Ukrajina a dalších devět evropských států se dohodlo na vytvoření čistě obranné koalice proti balistickým střelám. Proč mezi nimi chybí Česko?
Rakety namířené směrem k nebi. | Hamara/Shutterstock
Bezpečnější nebe nad Ukrajinou i značné posílení evropských obranných schopností. Přesně to má přinést nová obranná koalice, jejímž cílem je vytvoření společného integrovaného protiraketového štítu nad Evropou. Její založení stvrdili v pondělí podpisem zástupci devíti evropských zemí a Kyjeva.
Pokud mezi nimi hledáte Česko, hledáte marně. Místo něj vyplňují seznam státy vzdálené i třikrát tak daleko od ukrajinské hranice než tuzemsko, a to i přesto, že česká vláda podle šéfa sekce obranné politiky a strategie ministerstva obrany Jakuba Landovského pozvánku dostala.
Čtěte také: Válka o ukrajinské nebe probouzí Evropu. Proč potřebujeme společnou výrobu Patriotů?
Premiér Andrej Babiš se přitom ještě minulý týden před odletem na summit NATO v Ankaře dušoval, že výzkum do účinné protibalistické obrany má pro Evropu představovat hlavní výzvu. Jen stěží pochopitelně pak zní jeho přiznání, že o plánovaném antibalistickém deštníku nevěděl a dozvěděl se o něm až v ten den.
Možná, že kdyby se na klíčové večeři summitu NATO místo diskuzí o filmu Melanie s Donaldem Trumpem a řešení jídelního lístku v bulharštině s Volodymyrem Zelenským zaobíral skutečně obranou, tak by mu tato stěžejní informace neunikla.
Ostatní země na schůzkách evidentně nezahálely a přípravu na případné rozšíření konfliktu nepodceňují. Mezi signatáři nechybí Španělsko, Velká Británie, Francie, Německo, Dánsko, Itálie, Nizozemsko, Norsko, Švédsko a samozřejmě Ukrajina, jež se potýká s ruskými vzdušnými údery dennodenně už pátý rok v řadě.
Žádné „strašení válkou“?
Česká vláda se naopak podobnými scénáři zjevně příliš netrápí. Jak jsme od premiéra opakovaně slyšeli, nebude přece „strašit zbytečně válkou“ své voliče, jak to měla za své vlády dělat opozice.
Babiš po pondělní schůzce koalice ochotných v Paříži sice prohlásil, že Praha zájem o účast v antibalistické iniciativě má, ovšem jen za určitých podmínek. Podle něj by měla koalice zahrnovat pouze členské země EU a celá realizace by měla probíhat na jednotné unijní úrovni.
Když pomineme fakt, že plánovaný protiraketový deštník byl pro českého premiéra zjevně velkým překvapením, nabízí se otázka, proč by zrovna neunijní Velká Británie měla na přání Andreje Babiše z iniciativy odcházet, obzvlášť pokud patří spolu s Francií mezi hlavní držitele nejmodernějších balistických kapacit na evropském kontinentu.
Stejně tak vyvolává otazníky premiérovo volání po údajně „jednotné a konkrétní“ spolupráci, když sami signatáři zdůrazňují vzájemné propojování obranného průmyslu, výzkumných institucí, technologií a expertů. Navíc představa, že zrovna Praha bude v tomto ohledu určovat podmínky, se jeví jako hodně vzdálená realitě.
Leckdo by mohl namítnout, že se můžeme uklidňovat tím, že v koalici není žádná jiná země středovýchodní Evropy.
Polsko se zapojuje jinak
Pravda, ve výčtu států například nefiguruje Polsko. Avšak je třeba zároveň doplnit, do čeho všeho se naopak náš severní soused zapojuje. Varšava na rozdíl od Prahy masivně zbrojí, staví protidronový štít a aktivně nakupuje americké protiraketové systémy Patriot. Teď v červenci se dokonce dohodla s USA, Německem, Nizozemskem a Švédskem na zřízení střediska údržby raket PAC-3 právě pro systémy Patriot.
Pobaltské státy se zase pro změnu sdružují v takzvané Severobaltské osmičce (NB8), v rámci níž budují společnou obranu se Skandinávií. Slovensko a Maďarsko, jež je ovšem v tuto chvíli zaměstnáno „úklidem“ po odchodu Viktora Orbána, v tomto ohledu netřeba komentovat.
Čtěte také: Evropská armáda opět na stole. Jak blízko je realitě?
Zato v české lavírující pozici aby se čert vyznal. Na jedné straně podporujeme Ukrajinu, ale odmítáme se podílet na vojenské pomoci. Vyzýváme ke společné protiraketové obraně, ale dozvídáme se o ní na poslední chvílí, a ještě si klademe nerealistické podmínky a děláme škrty ve vlastní obraně.
Z toho pramení akorát zmatení, chaos a nepředvídatelnost, kam vlastně směřujeme. Jestliže se v přístupu k obranné politice ztrácí vlastní občané, je otázkou, co se pak honí hlavou našim spojencům.
Výsledkem je, že zatím stojíme mimo důležitý bezpečnostní projekt, jenž nám může přinést nejen zlepšení obranných schopností, ale též zajímavé ekonomické příležitosti.
