• Komerční článek
  • 21. června 2022

Vyjde kniha o invazi na Ukrajinu očima českého válečného reportéra, pořídit si ji můžete už teď

Úvodní koláž: Jozef Jakubov / Majda Slámová / Voxpot /
Úvodní koláž: Jozef Jakubov / Majda Slámová / Voxpot /
Autor
Vojtěch Boháč
Brzy ráno 24. února 2022 vyhlásil Vladimir Putin speciální vojenskou operaci na Ukrajině. Nad hotelem nám proletělo několik raket. Vojska shromážděná u hranic jen pár kilometrů od nás se dala na pochod. Proč se to stalo, jak jsme se na tom místě objevili a co následovalo? O tom bude nová reportážní kniha Vojtěcha Boháče.

Od kdy nastoupilo Rusko na trajektorii, která vedla k masakrům v Buči a Boroďance a k desítkám tisíc mrtvých vojáků i civilistů v sousední zemi? To je otázka, kterou si během sledování aktuální fáze války na Ukrajině kladlo velké množství lidí. Kladl jsem si ji i já a nyní se na ni na základě 11 let zkušeností s oběma zeměmi jako student, stopař i reportér pokusím odpovědět.

Pořiďte si knihu hned teď: Kniha o invazi na Ukrajinu očima českého válečného reportéra

„Znáš ruský šanson?“ ptá se mě spolucestující ve vlaku z Vladimiru do Moskvy.

„Neznám, měl bych?“ ptám se opatrně.

„To bys teda měl, je v tom všechno důležité,“ odpověděl mi a zbytek čtyřhodinové cesty trávíme v chodbě s cigaretou a místním „českým“ pivem Žatecký Gus za poslechu písniček o tom, jaké je sedět v ruském vězení, myslet na to, s kým vám asi zahýbá žena a co s tím uděláte, až se vrátíte domů.

Kupte si knihu teď!


Byl rok 2011, ruský prezident Medvěděv rozjížděl projekty, které měly Rusko představit jako moderní, na technologiích založenou a v podstatě liberální zemi. Když jsem potkal člověka, který se účastnil v roce 1968 invaze do Československa, omluvil se mi s tím, že to byla chyba. Prohlášení o tom, že se Rusko stane běžnou západní zemí se západní životní úrovní, byla brána jako standard. Když se ve Vladimiru, kde jsem zrovna studoval, otevřel na podzim 2011 první McDonald’s, stály se na něj jako na symbol západního životního stylu stovky metrů dlouhé fronty. Městská prodemokratická střední třída rok od roku rostla a byla stále sebevědomější.

Nejspíš proto byla reakce na Putinovo oznámení, že po čtyřech letech plánuje návrat do prezidentské funkce, nečekaně bouřlivá. Nezáleželo na tom, že moc ve státě držel posledních 11 let jak v prezidentském, tak i v premiérském křesle. Velká část veřejnosti začala být citlivá i na symbolické porušování pravidel. Na přelomu let 2011 a 2012 proto Rusko zachvátily největší protesty od rozpadu Sovětského svazu. Z Nižného Novgorodu, kam jsem se přesunul studovat mezinárodní vztahy, se zdálo, že protestuje celá země.

Protestů na prospektu Sacharova se 24. prosince 2011 zúčastnilo přes 100 tisíc lidí / Foto: Vojtěch Boháč / Voxpot

Těžko říct, jestli daly Vladimiru Putinovi větší ránu stotisícové protesty nebo fakt, že jej chtěli od moci odsunout jeho vlastní lidé v čele s dosluhujícím prezidentem Medvěděvem. Putinova popularita zároveň padala na historicky zdaleka nejnižší čísla. Mnozí Rusové sice přiznali, že má zásluhy na stabilizaci společnosti po divokých 90. letech, ale chtěli už jít dál.

Když jsem po roce odjížděl z Ruska, země byla stále v protestech. I když se Putin dokázal u moci udržet, nespokojenost s jeho opětovným nástupem byla všudypřítomná a jeho popularita dále klesala.

Od anexe k válce a ještě dál

Moje další kroky vedly v letech 2013 a 2014 na v Česku polozapomenutý poloostrov Krym. Studium na simferopolské univerzitě a práci v místních novinách zasáhl další velký pohyb v Rusku – tentokrát rozhodnutí Vladimira Putina po konci ukrajinského Euromajdanu poloostrov anektovat a pomoct s rozdmýcháním války na Donbase.  Ze spíš jen trpěného politika se stal opět národní vůdce, který má zemi provést obdobím válek. Toto období ale od té doby už nikdy neskončilo.

Reportérem z konfliktních míst jsem se stal právě na Ruskem anektovaném Krymu, odkud jsem mířil do zákopů na ukrajinský Donbas.

