Luxusní hotely, plavecký bazén jen pro sebe, dlouhé rozpravy s prezidentem. Platit si tohle sám, nedoplatím se. Co za to? Ideálně oslavovat diktaturu. Nebo aspoň mlčet, usmívat se a mávat.
Čas se pomalu chýlí ke druhé ráno. Řádně cinklý šéf velké evropské televize Euronews objímá svou blízkovýchodní zpravodajku ve snaze už popáté předvést virální hit letošního července, odhalenou nevěru z koncertu Coldplay.
V sitcomovém shonu se vzápětí oba rychle ukrývají a tváří, že tu nejsou. Následuje smích zbylých pár lidí, kteří si dnešní galavečer o něco protáhli.
Za barem klopýtá směrem k výtahu Sergej Markov, bývalý poradce a důvěrník Vladimira Putina. Vztahy s ním jsem si rozházel hned po příletu. Zeptal jsem se ho, jak se jmenuje. Odpověděl mi, že jestli ho neznám, tak nevím o tomhle regionu zhola nic. Je – podle svých slov – nejcitovanější politolog a politický insider Ruska.
Nacházím se v Ázerbájdžánu, desetimilionové jihokavkazské fosilní diktatuře, která po ruské invazi na Ukrajinu částečně vytáhla evropským zemím trn z paty. Začala nám totiž dodávat plyn, který jsme i díky ní mohli přestat odebírat od Ruska.
Kupovat si veřejné mínění i mlčení je v rozpočtu zanedbatelná položka.
Většina žebříčků kvality vládnutí řadí zemi ve stavu svobody a demokracie na zadní příčky, ještě za Rusko. Na rozdíl od něj nás ale Ázerbájdžán nepovažuje za svou zónu vlivu. Dokonce na rozdíl od většiny zemí regionu alespoň symbolicky podporuje Ukrajinu. Takže jsme teď v podstatě kamarádi.
Příjmy Ázerbájdžánu z prodeje plynu se po začátku ruské invaze vyšplhaly k patnácti miliardám dolarů ročně. Kupovat si mezinárodní veřejné mínění i mlčení ohledně porušování lidských práv je tak v jeho rozpočtu zanedbatelná položka.
Dávám si další skleničku zdejšího vynikajícího koňaku. Není levný, ale na tom nesejde. Nemusím ho platit. Celou tuhle cestu, na které se snažím zjistit, jak funguje zdejší propaganda, zaplatily vaše faktury za plyn.
PR kam se podíváš
„Neuvěřitelné, co tu zvládli za tak krátkou dobu vybudovat,“ říká mi o den dříve v autobuse Eckart. Padesátník na sedačce za mnou vypadá jako alter ego ruského povstaleckého velitele Igora Strelkova, které raději zvolilo kariéru v londýnské PR agentuře.
Náš konvoj tří autobusů právě vyjel po hladkém asfaltu z nově proraženého tunelu a uhání přes zbrusu nový dálniční most na vysokých betonových pilířích. Před i za námi je několik policejních aut.
Jsou tu spíš proto, ať se cítíme důležitě, než že by nás bylo třeba chránit. Od opuštění zbrusu nového letiště, představujícího bránu do Náhorního Karabachu, jsme už skoro hodinu jízdy. Na žádné další auto jsme zatím na široké dálnici nenarazili.
Místo aut celou cestu zdobí silnici nápisy, že začíná třetí globální mediální fórum v Šuše, hlavním městě Náhorního Karabachu. Na neznalého cizince můžou působit, že Ázerbájdžán území vybojoval v letech 2020 až 2023 od Arménie výhradně proto, aby na něm mohl pořádat mediální fórum.
Eckart je až podezřele nadšený. Vypráví, jak tu se svým týmem točí dokument o návratu uprchlíků vysídlených arménskými silami během první karabašské války na začátku devadesátých let.
„Mají tu pro ně postavené nové domy, nádraží, hotely… A teď začínají postupně přicházet lidi,“ vysvětluje angličtinou se slabým německým přízvukem.
Tři autobusy vezou do Šuši zhruba sto padesát lidí na pozvání samotného ázerbájdžánského vládce Ilhama Alijeva. Sám jsem dostal pozvání poté, co jsem udělal před měsícem v Praze rozhovor se šéfem Alijevových poradců.
Rozhovor se moc nepovedl, nebyl jsem dobře připravený a ve výsledku si mě pravá ruka prezidenta vodila jako loutku. Od té doby přemýšlím, jestli bych pozvánku dostal i v případě, že bych se pořádně připravil a dotkl i citlivějších otázek.
Kdo jsou vlastně lidé, kteří se mnou sedí v autobusu? Na začátku cesty jsem se zapovídal se slečnou, která dřív pracovala na CNN. Od roku 2015 strávila taky pět let v Rusku a její tvář mi byla povědomá, jen ne ve spojení s CNN. Hlavní hlasatelka ruské propagandistické televize RT? Jasně, už si vzpomínám.
Za oknem teď ubíhají rozlehlé nově vysazené sady. Do hlavy mi skáče investigativní práce novinářstva z média Abzas. To odhalilo, jak se v nově dobytém Karabachu prezidentova rodina přes složitou strukturu firem obohacuje právě na státních zemědělských zakázkách.
Zeptám se Eckarta, jak se vlastně jmenuje celým jménem. Dám ho do Googlu a jako první mi vyjede stránka sítě mezinárodních investigativních novinářů OCCRP. Eckart Sager je zmíněn ve spojitosti s ázerbájdžánským laundromatem – složitým schématem vyvádění peněz ze státního rozpočtu na ovlivňování veřejného mínění ve světě.
V roce 2014 takhle získal téměř dva miliony dolarů na svůj účet v Dubaji za „konzultační služby“. Ve skutečnosti šlo o nenápadné propašovávání pozitivních reportáží o Ázerbájdžánu do světových médiích. V minulosti Eckart stejně fungoval i pro malajskou vládu.
Usměju se a zeptám se, jestli si ho můžu vyfotit. Zakroutí hlavou. Nemá rád, když jsou jeho fotky na internetu. Chápu.
Chvíli na to přijde jeden s organizátorů, jestli budeme chtít dát otázku prezidentovi. „Jakoukoli otázku?“ ptám se.
„Jasně, úplně jakoukoli,“ odpovídá. Řeknu, že bych jednu rád položil.
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
