Bouřky se nebojí. Navštívili jsme děti z rozbombardované Gazy

Po okně nemocničního pokoje stéká déšť, první za mnoho dní.

Sedím na ustlané posteli, na stolku vedle leží korán, složený modlitební koberec i další osobní věci. Naproti mně si žmoulá prsty šestiletý Hamza. Malý kluk z Pásma Gazy, kterému izraelský útok 10. října 2023 rozdrtil levou nohu.

Hamza má velké hnědé oči a zachmuřenou tvář. Známe se sotva pár minut, jeho důvěru jsem si ještě nezískala. „Nebojím se bouřky. Jenom koček,“ souká ze sebe stydlivě s pohledem na počasí za okny.

V Jordánsku žije už třetí měsíc se svou babičkou Najwou, která ho na cestě do nemocnice spravované Lékaři bez hranic (MSF) doprovázela. Zařízení je zaměřené na rekonstrukční a plastickou chirurgii – na válečná zranění.

„Seděl se svým otcem u jídelního stolu, čekal, až mu vystydne večeře. A potom došlo k výbuchu, šrapnely ho zranily na hlavě a na noze. Mysleli jsme, že zemřel,“ popisuje mi Najwa ve světle fialovém hidžábu.

Rány na hlavě i dolní končetině se Hamzovi zahojily, ne však zcela – po explozi nemohl pořádně chodit a při přesunu z místa na místo si musel pomáhat rukama. Chodil po všech čtyřech.

„Děti ho za to šikanovaly, smály se mu,“ říká bolestně babička.

Na co nestačí ani Avengers

Po operacích v Ammánu chlapec už jen nepatrně kulhá. Ačkoliv teď způsobně sedí na posteli, později ho potkávám, jak běhá po hřišti a hraje si s místními dětmi. „Jsem šťastný, že můžu zase chodit. Nejradši mám hru na schovávanou, rád jezdím na dětské motorce. A taky mám rád hudbu,“ vyjmenovává s úsměvem.

Stejně jako spousta jiných dětí po celém světě, i Hamza má v oblibě superhrdiny a Ledové království. Nad lůžkem má pověšený batoh s postavami z této animované pohádky, jeho pyžamo je zase plné postav z Avengers.

Má podobné záliby jako děti napříč zeměkoulí – prošel si však hrůzami, kterým málokdo dokáže plně porozumět. Během našeho povídání sice pookřál, mezi určité vzpomínky si ale v hlavě postavil zeď, kterou zatím není ochotný překročit.

K výbuchu izraelské rakety došlo kousek od tábora Džabálijá pár kilometrů severně od města Gazy, krátce po začátku izraelské vojenské operace v reakci na útok Hamásu, která se překlenula ve dvouleté krveprolití napříč palestinským územím.

Rodina se následně přesunula do uprchlického tábora, o kterém Hamza příliš mluvit nechce. „Život tam byl moc těžký,“ shrnuje a uhýbá pohledem. Pro odlehčení situace hrajeme kámen, nůžky, papír – s každou další výhrou se chlapci na chvíli rozzáří obličej.

Do Jordánska ho Lékaři bez hranic evakuovali i s babičkou Najwou, skrze lékařský koridor. Ten v březnu otevřela iniciativa jordánského krále Abdulláha II., s cílem poskytnout pomoc dvěma tisícům zraněných dětí z Gazy.

Čtěte také: Jordánské dilema. Jak ochránit svou suverenitu ve stínu Gazy?

Kvůli nízkému věku pacientů a pacientek je součástí evakuace i dospělé opatrovnictvo, zpravidla člověk z rodiny. Původně chtěla s Hamzou vycestovat jeho matka, kvůli péči o ostatní potomky nakonec místo ní jela Najwa.

I ona v sobě nese hluboký zármutek. Během naší návštěvy nešetří úsměvy, bolest jimi ale nezakryje. „Při útocích jsem přišla o šestatřicet příbuzných, devět z nich bylo z mé nejbližší rodiny,“ sdílí se mnou.

Je hluboce věřící, když mluví, odkazuje se často k Bohu – víra jí zjevně pomáhá vyrovnat se s rozsáhlými ztrátami. Během jejich pobytu v Jordánsku přišel při jednom z útoků o život i Hamzův otec.

V nemocnici potkáváme další děti z Gazy, chlapce i dívky, stejně jako dospělé z jiných válkou zasažených zemí: Súdánu, Sýrie, Jemenu, Iráku a dalších.

Nemocnice přijímá každý měsíc padesát nových pacientů a pacientek – opravuje končetiny a léčí i následky vážných popálenin.

V rozlehlé budově je i oddělení s 3D tiskem protéz na míru nebo ochranných krunýřů pro osoby s popáleným krkem a obličejem. Vytištěné části končetin se následně barví tak, aby odpovídaly barvě pleti pacienta – nebo v případě dětí veselými motivy.

„Polovina lidí sem přichází s infekcí a zároveň s jedněmi z nejkomplexnějších ortopedických zranění vůbec,“ popisuje mi v zasedací místnosti nemocnice vedoucí lékař Fakhri Rasheed, chirurg původem z Iráku.

