Afrika se probouzí směrem k většímu porozumění Ukrajině. Jakou roli ve válce sehraje?

„Válka na Ukrajině musí co nejdříve skončit,” upozornil v polovině tohoto června razantně jihoafrický prezident Cyril Ramaphosa Vladimira Putina, když delegace čítající kromě Ramaphosy ještě zástupce Egypta, Senegalu, Konžské republiky, Ugandy, Komor a Zambie dorazila do Ruska. Šlo o první zásadnější mírovou misi ze strany afrických států v kontextu války na Ukrajině, jejíž cílem bylo „přispět k mírovým snahám” a snížit dopady konfliktu na Afriku.

Na rozdíl od předchozích cest afrických delegátů zamířilo sedm afrických lídrů tentokrát jak do Ruska, tak na Ukrajinu, a nesetkali se tedy jen s Putinem, ale i se Zelenským. S tím mluvil doposud jen prezident Guiney-Bissau, Umaro Sissoco Embalo, který jako jediný z afrických hlav států navštívil Kyjev (i Moskvu) loni v říjnu.

Čtěte také: „Dnes chtějí naše tanky, zítra budou chtít naše děti,“ říká Polka. V dosud největším spojenci Kyjeva se šíří protiválečné hnutí

Delegace ve společném prohlášení vyzvala Rusko, aby navrátilo ukrajinské děti unesené z okupovaných území zpět do jejich země. Ramaphosa a jeho afričtí kolegové tak de facto souhlasili s obviněním, která proti Putinovi vznesl Mezinárodní trestní soud v Haagu. Nepochybně jde o důležité a odvážné gesto – zkritizovat z očí do očí Vladimira Putina. Ten však čtení prohlášení přerušil s tvrzením, že Rusové děti ve skutečnosti chrání před boji. Otázkou pak zůstává, proč Jihoafričané předem avizovali nezájem zatknout ruského prezidenta při srpnovém summitu hospodářského uskupení BRICS, který se koná právě v Jihoafrické republice.

Africká fronta války na Ukrajině

O Afriku mají od začátku ruské vojenské agrese na Ukrajině obě strany konfliktu eminentní zájem. Není divu, že se na diplomatické cesty pro podporu vydali už oba ministři zahraničí – Sergej Lavrov i Dmytro Kuleba. Pro kontext je nicméně nutno dodat, že startovní pozici neměli oba stejnou. Zatímco Rusko má po Africe 46 ambasád, Ukrajina pouze 10.

Rusko má navíc ještě z dob Sovětského svazu déle trvající historické konexe na Afriku, zejména pak z doby dekolonizace, kdy Sověti dodávali mnohým africkým zemím zbraně a podporu proti západním „kolonizátorům“. Rusko navíc vojensky podporuje Afriku i dnes, konkrétně Středoafrickou republiku, Mali, Libyi nebo Súdán, kde se angažuje prostřednictvím nechvalně známé Wagnerovy skupiny.

Afrika se cítí být vklíněna do geostrategického konfliktu mezi Západem a Ruskem.

Wagnerovci byli do zemí často výslovně pozváni vládnoucími představiteli a často i vřele vítáni místními lidmi. Rusové tak efektivně a bez větších finančních nákladů reagují na pragmatické potřeby vládnoucích, zejména armádních, elit. Za pomoci dezinformačních kampaní podněcují v afrických státech protizápadní nálady, zejména na úkor Francie. Zároveň si pro svou podporu nekladou různé morální podmínky, jako to mají ve zvyku západní země. Zájmy běžných Afričanů a širší negativní důsledky pro zmíněné země i region jsou pak zcela ignorovány, a to i navzdory zprávám o masakrech stovek civilistů ze strany Wagnerovy skupiny a dalším prohřeškům proti lidským právům.