Odstartovala největší fotbalová událost planety. Mistrovství světa ve fotbale 2026 je z mnoha důvodů přelomový turnaj, ale některé věci se – nejen ve fotbalu – nemění. Například skutečnost, že k lepším výsledkům pomáhá migrace. Kdy to pochopíme i v Česku?
Odkud jsi říkal, že jsou tvoji rodiče? | Ilustrační foto: Shutterstock
Kdo se vám vybaví, když se řekne imigrant? Leckomu v Česku netolerantní náboženský fanatik s nožem, nebo osoba spadající do zažité škatulky „nepřizpůsobivých“.
Málokdo si v takovou chvíli vzpomene na hvězdného fotbalistu bojujícího v národním dresu evropského státu. Řeč může být přitom o mladé španělské hvězdě Lamine Yamalovi, jehož rodiče pochází z Maroka a Rovníkové Guineje, nebo o francouzské legendě Zinédinu Zidanovi alžírsko-berberského původu.
Obraz migrantů se však selháním velké části českého novinářstva a zneužitím tématu populistickými politiky smrskl pouze na negativa. A takové zkreslení doprovází i fotbal.
Naposledy se to ukázalo na konci května po výhře Paris Saint-Germain v Lize mistrů. Ihned po zápase propukly v Paříži oslavy doprovázené ničením majetku a útoky na policii. Zatčeno bylo na devět set lidí, převážně mužů s francouzským občanstvím.
Celá krajně pravicová evropská scéna však násilí vykreslila jako „guerillové války civilizací,“ jak dění nazval islamofob Eric Zemmour. Podobné rámování pak samozřejmě dorazilo i do Česka, kde se rasistické smýšlení projevuje zejména na síti X.
Jako by všichni zapomněli, že začátkem května vtrhli na fotbalové hřiště fanoušci Slavie a napadali hráče Sparty. Nechutného vandalství se pochopitelně dopouští také „slušní“ bílí Češi.
Fotbalový expert Radiožurnálu Pavel Horváth nicméně incident zhodnotil slovy, že „tohle se může stát třeba někde v Africe, Bulharsku nebo Rumunsku“.
Antimigrační a často rasisticky naladěné postoje českých i dalších fotbalových fanoušků jsou o to nesmyslnější, že právě migrace se ukazuje jako klíčová složka úspěchu na mezinárodní scéně. Čísla nám jasně říkají, že pokud chceme zvyšovat pravděpodobnost úspěchu, je jednou z cest multikulturní tým.
Naši kluci
Letošní mistrovství světa představí nejvíce týmů s hráči narozenými v zahraničí než kterýkoli jiný turnaj. Téměř čtvrtina z 1248 hráčů vybraných do národních týmů se narodila v jiné zemi, než kterou budou reprezentovat.
V tomto směru vévodí nováček Curaçao, jehož tým má 96 procent hráčů narozených mimo tento karibský ostrov. Následuje Demokratická republika Kongo s 85 procenty hráčů a Maroko se 73 procenty.
Národnostní pestrost je součástí mistrovství světa od samého počátku. Než FIFA v roce 1962 zavedla pravidla určující, kdo může hrát za národní týmy, reprezentovala řada fotbalistů dokonce více zemí.
Hráči narození v zahraničí jsou ale jen částí většího fotbalového příběhu. I do letošního turnaje naskočí spousta migrantů druhé generace. Nejvýraznějším příkladem jsou Les Bleus, jak se přezdívá francouzské mužské reprezentaci.
Když se v roce 2018 stali mistry světa, mělo dvanáct z jejich třiadvaceti reprezentantů africké rodiče. To odráží koloniální a postkoloniální historii země podobně jako letošní soupiska Anglie – mnoho jejích hráčů má kořeny v bývalých britských koloniích a například obránce Marc Guéhi se narodil v Pobřeží slonoviny.
A zda si národní týmy s větším počtem migrantů vedou lépe? Existuje sice jen poměrně málo studií, ale ty nám naznačují, že ano.
Například analýza všech mistrovství světa od roku 1970 zjistila, že týmy s větším počtem hráčů narozených v zahraničí se v turnaji dostávaly dále. Každý migrant v týmu podle studie znamená 0,15 odehraných zápasů navíc. Šest takových hráčů by tedy znamenalo skoro zápas navíc.
Výzkumník Ben Brindle z Oxfordské univerzity dodává, že „migrace může podle tohoto výzkumu přinášet výhody nad rámec těch, které jsou spojeny s bohatstvím nebo fotbalovou tradicí“.
Lepší výsledky u rozmanitějších týmů pak pozoroval i další výzkum, zkoumající evropské národní týmy na základě příjmení hráčů a odhadu jejich původu. Dává to smysl: každá pozice na hřišti potřebuje lehce odlišné fyzické vlastnosti a s rozmanitější populací se zvyšuje počet potenciálních kandidátů.
Migrace zároveň rozšiřuje okruh hráčů dostupných pro národní tým země původu. Ghanský nároďák letos silně čerpá z diaspory v západní Evropě, což týmu umožňuje nasadit hráče vychované v nejsilnějších fotbalových systémech světa.
Budoucnost českého fotbalu
Nic z toho neznamená, že migrace samotná vyhrává mistrovství světa. Jasně se ale ukazuje, jak může fotbalu prospět.
A navzdory stadionovým křiklounům čeká podobný vývoj nejspíš i Česko. Zatímco na letošním mistrovství je náš tým stále velmi uniformní, mladší ročníky vykazují změnu.
Do kabiny české reprezentace do jednadvaceti let byli nominováni hned tři takoví hráči: Colin Andrew, jehož otec je Nigerijec, Yannick Eduardo, který má otce z Angoly, a Filip Lissah s otcem barbadoského původu.
Jistě: zrovna poslední mistrovství světa vyhrála Argentina, která neměla jediného hráče narozeného v zahraničí. Hrál za ni však jeden z nejlepších fotbalistů všech dob Lionel Messi.
Toho ale spolu s Cristianem Ronaldem na piedestalu nejlepších hráčů světa možná nahradí právě Lamine Yamal v dresu Španělska. Pokud tak chceme patřit znovu mezi fotbalovou špičku, nesmíme si stavět do cesty naše jiné národní sporty: rasismus a xenofobii.
