žádosti o informace pod zástěrkou zoufalého otce odepsali do dvou hodin.
„Troubled teen industry“ je ubližující byznys, za který nese vinu více aktérů. Představte si ho jako spletitou síť. Šlo by sice jednoduše ukázat prstem na rodiče, příběh by ale nebyl úplný.
Čtěte také: „Nebudu rodit do zdevastovaného světa.“ Dobrovolně bezdětní ve jménu ekologie
Rodiče totiž zpravidla posílají své „nezvladatelné“ děti do těchto programů poté, co jim to jako „poslední řešení“ doporučí výchovní či školní poradci. Ti velmi často pracují na principu provizí – za každé dítě, které na jejich doporučení skončí v terapeutickém internátu nebo třeba v divočině, dostanou peníze.
Alexandra sama ale ukládá největší podíl viny na bedra provozovatelů takových programů: „Rodiče se nechali oblbnout… Ale lidé, co tohle provozují? Vždyť jsou vzdělaní – většina z nich jsou terapeuti nebo sociální pracovníci, není přece možné, že by neviděli, jak ubližují. Navíc za tak obrovské peníze.“
I přesto, že se v amerických programech TTI protočí přes 150 tisíc dětí za rok a že se o podmínkách často neslučitelných s důstojným životem (nebo se životem vůbec) mluví čím dál hlasitěji, nezdá se, že by měl bující průmysl v brzké době zpomalit.
Regulace ze strany státu či úřadů prakticky neexistují. Je tedy zatím pouze na lidech jako Alexandra nebo organizacích jako třeba Unsilenced, aby téma zvedaly. Aby si další děti a dospívající nemuseli projít tím, co miliony takových před nimi.