Mezi časté případy patří zlomenina stehenní kosti s infekcí a poraněním nervu, kdy následně pacient potřebuje nejméně tři hospitalizace a sérii několikahodinových operací.

Pokud jde o zraněné děti, situace se ještě komplikuje. „Podle statistik se čtyřicet procent zkušených chirurgů necítí komfortně u operování dětí. Pokud jde o ty mladší pěti let, nejistotu vnímá drtivá většina z nich,“ poukazuje Rasheed.

Nejen v případě dětí z Gazy léčbu dále ztěžuje i podvýživa – tělo nemá ani při prvotřídní lékařské péči dostatek energie se hojit.

Neznamená to ale, že by v nemocnici na severovýchodě Ammánu nezaznamenávali výrazné úspěchy. A nejde jen o léčbu fyzických zranění – stejně důležité jsou i rány, které utržili pacienti a pacientky na duši.

Rasheed, vysoký muž v košili a s unavenýma očima, mi vypráví o malé pacientce, kterou přijali se zraněnou nohou. Silně kulhala a stranila se okolí.

„Byla depresivní, odmítala mluvit – teď ale nezavře pusu, pořád s někým vtipkuje. A kulhá mnohem méně, což je to nejlepší, čeho můžeme dosáhnout. I po všech operacích už se jí, ani ostatním, normální kvalita života nevrátí. Takové jsou dopady války,“ konstatuje lékař.

Podobně na tom byl ostatně i šestiletý Hamza.

Po příchodu do nemocnice s nikým nekomunikoval a nechtěl si hrát s ostatními dětmi. Teprve když se jeho stav po operacích, fyzioterapii i sezeních s terapeutem zlepšil, se začal zapojovat.

„Naučil se lépe přijmout sám sebe,“ říká babička Najwa.

Zhluboka dýchat

Opomenuto není ani její mentální rozpoložení. V jedné z místností v oddělení péče o duševní zdraví opatrovnictva zrovna probíhá sezení.

Ženy v abájích a hidžábech sedí vedle sebe na gauči a na skupinové terapii sdílejí situace, které v nich v poslední době vyvolaly úzkost. Všechny v ruce drží barevné bublifuky.

„Učíme je pracovat s emocemi a úzkostí, správně dýchat. Bublifuky jsou takové zábavné pomocné nástroje na kontrolu dechu,“ pousměje se terapeutka.

Navzdory brutálním okolnostem měli Hamza s Najwou štěstí – patří mezi zlomek těch, kterým se lékařské péče nakonec dostane.

„V Pásmu Gazy je v současnosti podle odhadů čtrnáct tisíc osob ve věku deseti až čtyřiceti let, které by potřebovaly lékařskou evakuaci,“ sděluje mi ve své kanceláři Cyril Cappai, francouzský ředitel mise MSF v Jordánsku a Iráku.

Reportážní cesta Jolany Humpálové probíhá jen díky přímé finanční podpoře vás, kdo si Voxpot předplácíte. Děkujeme, že nám umožňujete dělat nezávislou novinářskou práci a přibližovat Česku i takový svět, před kterým tu mnozí zavírají oči.

Nemocnice na palestinském území, které bylo v posledních více než dvou letech vystaveno rozsáhlým útokům Izraele, takový nápor ani zdaleka nepojmou. Většina z nich prostě nefunguje, zbytek bojuje s nedostatkem zdravotnického personálu i nástrojů.

Čtěte také: Omdlévají hlady, ale pomáhají dál. Jak čelí hladomoru zdravotnictvo v Gaze

V Gaze v současnosti panuje příměří mezi hnutím Hamás a Izraelem. Tedy alespoň na papíře: k útokům především ze strany Izraele nadále dochází, od 10. října mají podle palestinských úřadů přes 300 obětí.

„Jistě, s příměřím se leccos zlepšilo, do oblasti se dostává nějaké jídlo – zejména koridorem z Egypta. Problémy ale přetrvávají, neteče tam voda a zima přichází. Lidé spí ve stanech, na štěrku, a teploty klesají, od moře vane studený vítr. Velmi brzy se Gazou začnou šířit respirační onemocnění,“ upozorňuje Cappai.

V nemocnici v Ammánu teď pobývá více než sto lidí z Gazy – okolo padesáti malých pacientů a pacientek a zhruba stejný počet osob, které o ně pečují. Podle Cappaie bylo zatím možné naplnit asi čtvrtinu z dvoutisícového limitu pro evakuované, který nastavil jordánský král.

Co s nimi ale bude dál? Někteří se podle šéfa mise MSF vracejí do Gazy, obvykle kvůli rodině, jiní zamíří za příbuznými do Egypta.

„Měli jsme tu případ otce a syna, kteří přišli o všechny blízké. Nikdo nepřežil. Emigrovali do Kanady.“

Odejít do jiné země a získat tam uprchlický status je nicméně v mnoha případech složité – například Evropská unie Palestince automaticky za uprchlíky nepovažuje.

Budoucnost je nejistá. Ačkoliv, konkrétně Hamza o ní má vcelku jasno.

Stejně jako spousta dalších dětí, které prošly péčí ammánské nemocnice, by se chtěl stát lékařem. „Aby ostatní nemuseli trpět tak, jako jsem trpěl já.“