Írán již třetí týden protestuje, mrtvých jsou podle odhadů tisíce a spekuluje se o pádu režimu. Opravdu se ale blíží? V rozhovoru s politologem Josefem Krausem jsme mluvili o režimní loajalitě i síle teokratického systému jako takového.
Zůstanou revoluční gardisté věrní režimu? | Ilustrační foto: Shutterstock
Na teheránském náměstí Enquelab se sešly desítky tisíc protestujících. Pro jednou nešlo o Íránce a Íránky, kteří už několik týdnů provolávají „smrt diktátorovi“ – protirežimní hesla vystřídaly slogany jako „smrt Izraeli, smrt Americe“.
Ilustruje to situaci v zemi, kde nepokoje vyvolané rekordním propadem íránského riálu, špatnými socioekonomickými podmínkami i širší nespokojeností se systémem neustávají, avšak k revoluci je ještě daleko.
Svržení režimu v čele s duchovním vůdcem Alím Chámeneím si vyžádá ještě další kroky.
„Systém opravdu působí velice jednotně. Nevidíme žádné náznaky, že by představitelé politické elity zkoušeli přejít na stranu demonstrantů, ani že by byla otřesena loajalita bezpečnostního a represivního aparátu,“ říká v rozhovoru pro Voxpot odborník na Írán z Masarykovy univerzity Josef Kraus.
Kde se bere neochvějná loajalita příznivců režimu?
Ona je v nich zakořeněná samozřejmě z náboženských důvodů, ale také z ideologických. Jsou loajální vůči režimu, který spojuje náboženské, kulturní i národní a další hodnoty. Je to do jisté míry stále dáno i zbytky revolučního nadšení, které v populaci přetrvává.
Velká část obyvatelstva – a to i podporovatelé režimu, kteří chodí na prorežimní demonstrace – je vůči výkonům státu kritická. Nevidí však žádnou lepší alternativu. A když už změnu chtějí, přejí si ne systémovou, ale spíše personální obměnu. Jinými slovy: systém je podle nich nastavený dobře, ale lidé u moci ho nespravují dostatečně efektivně, aby se v Íránu dobře i žilo.
V zemi ale existuje ještě opravdu tvrdé ideologické jádro postavené na šíitských klíčových základech. Tedy principech sebeobětování, mučednictví a dalších věcech zakořeněných v mentalitě šíitů. Hodně se opírá o historicko-náboženský vývoj, kdy se oněch dvanáct imámů, které šíité uznávají, stalo mučedníky a vzory takového chování.
Do jaké míry se prorežimních protestů účastní lidé z čistě pragmatických důvodů?
Jde samozřejmě o nemalou část protestujících, kteří z režimu mají nějaké výhody, hmotné statky. Kolaborací dosáhnou na lepší ubytování, pracovní pozici, umístění dětí do školy, přístup na univerzity, na cokoliv dalšího.
Nedokážu úplně odhadnout, jestli se na prorežimních protestech schází více těch ideologicky zapálených, nebo více Íránců, kteří na ně chodí z pragmatických důvodů – jako za normalizace v osmdesátých letech v Československu, kdy už příliš mnoho lidí komunismu nevěřilo, ale ti, kdo měli vidinu materiálních výhod, s režimem kolaborovali.
Tady je to hodně podobné, ale nedokážu říct, jaké jsou proporce.
Takže nevíme, jestli jsou prorežimní protesty umělé, nebo upřímně vycházejí z režimního jádra.
Je to opravdu kombinace. Velké množství lidí jde skutečně projevit svou vůli. Nemusí jít nutně o bezmeznou podporu stávajícího zřízení, jdou spíše vyjádřit nechuť vůči podobě protestů a nepokojů posledních týdnů, kdy se míra násilností neustále zvyšuje. Chtějí dát najevo, že se nenechají zavléct do občanské války.
Dalším důležitým motivem je i vyjádření nechuti vůči instalaci „nějakého monarchy“ do čela země zahraniční mocností. Protiprotesty jsou tedy namířené třeba proti Rezovi Páhlavímu, který bývá druhou stranou extrémně tlačen.
Páhlavího šance
Je zřejmé, že je protlačovaný. Má ale Páhlaví, žijící už čtyřicet osm let v USA, vůbec reálnou šanci stanout v čele případného nového režimu?
