Demokraté chtějí vyměnit vedení. Skvělé, ale bude to stačit?

Povolební potíže demokratů se projevují se primárně v debatách o tom, kdo by měl vést stranu ve Sněmovně reprezentantů a v Senátu. Sněmovní menšinu momentálně vede newyorský kongresman Hakeem Jeffries, který před několika lety dle očekávání vystřídal Nancy Pelosi. V horní komoře už dlouho vede demokraty jeho newyorský kolega senátor Chuck Schumer. Dalo by se tak čekat, že po volebním úspěchu budou pokračovat.

Pravidelné čtenáře newsletteru a posluchače Rednecku nepřekvapí, že nejsem velkým fanouškem tohoto vývoje. Jeffries a Schumer pro mě ztělesňují paradigma demokratické politiky posledních několika dekád, které je charakterizované hlavně servilností vůči zájmům donorů a neustálými výmluvami, proč voličské priority nejdou realizovat.

Na tuto realitu jsem tak zvyklý, že jsem po volbách očekával pokračování téhož v bledě modrém. Možná se ale na Kapitolu něco láme.

Jakmile po pár dnech trochu opadla volební euforie, ukázalo se, že na boj o vedoucí pozice je část demokratů, především těch nově zvolených, připravená. Není to úplně náhoda.

Demokraté sice vyhráli volby, ale jako strana nejsou o moc oblíbenější než republikáni. Mnozí noví demokratičtí kandidáti se tak v kampaních opatrně vymezovali vůči současnému stranickému vedení – trochu podobně, jako to dělali republikáni vůči Donaldu Trumpovi a jeho válce.

Po volbách tak především z nově zvolených senátorů začalo padat, že Chucka Schumera v nadcházející volbě vedení senátního klubu podpořit nechtějí nebo přinejmenším chtějí prodebatovat možné alternativy. Ve čtvrtek večer pak marylandský senátor Chris Van Hollen oznámil, že bude proti Schumerovi kandidovat.

Jsem z toho nadšený. Van Hollen není žádný buřič, je to politik vzešlý z demokratického stranického establishmentu. Ale zjevně lépe chápe, kde je těžiště jeho strany, kam směřuje, a je ochotný jít s dobou.

Přihřeju sobě i Honzovi Benešovi opět trochu polívčičku, protože o Van Hollenovi jsme mluvili nejen v poslední době, ale po celé dosavadní druhé Trumpovo volební období jako o někom, kdo je ochotný se stavět do první linie opozice – například v odporu proti Trumpovým brutálním deportacím.

Čtěte také: Trumpovu ministrovi války hrozí impeachment za Írán. Uteče před ním do Tennessee?

Van Hollenova ochota jít proti proudu ale sahá hlouběji. V posledních měsících hodně čtu o tom, jak se širší americká levice včetně liberálů vypořádává s tím, co znamenala nekritická podpora Izraele ze strany administrativy Joea Bidena ve světle brutální kampaně proti Gaze. 

Jakkoliv jsem věděl, že Van Hollen je v těchto otázkách dlouhodobě rozumnější než mnozí viditelnější demokraté, musím říct, že jsem s každou další přečtenou stránkou a vyslechnutým rozhovorem překvapený, jak moc ústřední postavou kritice Bidenovy zahraniční politiky Chris Van Hollen byl.

Nereprezentativní Newyorčané

Van Hollen je insider – je synem diplomata a analytičky CIA. Neměli byste od něj čekat aktivistické výroky a okupování kanceláří kolegů, jakým se na Kapitolu uvedla například Alexandria Ocasio Cortez. Můžete od něj čekat stranické manévrování.