Stejně jako se chtěli z nadvlády Vladimira Putina v posledních letech před válkou vymanit sami Rusové, tak se z ruského vlivu toužila už léta vymanit i Ukrajina.

Zatímco v Rusku se za masivní pomoci válečné propagandy stal Putin znovu populárním obdivovaným vůdcem prakticky přes noc, na Ukrajině podobné pokusy skončily spíš fiaskem. Putinovi se sice podařilo vytrhnout z ukrajinské kontroly část dvou oblastí, ale zemi samotnou tím začal rychle ztrácet, podobně jako o dva roky dříve Rusko.

Fotka ze zákopů nedaleko východoukrajinského městečka Debalceve, kolem kterého se pomalu stahoval kotel / Foto: Sarah Dubny / Voxpot

Od té chvíle jsem pokrýval situaci na válčící Ukrajině, dezinformace v Evropě, ruské zapojení do války v Sýrii, vlivové operace země na Balkáně, prohlubující se vztahy s Čínou i přípravy na válku v předvečer letošního útoku na Ukrajinu. Stejně, jako měla první válka na Ukrajině vrátit do Putinovy náruče samotné Rusy, měl druhý útok stejným směrem zvrátit dlouholeté směřování Ukrajiny směrem na Západ a vrátit ji pevně do sféry vlivu Moskvy.

„Naše akce představuje nutnou sebeobranu. Bráníme se, aby nedošlo k něčemu ještě horšímu než je to, co se stane dnes,“ zaznělo z živého přenosu na YouTube a v tu chvíli mi bylo jasné, že to je ten moment. Putinův projev už trval zhruba deset minut. Zpočátku se v komunitě lidí, kteří jej zároveň se mnou přes internet sledovali, objevovaly názory, že jde o reprízu dva dny starého obviňování Západu a údajných nacistů na Ukrajině z eskalace situace kolem linie fronty na východě.

Na Ukrajině bylo krátce před pátou ráno a Twitter byl živější, než poslední dvě noci. „Dnes na Ukrajině nikdo nespí,“ objevilo se mi ve feedu a každých pár sekund přibyla nová informace o tom, kde situace zrovna eskaluje. Velkým tématem byla letadla, která měla namířeno do ukrajinského vzdušného prostoru, ale v jeden moment nad ránem se otočila z původní trasy nebo vůbec nevzlétla. Nebe nad Ukrajinou se zcela vyprázdnilo a v tu chvíli bylo jasné, že dlouho obávaný moment přijde asi každou chvíli.

Skočil jsem za Majdou, která spala na vedlejší posteli, a i když jsem ji doteď nechtěl budit, tak už přišel čas. „Začalo to,“ řekl jsem jí stručně a dal před ní notebook, ze kterého se ozýval Putinův projev. Chvíli mžourala, já jsem šel otevřít okno. Nebylo to poprvé, co jsem ho tuhle noc otevíral – za noc jsem už několikrát poslouchal, jestli neuslyším rakety, stíhačky, cokoli. Poslední dvě noci bylo napětí velké, ale vždy jsem usnul. Dneska už ne.

Majda na posteli nevěřícně zírala do počítače. Bylo ticho, tak jsem si přisedl a chvíli poslouchal s ní. Po ulici zatím projelo několik aut tryskem směrem k hranici. Pak se ozvalo dunění z dálky, které se postupně přibližovalo. Nízko nad hotelem něco prolétlo obrovskou rychlostí s hlasitým zasvištěním. První fází invaze měly být podle dostupných informací útoky raketami s plochou dráhou letu. Zvuk by odpovídal. „Balíme se a jdeme,“ řekla rozhodně Majda. Válka začala.

Zničené bojové vozidlo pěchoty na cestě do Motyžyna na začátku března / Foto: Majda Slámová / Voxpot

Následující týdny a měsíce jsme s fotografkou Majdou Slámovou opět trávili reportováním z míst, která hořela: pokus o obléhání Kyjeva, boje o Irpiň, ruskými vojáky čerstvě opuštěná Kyjevská oblast a všichni její mrtví, Oděsa v době potápějícího se křižníku Moskva, Mykolajiv bombardovaný kazetovou municí i zákopy v první linii na Donbase.

Jak dopadne válka na Ukrajině zatím není jasné zřejmě nikomu. Vznikající kniha se ale pokusí napovědět, jak jsme se do této situace dostali, kde se na Ukrajině vzalo v posledních letech odhodlání bránit se do posledního nebo jak se stalo, že dnes ruská veřejnost jen minimálně reaguje na desítky tisíc mrtvých na obou stranách a města srovnaná se zemí.

Kniha vyjde letos na podzim v nakladatelství Albatros a najdete v ní i fotky reportérky Majdy Slámové z našich společných reportáží.

Jestli chcete knihu získat se slevou, dárkem, věnováním, nebo chcete jen podpořit autora, pořiďte si ji už teď v kampani na HITHITu.