Tlačí ho z jasného důvodu. Íránská opozice obecně je fragmentovaná a beztvará – v případě domácí opozice už v zemi nezbyl žádný zástupce, režim je systematickými represemi dokázal eliminovat.
Páhlaví je tak jedinou osobou nebo tváří, na kterou se dá ukázat prstem a říct: tohle je zástupce opozice. Jeho šance stát se novým, velkým íránským vůdcem jsou ale podle mě velice malé. Určitě má tvrdé jádro podporovatelů, řekl bych zhruba deset až patnáct procent obyvatelstva.
Polovina populace bude monarchu odmítat.
Pak žije v Íránu taková ambivalentní část společnosti, která především nechce znovunastolení monarchie. Nestojí o to, aby jí Páhlaví přijel vládnout jako diktátor a loutka cizího státu. Tito lidé zároveň říkají: Pokud tady bude demokratický Írán a volby, ať se jich Páhlaví klidně zúčastní a zkusí své štěstí. Sice nevyhraje, ale ať to zkusí.
Nemáme průzkumy veřejného mínění, ale odhadl bych, že klidně polovina íránské populace bude monarchu striktně odmítat. Pamatují si, že ani režim jeho otce nebyl žádné peříčko, a zároveň je většina Íránců velmi citlivá vůči dosazování osob zvenčí. Mají s tím neblahou historickou zkušenost – v posledních sto letech tak činili Britové, Rusové i Američané.
Říkáte, že Páhlavího podporuje ani ne pětina společnosti, prostě menšina. Jak se to projevuje na samotných protirežimních protestech?
Jak se Páhlaví na sílu tlačí ze Západu, z USA, je zajímavé mezi protirežimními protestujícími sledovat hlasy namířené i proti němu samotnému.
Dobře to ilustrovaly demonstrace v Íránském Ázerbajdžánu, v Tabrízu. Jeden a ten samý dav byl schopen skandovat hesla nejen proti Chámeneímu, ale i Páhlavímu. Nejen že mu nevěří a nechtějí mít v Íránu cizí loutku – nechtějí si nechat ukrást revoluci, která má být jejich.
Velká část Íránců si přeje změny, ale chtějí k nim dojít po svém. A tvrdé jádro, které se účastní demonstrací na podporu režimu, nenávidí šáha Muhammada Rezu Páhlavího a vše, co symbolizuje – včetně jeho syna. Tahle část společnosti Páhlavího nikdy nepřijme.
Roztříštěný ostrůvek
Vraťme se ke stávajícímu režimu s Alím Chámeneím v čele. V čem tkví jeho síla?
Jde o režim, který je v Íránu přes čtyřicet let a v kontextu Blízkého a Středního východu patří mezi nejstabilnější a nejrigidnější zároveň. Kromě prakticky kosmetických změn systém funguje tak, jak byl ustanoven islámskou revolucí v roce 1979.
To je bezesporu jeho síla, i navzdory ohromné ekonomické nevýkonnosti související se špatnou zahraniční politikou, která k ní přispívá. Lidem se v Íránu opravdu nežije dobře, do toho máte potlačování lidských práv... Zejména mladá generace má poněkud jinou představu, jak má žít a co jí má stát nařizovat nebo zakazovat.
Poskytuje jim však bezpečnost a stabilitu. V dlouhodobě nestabilním regionu jde o něco klíčového – Írán funguje jako ostrůvek stability. Důležitá je i z hlediska vnitřního uspořádání, protože se jedná o multietnickou zemi. Kdykoliv se systém decentralizuje nebo otřásá v základech, periferní oblasti obývané Ázerbajdžánci, Balúči, Kurdy, Araby a dalšími mají odstředivé tendence.
Jakákoliv proměna nebo destabilizace okamžitě hrozí rozpadem státu, nebo občanskou válkou. Konfliktu se všichni dost bojí, což je samozřejmě zdrojem legitimity režimu, který na tuto strunu umí hrát. Říká: Chcete být v bezpečí, nebo si přejete občanskou válku či rozpad státu jako vedle v Afghánistánu, Iráku, Sýrii, Jemenu a Libanonu? Tak prostě „držte hubu a krok“.
A ono to dlouhodobě funguje.
Jednou věcí navíc je, že se vždycky mluví o změně režimu. V případě Íránu ale nejde o změnu ve stylu jeden režim vyměníte za další. Jde o svržení stávajícího, což je krok jedna. Nikdo už ale neříká, jak by měl vypadat krok dva.
To je základní problém a důvod, proč opozice není úspěšná. V tuto chvíli je roztříštěná a postrádá vizi, což vede k tomu, že jsou v Íránu elementy volající po návratu k monarchii, ale i skupiny, které by chtěly třeba liberální demokracii západního střihu. Další prosazují udržení systému skrze jeho úpravu, aby byl efektivní – a potom jiné, které chtějí jen personální obměnu.
V zemi tedy není nikdo, kdo by dokázal sjednotit opozici pod jednou hlavičkou. Žádný charismatický vůdce, který by chtěl demontáž stávajícího politického zřízení a zároveň dokázal popsat, jak bude vypadat to následující. Nikdo takový tam není.
Jak je to s jednomyslností režimu, co se týče jeho jednotlivých složek? Politické, bezpečnostní, duchovní… Jsou skutečně v souladu?
Zatím se zdá, že ano – navzdory tomu, že západní média to podávají, že situace v Íránu vybouchla, režim je na pokraji zhroucení a v ulicích jsou miliony lidí. Nejsou, ani omylem.
Musí se najít ideálně nějaký přeběhlík ze současného establishmentu, pohlavár, který se zničehonic postaví za demonstranty. Mělo by dojít k erozi systému, například toho bezpečnostního, že se policie v jednu chvíli rozhodne nerozhánět davy a přidat se na stranu protestujících.
V takovém případě už situace směřuje k revoluci. Nic takového se v zemi ale neděje. Systém tedy opravdu působí velice jednotně. Nevidíme žádné náznaky, že by představitelé politické elity zkoušeli přejít na stranu demonstrantů a nemáme ani informace, že by byla otřesena loajalita bezpečnostního a represivního aparátu.
Zabejčené gardy
Je podle vás možné, že by došlo k revoluci i bez toho, že by se proti režimu obrátily revoluční gardy?
Revoluční gardy jsou v tuto chvíli naprosto klíčový stabilizační element systému. Dovedu si představit i jeho modifikace – třeba k omezením pravomocí duchovních a převzetí vlády technokraty z politické reprezentace. Lidmi napojenými právě na bezpečnostní aparát.
I například v rámci potenciálních snah nasadit lídra ze zahraničí není možné do Íránu bez souhlasu velké části gard přivézt Rezu Páhlavího a představit ho jako nového krále.
Mentalita této ozbrojené síly je velmi podobná tvrdému jádru protestujícímu proti současným nepokojům. Jak jsem říkal, jde o myšlenku sebeobětování, mučednictví a tak dále. Bez efektivní změny jejich názoru, zkorumpování nebo přetavení do nového Íránu se, lidově řečeno, „zabejčí“ a dojde na občanskou válku.
Když situaci vztáhneme k průběhu revoluce v roce 1979, jaké rozdíly vidíte?
Tehdy šlo přesně o erozi systému. Mnoho politických elit řeklo, že takhle už to dál nejde. Muhammadovi Rezovi Páhlavímu potom vypověděla poslušnost armáda, když odmítla střílet do svých spoluobčanů – a to byl konec.
Nic z toho se zatím v Íránu neděje. Neznamená to, že taková situace nemůže v nějaké blízké budoucnosti nastat, ale zatím se zdá, že režim protesty ustál a že samotné demonstrace a nepokoje slábnou. Nyní vlastně všichni čekají, jestli do toho jako deus ex machina nezasáhnou Spojené státy.
Je tedy Írán blíž nějaké úpravě systému a třeba vojenskému režimu, ve kterém by revoluční gardy ještě posílily, než skutečné revoluci?
Nyní jsme blíž tomu, že se stávající režim udrží s jistou dávkou proměny. Nedokážu říct, jestli bude personální, nebo alespoň částečně systémová. Ve vzduchu ovšem stále visí otázka zahraniční intervence – jeden den se o ní hovoří více, druhý méně. A půjde o rozhodující krok.
Neznamená to nutně, že americký vojenský zásah automaticky shodí režim, ale game changer v celém regionu by to byl určitě.
